8 Tdo 778/2013
Datum rozhodnutí: 07.08.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.



8 Tdo 778/2013-17

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. srpna 2013 o dovolání obviněného Š. C. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 1. 3. 2013, sp. zn. 31 To 82/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 172/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného Š. C. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 10. 2012, sp. zn 3 T 172/2011, byl obviněný Š. C. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že:

v přesně nezjištěné době, bezprostředně předcházející 20. 6. 2007 nejprve přislíbil J. S., zajištění úvěru u Komerční banky, a. s., k čemuž si vyžádal jeho občanský průkaz a potvrzení o zaměstnání, a následně prostřednictvím neustanovené osoby, která vystupovala jako J. S., tyto dokumenty zneužil, když v L. dne 20. 6. 2007 společně s touto osobou předložili při sjednávání úvěrové smlouvy spol. Komerční banka, a. s., na částku 50.000,- Kč, kdy úvěr byl poskytnut a tato částka byla zaslána na účet, který byl zároveň na jméno J. S. zřízen, a následně tyto finanční prostředky po předložení občanského průkazu J. S. ve třech splátkách ve dnech 20. 6. 2007 a 26. 6. 2007 celý vybrali až do částky 49.300,- Kč, ke škodě Komerční banky, a. s. .

Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, za což mu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené společnosti Komerční banka, a. s., se sídlem P., N., škodu ve výši 49.300,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. jmenovanou poškozenou společnost odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozhodl usnesením ze dne 1. 3. 2013, sp. zn. 31 To 82/2013, tak, že je podle § 253 odst. 3 tr. ř. odmítl.

Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 10. 2012, č. j. 3 T 172/2011-237, ve znění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Libereci ze dne 1. 3. 2013, č. j. 31 To 82/2013-252, podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Richarda Polmy dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v přesvědčení, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel především zpochybnil skutkové závěry soudu prvního stupně, k nimž dospěl na základě výpovědi poškozeného J. S., a které kromě znaleckého posudku z oboru písmoznalectví opřel též o údajné logické postupy a z nich plynoucí závěry při poskytování obdobných úvěrů. Vytkl nalézacímu soudu, pokud neuvěřil jeho obhajobě ani svědku M. S. a pominul, že poškozený měl na výsledku věci právní zájem minimálně v tom, aby neplatil splátky úvěru u Komerční banky, a. s., popřípadě se mstil za hrubé jednání, neboť jej se svědkem M. S. fyzicky napadli, aniž by však příčinu tohoto konfliktu zjišťoval. Soud přitom pominul, že poškozený J. S. je osobou nadměrně požívající alkoholické nápoje a hráčem závislým na automatech, na kteréžto aktivity neustále sháněl peníze, a pro špatnou pracovní morálku a jiné poklesky byl dokonce propuštěn z práce.

Obviněný označil za pouhou dedukci další závěr nalézacího soudu, že daný konflikt vznikl až po podpisu úvěrových dokumentů, a že by poškozený J. S. takovouto fintu na banku nedokázal vymyslet ani komolit své vlastní podpisy. Zdůraznil, že J. S. viděl pouze jednou nebo dvakrát ve svém životě, byl to pouze známý M. S., a proto jej nemohl identifikovat jinak než předloženými doklady. Dodal, že není profesionálním bankovním úředníkem, úvěry zprostředkovával v mimopracovním čase pro některé banky jako vedlejší činnost, když dokonce i profesionál bankovní úředník M. C., který v bance ověřoval osobní doklady J. S., nepoznal, že se jedná o jinou osobu, než je v dokladech uvedena. Soud či policejní orgány rovněž nevyšetřily, kdo založil do bankovního spisu potvrzení o výdělku J. S., když tuto listinu nikdy neviděl a i svědek mistr J. B. předmětnou listinu nikdy panu J. S. ani nikomu jinému nevystavoval. Přitom ohledně této listiny mohl soud zjistit, kdo celou záměnu osob opravdu organizoval a předmětného skutku se dopustil. Obviněný poukázal na absenci důkazů, že předmětné potvrzení v bance předložil, že podepsal jakoukoliv listinu pro poskytnutí úvěru v Komerční bance, a. s., přičemž zdůraznil, že žádné peníze v této bance nevybral ani nepodepsal žádný pokladní výběrový doklad. Pokud úvěrovou smlouvu podepsal J. S. nebo jiná osoba, pak nebylo prokázáno, že by právě tuto osobu nějak nutil nebo instruoval, aby byl poskytnut úvěr falešné osobě, aby se tento úvěr nemusel bance splácet. Za situace, kdy vznikly pochybnosti o postupu všech osob při schvalování výběru, měl soud aplikovat zásadu in dubio pro reo . Soud též pochybil, pokud zamítl výslech jeho kolegyně paní H. k tomu, jakým způsobem se uzavíraly, resp. zprostředkovávaly tyto úvěrové obchody a jakým způsobem mohli zprostředkovatelé ověřovat totožnost klientů a pravdivost jejich podkladů. Pokud poškozený J. S. tvrdí, že mu pouze půjčoval své doklady a nikdy v žádné Komerční bance nebyl, ani nepodepisoval předloženou úvěrovou smlouvu, pak je pochybné, kdo tuto akci organizoval. Pouze z půjčení dokladů a nepravých podpisů však nelze usuzovat, že tento skutek spáchal.

V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve znění odvolacího rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřil, prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství pouze ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti ve smyslu § 265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení totiž platí, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni
a zákon to připouští.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí a z jakýchkoliv důvodů, neboť není univerzálním prostředkem k nápravě všech vad a všech rozhodnutí. Rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí splňovat současně kumulativně stanovené podmínky musí jít o rozhodnutí soudu, které je již pravomocné a stalo se tak konečným, závazným a řádnými opravnými prostředky nezměnitelným, přičemž právní moci musí nabýt rozhodnutí v celém rozsahu v řízení před soudem druhého stupně, a současně zákon dovolání připouští. Zároveň se musí jednat o rozhodnutí ve věci samé, jež zákonodárce taxativně vymezil v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř.

Žádné jiné rozhodnutí, které nepatří do okruhu vymezeného tímto ustanovením, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání. Dovoláním lze totiž napadat pouze rozhodnutí, jimiž se trestní stíhání meritorně končí a po nabytí právní moci zpravidla představují překážku věci rozhodnuté [§ 11 odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř., nejde-li o výjimky podle § 11 odst. 2, odst. 3 tr. ř.].

Dále je nutno zdůraznit, že dovolání lze podat pouze z některého v zákoně (konkrétně v ustanovení § 265b tr. ř.) taxativně vymezeného dovolacího důvodu. Vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), protože zároveň určuje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Přestože v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. jsou taxativně uvedeny různé důvody dovolání, neznamená to, že dovolatel může rozhodnutí soudu druhého stupně úspěšně napadat z kteréhokoliv z nich, bez ohledu na způsob rozhodnutí tohoto soudu.

Při posuzování přípustnosti dovolání obviněného z uvedených hledisek vycházel Nejvyšší soud v prvé řadě z toho, že dovolání představuje vedle stížnosti pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.) a obnovy řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) další mimořádný opravný prostředek, který umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného (v některých případech dokonce již vykonaného) rozhodnutí soudu. Předpokladem samotné přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř. je skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř.

Z pohledu přípustnosti dovolání tak zákonná dikce vytváří procesní situaci, kdy ve věci samé rozhodl soud prvního i druhého stupně. Proto pokud odvolací soud v takové věci sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných ustanovením § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovoláním napadnout toliko rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím, vydaným soudem prvního stupně [§ 265a odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Ze zákonného požadavku, podle něhož lze dovoláním napadat toliko pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže rozhodl ve druhém stupni, též vyplývá, že rozhodnutí soudu druhého stupně lze napadat jen v tom rozsahu, v jakém byl tento soud na základě řádného opravného prostředku oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně (v případě odvolání viz ustanovení § 254 odst. 1 až 3 tr. ř.).

V tomto směru lze odkázat na právní názor obsažený v rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. trest., podle něhož bylo-li podáno odvolání pouze proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a současně tím byla přezkumná povinnost odvolacího soudu omezena pouze na tento výrok, pak směřuje-li dovolání přesto proti výroku (např. proti výroku o vině), který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a ani neměl povinnost jej přezkoumat podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., pak musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Obdobně Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003, publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 3/2004, pod č. T 666 judikoval, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze uplatnit, jestliže odvolací soud nemohl rozhodnutí soudu prvního stupně vůbec věcně přezkoumat např. proto, že opravný prostředek nesplňoval náležitosti obsahu odvolání. Dovolání podané pouze z tohoto důvodu by muselo být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné. Rozhodnutí soudu druhého stupně (§ 265a odst. 1, 2 tr. ř.) lze totiž dovoláním napadat pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.).

Dovolání je tedy přípustné, jestliže soudu druhého stupně lze vytýkat, že buď sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, anebo že takovou vadu, kterou způsobil již soud prvního stupně, v opravném řízení neodstranil, ač tak měl a mohl učinit při řádném splnění své přezkumné činnosti.

Jestliže odvolací soud učinil závěr, že jsou splněny procesní podmínky pro odmítnutí odvolání předpokládané v ustanovení § 253 odst. 3 tr. ř., pak ani nemohl rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumat.

Za této procesní situace lze ovšem v dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo podle § 253 odst. 3 tr. ř. odmítnuto odvolání obviněného uplatňovat námitky vztahující se k tomu, že odvolací soud nesprávně rozhodl podle § 253 odst. 3 tr. ř. o odmítnutí odvolání, tedy že nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí a že odvolací soud svým rozhodnutím založil vadu, jejíž podstatou je odepření práva odvolatele na přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem vyplývajícím z ustanovení § 254 tr. ř. Dovolatel musí tedy uplatnit námitky obsahově podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a to v jeho první alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a), b) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Odvolací soud v takovém případě totiž svým rozhodnutím mohl založit vadu odpovídající citovanému dovolacímu důvodu. Samozřejmě dovolateli nic nebrání v tom, aby vedle tohoto dovolacího důvodu současně uplatnil i kterýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (popř. i podle odst. 2 tohoto ustanovení). V této souvislosti je dále nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí z důvodů uvedených v dovolání. Jinak řečeno, jestliže dovolatel nenamítá ničeho proti postupu odvolacího soudu, jímž podle § 253 odst. 3 tr.ř. odmítl odvolání obviněného, je uplatnění jiného dovolacího důvodu bezpředmětné.

Při aplikaci uvedených teoretických východisek na daný případ je zřejmé, že v posuzovaném případě Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací napadeným usnesením podle § 253 odst. 3 tr. ř. odmítl odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Liberci, ze dne 18. 10. 2012, č. j. 3 T 172/2011-237, které podal prostřednictvím obhájce, když toto odvolání ani přes písemnou výzvu soudu prvního stupně ve stanovené lhůtě blíže nezdůvodnil, neboť nesplňovalo náležitosti obsahu odvolání; oprávněné osoby přitom byly o této povinnosti řádně poučeny a soud postupoval i v souladu s ustanovením § 251 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud při takovém procesním postupu nemohl ani napravit případné vady rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť odvoláním napadený rozsudek věcně nepřezkoumával.

Jak již bylo uvedeno, obviněný podal dovolání, v němž uplatnil pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, aniž by (současně) dovoláním napadal nesplnění procesních podmínek pro odmítnutí odvolání ze strany odvolacího soudu bez věcného přezkoumání, tedy neuplatnil současně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě.

Nejvyšší soud v této souvislosti upozorňuje, že zatímco důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a je tedy určen k nápravě vad při aplikaci hmotného práva, dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Smyslem tohoto důvodu dovolání je totiž umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádně vedeném přezkumném řízení, které provedeno nebylo, ač provedeno být mělo, takže dovolatel byl zkrácen na svém právu na přístupu k odvolacímu soudu.

Pokud tedy obviněný za popsaného stavu věci uplatnil v dovolání výhradně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž v něm cokoliv vytkl odvolacímu soudu v postupu, jímž podle § 253 odst. 3 tr. ř. pro nesplnění náležitosti obsahu odvolání jeho odvolání odmítl, aniž by jej věcně projednal, Nejvyšší soud shledal jeho dovolání z důvodů výše uvedených nepřípustným.

Nejvyšší soud proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl jako nepřípustné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. srpna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a

Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal