8 Tdo 778/2005
Datum rozhodnutí: 21.07.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 778/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. července 2005 k dovolání podanému obviněnými 1) J. L. a 2) V. L. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 61 To 17/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 39/2003, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 61 To 17/2004, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 2 T 39/2003. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 2 T 39/2003, byli obvinění J. L. a V. L. (tehdy pod příjmením U.) uznáni vinnými jednáním přesně popsaným v dalším textu tohoto usnesení, jež soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to každému z nich uložil podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 60a tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let a nad oběma obviněnými vyslovil dohled s povinností dostavovat se nejméně jedenkrát za tři měsíce k osobním pohovorům s pracovníkem probační a mediační služby střediska P. Podle § 59 odst. 1 a § 60 tr. zák. soud prvního stupně výkon uloženého trestu odnětí svobody u obou obviněných odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Současně jim ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost společně a nerozdílně uhradit na náhradě škody poškozenému I. F. částku 3.000.000,- Kč. V souladu s § 229 odst. 2 tr. ř. poškozeného I. F. odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání v rozsahu odpovídajícímu výroku o vině i trestu, jež projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2004, a rozsudkem sp. zn. 61 To 17/2004 napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Zatímco obviněného J. L. odsoudil podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody, jehož výkon podle § 60a odst. 1, 2 za použití § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu, obviněné V. L. (tehdy U.) uložil za podmínek uvedených v § 250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně oběma obviněným v souladu s § 228 odst. 1 tr. ř. stanovil povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozenému I. F. škodu ve výši 3.000.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozeného I. F. odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali oba obvinění prostřednictvím jejich společného obhájce JUDr. R. A. včas dovolání, v němž odkázali na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívali, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obvinění předně s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/2004 vytkli existenci nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů, přičemž svá tvrzení v tomto směru opřeli o podrobný rozbor důkazní situace v dané věci. Namítli, že úvahy soudu ve vztahu k právní kvalifikaci jejich jednání nemají oporu v provedených důkazech. Soud prý (bez patřičného zdůvodnění svého postupu) odmítl provést některé navrhované důkazy, přičemž neprovedení těchto důkazů nahradil svými úvahami a dedukcemi (jež jsou údajně navíc v rozporu s provedenými důkazy). Tím byla podle názoru obviněných porušena zásada objektivní (materiální) pravdy podle § 2 odst. 5 ve spojení s § 125 odst. 1 tr. ř. Vyjádřili názor, že při samotném hodnocení důkazů soud nesprávně vycházel převážně z výpovědi poškozeného (jež nebyla věrohodná a obsahovala vnitřní logické rozpory) a v rozporu s rozhodnutím č. 6/1970 Sb. rozh. tr. náležitě nerozvedl, z jakých důvodů neuvěřil výpovědím obviněných. Z těchto skutečností dovolatelé vyvodili porušení zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a zásady in dubio pro reo , vyplývající ze zásady presumpce neviny podle § 2 odst. 2 tr. ř. Pochybení soudu druhého stupně spatřovali v tom, že se dostatečně nevypořádal s jejich obhajobou; tím, že změnil právní kvalifikaci jejich jednání bez toho, aniž by jim umožnil na tuto změnu jakkoli reagovat, a současně tím, že dosavadní skutková zjištění doplňoval pouhou úvahou, měl porušit jejich právo na obhajobu. Dále vznesli výhradu, že k závěru o jejich vině soud dospěl pouze na podkladě podpisu kupní smlouvy, aniž by se zabýval subjektivní stránkou příslušného trestného činu.

Z uvedených důvodů obvinění závěrem svého podání navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 9. 2004 (správně 24. 9. 2003), sp. zn. 2 T 39/2003, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 61 To 17/2004, zrušil a buď sám ve věci rozhodl tak, že je podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby v celém rozsahu zprostí, nebo věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

K tomuto dovolání obviněných se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále převážně jen státní zástupkyně ). Konstatovala, že obhajoba obviněných nebyla přesvědčivým způsobem v daném případě vyvrácena. Rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo z procesně vadného postupu řízení, kdy soud, přestože ve věci rozhodoval v odvolacím řízení rozsudkem za změněného skutkového stavu s radikální změnou právní kvalifikace, neprovedl ve věci doplnění dokazování či zopakování důkazů tak, jak mu ukládá trestní řád. Odvolací soud si podle ní navíc při odůvodnění svého rozhodnutí vypomáhal nepřesnou interpretací provedených důkazů a konstatováním neověřených hypotéz. Státní zástupkyně se domnívala, že takové rozhodnutí není možné považovat za výsledek spravedlivého procesu, a z důvodu existence extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, tak rozsudek Městského soudu v Praze, a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozsudek, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest, bylo podáno osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). V neposlední řadě shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byli obvinění uznáni vinnými. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z tohoto pohledu námitky obviněných, že soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a že neměl provedeny všechny potřebné důkazy, jejich argumenty, že soud vycházel při svém rozhodování z nespolehlivých a neucelených důkazů (zejména z nevěrohodné výpovědi poškozeného) a nevypořádal se s jejich obhajobou, stejně jako jejich výhrady, v rámci nichž sami hodnotili soudem provedené důkazy a úměrně tomu činili vlastní skutkové závěry, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak jím byl zjištěn skutkový stav věci. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jenž byl předmětem uvedeného trestního řízení). Ze strany obviněných jde v této části o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejným způsobem je přitom nutné pohlížet na ta tvrzení obviněných, týkající se porušení zásad objektivní (materiální) pravdy podle § 2 odst. 5 tr. ř. a volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Jestliže obvinění rovněž poukazovali na to, že soudy v řízení porušily zásadu in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo in dubio pro reo , které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněných , tj. týká se právě jen otázek skutkových.

Je tak evidentní, že obvinění v rozsahu těchto námitek, ačkoli v dovolání formálně deklarovali dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnili námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozovali, že se trestného jednání, jímž byli uznáni vinnými, nedopustili. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku v tomto směru neuplatnili. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002, nález tohoto soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.).

Pokud by obvinění uplatnili pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jejich mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obvinění však naplnění deklarovaného dovolacího důvodu spatřovali rovněž jednak v tvrzené existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé, a současně v nedostatku subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Vyjádřili názor, že vinu obviněné soud nesprávně dovodil pouze ze skutečnosti, že podepsala kupní smlouvu, což není z hlediska zavinění dostačujícím zjištěním.

Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že obvinění uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť námitky týkající se extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, resp. pochybnosti vztahující se ke správnému posouzení zavinění ze strany soudu by jej mohly založit.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda podané dovolání je v tomto směru opodstatněné. Jelikož shledal, že tomu tak je, přezkoumal za podmínek uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě těchto skutečností:

Skutek, jímž byli obvinění soudem druhého stupně uznáni vinnými, spočíval v tom, že

dne 12. 7. 2001, jako kupující, s poškozeným I. F., jako prodávajícím, v notářské kanceláři v P., podepsali smlouvu o koupi nemovitosti v P., ul. K., ve které bylo uvedeno, že kupní cena nemovitosti je 1.206.000,- Kč a bude splacena před podpisem jmenované kupní smlouvy, přičemž se s poškozeným dohodli, že ve skutečnosti bude kupní cena činit 3.000.000,- Kč, a tato částka, o jejímž zaplacení si od prodávajícího dopředu nechali vystavit potvrzení, ihned po podpisu smlouvy bude uložena na účet vedený u R. B. v pobočce v P., což neměli v úmyslu učinit a do dnešního dne neučinili .

Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně je zřejmé, že oba obvinění měli trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchat v té alternativě, že společným jednáním se ke škodě cizího majetku obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu.

Obvodní soud pro Prahu 2 [který jednání obviněných právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.] vyšel při hodnocení provedených důkazů zejména z výpovědi poškozeného. V odůvodnění svého rozsudku mimo jiné uvedl, že obhajoba obžalovaných se soudu jeví jako nevěrohodná, naopak tvrzení poškozeného nepostrádají jak v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení jednotu, shodu i vnitřní logiku, písemnosti pak dokladují, že k založení účtu skutečně došlo 11. 7. 2001, tedy jeden den před zamýšleným a později realizovaným prodejem nemovitosti, a výpis z účtu ještě ke konci roku 2001 signalizuje, že dohodnutá částka přijata nebyla . Nalézací soud poškozenému bez dalšího uvěřil i stran okolností podpisu potvrzení o převzetí částky 3.000.000,- Kč a dovodil, že na straně obviněných se jednalo o jednoznačnou manipulaci s podpisy na sobě účelně naskládaných listin. Dále se z uvedeného rozsudku podává, že na vinu obviněných tento soud usuzoval i ze snahy obviněného J. L. celou transakci urychlit; tuto snahu přitom vyvodil z toho, že obžalovaný jeden den poškozenému předkládá svou nabídku na koupi nemovitostí, ten souhlasí a druhý den obžalovaný poškozenému předkládá znalecký posudek na ocenění nemovitostí. Další den pak navrhuje sepsání kupní smlouvy a podepsání před notářem (strana 4 a 5 rozsudku).

Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněných, soud prvního stupně nepřisvědčil názoru obžaloby, podle kterého uvedené jednání naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Soud měl za to, že žádný z předložených důkazů nesvědčil pro úmysl obviněných uvést poškozeného v omyl již při samotné koupi domu. Na druhé straně však dovodil, že jednání obviněných bylo nutné posoudit jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., neboť obvinění si přisvojili cizí věc, která jim byla svěřena, a způsobili tak na majetku poškozeného značnou škodu.

Nalézací soud v daných souvislostech především rozvedl, že obvinění po obstarání všech organizačních záležitostí, spojených s uzavřením dohody o skutečné kupní ceně (včetně založení účtu u R. b. pro její vyplacení) využili aktuální situace fyzické neschopnosti poškozeného, ke které došlo po návštěvě restaurace před katastrálním úřadem. Podle jeho názoru obvinění reagovali na tuto vzniklou situaci tak, že namísto vložení dohodnuté finanční hotovosti na zmíněný účet zavezli otupělého a znečištěného poškozeného do místa jeho trvalého bydliště, přičemž ani tam mu peníze nepředali. Svůj závěr o vině soud prvního stupně opřel také o zjištění (vyplývající ze zaznamenaných telefonických hovorů mezi poškozeným a obviněným J. L.), podle něhož obviněný neměl k tvrzení poškozeného o absenci uvedených peněžních prostředků na zmíněném bankovním účtu pohotovou výmluvu ; naopak se snažil situaci uklidnit a oddálit její řešení ke společné schůzce. Tím se však snažil získat další čas pro zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve svůj prospěch v katastru nemovitostí (strana 5 rozsudku).

Třebaže Městský soud v Praze v rozsudku vydaném na závěr odvolacího řízení na některá pochybení soudu prvního stupně, týkající se skutkových zjištění, poukázal, všechny nedostatky nenapravil. Uvedl, že jelikož Obvodní soud pro Prahu 2 zjistil skutkový stav v zásadě správně, avšak nepřesně jej ve výroku napadeného rozsudku formuloval, bylo třeba předmětný skutek nově vymezit tak, aby odpovídal výsledkům provedeného dokazování. Za nesprávnou odvolací soud taktéž označil použitou právní kvalifikaci trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to jednak proto, že z právní věty rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že tento soud uznal obviněné vinnými způsobením škody značné, jež je však u trestného činu zpronevěry správně vyjádřena ustanovením § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., a dále proto, že důkazní situace v dané věci jednoznačně svědčí pro závěr, že obvinění měli od počátku v úmyslu dosáhnout uzavření kupní smlouvy a zápisu do katastru nemovitostí nezbytného pro nabytí její účinnosti, aniž by chtěli poškozenému sjednanou kupní cenu zaplatit (využili poznání, že poškozený je důvěřivou a snadnou manipulovatelnou osobou, která nemá s obdobnou situací zkušenosti ani potřebné znalosti). Z uvedených důvodů soud druhého stupně uzavřel, že obvinění po subjektivní i objektivní stránce naplnili zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

V rámci vlastního hodnocení provedených důkazů odvolací soud dále poukázal na to, že v dané věci proti sobě stojí dvě verze skutkového děje, při jejichž posouzení je třeba vycházet v souladu s postupem soudu prvního stupně z výpovědi poškozeného, již lze považovat za naprosto věrohodnou. Konstatoval, že u poškozeného nebyl shledán žádný důvod pro křivé obvinění obviněných, jmenovaný vypovídal pod sankcí trestního postihu za vědomě nepravdivou výpověď a jeho tvrzení jsou neměnná a logická. Dodal, že věrohodnost výpovědi poškozeného podporují i další skutečnosti objektivně zjištěné provedeným dokazováním, a to zejména znalecký posudek, týkající se ocenění předmětných nemovitostí, z něhož plyne, že musel být znalci zadán již před prvním kontaktem obviněného J. L. s poškozeným. Uvedený soud, opíraje se i v tomto směru důsledně o tvrzení poškozeného, v této souvislosti poukázal na to, že jako objednatel je v tomto posudku uveden poškozený, který však podle svého tvrzení posudek nezadával a nikoho do domu nepustil. Vzhledem k této skutečnosti a současně s přihlédnutím k tomu, že obviněný J. L. zadání tohoto posudku výslovně nepopřel, soud druhého stupně dospěl k závěru, že obviněný se za poškozeného vydával, přičemž si musel být předem jist tím, že k uzavření kupní smlouvy dojde .... . S tímto závěrem soudu mělo navíc korespondovat i to tvrzení poškozeného, podle něhož obviněný J. L. okamžitě akceptoval navrženou kupní cenu ve výši 3.000.000,- Kč.

Za relevantní soud druhého stupně z tohoto hlediska považoval i poměrně rychlou realizaci celé transakce ze strany obviněného, a to včetně urgence zápisu příslušného vlastnického práva do katastru nemovitostí. Ve vztahu k poškozenému naopak dovodil, že založení bankovního účtu svědčí o jeho vůli obdržet sjednanou kupní cenu formou vložení předmětné částky na tento účet, nikoli jejím předáním v hotovosti. V tomto směru současně konstatoval, že s přihlédnutím k výši kupní ceny si lze jen stěží představit, že by takový obnos vezli obvinění s sebou, aby byl předán v hotovosti. Ve prospěch poškozeného zohlednil i okolnost, že bezprostředně po zjištění, že se uvedené finanční prostředky na jeho účtu nenacházejí, začal činit kroky směřující k tomu, aby svoji záležitost vyřešil (tj. dostavil se na policii, za její asistence ověřoval stav účtu v bance, telefonoval obviněnému a v bezprostřední návaznosti na to podal trestní oznámení a navrhl i provedení plomby v katastru nemovitostí).

Nejvyšší soud správnosti takových úvah nemohl bezezbytku přisvědčit.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Značnou škodou se ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda ve výši nejméně 500.000,- Kč.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Objektem trestného činu zpronevěry je především vlastnictví věci. Předmětem útoku je cizí věc, která byla pachateli svěřena. Nemusí jít jen o věc individuálně určenou, ale může se jednat i o druhově určené věci, jestliže má držitel povinnost vrátit tytéž věci, a ne jen věci určitého druhu a množství, anebo zbaví-li se pachatel při jejich přisvojení možnosti je vrátit. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Jako zpronevěru je možno hodnotit jen přisvojení si cizích svěřených věcí, nikoli jiných majetkových hodnot. Předmětem zpronevěry není ani věc, která byla sice předána jinému, ale je stále fakticky v moci vlastníka nebo dosavadního držitele. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, např. znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení, a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Byla-li mu věc svěřena za účelem opatření určitého prospěchu, považuje se za přisvojení věci, obstará-li si další, nikoli přechodný prospěch, v rozporu s tímto svěřením. Každá dispozice s věcí proti příkazu svěřitele nemůže však být považována za zpronevěru. Nespadá sem dohoda o svěření věci odporující užívání věci. Nestačí ani pouhé nedodržení lhůty k vrácení svěřené věci, šlo by však o zpronevěru, pokud by pachatel odmítl věc svěřiteli vrátit. Pokud by pachatel svěřenou věc v rozporu s danou dispozicí zničil, nešlo by o trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., ale o úmyslné poškozování cizí věci podle § 257 tr. zák. O trestný čin zpronevěry podle citovaného ustanovení nejde ani tehdy, jestliže dlužník použije vypůjčené peníze k jinému účelu, než je ten, který uvedl věřiteli jako účel půjčky. Měl-li však takový dlužník v době, kdy si peníze půjčoval, úmysl je nevrátit, může jít o trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák.

Na rozdíl od podvodu získá pachatel zpronevěry faktickou moc nad věcí bez vyvolání nebo využití omylu. Pokud by však svěření věci bylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu, šlo by o trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. Jinými slovy, úmyslné nevrácení svěřené (např. vypůjčené) věci je podvodem jen tehdy, když pachatel měl v úmyslu si věc přisvojit již v době, kdy mu věc byla svěřována. Rozhodl-li se k tomu až dodatečně v době, kdy ji už měl svěřenu, jde o trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák.

Podstata trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku značná škoda a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí.

Z uvedených znaků je patrné, že k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, musí existovat jednak příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. O podvod jde i tehdy, kdyby mýlící se osoba učinila stejnou majetkovou dispozici z jiného důvodu, aniž by se mýlila. Při úvaze o příčinné souvislosti totiž nelze nahrazovat skutečné příčiny jinými, které by vedly ke stejnému následku. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu (s neznalostí), osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob též o právnické osoby.

Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.

Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Mýlící se osoba o rozhodné skutečnosti buď neví vůbec, nebo má o ní nesprávnou či nedostatečnou představu. O omyl půjde též tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Pachatel uvede jinou osobu v omyl zpravidla aktivním jednáním, které má povahu určité lsti, když pachatel předstírá existenci určitých okolností, které jsou v rozporu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním a může být realizováno nejen lstí, ale i pouhým poskytnutím nepravdivé informace.

Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek oprávněného zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. O škodu jde i tehdy, když věc nemá dohodnuté vlastnosti a nelze ji použít pro zamýšlený účel, pro nějž byla nabízena a kupována, a to přesto, že zaplacená cena odpovídá skutečné hodnotě věci.

Po subjektivní stránce je v případě obou uvedených trestných činů třeba úmyslného zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. V tomto posledně uvedeném případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. K naplnění pojmu spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. tudíž není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.

Při aplikaci těchto obecných zásad na posuzovaný případ jsou zřejmá pochybení, jichž se soudy obou stupňů při právním posouzení zjištěného skutku dopustily. Jejich úvahy, kterými se snažily odůvodnit své právní závěry ve vztahu k uznání obviněných vinnými trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., resp. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., nevyznívají přesvědčivě a postrádají podklad v konkrétních skutkových zjištěních.

Přitom je nezbytné uvést, že návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé je jedním z principů představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 3 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Právě o takovou situaci se v daném případě parciálně jednalo.

Zásadní výhrady je třeba mít nejen k úplnosti provedeného dokazování a spolehlivosti navazujících skutkových zjištění (zejména ve vztahu k podvodnému úmyslu obviněných), ale současně i k právním úvahám soudů obou stupňů o zjištěném skutku. Soudy prvního a druhého stupně v rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě nerozvedly, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřely, nerozebraly návaznost jednotlivých důkazů a nevyložily, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů. Absenci skutkových zjištění nahrazovaly vlastními hypotézami a ne zcela přesnou interpretací provedených důkazů. Dále je třeba poukázat na to, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je poměrně kusé (zaměřené především na provedené důkazy a jejich hodnocení), přičemž právní rozbor zjištěného skutku prakticky neobsahuje, tudíž rozsudek je v této části v podstatě nepřezkoumatelný. Také v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu podrobnější, resp. transparentní úvahy stran právního posouzení zjištěného skutkového stavu absentují.

Řádné odůvodnění soudních rozhodnutí je přitom považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování. Jinými slovy, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv trestně stíhané osoby, která má nárok na to, aby její věc byla spravedlivě posouzena (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04 aj.).

Nejvyšší soud je přesvědčen, že skutková zjištění učiněná nejprve soudem prvního stupně a posléze změněná odvolacím soudem nesvědčí pro spolehlivý závěr, že oba obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. nebo trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Dovolací soud především zdůrazňuje, že změna právní kvalifikace s sebou vždy přináší nutnost doplnit dokazování, neboť právní kvalifikace stíhaného skutku ovlivňuje směr dokazování a nezpochybnitelný význam má i pro zajištění plného uplatnění práva na obhajobu. Uvedené platí tím spíše, jedná-li se o změnu v posouzení trestné činnosti obviněných jako takové tedy nejen např. o změnu v posouzení míry a způsobu účasti obviněných na páchání trestné činnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04).

Současně nelze pominout, že při změně právní kvalifikace trestného činu (učiněné v rámci odvolacího řízení) je nezbytné, aby bylo dáno právo obhajobě vyjádřit se k takto změněné právní kvalifikaci včetně práva navrhovat nové důkazy, které by i mohly nakonec zpochybnit možnost aplikovat tuto novou právní kvalifikaci na daný skutek, a včetně ověření subjektivní stránky jednání tak, aby bylo možné spolehlivě posoudit, že nebyla porušena ústavní zásada nullum crimen sine lege ve smyslu čl. 39 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04).

Nejvyšší soud dále konstatuje, že soudy obou stupňů se důsledně opřely pouze o výpověď poškozeného, jehož věrohodnost nikterak neověřovaly. Přitom je třeba uvést, že žádná z okolností zjištěných v rámci hlavního líčení či odvolacího řízení nenasvědčuje tomu, že poškozený je důvěřivou a snadno zmanipulovatelnou osobou, která nemá zkušenosti ani potřebné znalosti týkající se prodeje nemovitosti.

Podle názoru dovolacího soudu z jednání poškozeného za situace, kdy podával trestní oznámení nebo kdy se snažil v katastru nemovitostí zablokovat zápis vlastnického práva k předmětné nemovitosti ve prospěch obviněných, naopak vyplývá, že poškozený je osobou jednající v obdobných situacích naprosto racionálně. Stejným způsobem je třeba pohlížet i na jeho postup stran požadavku uvedení výše kupní ceny v předmětné kupní smlouvě; tato odpovídala toliko poloviční výši skutečné kupní ceny, již s obviněnými za převod vlastnického práva k předmětné nemovitosti sjednal, a to za účelem snížení daně z převodu nemovitostí, kterou byl jako převodce ve smyslu § 8 odst. 1 zák. č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, povinen uhradit.

Nejvyšší soud poznamenává, že oporu v provedeném dokazování nemá ani ten závěr soudu, dovodil-li, že obviněný J. L. se při zadávání zpracování znaleckého posudku (tj. posudku na ocenění nemovitosti) vydával za poškozeného. Soud zde opět bez dalšího vycházel z výpovědi poškozeného, který tvrdil, že uvedený posudek nezadával; aniž by soud provedl důkaz svědeckým výslechem znalce M. K., argumentoval toliko tím, že obviněný J. L. zadání tohoto posudku nepopřel. Jestliže soud na podkladě těchto ryze hypotetických úvah následně uzavřel, že obvinění měli od počátku v úmyslu dosáhnout uzavření kupní smlouvy a zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí pro nabytí její účinnosti, aniž by poškozenému sjednanou kupní cenu zaplatili, nemůže tento názor taktéž obstát.

Další pochybení soudu je v daných souvislostech nutné spatřovat v tom, že nerespektoval zásadu tzv. individuální trestní odpovědnosti, podle níž je pachatel odpovědný pouze za vlastní jednání, a závěr o vině paušálně vztáhl i na obviněnou V. L. (dříve U.) bez toho, aby blíže rozvedl, které skutečnosti považoval v tomto směru za relevantní.

Za nesprávný je současně třeba považovat i ten postup odvolacího soudu, vymezil-li obsah stíhaného skutku (oproti rozsudku soudu prvního stupně) rozdílně, přičemž k těmto závěrům modifikujícím skutková zjištění (a v návaznosti na to i právní úvahy nalézacího soudu týkající se posouzení jednání obviněných) dospěl, aniž by provedl některý z důkazů podstatných pro spolehlivé objasnění věci.

Nejvyšší soud proto uzavřel, že všechny tyto skutečnosti svědčí pro závěr (a současně podporují přesvědčení dovolatelů), že v popisovaném případě se může jednat o extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.

Na soudu prvního stupně proto především bude věnovat maximální pozornost objasnění okolností zadání zpracování znaleckého posudku (vhodný bude zejména výslech znalce M. K.), jednání mezi obviněnými a poškozeným o způsobu úhrady kupní ceny a uzavření kupní smlouvy v notářské kanceláři. Skutková zjištění bude nezbytné doplnit i pokud jde o spolehlivý závěr o zavinění každého z obviněných ve vztahu k popsanému jednání. Dále bude třeba se zevrubně zaobírat otázkou věrohodnosti tvrzení poškozeného, zejména v souvislosti s podepisováním příslušných listin (včetně potvrzení o převzetí částky ve výši 3.000.000,- Kč v hotovosti) v notářské kanceláři. Vyřešení těchto otázek pak bude mít zásadní význam pro úvahy o tom, zda ze strany obviněných jde o trestný čin a pokud ano, o který. V souvislosti s tím se soud musí náležitě vypořádat i s výše zmíněnou zásadou tzv. individuální trestní odpovědnosti.

Bude-li soud reálně zvažovat právní kvalifikaci jednání každého z obviněných jako trestného činu, bude se muset taktéž vypořádat s materiální stránkou zvažovaného trestného činu. Je proto samozřejmé, že soud se bude v této souvislosti muset zabývat podmínkami vymezenými v ustanovení § 3 odst. 2, 4 tr. zák.

S přihlédnutím ke všem okolnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud celkově uzavřel, že obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, když existence extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů je ve vztahu k jednání obou obviněných evidentní.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozsudek Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak mu oprávněně vytýká dovolání obviněných. Proto po zjištění, že dovolání je opodstatněné, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 61 To 17/2004, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 2 T 39/2003. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněných J. L. a V. L. (dříve U.) vrací do stadia před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně. Povinností nalézacího soudu proto bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro nějž byla na obviněné podána obžaloba a který byl upřesněn po provedeném dokazování, náležitě jej vymezil a především bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.). Bude-li ve věci znovu rozhodovat rozsudkem, musí jeho odůvodnění respektovat požadavky zakotvené v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. (to by se samozřejmě týkalo i případného navazujícího rozsudku odvolacího soudu).

V souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.



Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. července 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a