8 Tdo 772/2013
Datum rozhodnutí: 25.09.2013
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1 tr. ř., § 211 odst. 1 tr. ř.



8 Tdo 772/2013-45
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2013 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 10 To 8/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 2/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 4 T 2/2012, byl obviněný M. B. uznán vinným 1.) zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, 2.) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, 3.) zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a pod body 1.) až 3.) přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím, že v přesně nezjištěných dnech v období od května 2011 do září 2011
1.) v bytě na adrese K. V., n., se záměrem sexuálně se uspokojit, nejprve nejméně dvakrát týdně v koupelně osahával na různých částech těla nezletilou, když se sprchovala, a přitom měl ztopořený penis, který si třel rukou, poté nezletilé začal psát vzkazy jestli se spolu pomazlí, jestli ho vykouří a vyhoní a že se spolu vyspí , a následně nejméně dvakrát týdně v pokoji a v kuchyni osahával nezletilou na prsou, stehnech a na přirození, do kterého jí strkal prsty, a požadoval po ní, aby mu rukou třela penis, brala jeho přirození do úst a sála, čemuž nezletilá vyhověla, protože s ohledem na jeho věk a postavení ve společné domácnosti pro ni představoval autoritu nahrazující rodičovskou péči, neboť se spolu s její babičkou podílel na její výchově, a nezletilá neměla možnost opustit společnou domácnost, protože pro nezájem rodičů by se jinak musela vrátit do dětského domova, dále nezletilé ukazoval na počítači internetové stránky s pornografickou tématikou, na internetové stránky umístil její fotografie a přiměl ji, aby se obnažovala před webovou kamerou,
2.) tamtéž se záměrem sexuálně se uspokojit, opakovaně v nezjištěném počtu případů požadoval po nezletilé, aby mu třela rukou penis a vzala jeho přirození do úst, a když to odmítla udělat, odstrkávala ho, plakala a pokusila se utéct, v jednom případě ji chytil za vlasy a odhodil na zeď, v dalších případech ji chytil, zmáčkl ruku, že se nemohla vysmeknout, a vyhrožoval jí, že ji zmlátí a že půjde zpátky do dětského domova, a ve dvou případech ji udeřil dlaní, a nezletilá mu tedy ze strachu vždy vyhověla a učinila, co požadoval, tj. třela a vzala jeho přirození do úst, přičemž obviněný ji současně osahával na prsou a na přirození, do kterého jí strkal prsty; dále ve třech případech na nezletilé proti její vůli vykonal soulož s výronem semene, kdy v prvním případě ačkoliv mu sdělila, že nechce, ji chytil za rameno, poručil jí svléknout se a lehnout, líbal a osahával ji na těle a strkal prsty do přirození, a když nechtěla roztáhnout nohy, udeřil ji dlaní, poté jí zasunul penis do pochvy a uskutečnil vaginální pohlavní styk, v dalších dvou případech nezletilé sdělil, že se spolu pomazlí, svlékl ji, osahával, jazykem lízal přirození, a když mu řekla, aby přestal, pokusila se ho škrábat a kousat, plivla na něho a plakala, chytil jí ruce, aby se nemohla bránit, její rukou si třel penis, vložil jí penis do úst, strkal jí prsty do přirození, do kterého pak zasunul penis a uskutečnil vaginální pohlavní styk; a nezletilé říkal, že o tom nesmí nikomu říct, jinak že ji zbije a pošle zpět do dětského domova,
3.) se záměrem získat peníze, postupně ve dvou případech do bytu na adrese K. V., n., pozval dva neustanovené muže, aby s nezletilou uskutečnili různé sexuální praktiky, za což požadoval a obdržel finanční hotovost, oba muže poslal do pokoje k nezletilé, kdy v prvním případě muž po nezletilé chtěl, aby se svlékla, poté ji vysvlečenou osahával a žádal, aby mu třela penis, a když to odmítla, přiměl ji, aby s ním koukala na film s pornografickou tématikou a přitom si její rukou třel penis až do výronu semene, a po jeho odchodu z bytu obviněný nezletilé sdělil, že o tom nesmí říct babičce, jinak že jí udělá ze života peklo; v druhém případě muž nezletilou líbal a osahával na prsou a přirození a sdělil jí, aby si vybrala, zda mu bude třít penis nebo zda vezme jeho penis do úst, načež mu nezletilá třela pohlavní úd až do výronu semene, po odchodu muže z bytu obviněný na nezletilou křičel, že dostal málo zaplaceno, protože neudělala to, co po ní muž požadoval,
těchto jednání se dopustil přesto, že věděl, že nezletilá nedovršila 15. rok věku, neboť s ní delší dobu bydlel ve společné domácnosti, podílel se na její výchově, znal její osobní poměry a věděl, že navštěvuje základní školu.

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto rovněž o náhradě škody.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 10 To 8/2013, odvolání obviněného podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné odmítl.

Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. Nikoly Rovenské dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

Ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že v prvotním hlavním líčení došlo k procesním pochybením při provádění výslechu poškozené, a Vrchní soud v Praze zrušil ve věci první rozsudek soudu prvního stupně, protože vyslovil názor, že výpověď nezletilé svědkyně z původního hlavního líčení nelze jako důkaz použít. Za zásadní pochybení označil postup podle § 209 odst. 1 tr. ř., když poškozená byla vyslýchána v nepřítomnosti obviněného a nebylo mu umožněno jí v druhé fázi jejího výslechu klást otázky, protože ji soud umožnil ještě předtím odejít. Poškozená navíc byla, jak shledal odvolací soud, nesprávně poučena, což v souhrnu vedlo k tomu, že výslech nezletilé svědkyně učiněný před soudem prvního stupně označil za procesně nepoužitelný. V opakovaném hlavním líčení soud tento nedostatek nezhojil, jestliže postupem podle § 211 odst. 1 tr. ř. pouze při splnění zákonných podmínek přečetl protokoly o výslechu poškozené v přípravném řízení, protože poškozená byla v té době již dlouhou dobu na útěku z dětského domova a znalkyní byl i opakovaný výslech považován za nevhodný s ohledem na psychický stav poškozené. V tomto postupu soudu prvního stupně obviněný s odkazem na závěry odvolacího soudu spatřoval porušení svého práva na obhajobu, neboť neměl možnost se k provedenému důkazu vyjádřit a bylo mu upřeno právo klást vyslýchaným svědkům otázky.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel podložil tvrzením, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí, a to vzhledem k absenci procesně účinných důkazů. Podle názoru obviněného je tak dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Oběma soudům dosud činným ve věci vytkl, že se nevypořádaly s tím, že skutkový děj líčený poškozenou, zejména jí popisovaný sexuální styk s obviněným trvající několik minut ukončený vyvrcholením obviněného, a provádění orálního sexu je v rozporu se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, podle něhož je jeho sexuální schopnost v důsledku onemocnění, jímž trpí, velmi oslabena.

S ohledem na výše uvedené námitky dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 10 To 8/2013, zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že námitky dovolatele jejich zákonnému vymezení neodpovídají. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., poukázal na to, že výslech nezletilé svědkyně proběhl v nepřítomnosti obviněného, avšak stalo se tak ještě před prvým rozsudkem, který byl ve věci vyhlášen, a tato vada byla i důvodem k předchozímu kasačnímu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Při následném novém projednání věci však protokoly o výpovědi poškozené z přípravného řízení byly ve věci řádně čteny i se souhlasem obviněného podle § 211 tr. ř., čímž obviněný deklaroval, že na výslechu této poškozené netrvá, a proto státní zástupce považuje za nekorektní, pokud tento postup, jehož předpokladem byl jeho výslovný souhlas, následně vytýká v dovolacím řízení. Z těchto důvodů uplatněný dovolací důvod dán není, přičemž námitky obviněného v naznačeném směru mu obsahově neodpovídají a neodpovídají ani jinému zákonem upravenému důvodu dovolání. Ve vztahu k druhému z obviněným uplatněných dovolacích důvodů státní zástupce uvedl, že námitka tzv. extrémního nesouladu pod něj obecně nespadá. Podle zjištění soudů nižších stupňů však ani k takovému pochybení v daném případě nedošlo. Státní zástupce má za to, že schopnosti obviněného uskutečnit pohlavní styk věnovaly soudy patřičnou pozornost, přičemž na základě provedeného dokazování tato vyloučena nebyla. Zároveň minimálně pro část skutků pak obviněným deklarovaná neschopnost pohlavního styku nebyla zcela podstatná, a proto podle státního zástupce tyto dílčí námitky nejsou s to založit pochybnost o správnosti učiněných skutkových zjištění a nepřekročily tak rámec toliko námitek skutkových, jimiž obviněný pouze zpochybňuje hodnocení důkazů provedené soudy. Státní zástupce tudíž dospěl k závěru, že dovolání obviněného zvolené ani žádné jiné dovolací důvody obsahově nenaplňuje, a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, zkoumal, zda je obviněný opřel o skutečnosti naplňující jím označené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. shledal obviněný v tom, že soud prvního stupně porušil ustanovení trestního řádu o jeho přítomnosti při hlavním líčení. Vytýkal, že při hlavním líčení konaném dne 9. 5. 2012 podle § 209 odst. 1 tr. ř. jeho obhajoba byla podstatně a neoprávněně omezena, když neměl možnost být přítomen výslechu poškozené, neboť v průběhu jejího výslechu byl vykázán z jednací síně a po svém návratu nemohl zcela využít svého práva klást jí otázky, protože po druhé fázi výslechu poškozené jí soud dovolil opustit budovu soudu a obviněnému tak byla odebrána možnost jí další otázky položit.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souladu s tímto dovolacím důvodem lze namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Uvedený důvod dopadá na situace, kdy došlo ke zkrácení práva obviněného na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a tím daným postupem bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Zmíněný dovolací důvod však nelze aplikovat na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn pouze za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

Nejvyšší soud, s ohledem na uvedené argumenty obviněného shledal, že námitky o porušení práva o přítomnosti obviněného v hlavním líčení proto, že soud provedl výslech svědka tak, že podle § 209 odst. 1 věta druhá tr. ř. vykázal obviněného z jednací síně, je okolností, která na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dopadá (srov. rozhodnutí ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, sešit 8, T-722).

K předmětné námitce je vhodné nejprve uvést, že podle § 209 odst. 1 věta druhá, tr. ř. je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Z ustanovení § 209 odst. 1 věta třetí tř. ř. plyne, že obviněný po návratu do jednací síně musí být seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.

Otázku nutnosti ochrany svědka v hlavním líčení řeší soud samostatně a podle konkrétních okolností projednávaného případu, přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 104/96). Důvodnost obavy, že svědek v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, která opodstatňuje vykázání obviněného z jednací síně podle § 209 odst. 1 tr. ř., je nutné posoudit podle konkrétních okolností projednávaného případu, z nichž jsou vztahy svědka k obviněnému nebo jejich předchozí vzájemné negativní kontakty zřejmé, a tedy současně i to, o jak vážný důvod za dané situace jde. To krajní opatření lze zejména využít u svědka, u něhož je obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu nebo že nebude schopen vypovídat vůbec.

Jak Nejvyšší soud s ohledem na obsah připojeného spisu shledal, obviněný při hlavním líčení konaném před soudem prvního stupně dne 9. 5. 2012 (č. l. 948 až 958) nebyl přítomen při výslechu poškozené nezletilé, která byla ve všech útocích majících sexuální povahu jejich obětí. Současně podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská klinická psychologie, poškozená byla jednáním obviněného negativně ovlivněna a v jeho důsledku právě chováním obviněného i opustila společnou domácnost sdílenou s obviněným a svojí babičkou O. K. a zdržovala se na útěku a posléze byla umístěna v dětském domově.

Po uvážení všech těchto skutečností Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů nižších stupňů shledal, že je zřejmé, že poškozená nezletilá byla osobou, u níž byla založena důvodná obava, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, a v důsledku toho soud prvního stupně důvodně usoudil, že jsou splněny podmínky podle § 209 odst. 1 věta třetí tr. ř., a učinil výslech této svědkyně poté, co obviněného po dobu jejího výslechu vykázal z jednací síně.

Z obsahu této trestní věci se dále podává (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 948 až 958), že obviněný byl s obsahem prvního sdělení poškozené, jejíž výpovědi nebyl v jednací síni přítomen, po návratu řádně seznámen a bylo mu umožněno, aby jí prostřednictvím soudu položil doplňující otázky. Obviněnému byl dán také prostor, aby se k jednotlivým takto provedeným důkazům vyjádřil (č. l. 954 až 955). Poté však následoval v pořadí druhý takto prováděný výslech poškozené konaný v rámci téhož hlavního líčení, kdy byl obviněný opět během výslechu poškozené mimo jednací síň, avšak po jeho provedení a po návratu obviněného do jednací síně mu již nebylo umožněno klást poškozené otázky, neboť soud poškozené bezprostředně po jejím výslechu dovolil jednací síň opustit (č. l. 955 až 957).

Je tedy patrné, že v této jedné části nebyla plně respektována povinnost soudu podle § 209 odst. 1 věta třetí tr. ř. a obviněný v tomto jediném případě nemohl poškozené otázky, jež považoval za vhodné, položit. Přitom však byl s její výpovědí seznámen a mohl se k ní vyjádřit, v čemž bylo jeho právo neporušeno. Jedná se tedy jen o dílčí nedůslednost soudu prvního stupně a částečné porušení uvedených povinností.

S ohledem na další vývoj řízení a procesní postup soudů nelze mít tudíž za to, že by právo na přítomnost obviněného a zachování zásad kontradiktornosti trestního řízení v širším smyslu bylo dotčeno v takové míře, která by byla způsobilá založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a to obzvlášť proto, že obviněný mohl k podstatnější části výslechu poškozené otázky položit, a tam kde tak učinit nemohl, šlo o skutečnosti týkající se méně významných otázek ohledně období, kdy poškozená již po svém útěku pobývala v dětském domově.

Významné po posouzení intenzity porušení uvedeného práva obviněného je i to, že v řízení se pokračovalo i v další etapě, kdy byl rozsudek z obdobných důvodů na základě odvolání obviněného zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. K novému hlavnímu líčení konanému po vrácení věci soudem prvního stupně dne 10. 12. 2012 se již poškozenou nepodařilo pro její neznámý pobyt předvolat, když současně takový opakovaný výslech nebyl ani psychiatrem s ohledem na její narušený psychický stav doporučen. Obviněný netrval za těchto podmínek na opětovném výslechu poškozené a dal souhlas s postupem podle § 211 odst. 1 tr. ř., tedy čtením protokolů o výslechu svědkyně v přípravném řízení. Nemohla být čtena za uvedených podmínek výpověď poškozené z hlavního líčení dne 9. 5. 2012, protože tu odvolací soud prohlásil pro nedostatek poučení poškozené za nepřípustný důkaz (č. l. 1153 až 1160).

Ze všech těchto skutečností je zřejmé, že práva obviněného na jeho obhajobu ve smyslu § 209 odst. 1 věta třetí tr. ř., byť nebyla plně a důsledně respektována (když jen v méně významné části výpovědi nezletilé této nemohl položit otázky), byla v zásadě zachována. Obviněný však byl vždy s celým obsahem její výpovědi seznámen. Za všech zjištěných okolností nelze dospět k závěru o naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť nebyla zásadním způsobem porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, a rovněž právo obviněného na spravedlivý proces bylo v dané trestní věci zachováno. Ve vztahu k tomuto důvodu proto Nejvyšší soud dovolání posoudil jako neopodstatněné.

Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněný namítal, že čin, jak byl soudy zjištěn, nemohl spáchat. Přitom poukázal na obsahy znaleckých posudků, podle nichž se při sexuálních praktikách nemohl chovat tak, jak popisovala poškozená. Uvedenými námitkami zpochybňoval především výpověď poškozené a zdůrazňoval v různých souvislostech její nevěrohodnost, přitom preferoval svoji vlastní obhajobu s cílem, aby soudy uvěřily jeho obhajobě, ze které mělo vyplývat, že se skutky odehrály jinak, než jak tyto soudy zjistily a zahrnuly do skutkových zjištění, resp. že se těchto skutků vůbec nedopustil.

Obviněný tak nedostál podmínce vyplývající z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nejednalo se ani o vady jiného nesprávného hmotně právního posouzení , jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Za naplnění uvedeného důvodu nelze považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

Přitom je nutné respektovat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takovou skutečnost však obviněný v dovolání nenamítal a ani z provedeného řízení není patrná.

S ohledem na uvedené je zřejmé, že podstata námitek obviněného zjevně nespočívala ve vadách právní povahy, jak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje, ale v požadavku na změnu skutkových zjištění, pro který dovolatel vycházel ze své vlastní verze obhajoby, a nesouhlasu se způsobem, jakým byly skutky kladené mu za vinu prokázány a ve výroku odsuzujícího rozsudku vyjádřeny.

Jelikož obviněný uplatnil výhrady z jiného důvodu, než který zákon vymezuje, nemohl Nejvyšší soud jeho dovolání v části opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po věcné stránce přezkoumávat.

I přes tento závěr je nutné zdůraznit, se zřetelem na námitky obviněného dotýkající se extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, že oba soudy nižšího stupně se věrohodností poškozené zejména i s ohledem na závěry plynoucí ze znaleckých posudků jednak z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie posuzujícího osobu obviněného a jednak z oboru zdravotnictví, odvětví dětská klinická psychologie zaměřeného na osobu poškozené zabývaly a shledaly, že výpověď poškozené koresponduje s řadou dalších ve věci provedených důkazů, přičemž její věrohodnost je podporována rovněž závěry znaleckých posudků k její osobě. Z nich se podává, že o okolnostech, za nichž ke skutkům docházelo, vypovídala konstantně, přesvědčivě a bez zjevné snahy obviněnému záměrně přitěžovat, a pokud existují nějaké rozdíly v jejích výpovědích, pak tyto lze shledávat toliko ve vztahu k dílčím a méně podstatným údajům, jež vzhledem k obsáhlosti skutku ani nelze přesně a detailně s ohledem na kapacitu paměti normálního, průměrného jedince pojmout. Nadto výpověď poškozené nestojí osamoceně, nýbrž je podporována zejména výpovědí svědkyně M. A., jíž se poškozená částečně svěřila a která popisuje obdobné jednání ze strany obviněného i vůči své osobě. Tuto její svědeckou výpověď doplňují rovněž výpovědi dalších svědků, zejména M. Š., L. C. a M. C. Naproti tomu výpověď obviněného je těmito svědeckými výpověďmi znevěrohodněna, neboť z nich vyplývá, že zdravotní stav obviněného, zejména jeho mentální úroveň není na tak chabé a nízké úrovni, jak on tvrdí. To platí i o jeho pohybových možnostech a gramotnosti, především ve vztahu ke schopnosti práce s počítačem a internetem. Svědecky bylo vyvráceno rovněž jeho tvrzení o sexuálním nezájmu o ženy. Obdobné závěry vyplývají i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. V klinickém projevu obviněného byly znalkyní zjištěny infantilní projevy, které znalkyně přičítá vědomému manipulativnímu chování obviněného, přičemž v jeho osobnosti jsou zjevné disociální rysy, jako je absence lítosti, chladná manipulace s vlastními potížemi a v neposlední řadě také obelhávání lékařů za účelem získání sociálních dávek. Podle názoru znalkyně obviněný dlouhodobě manipuluje skutečností s cílem získat osobní prospěch a činí tak bez jakýchkoli výčitek svědomí a morálních zásad. Soudy tyto otázky s ohledem na výsledky provedeného dokazování správně objasnily (srov. strany 10 až 42 a 45 až 46 rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 až 5 usnesení soudu odvolacího).

Způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě vyslovily své skutkové a následně i právní závěry, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.

Na základě všech rozvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek, zejména se zřetelem na jeho výhrady podřazené pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2013


Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová