8 Tdo 770/2007
Datum rozhodnutí: 31.07.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 770/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2007 o dovolání obviněného L. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 39 To 112/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, pod sp. zn. 102 T 96/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 102 T 96/2006 byl obviněný uznán vinným, že:

1. dne 9. 1. 2006 v době kolem 21:45 hod. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. SAAB, přestože mu byl rozhodnutím Magistrátu města Havířova, odborem vnitřních věcí, ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. VV/36260/RD924/05/Krv/05, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje v Ostravě ze dne 1. 12. 2005, č.j. 31145/2005/DSH/Hal/001, které mu bylo doručeno dne 17. 12. 2005, pro spáchání přestupků dle § 30 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/90 Sb. uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 měsíců,

2. dne 15. 3. 2006 v době kolem 23:40 hod. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. SAAB, přestože mu byl rozhodnutím Magistrátu města Havířova, odborem vnitřních věcí, ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. VV/36260/RD924/05/Krv/05 ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje v Ostravě ze dne 1. 12. 2005, č.j. 31145/2005/DSH/Hal/001, které mu bylo doručeno dne 17. 12. 2005, pro spáchání přestupků dle § 30 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/90 Sb. uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 měsíců.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a uložil mu podle § 171 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 1, 2 písm. a, b) tr. zák. peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč; podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložil mu náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř týdnů. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků.



Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl tak, že je usnesením ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 39 To 112/2006, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Rozhodnutí odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce Mgr. I. T. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný zopakoval argumentaci použitou již v přípravném řízení a posléze v řízení před nalézacím i odvolacím soudem, že jako státní občan Spolkové republiky Německo nesprávně pochopil počátek běhu správní sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Domníval se totiž, že tato sankce počne běžet po uplynutí lhůty k zaplacení pokuty, tj. uplynutím tří měsíců od nabytí právní moci výše citovaného rozhodnutí; výslovně ve správním rozhodnutí uvedený údaj, že uložená sankce počíná běžet od právní moci předmětného rozhodnutí, prý přehlédl. S ohledem na právní zvyklosti ve Spolkové republice Německo rovněž předpokládal, že bude o nabytí právní moci rozhodnutí správním orgánem ještě vyrozuměn; to se však nestalo. Vzhledem k tomu nabyl přesvědčení, že v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka vytýkaného trestného činu zavinění ve formě úmyslu přímého, nebo nepřímého.

Další nesprávné hmotně právní posouzení odvolacího soudu obviněný spatřoval v jeho závěru, že pro posouzení věci není rozhodné, zda bylo nebo nebylo rozhodnuto o kasační stížnosti, kterou podal dne 10. 11. 2006 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 58 Ca 3/2006. Závěr odvolacího soudu, že pokud krajský soud ve svém rozsudku nepřiznal odkladný účinek napadenému správnímu rozhodnutí, není nevyčkání rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti nikterak v rozporu s platnou právní úpravou a na újmu práv obviněného, považoval za nesprávný zejména z toho důvodu, že výsledkem řízení o uvedeném opravném prostředku může být rozhodnutí o zrušení správního rozhodnutí a pak by bylo možno považovat odsuzující rozhodnutí za předčasné.

S ohledem na uvedené námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí.

K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který po stručné rekapitulaci obsahu dovolání uvedl, že dovolatelovy námitky týkající se existence subjektivní stránky předmětného trestného činu sice lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, leč považoval je za nedůvodné. Odvolací soud především konstatoval, že výroky rozhodnutí správních orgánů obou stupňů obsahovaly výslovný údaj o tom, že výkon sankce zákazu činnosti počíná právní mocí rozhodnutí. I kdyby snad obviněný tuto informaci přehlédl, pak si byl vědom toho, že jeho řádný opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byl zamítnut. Mimo to byl obviněný povinen řídit se zákony České republiky jako státu, na jehož území se zdržoval, a jestliže v důsledku neznalosti české právní úpravy neměl jasno v tom, kdy se započíná s výkonem sankce zákazu činnosti, měl se o této problematice informovat na příslušném úřadě. Pokud tak neučinil a nadále řídil motorové vozidlo i po doručení správního rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že rozhodnutí je již vykonatelné a že svým jednáním maří jeho výkon.

Státní zástupce nepovažoval za důvodné ani další námitky dovolatele, ve kterých tvrdil, že soudy obou stupňů v projednávané věci měly vyčkat rozhodnutí o podané kasační stížnosti. Konstatoval, že v době spáchání souzených skutků správní rozhodnutí nepochybně existovalo, bylo pravomocné a vykonatelné. Aplikaci ustanovení § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. tak nebránila okolnost, že rozhodnutí správního orgánu bylo napadeno opravným prostředkem, a to ani v případě, že by takové řízení probíhalo již v době spáchání skutku. Podání žaloby nebo kasační stížnosti podle zákona č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní) v zásadě nemá odkladný účinek (v tomto ohledu odkázal na právní rozbor na str. 4 rozhodnutí odvolacího soudu).



V neposlední řadě státní zástupce uvedl, že v obecné rovině lze připustit, že případné zrušení správního rozhodnutí by mohlo mít určitý význam z hlediska posuzování konkrétního stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost, z žádného ustanovení trestního řádu však nelze dovodit povinnost soudu, aby v případě, kdy rozhodnutí, jehož výkon je předmětem trestného činu podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., je přezkoumáváno v řízení podle zákona č. 150/2002 Sb., vyčkal konce takového řízení.

Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby takové rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl dovolatel uznán vinným [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Při posuzování otázky, zda lze uplatněný dovolací důvod považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z dikce tohoto ustanovení; jeho prostřednictvím je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je možné namítat jednak mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Jak vyplývá z dovolání obviněného, jím uplatněné argumenty týkající se zejména chybějící subjektivní stránky trestného činu, jsou pod deklarovaný dovolací důvod podřaditelné. Nejvyšší soud tak shledal, že dovolání bylo podáno v souladu s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto dále posuzoval, zda jde o dovolání opodstatněné.

V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů. K trestnosti činu se vyžaduje úmysl (srov. § 3 odst. 3 tr. zák.).

Podle ustanovení § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.];k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.

Jelikož dovolatel v průběhu trestního řízení opakovaně zdůrazňoval, že jako státní občan Spolkové republiky Německo (byť dokonale ovládající český jazyk, přece jen pocházející z částečně odlišného ekonomického, sociálního a právního prostředí) nesprávně pochopil počátek běhu správní sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, bylo nutné zaměřit se především na subjektivní stránku uvedeného trestného činu. Touto námitkou obviněný zřejmě směřoval k tomu, aby jeho jednání bylo posuzováno v rámci právního, příp. skutkového omylu, a ve vztahu k zavinění se domáhal zhodnocení svého jednání jako beztrestného.

Trestní zákon ustanovení, která by řešila otázky spojené s omylem, neobsahuje. Podstata a význam omylu v trestním právu se vyvozuje z ustanovení upravujících subjektivní stránku trestného činu, především z § 4 a násl. tr. zák., neboť převládá názor, že omyl v trestním právu je vlastně obrácené zavinění, a proto zásady platné o omylu vyplývají ze zásad o zavinění (srov. Solnař, V. Základy trestní odpovědnosti. Praha : Academia, 1972, s. 241).

Trestněprávní teorie rozumí omylem neshodu pachatelova vědění (vnímání, představy) se skutečností spočívající v tom, že si buď vůbec neuvědomil nějakou skutečnost, nebo o ní měl nesprávnou anebo nedostatečnou představu. Jelikož takový rozpor se může týkat jak okolností skutkových, tak okolností právních, rozlišuje se z tohoto hlediska omyl skutkový a omyl právní (oba tyto druhy omylů se ještě rozlišují na negativní a pozitivní).

V dané trestní věci je s ohledem na dovolací argumentaci obviněného zřejmé, že se dovolává negativního právního omylu. Proto je zapotřebí ještě uvést, že judikatura rozlišuje a) omyl o normách trestních a normách, jichž se trestní zákon dovolává ve svých blanketních a odkazovacích ustanoveních, a b) omyl v ostatních mimotrestních normách. Zatímco omyl uvedený pod písm. a) neomlouvá (uplatní se zásada, že neznalost trestního zákona a toho, co je trestným činem, neomlouvá), omyl uvedený pod písm. b) se posuzuje podle zásad o skutkovém omylu.

Protože obviněný po celé trestní řízení (tedy i v dovolání) tvrdil, že jednal v omylu o ostatních mimotrestních normách (konkrétně v omylu o předpisech upravujících správní řízení), je třeba při aplikaci výše uvedených obecných zásad na tuto trestní věc posuzovat jím tvrzený omyl právě podle zásad o skutkovém omylu (v úvahu přichází skutkový omyl negativní, který nastane tehdy, jestliže pachatel nějakou skutečnost požadovanou pro naplnění znaků uvedených v trestním zákoně nezná, nebo nezná okolnost podmiňující jeho trestní odpovědnost).

Aniž by soudy obou stupňů tato teoretická východiska pro řešení uvedené problematiky ve svých rozhodnutích zmínily, je z odůvodnění jejich rozhodnutí zřejmé, že se jejich praktickými dopady na trestní odpovědnost obviněného přece jen zabývaly. Dospěly totiž k jednoznačnému závěru, že již z rozhodnutí Magistrátu města Havířova, které obžalovaný převzal osobně a proti kterému podal opravný prostředek ke Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, vyplynulo zcela srozumitelné odůvodnění, že zákaz činnosti, , se stanoví na dobu 4 měsíců od právní moci rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, které obžalovaný rovněž převzal a proti kterému se nelze dále odvolat, vyplývá poučení pro obžalovaného, spočívající v nedotčení jeho práva po uplynutí poloviny sankce zákazu činnosti žádat o upuštění od výkonu jejího zbytku podle § 14 odst. 3 přestupkového zákona. Součástí výroku u obou shora citovaných rozhodnutí bylo konstatování, že zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 měsíců, se započítává od nabytí právní moci rozhodnutí a obžalovaný si musel být vědom toho, že motorové vozidlo nemůže řídit ode dne, kdy rozhodnutí nabude právní moci (srov. str. 2 a 3 usnesení odvolacího soudu).

Správný závěr soudů obou stupňů, že v daném případě nepřichází v úvahu aplikace zásad o skutkovém omylu negativním, jakož i o tom, že jednání obviněného bylo zaviněné, a to alespoň ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., podporuje i důkaz provedený v průběhu hlavního líčení; sám obviněný totiž ve své výpovědi uvedl, že věděl, že věc do doby rozhodnutí krajského úřadu není pravomocně skončena. Lze proto dovodit, že poté, co převzal rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje o zamítnutí odvolání, si musel být vědom skutečnosti, že rozhodnutí o uložení správní sankce je pravomocné a vykonatelné, a že pokud řídí motorové vozidlo, dopouští se takovým jednáním porušení norem trestního práva.

Za relevantní nelze považovat ani další námitku dovolatele, že soudy měly vyčkat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o jeho kasační sížnosti, protože výsledkem řízení by mohlo být rozhodnutí o zrušení správního rozhodnutí a pak by bylo možné považovat odsuzující rozhodnutí za předčasné.

K této problematice Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že pro všechny správní akty, tj. i takové, které by případně mohly být vadné, platí princip presumpce jejich správnosti. V důsledku tohoto principu se každý správní akt (včetně správního rozhodnutí) považuje za bezvadný, dokud není zákonem stanoveným způsobem úředně shledán opak a správní akt není případně zrušen (srov. např. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 211). Princip presumpce správnosti se sice neuplatní u tzv. nicotných (nulitních) aktů, za něž se považují akty, které trpí od samého počátku svého vydání tak závažnou vadou, že již vůbec nelze mluvit o správním aktu, např. nebyla-li dodržena předepsaná písemná forma nebo správní orgán, který vydal určitý akt, nebyl k takovému postupu vůbec věcně příslušný (srov. ustanovení § 77 a § 78 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů).

O tuto situaci ovšem v posuzované věci nešlo a obviněný ani nicotnost shora citovaných správních rozhodnutí nenamítal. Soudy nižších stupňů proto správně vycházely z těchto správních rozhodnutí, o jejichž bezvadnosti nevznikly žádné pochybnosti. Navíc otázku, zda obviněnému byla ve správním řízení pravomocně uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel za spáchaný přestupek, by stejně musely soudy posuzovat samostatně, nezávisle na výsledku řízení o správní žalobě, protože jde o předběžnou otázku, která se týká posouzení viny obviněného (srov. § 9 odst. 1 tr. ř.).

Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny rozhodné závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Z těchto důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Pokud obviněný v závěru svého podání rovněž požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba především uvést, že předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. v předkládací zprávě neučinil. Žádost obviněného, která ani nebyla blíže odůvodněna, je proto třeba považovat za pouhý podnět, o němž Nejvyšší soud nemusel rozhodovat. Navíc vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. července 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a