8 Tdo 763/2013
Datum rozhodnutí: 07.08.2013
Dotčené předpisy: § 143 odst. 1,2 tr. zákoník, § 147 odst. 1, 2 tr. zákoník



8 Tdo 763/2013-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. srpna 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné I. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 42 To 373/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 149/2011, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 42 To 373/2012.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e věc p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 2 T 149/2011, uznal obviněnou I. L. (dále jen obviněná ) vinnou, že:

dne 18. 1. 2011 v 06:17 hod. v obci R., okr. T., jako řidička osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia, registrovaného na vlastníka T.L., V. P., při jízdě po silnici na ulici H., ve směru od obce V. P. na obec K. n. O., se plně nevěnovala řízení vozidla a náležitě nesledovala dopravní situaci, nechovala se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovala život, zdraví nebo majetek jiných osob, ani svůj vlastní, nepřizpůsobila rychlost jízdy vzniklé dopravní situaci, svým schopnostem a dohlednosti, aby mohla včas rozeznat překážku silničního provozu a bezpečně před ní vozidlo zastavit a u rodinného domu přední částí vozidla narazila do předkloněného chodce Z. D., bytem N.n. O. K., poskytujícího první pomoc zraněné ležící chodkyni D. T., bytem R., K P., kterou krátce před tím dne 18. 1. 2011 v 06:15 hod. srazil na vyznačeném přechodu pro chodce jako řidič osobního automobilu tov. zn. Škoda Felicia, a způsobil jí tím těžká zranění, zejména pohmoždění na zevní straně pravé dolní končetiny a vnitřní straně levé dolní končetiny, zlomeninu horního raménka stydké kosti vpravo, tržně zhmožděnou ránu v temenně týlní krajině vpravo a puklinu lebky s poraněním mozku; sražením a vlečením pod vozidlem Z. D. způsobila zlomeninu pánve křížové kosti a roztržení spony stydké, zlomeninu pažní kosti vlevo, tříštivou zlomeninu lopatky vpravo, zlomeninu spánkové kosti vpravo, zlomeninu spodiny lebeční, zlomeninu nosních kostí, zhmoždění mozku, krvácení do mozku, zlomeniny 5. 7., 9. 12. žebra vlevo, krvácení do dutiny hrudní vlevo, zhmoždění plic, zlomeninu příčních výběžků bederních obratlů L4 a 5 vlevo, poškození nervů obou horních i dolních končetin, v důsledku čehož byl od 18. 1. 2011 hospitalizován na I. chirurgické klinice Fakultní nemocnice u Sv. Anny v B., podroben operacím zlomeniny pánve, pažní kosti, drenáži hrudníku, s dobou pracovní neschopnosti do 30. 9. 2011 a podstatným omezením v obvyklé činnosti, zejména hybnosti, po dobu nejméně 4 měsíců, přičemž nelze vyloučit trvalé následky; ležící chodkyni D. T. způsobila přejetím nejméně mnohočetné podlitiny a krevní výrony v hrudníku, čárovité oděrky na pravé polovině hrudníku a břicha, krevní výron s oděrkami v bederní oblasti na levém boku, škrábance a oděrky vpravo, bederní oblasti a pravé hýždi, krevní výrony nad křížovou kostí, masivní prokrvácení na hrudníku vlevo, hluboké zhmoždění s odtržením kůže od podkoží na levém boku s masivním prokrvácením a vytvořením krevní kapsy, mnohočetné zlomeniny žeber, rozlomení křížokyčelního spojení oboustranně, s krvácením do dutiny hrudní a pánve, zhmoždění a kolaps levé plíce, jako důležitého orgánu, s povrchní trhlinou, v důsledku čehož, v kombinaci zranění po kontaktu s oběma vozidly, došlo k polytraumatu, tedy poškození nejméně dvou důležitých orgánů se značným krvácením do hrudníku a pánve a k tukové embolii plic, následkem čehož poškozená D. T. dne 18. 1. 2011 v 09:10 hod. zemřela po převozu do Fakultní nemocnice v B.; způsobem své jízdy obžalovaná porušila ustanovení § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b), § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích .

Takto zjištěné jednání obviněné soud právně kvalifikoval jednak jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku, jednak jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, a podle § 143 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku jí uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku jí dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků. Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložil povinnost nahradit poškozenému Z. D. škodu ve výši 414.530,-- Kč. Poškozené M. T., D. T. a D. T., stejně jako Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozhodnutí podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě rozhodl rozsudkem ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 42 To 373/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově obviněnou uznal vinnou, že:

dne 18. 1. 2011 v 06:17 hod. v obci R., okr. T., jako řidička osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia, registrovaného na vlastníka T. L., V. P., při jízdě po silnici na ulici H., ve směru od obce V. P. na obec K. n. O., se plně nevěnovala řízení vozidla a náležitě nesledovala dopravní situaci, nechovala se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovala život, zdraví nebo majetek jiných osob, ani svůj vlastní, nepřizpůsobila rychlost jízdy vzniklé dopravní situaci, svým schopnostem a dohlednosti, aby mohla včas rozeznat překážku silničního provozu a bezpečně před ní vozidlo zastavit a u rodinného domu přední částí vozidla narazila do předkloněného chodce Z. D., bytem N. n.O., K., poskytujícího první pomoc zraněné ležící chodkyni D. T., bytem R., K P., kterou krátce před tím dne 18. 1. 2011 v 06:15 hod. srazil na vyznačeném přechodu pro chodce jako řidič osobního automobilu tov. zn. Škoda Felicia, a způsobil jí tím těžká zranění, zejména zhmoždění na zevní straně pravé dolní končetiny a vnitřní straně levé dolní končetiny, zlomeninu horního raménka stydké kosti vpravo, tržně zhmožděnou ránu v temenně týlní krajině vpravo a puklinu lebky s poraněním mozku; sražením a vlečením pod vozidlem Z. D. způsobila zlomeninu pánve křížové kosti a roztržení spony stydké, zlomeninu pažní kosti vlevo, tříštivou zlomeninu lopatky vpravo, zlomeninu spánkové kosti vpravo, zlomeninu spodiny lebeční, zlomeninu nosních kostí, zhmoždění mozku, krvácení do mozku, zlomeniny 5. 7., 9. 12. žebra vlevo, krvácení do dutiny hrudní vlevo, zhmoždění plic, zlomeninu příčních výběžků bederních obratlů L4 a 5 vlevo, poškození nervů obou horních i dolních končetin, v důsledku čehož byl od 18. 1. 2011 hospitalizován na I. chirurgické klinice Fakultní nemocnice u Sv. Anny v B., podroben operacím zlomeniny pánve, pažní kosti, drenáži hrudníku, s dobou pracovní neschopnosti do 30. 9. 2011 a podstatným omezením v obvyklé činnosti, zejména hybnosti, po dobu nejméně 4 měsíců, přičemž nelze vyloučit trvalé následky; ležící chodkyni D. T. způsobila přejetím nejméně mnohočetné podlitiny a krevní výrony v hrudníku, čárovité oděrky na pravé polovině hrudníku a břicha, krevní výron s oděrkami v bederní oblasti na levém boku, škrábance a oděrky vpravo, bederní oblasti a pravé hýždi, krevní výrony nad křížovou kostí, masivní prokrvácení na hrudníku vlevo, hluboké zhmoždění s odtržením kůže od podkoží na levém boku s masivním prokrvácením a vytvořením krevní kapsy, mnohočetné zlomeniny žeber, rozlomení křížokyčelního spojení oboustranně, s krvácením do dutiny hrudní a pánve, zhmoždění a kolaps levé plíce, jako důležitého orgánu, s povrchní trhlinou, v důsledku čehož, v kombinaci zranění po kontaktu s oběma vozidly, došlo k polytraumatu, tedy poškození nejméně dvou důležitých orgánů se značným krvácením do hrudníku a pánve a k tukové embolii plic, když způsobem své jízdy obžalovaná porušila ustanovení § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b), § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích .

Takto zjištěné jednání obviněné odvolací soud právně posoudil jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku a podle § 147 odst. 2 trestního zákoníku jí uložil jednak trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, jednak podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí uložil povinnost nahradit poškozenému Z.D. škodu ve výši 414.530,-- Kč. Stejně jako soud prvního stupně odkázal další poškozené podle § 229 odst. 1 tr. ř. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

S rozhodnutím odvolacího soudu se neztotožnil nejvyšší státní zástupce (dále též dovolatel ) a podal proti němu dovolání v neprospěch obviněné, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Dovolatel zásadně nesouhlasil s právním hodnocením věci soudem druhého stupně, zvláště když z kusého odůvodnění jeho rozhodnutí nemohl dovodit, jakými úvahami se tento soud při svém rozhodování řídil. Úvahy soudu stran toho, že obviněná nemůže být odpovědná za smrt poškozené D. T. (dále převážně jen poškozená ), považoval za nesrozumitelné. Soud se totiž zaobíral právní kvalifikací jejího jednání podle § 147 odst. 3 trestního zákoníku jako hrubého porušení zákonů o bezpečnosti dopravy, přitom však tato právní kvalifikace nebyla v průběhu celého trestního řízení obviněné kladena za vinu.

Nejvyšší státní zástupce považoval za podstatnou otázku příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a vzniklým následkem v podobě smrti poškozené. Podle doktríny je totiž příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. by nenastal způsobem, jakým nastal, co do rozsahu, poruchy či ohrožení, místa, času, apod. Není přitom rozhodující, zda k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určitá okolnost tak neztrácí povahu příčiny jen proto, že kromě ní vedly k následku i jiné činnosti, okolnosti, apod. O přerušení příčinného vztahu by přitom bylo možno uvažovat tehdy, pokud by trestně právně relevantní následek způsobila příčina jiná, která by zcela nahradila jednání pachatele.

Dovolatel v této souvislosti poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (publikovanou pod č. 47/1970, č. 41/1993 a č. 72/1971 Sb. rozh. trest.), z níž lze dovodit, že příčinná souvislost je dána i tehdy, jestliže vedle příčiny, která způsobila následek, působila i další, jiná příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit tento následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou.

Nejvyšší státní zástupce dále namítl, že ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že ke smrti poškozené došlo až kumulací zranění způsobených poškozené oběma střety. Proto je tento stav nutné posoudit tak, že jednání obviněné spočívající v porušení konkrétních povinností řidiče motorového vozidla v silničním provozu vedlo mj. k přejetí ležící poškozené, což vedlo k její smrti. Tento následek by bez spolupůsobení obviněné buď vůbec nenastal, nebo by nenastal tím způsobem, jakým nastal, tedy nedošlo by ke kumulaci poranění vzniklých po obou střetech.

Pro úplnost dovolatel uvedl, že nepřípadný je také odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 21/1980 Sb. rozh. trest., neboť se jedná skutkově o jinou situaci a odvolací soud navíc použití tohoto judikátu nijak blíže nerozvedl. Za nesprávné považoval také ty úvahy, které zpochybňují naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Obviněná totiž při zachování náležité míry opatrnosti a s přihlédnutím k dalším okolnostem měla a mohla vědět, že nerespektováním svých povinností řidiče může způsobit závažný následek.

Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř. rozsudek odvolacího soudu a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je ve věci nutno rozhodnout jiným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněná svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. nevyužila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

V návaznosti na to je třeba konstatovat, že námitky obsažené v dovolání nejvyššího státního zástupce byly z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněny relevantně.

Z hlediska obsahu podaného dovolání a námitek v něm uplatněných se jeví otázkou zásadního významu problematika příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné jako řidičky motorového automobilu Škoda Octavia a vzniklým následkem v podobě smrti poškozené D. T. Otázka příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) je právě v případech dopravních nehod jednou z nejdůležitějších otázek z hlediska posouzení viny obviněného, neboť je jedním ze základních předpokladů jeho trestní odpovědnosti. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto je příčinná souvislost objektivní kategorií. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávně následkem (účinkem či těžším následkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí publikovaná pod č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. trest.). Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila.

Jak přiléhavě uvedl v podaném dovolání již nejvyšší státní zástupce, právě a především u dopravních nehod bývá každý následek zpravidla výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (k tomu srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. trest.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).

Na zavinění alespoň z nevědomé nedbalosti (§ 16 odst. 1 písm. b/ trestního zákoníku) lze usuzovat tehdy, prokáže-li se, že pachatel si měl a mohl alespoň přibližně představit, že příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem se může rozvinout do vzniku poruchy účinku, který nakonec nastal. Přitom je obecně známo, že následky dopravních nehod spočívající ve sražení osob pohybujících či nacházejících se na vozovce v důsledku nepozorné jízdy řidiče mohou vést a často vedou k těžkým zraněním i ke smrti poškozených.

Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, však není stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které spoluurčují stupeň společenské škodlivosti konkrétního posuzovaného trestného činu.

Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. trest.).

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za potřebné dále zdůraznit (opět ve shodě s teoretickými východisky státního zástupce), že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (v posuzovaném případě jednání jak Z. D., tak i obviněné), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněné nastal. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. trest.).

Z judikatorních rozhodnutí je vhodné zmínit i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 3 Tdo 78/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1262 v sešitě č. 63/2010, podle něhož jestliže řidič motorového vozidla porušením svých řidičských povinností [např. uložených podle § 5 odst. 1 písm. b), d) a h) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů] srazí a zraní chodce přecházejícího vozovku po přechodu pro chodce, není přerušena příčinná souvislost mezi tímto jednáním řidiče a smrtí chodce vyššího věku a zhoršeného zdravotního stavu, jestliže zranění chodce při uvedené nehodě byť samo o sobě nikoli smrtelné bylo pro něj takovým zátěžovým faktorem, že se v jeho důsledku nepříznivě rozvinul celkově špatný zdravotní stav chodce, který u něj nakonec vyústil v selhání srdce a jeho následnou smrt. Příčinná souvislost by zde byla přerušena jen tehdy, kdyby ke komplikacím při léčení zraněného chodce, které vedly ke zhoršení jeho zdravotního stavu a k jeho následné smrti, došlo výlučně v důsledku neodborné zdravotní péče nebo jiných okolností, které měly základ v porušení povinností jinou osobou.

Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.

Obdobně jako dovolatel ani Nejvyšší soud se nemohl identifikovat s právním posouzením věci odvolacím soudem, zejména když z povrchního a nepřesvědčivého odůvodnění jeho rozsudku (srov. jeho stranu 8) nemohl dovodit, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Jeho úvahy vztahující se k tomu, že obviněná nemůže být odpovědná za smrt poškozené, nelze považovat za srozumitelné už proto, že se zabýval nemožností právní kvalifikace jejího jednání podle § 147 odst. 3 trestního zákoníku jako hrubého porušení zákonů o bezpečnosti dopravy, přestože tato právní kvalifikace nebyla v průběhu celého trestního řízení kladena obviněné za vinu.

Také odkaz odvolacího soudu ve zmiňované části odůvodnění jeho rozsudku na rozhodnutí publikované pod č. 21/1980 Sb. rozh. trest. není zcela přiléhavý (nehledě na to, že není ani blíže vyargumentován), neboť v něm není řešena obdobná situace jako v této trestní věci, nýbrž trestní odpovědnost pachatele, který zaviněně způsobil osobě již smrtelně zraněné další zranění, která, i když sama o sobě nebyla smrtelná, zakládala újmu na zdraví, případně za těžkou újmu na zdraví.

V dané věci je pro posouzení, jaké různé příčiny měly vliv na výsledný následek v podobě smrti poškozené D. T., významný především znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaný soudními znalci MUDr. Svatavou Duchaňovou a MUDr. Miroslavem Daťkem, Ph. D., a výpověď prvně jmenované znalkyně před soudem prvního stupně. Z těchto důkazů je zřejmé, že u poškozené při prvotním kontaktu s osobním autem Škoda Felicia, které řídil Z. D., došlo k poranění lebky a mozku jako důležitého orgánu a pánve. Ačkoliv tato zranění byla znalci hodnocena jako vážná porucha zdraví, nejednalo se o zranění vysloveně smrtelné. Také při následném kontaktu poškozené s osobním automobilem Škoda Octavia, který řídila obviněná, došlo u ní k poraněním, jež by byla sama o sobě znalci hodnocena jako vážná porucha zdraví, přičemž ani v tomto případě se nejednalo o zranění smrtelná. Při kontaktu s oběma vozidly však u poškozené došlo k polytraumatu, tedy k poškození nejméně dvou životně důležitých orgánů se značným krvácením do hrudníku a pánve, což mělo za následek otok mozku a další závažné komplikace (zejména výraznou tukovou embolii plic), v jejichž důsledku nastala smrt poškozené. Soudní znalci proto uzavřeli, že ke smrti poškozené vedla až kombinace zranění, která jí byla způsobena střetem s oběma vozidly.

S tímto znaleckým závěrem se identifikoval i soud prvního stupně, a proto učinil skutkové zjištění, že ke smrtelnému následku došlo až jednáním obviněné, resp. střetem osobního automobilu řízeného obviněnou s tělem poškozené. Zranění způsobená poškozené při původním střetu s osobním automobilem řízeným Z. D. totiž smrtelná nebyla, a žádná jiná trestně právně relevantní příčina, která by vstoupila a narušila probíhající skutkový děj, shledána nebyla.

Jestliže tedy soud prvého stupně zjistil, že způsob jízdy obviněné a rychlost jejího vozidla neodpovídala aktuálním podmínkám (zejména možnému oslnění ze strany vozidel stojících v protisměru její jízdy) a přiměřenosti dohledu vzhledem k denní době a ročnímu období, že na vozidle obviněné nebyla shledána žádná technická závada a že při včasné a bdělé reakci obviněná byla schopna zastavit osobní automobil tak, aby nedošlo ke střetu s překážkou, pak je nutné v souladu s dovolatelem dospět k závěru, že smrtelný následek nastal v příčinné souvislosti s jednáním obviněné a že zároveň tato příčinná souvislost je kryta jejím nedbalostním zaviněním. Za zjištěného stavu věci nedošlo ani k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a způsobeným smrtelným následkem (účinkem), neboť její zaviněné jednání zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku takového následku nedošlo. Jak již bylo výše uvedeno, k přerušení příčinné souvislosti by totiž došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání obviněné, o což ovšem v dané věci nešlo.

Nejvyšší soud proto ve shodě s nejvyšším státním zástupcem uzavřel, že právní kvalifikace jednání obviněné použitá soudem prvého stupně (tj. jako jednočinného souběhu přečinů usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku), byla správná a zákonná. To současně znamenalo, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemohl obstát, neboť soud druhého stupně se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a neodůvodněně uzavřel, že jednání obviněné nevykazuje znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku a jednání obviněné nesprávně kvalifikoval pouze jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku.

Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce a podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 20. 2. 2013, č. j. 42 To 373/2012-407, současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a nakonec podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal označenému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po zrušení napadeného rozhodnutí se tak trestní věc obviněné vrací do stadia řízení před rozhodnutím odvolacího soudu. Jeho povinností proto bude, aby ve věci nařídil veřejné zasedání a poté učinil rozhodnutí, které bude možno považovat za správné, zákonné i spravedlivé. Lze také připomenout, že přitom bude vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.).

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. srpna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a