8 Tdo 762/2005
Datum rozhodnutí: 29.06.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 762/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2005 o dovolání obviněného R. G. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 4 To 414/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 32/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. G. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 4 T 32/2003, byli obvinění R. G., P. M., G. M. a J. Š. uznáni vinnými, že

poté, když obviněný P. M. dne 15. 11. 2002 ve večerních hodinách informoval spoluobviněné R. G., G. M. a J. Š. o tom, že byl téhož dne v odpoledních hodinách v B. přítomen tomu, kdy dosud neustanovené osoby vyhrožovaly usmrcením a jinou újmou na zdraví soukromému podnikateli M. Č., a i přesto, že věděl, že poškozený M. Č. byl při zpáteční cestě z B. těmito neustanovenými osobami telefonicky opakovaně ujišťován, že došlo k omylu, domluvili se, že využijí této vzniklé situace k tomu, aby se obohatili, načež poté obviněný P. M. telefonicky lživě informoval poškozeného M. Č., že byl opětovně kontaktován neustanovenými muži z B. a že jejich hrozby trvají, nabídl mu řešení a téhož dne po 22.00 hodin v M. ve S. J., seznámil ho pak se spoluobviněnými R. G., G. M. a J. Š. s tím, že mu pomohou a že záležitost z B. za částku 200.000,- Kč vyřídí a poškozeného M. Č. před lidmi z B. ochrání, a zinscenovali i před M. Č. různé telefonické hovory tak, že přesvědčili poškozeného M. Č. o své pomoci, a proto jim poškozený M. Č. odměnu 200.000,- Kč slíbil zaplatit ve splátkách, kdy první splátku jim měl předat následujícího dne 16. 11. 2002 v 11.00 hodin v restauraci Š. H. v S. a dvě další splátky později, avšak k předání peněz nedošlo, neboť všichni obvinění R. G., P. M., G. M. a J. Š. byli na místě předání první splátky zadrženi policisty .

Takto zjištěné jednání všech obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zák., spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to je odsoudil podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestům odnětí svobody, a to v trvání patnácti měsíců. Pro výkon uvedeného trestu zařadil obviněného R. G. podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou a obviněného G. M. podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. V případě obviněného P. M. výkon tohoto trestu ve smyslu § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců a v případě obviněného J. Š. podle citovaných ustanovení na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.

Proti odsuzujícímu rozsudku podali dva obvinění R. G. a G. M. - odvolání, jež projednal Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2003, a usnesením sp. zn. 4 To 414/2003 je jako nedůvodná ve smyslu § 256 tr. ř. zamítl.

Naposledy citované usnesení soudu druhého stupně napadl včas podaným dovoláním již jen obviněný R. G. Učinil tak prostřednictvím obhájkyně JUDr. M. L. a v obecné rovině jej opřel o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Naplnění uplatněného dovolacího důvodu obviněný spatřoval v nesprávném právním posouzení jednání, jímž byl uznán vinným, jako pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Měl za to, že v jeho případě nebyl naplněn znak spočívající v požadavku, aby jednání bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu. S odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 20/1969 Sb. rozh. tr. (podle kterého je bezprostřední směřování třeba chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku, a jestliže k přímému působení na předmět útoku a tím k jeho bezprostřednímu ohrožení nedojde, je v uskutečňování úmyslu pachatele spáchat trestný čin nutno spatřovat jen přípravu k takovému trestnému činu) se domáhal posouzení svého jednání toliko jako přípravy k trestnému činu podvodu podle § 7 odst. 1 tr. zák. Pro případ, že by Nejvyšší soud přece jen shledal právní posouzení jeho jednání jako pokusu k uvedenému trestnému činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. za správné, dovolatel vznesl výhradu, že na místě je právní kvalifikace předmětného jednání maximálně jako pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1 tr. zák., neboť škoda, která hrozila v případě dokonání pokusu, je v intencích škody nikoliv nepatrné, resp. nedosahuje hranice škody nikoliv malé. V tomto směru obviněný rozvedl, že jeho trestná činnost nesměřovala bezprostředně k převzetí částky 200.000,- Kč, ale toliko k převzetí částky ve výši 20.000,- Kč (jež představovala s poškozeným dohodnutou první splátku). K převzetí dalších splátek mělo dojít teprve v budoucnu a nebylo jisté, zda je poškozený uhradí. Současně poukázal na obsah výpovědi poškozeného, v níž mělo být uvedeno, že poškozený na dohodnutou schůzku sehnal pouze částku 10.000,- Kč, když nevěděl, jakým způsobem se mu podaří zajistit požadované peníze na další splátky.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 4 To 414/2003, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 4 T 32/2003, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, příp. podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 21. 6. 2005 uvedl, že ačkoli argumentace dovolatele vyhovuje deklarovanému důvodu dovolání, nelze jeho výhradám přisvědčit. Zejména nelze akceptovat tvrzení, že obviněný byl zadržen cestou na schůzku s poškozeným, neboť podle zjištění nalézacího soudu se tak stalo v situaci, kdy na smluveném místě již na poškozeného čekal. Učinil tedy ze svého hlediska vše pro to, aby podvodně vylákané peníze inkasoval, a nemůže jít o přípravu, nýbrž se jedná nepochybně o pokus trestného činu. Státní zástupce dále konstatoval, že nedůvodná je rovněž výhrada, že mělo být v kvalifikačních úvahách vycházeno pouze z výše první splátky přislíbené odměny vylákané od poškozeného. Měl za to, že jednání obviněného i jeho spolupachatelů zcela nepochybně směřovalo k obohacení o částku 200.000,- Kč na úkor poškozeného, a proto úmyslné zavinění je dáno i ke kvalifikované skutkové podstatě předmětného trestného činu.

Státní zástupce uzavřel, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a souhlasil s tím, aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho podaného dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Obviněný ve vztahu k deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně zpochybnil posouzení svého jednání jako pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda byly znaky pokusu trestného činu podvodu podle citovaných ustanovení trestního zákona v případě výše popsaného jednání naplněny po stránce objektivní. Obviněný především vytkl absenci znaku spočívajícího v tom, že jeho jednání bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, a domáhal se právního posouzení své trestné činnosti toliko jako přípravy trestného činu podvodu podle § 7 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 2 tr. zák.

Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále se proto zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.

V obecné rovině je zapotřebí uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Škodou nikoli malou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí částka dosahující nejméně 25.000,- Kč.

V souladu s § 8 odst. 1 tr. zák. se za pokus trestného činu považuje jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Podstata trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí.

Z uvedených znaků je patrné, že k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, musí existovat jednak příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. O podvod jde i tehdy, kdyby mýlící se osoba učinila stejnou majetkovou dispozici z jiného důvodu, aniž by se mýlila. Při úvaze o příčinné souvislosti totiž nelze nahrazovat skutečné příčiny jinými, které by vedly ke stejnému následku. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu (s neznalostí), osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob též o právnické osoby.

Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.

Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Mýlící se osoba o rozhodné skutečnosti buď neví vůbec, nebo má o ní nesprávnou či nedostatečnou představu. O omyl půjde též tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Pachatel uvede jinou osobu v omyl zpravidla aktivním jednáním, které má povahu určité lsti, když pachatel předstírá existenci určitých okolností, které jsou v rozporu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním a může být realizováno nejen lstí, ale i pouhým poskytnutím nepravdivé informace.

Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek oprávněn zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. O škodu jde i tehdy, když věc nemá dohodnuté vlastnosti a nelze ji použít pro zamýšlený účel, pro nějž byla nabízena a kupována, a to přesto, že zaplacená cena odpovídá skutečné hodnotě věci.

Pokus trestného činu je ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák. považován za obecnou formu trestného činu a bezprostředně směřuje ke způsobení následku, který je znakem skutkové podstaty příslušného trestného činu. O jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, jde nejen tehdy, vykoná-li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákona, v úmyslu trestný čin spáchat, pakliže k jeho dokonání nedošlo, ale i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je charakterizován především nedostatkem následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. Pokus vyvolává pouze nebezpečí, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde. Např. pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. není spojen se způsobením škody na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiného, ale jen s nebezpečím způsobení takové škody a obohacení pachatele nebo jiného.

Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, neboť požadavek zajistit účinnou ochranu zájmů chráněných trestním zákonem vyžaduje, aby i jednání, jehož se dopustil pachatel v úmyslu spáchat trestný čin, bylo trestné, i když nedošlo k následku, jelikož pokus vyvolává bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku.

Po subjektivní stránce je v případě tohoto trestného činu třeba úmyslného zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Bylo-li výše uvedeno, že Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, je pro posouzení, zda obviněný pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k 250 odst. 1, 2 tr. zák., formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., spáchal či nikoliv, rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.

Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku prvního stupně se podává, že nalézací soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný (se spoluobviněnými) se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou, a jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky pokusu uvedeného trestného činu. Tato zjištění přesvědčivě vyjadřují podvodný charakter jednání obviněného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvede poškozeného M. Č. v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou, a to v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.

Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že po vzájemné domluvě se spoluobviněnými P. M., G. M. a J. Š. využili (v rozsudku soudu prvního stupně přesně popsané) situace a lživě informovali poškozeného M. Č. (dále převážně jen poškozený ) o trvajících telefonických výhrůžkách proti jeho životu a zdraví (kdy za účelem přesvědčit poškozeného o reálnosti takových útoků předstírali četné telefonické hovory s třetími osobami), když za úplatu v částce 200.000,- Kč mu před domnělými útočníky nabídli pomoc ve formě ochrany; poškozený jim požadovanou odměnu přislíbil zaplatit v postupných splátkách s tím, že první taková splátka měla být obviněným předána dne 16. 11. 2002 v 11.00 hod. v restauraci Š. H. a další dvě splátky později, avšak k předání peněz nedošlo, neboť všichni výše jmenovaní obvinění byli na místě předání první splátky zadrženi Policií ČR.

Nejvyšší soud shledal, že právní kvalifikace jednání obviněného, k níž dospěl soud prvního stupně a kterou odvolací soud bez dalšího potvrdil, je důvodná a přiléhavá, a proto výše zmíněné námitky obviněného nelze přijmout.

Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zcela zjevné, na podkladě jakých skutečností učinily závěr o tom, že jednání obviněného (společně s ostatními spoluobviněnými) bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě majetku poškozeného sebe obohatil(i) tím, že poškozeného uvede(ou) v omyl a tímto jednáním (jež jednoznačně vykazovalo podvodný charakter) způsobí ke škodě jeho majetku škodu nikoli malou.

K pochybnostem obviněného, vztahujícím se k tvrzené absenci podmínky bezprostředního směřování jeho jednání k dokonání uvedeného trestného činu Nejvyšší soud konstatuje, že obviněnému sice lze přisvědčit v tom, že pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je za jistých okolností soudní judikaturou vykládán tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku, a jestliže k takovému přímému působení na předmět útoku (a tím k jeho bezprostřednímu ohrožení) nedojde, je v uskutečňování úmyslu pachatele spáchat trestný čin nutno spatřovat jen přípravu podle § 7 odst. 1 tr. zák. (viz rozhodnutí č. 20/1969 Sb. rozh. tr.).

Je však vhodné podotknout, že za pokus trestného činu je soudní praxí stejně tak považováno jednání, jímž pachatel sice ještě nezapočal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákona, ale které již má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 53/1976 Sb. rozh. tr.). Jednání je přitom v bezprostřední časové spojitosti s následkem, který má nastat, je-li trestná činnost již tak rozvinuta, že lze očekávat dokonání trestného činu, neboť pachatel podnikl již vše, co považoval za nezbytné, aby mohl přikročit k jednání popsanému ve skutkové podstatě (tzv. časová určenost pokusu).

Za přípravu k trestnému činu v souladu s § 7 odst. 1 tr. zák. je naproti tomu považováno jednání pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného (§ 41 odst. 2 tr. zák.) trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu.

Příprava je prvním relevantním stadiem trestné činnosti, neboť pouhá myšlenka nebo projev úmyslu spáchat trestný čin, předcházející přípravě, není ještě trestným činem. Příprava nevykazuje ještě povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu, jen úmyslně vytváří podmínky pro spáchání takového trestného činu. Příprava vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. Tím se liší na jedné straně od projevu úmyslu trestný čin spáchat, který uvedenou povahu ještě nemá, a na druhé straně od pokusu trestného činu, při němž pachatelovo jednání pokročilo dále než příprava a bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu.

Nejvyšší soud poznamenává, že je-li ze skutkových zjištění patrné, že obvinění byli zadrženi orgány Policie ČR v okamžiku a na místě předání první splátky z celkově přislíbené částky ve výši 200.000,- Kč, nemůže být pochyb o tom, že takové jednání již mělo přímý význam pro dokonání trestného činu. Jinými slovy, je evidentní, že obvinění se v rámci předmětného jednání neomezili ani na organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků ke spáchání trestné činnosti, ani na spolčení, srocení, návod nebo pomoc k takovému trestnému činu. Jednání obviněných nepochybně přesáhlo rámec pouhé přípravy k trestnému činu, neboť se uskutečnilo nejen v bezprostřední časové souvislosti s následkem příslušného trestného činu, ale současně i na místě, kde k takovému následku mělo dojít.

Se zřetelem k uvedeným skutečnostem je evidentní, že právní zhodnocení jednání obviněného pouze jako přípravy k trestnému činu podle § 7 odst. 1 tr. zák. není opodstatněné a námitky obviněného nelze v tomto rozsahu akceptovat.

V další části dovolání obviněný vyjádřil nesouhlas s výše uvedenou právní kvalifikací svého jednání proto, že se domníval, že nebyla splněna podmínka způsobení škody nikoli malé, tak jak je vymezena v ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. Uvedl, že za situace, kdy se poškozený sjednanou částku ve výši 200.000,- Kč zavázal hradit ve splátkách a kdy (obviněný) byl společně s ostatními spoluobviněnými ze strany Policie ČR zadržen při převzetí toliko první splátky ve výši 20.000,- Kč, nesměřovalo jeho jednání bezprostředně ke způsobení škody ve výši 200.000,- Kč, ale toliko ke způsobení škody v rozsahu odpovídajícím právě výši uvedené splátky (tj. 20.000,- Kč).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani těmto tvrzením obviněného nelze přisvědčit. Je nutné připomenout, že původní výše částky, již obvinění od poškozeného požadovali, činila 200.000,- Kč. Přislíbil-li poškozený uhradit takto smluvenou částku ve splátkách, je na tuto okolnost třeba pohlížet pouze jako na konkrétní způsob postupné úhrady celé této částky. Jednání obviněného (včetně spoluobviněných) bylo tudíž zahrnuto úmyslem takto podvodně vylákat částku ve výši 200.000,- Kč a pouze v důsledku jeho (jejich) zadržení - je nerozhodné, zda k zadržení došlo v okamžiku převzetí první, druhé či poslední splátky - k takovému následku nedošlo. Proto je právní kvalifikace jeho trestné činnosti jako pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. i z tohoto pohledu zcela správná a obviněným navrhované právní posouzení jen jako pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1 tr. zák. je nepřípadné.

V dalším Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jež se s totožnými námitkami obviněného řádně a podrobně zabývaly a jejichž závěry nemá Nejvyšší soud důvod zpochybňovat.

Soud prvního stupně vyjádřil, že s přihlédnutím ke všem okolnostem případu je na předmětné jednání obviněného (včetně spoluobviněných) třeba pohlížet jako na cílené jednání, jež mělo vést k tomu, aby poškozený z obavy před blíže neurčenými osobami vyplatil obviněným finanční částku ve výši 200.000,- Kč.

Soud druhého stupně velice pečlivě rozvedl, z jakých důvodů závěrům soudu prvního stupně stran právní kvalifikace jednání obviněného (a spoluobviněných) přisvědčil. Konstatoval, že nalézací soud postupoval správně, neakceptoval-li obhajobu obviněných, spočívající v tvrzení, že se toliko snažili poškozenému, který měl být vydírán nějakými lidmi z B., pomoci. Současně odvolací soud poukázal na to, že obviněný R. G. sám v přípravném řízení uvedl, že od samého počátku jim nešlo o nic jiného než o to, aby jim poškozený vyplatil nějakou zálohu za to, že mu třeba později zjistí nějaké informace, co se tam někde v B. dělo . Uzavřel, že vykonaná skutková zjištění nepochybně svědčí o tom, že obvinění měli v úmyslu získat od poškozeného peníze a v této souvislosti předstírali obsah nejrůznějších telefonických hovorů, kterými se snažili před poškozeným navodit zdání, že činí vše potřebné k zajištění jeho ochrany a bezpečnosti před lidmi z B. , kteří mu měli vyhrožovat (avšak ve skutečnosti se jednalo o telefonické hovory mezi obviněnými navzájem). Dodal, že o podvodném záměru obviněných svědčí i skutečnost, že po jejich zadržení již poškozený nebyl nikým kontaktován, natož vydírán (a to i přesto, že údajní vyděrači z B. měli mít podle tvrzení obviněných k dispozici osobní údaje poškozeného).

K námitce obviněného, týkající se způsobené výše škody, odvolací soud správně (a v souladu s výše uvedenými závěry Nejvyššího soudu) uvedl, že úmysl obviněných směřoval ke způsobení škody ve výši 200.000,- Kč a pro právní kvalifikaci jejich jednání je zcela irelevantní, že k zadržení došlo v souvislosti s předáním částky 20.000,- Kč, jež představovala pouze zálohu z celkem požadované částky 200.000,- Kč.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a