8 Tdo 76/2011
Datum rozhodnutí: 16.02.2011
Dotčené předpisy: § 21 odst. 1 tr. zákoník, § 210 odst. 2 tr. zákoník




8 Tdo 76/2011
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2011 o dovolání obviněného R. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. 7 To 78/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 76/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 6 T 76/2009, uznal obviněného R. K. (dále převážně jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným skutkem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině citovaného rozsudku, kterého se dopustil spolu s dalšími třemi obviněnými (D. K., D. H. a V. H.).

Zjištěné jednání obviněného R. K. soud právně kvalifikoval jako přípravu k trestnému činu pojistného podvodu podle § 7 odst. 1 k § 250a odst. 2, 4 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), a uložil mu za ni podle § 250a odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.

Jednání obviněných D. K., D. H. a V. H. soud právně kvalifikoval jako trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 2 tr. zák. Obviněnému D. K. uložil podle § 250a odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, když současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 5. 2007, č.j. 6 T 229/2004-1415, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2009, č.j. 7 To 49/2009-1478, který nabyl právní moci dne 11. 3. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému D. H. uložil podle § 250a odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, když současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 11. 2006, č.j. 3 T 116/2006-84, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2007, č.j. 7 To 77/2007-113, který nabyl právní moci dne 19. 4. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému V. H. uložil podle § 213 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, když současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 2. 2006, č.j. 6 T 229/2005-103, který nabyl právní moci dne 16. 3. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti uvedenému rozsudku podali odvolání obvinění R. K. a D. K., obhájce obviněného V. H. (proti tomuto obviněnému bylo vedeno řízení jako proti uprchlému, stejně jako proti obviněnému D. H.), jakož i okresní státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněného R. K.). Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. 7 To 78/2010, rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného R. K., obhájce obviněného V. H. a okresního státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně shora uvedených obviněných a z podnětu odvolání obviněného D. K. a okresního státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek i ohledně tohoto obviněného, a za použití § 259 odst. 3 tr. ř. obviněné R. K., D. K. a V. H. uznal vinnými, že

z popudu obžalovaného R. K. se obžalovaní D. K., V. H. a další osoba, která je nyní stíhána samostatně, v úmyslu vyvolat pojistnou událost dohodli s obžalovaným R. K. na vloupání do rekreačního střediska S. v obci M., jehož majitelem je obžalovaný R. K., který tyto spolupachatele v přesně nezjištěné době před 18.6.2004 provedl popsaným objektem a označil jim místa, která mají vloupáním napadnout, načež v noci ze dne 18.6.2004 na 19.6.2004 obžalovaní D. K., V. H. a další osoba stíhaná samostatně provedli fingované vloupání v souladu s prvotní dohodou do tohoto objektu, a to tak, že zejména poškodili vstupní dveře do jednotlivých pokojů, rozházeli stavební materiál, aby následně dne 19.6.2004 v 11.00 hodin další osoba, vůči níž je trestní stíhání nyní vedeno samostatně, toto vloupání nahlásila policejnímu orgánu Obvodnímu oddělení Policie ČR K., přičemž do protokolu o trestním oznámení uvedla, že toto vloupání do objektu bylo způsobeno neznámým pachatelem, který z něj odcizil nářadí, spotřební a stavební materiál v celkové hodnotě nejméně 220.000,- Kč, když následně dne 5.7.2004 obžalovaný R. K. již v pozici poškozeného policejnímu orgánu škodu blíže specifikoval, přičemž uvedl, že provedeným vloupáním mu byla způsobena odcizením věcí škoda ve výši 989.449,30 Kč a poškozením zařízení rekreačního střediska S. škoda ve výši 130.000,- Kč, přičemž takto jednal v úmyslu dosáhnout pojistného plnění ve výši nejméně 588.839,30 Kč, ačkoli v době fingovaného vloupání do rekreačního střediska S. se v tomto nenacházely věci, které obžalovaný R. K. uvedl jako zcizené, když
- elektrická trouba zn. Convotherm OSP, výr. číslo 01R04024135, v ceně 273.700,- Kč, se v době vloupání nacházela ve skladu firmy M., O., ul. S. a dne 24.6.2004 byla tato elektrická trouba zapůjčena na výstavu do B.,
- kožená sedací souprava hnědé barvy s taburetem v ceně 108.234,30,- Kč byla nalezena při provedené domovní prohlídce rodinného domku na ul. O. v O., v kanceláři společnosti ACH, s.r.o., O.,
- bruska na parkety typu HT 8, výr. číslo 7383, v ceně 100.000,- Kč nebyla obžalovanému R. K. zapůjčena a tato se nacházela v objektu společnosti ELVIN PRODEJ, s. r. o., O., v O. na ul. P.,
- kladivo zn. Makita, tzv. kango, výr. číslo 16702 E, typ MH 1202, v ceně 40.000,- Kč a toto se nacházelo v objektu společnosti ELVIN PRODEJ, s. r. o., O., v O. na ul. P.,
- ruční stavební nářadí v hodnotě 60.000,- Kč bylo z objektu rekreačního střediska S. odneseno dne 18.6.2004 před fingovaným provedeným vloupání,

přičemž po provedeném šetření Policie ČR již k uplatnění pojistné události nedošlo a takto se pokusil obžalovaný R. K. způsobit škodu Kooperativa pojišťovně, a. s., P., ve výši nejméně 588.839,30 Kč .

Takto zjištěné jednání odvolací soud právně kvalifikoval v případě obviněného R. K. jako organizátorství pokusu přečinu pojistného podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a), § 21 odst. 1 k § 210 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník ), a uložil mu za ně podle § 210 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.

V případě obviněných D. K. a V. H. soud druhého stupně zjištěné jednání právně kvalifikoval jako pokus přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 k § 210 odst. 2 trestního zákoníku. Obviněnému D. K. za to uložil podle § 210 odst. 2 za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, když současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 5. 2007, č.j. 6 T 229/2004-1415, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2009, č.j. 7 To 49/2009-1478, který nabyl právní moci dne 11. 3. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému V. H. uložil podle § 213 odst. 3 tr. zák. za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, když současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 2. 2006, č.j. 6 T 229/2005-103, který nabyl právní moci dne 16. 3. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Pokud se ve výroku rozsudku odvolacího soudu (na rozdíl od výroku rozsudku soudu prvního stupně) neobjevilo jméno a příjmení původně spoluobviněného D. H. (je v něm pouze zmínka o další osobě, která je nyní stíhána samostatně ), je třeba dodat, že tento obviněný byl rozhodnutím soudu podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučen ze společného řízení poté, co byl dne 28. 2. 2009 zadržen, byl mu doručen rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž podal odvolání, a ve smyslu § 306a odst. 1 tr. ř. požádal, aby byly provedeny v řízení před soudem znovu důkazy v předchozím soudním řízení provedené.

Obviněný R. K. ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Teryngela proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel po zákonné citaci tohoto dovolacího důvodu a dvou nálezů Ústavního soudu České republiky (II. ÚS 669/05 a I. ÚS 55/04) stručně shrnul obsah předchozího řízení a následně namítl, že odvolacím soudem, který již rozhodoval za účinnosti nového trestního zákoníku, nebylo prokázáno, že by pachatelé věděli nebo alespoň byli srozuměni s tím, že jejich vloupání bude ohlášeno jako pojistná událost, což se také ani nestalo. Jejich jednání z hlediska subjektivní stránky tedy může být pouze přípravou k trestnému činu, jímž byli uznáni vinnými. Ta je však trestná jenom tehdy, směřuje-li ke spáchání zvlášť závažného zločinu, jímž ve smyslu § 14 odst. 3 trestního zákoníku je ten úmyslný trestný čin, na nějž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Dospěl tak k závěru, že v posuzovaném případě je příprava beztrestná.

Na podporu svých tvrzení obviněný ocitoval názory právní teorie (Trestní právo hmotné, Jiří Jelínek a kol., Linde Praha a.s., 2006, str. 302 a násl.) a soudní praxe (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 1996, sp. zn. 2 Tzn 33/95) vztahující se k problematice akcesority účastenství a zopakoval jednak to, že příprava je v tomto případě beztrestná, a jednak to, že závěr odvolacího soudu, že jednání obviněných dospělo do stadia pokusu, se neopírá o žádné provedené důkazy, když nebylo ani prokázáno, že věděli nebo byli alespoň srozuměni s tím, že jejich vloupání bude ohlášeno jako pojistná událost, jak se také nestalo. Poté poukázal na ustanovení § 21 odst. 1 trestního zákoníku o pokusu trestného činu a vyslovil názor, že o pokus trestného činu pojistného podvodu by šlo typicky tehdy, pokud by neoprávněný nárok na pojistné plnění u pojišťovny alespoň uplatnil. K uplatnění pojistného nároku však nebyl učiněn žádný úkon, a proto jednání obviněných nepřekročilo stadium, v němž pouze uměle vyvolali pojistnou událost. Tím pouze vytvořili podmínky pro budoucí spáchání trestného činu, zejména pro budoucí uplatnění nároku na pojistné plnění.

Dovolatel dále vznesl výhradu, že trestní zákoník pozměnil skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvod spočívajícího ve vyvolání pojistné události tak, že nově požaduje úmysl opatřit sobě nebo jinému prospěch. Takový úmysl mu však prokázán nebyl, neboť nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že soupis věcí dělal pouze pro potřeby policie. Proto je přesvědčen, že jednání hlavních pachatelů nevykazovalo znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu pojistného podvodu, a tudíž ani nepřichází v úvahu právní posouzení jeho jednání jako organizátorství.

V další podkapitole svého podání obviněný vyslovil nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který vyvodil závěr o jeho vině především z výpovědi spoluobviněného D. K. učiněné v přípravném řízení. Věrohodnost této výpovědi označil za mizivou, a to jednak vzhledem k trestní minulosti jmenovaného, jednak s ohledem na skutečnost, že v předvečer vloupání byl ve velmi podnapilém stavu, a v neposlední řadě i vzhledem k závěrům zkoumání z oboru trasologie. Odvolací soud se prý nijak nevypořádal se skutečností, že přítomnost D. K. na místě činu v době jeho spáchání nebyla žádným způsobem dokázána. Oběma soudům nižšího stupně v tomto kontextu vytknul, že se zpronevěřily zásadě in dubio pro reo coby základní zásadě trestního práva. Učiněné závěry tak nemají oporu v provedených důkazech a nerespektují zásadu presumpce neviny, což je v rozporu s pravidly práva na spravedlivý proces a s principy fungování justice vůbec.

Dovolatel konečně namítl, že krajský soud se nijak nevypořádal se skutečností, že nový trestní zákoník je založen na formálním pojetí trestného činu s materiálním korektivem v podobě subsidiarity trestní represe (poukázal na jeho ustanovení § 12 odst. 2 a možnost podpůrného použití jeho § 39). Přitom nalézací soud, jenž rozhodoval ještě za účinnosti trestního zákona, hodnotil ve smyslu nebezpečnosti jeho činu velice kladně, že žije spořádaným životem, je úspěšný ve svém povolání a je třeba na něj nahlížet jako na osobu s čistým trestním rejstříkem.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. 7 To 78/2010, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 6. 2009 ( správně má být 3. 12. 2009 ), č. j. 6 T 76/2009-122, a aby s ohledem na skutkový stav věci a potřebu učinit nové rozhodnutí podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která uvedla, že nelze přisvědčit výhradám dovolatele vztahujícím se k nedostatku subjektivní stránky a s nimi souvisejícímu tvrzení, že odvolacím soudem nebylo prokázáno, že by pachatelé (tři další osoby v popisu skutku) věděli nebo alespoň byli srozuměni s tím, že jejich vloupání bude ohlášeno jako pojistná událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění. Pokud na tomto podkladě dovodil, že z hlediska nedostatku subjektivní stránky na jejich straně může jít o pouhou přípravu, pak si v takovém úsudku zcela protiřečí s definicí zákonných předpokladů této fáze trestné činnosti ve smyslu § 20 odst. 1 trestního zákoníku, kterou následně také citoval s tím, že jde o úmyslné vytváření podmínek pro spáchání trestného činu. Takovou námitkou, která je však vzhledem k opatřeným skutkovým zjištěním toliko procesní povahy, spíše směřuje ke zpochybnění znaku v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch . Státní zástupkyně uzavřela, že tento znak však byl v daném případě plně pokryt přisouzeným způsobem jeho dohody s osobami, které v souladu s jejím obsahem také jednaly, a to včetně podání trestního oznámení na neznámého pachatele, přičemž v duchu takové dohody jednal i obviněný při upřesnění podaného trestního oznámení o specifikaci způsobené škody.

Naproti tomu státní zástupkyně přisvědčila dovolateli, pokud označil za nepřezkoumatelný právní závěr odvolacího soudu o tom, že přisouzené jednání všech obviněných, na kterém měl participovat v postavení organizátora za podmínek § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, dospělo do stadia pokusu. Zdůraznila, že dovolatel správně připomenul, že ve smyslu § 21 odst. 1 trestního zákoníku je pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. V tomto kontextu uvedla, že jednání obviněných skutečně nelze označit za takové, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu za stavu, kdy k uplatnění pojistného nároku (ať již z jakýchkoliv důvodů) vůbec nedošlo. Souhlasila proto s tvrzením dovolatele, že jednání obviněných nepřekročilo stadium, v němž pouze uměle vyvolali pojistnou událost, kteréžto jednání samo o sobě nepostačuje k naplnění skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 trestního zákoníku, spojeného se způsobením škody nikoli nepatrné na cizím majetku (v daném případě na majetku pojistitele). Škodlivý následek, spočívající v poskytnutí pojistného plnění pojistitelem, předpokládá nahlášení pojistné události a uplatnění nároku na vyplacení pojistného plnění (poukázala na § 799 odst. 2 občanského zákoníku), bez kterého by k uspokojení takového nároku ze strany pojistitele nedošlo, a tak by ani nemohlo dojít ke zkrácení jeho majetku v důsledku škody v souvislosti s vyplacením pojistného plnění bez odpovídajícího nároku pojištěného.

Podle státní zástupkyně závěr o tom, že jednání obviněných nesměřovalo bezprostředním způsobem k dokonání trestného činu, je podporován i ustálenou judikaturou, vztahující se k této skutkové podstatě. Například Nejvyšší soud pod sp. zn. 7 Tz 302/2000 judikoval, že ... vyvoláním pojistné události si obvinění pouze vytvořili podmínky pro další vývojová stadia trestné činnosti. O pokus trestného činu podle § 8 odst. 1 trestního zákona, t.j. o jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu by šlo, pokud by obvinění neoprávněný nárok na pojistné plnění u pojišťovny alespoň uplatnili ... . Z komentářového výkladu ke stadiím této trestné činnosti (poukázala na Komentář k trestnímu zákoníku II. str. 1890 shora) se podává, že ... pokud ke škodě na cizím majetku nedošlo, ač pachatel svým jednáním ve smyslu § 210 odst. 2 k takové škodě nikoli nepatrné úmyslně bezprostředně směřoval, např. proto, že jeho jednání bylo odhaleno a k výplatě pojistného plnění nedošlo, půjde o pokus trestného činu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1, § 210 odst. 2 .

Na základě těchto úvah státní zástupkyně dospěla k závěru, že za stavu, kdy v jednání obviněných lze spatřovat toliko dosažení stadia přípravy přečinu podle § 20 odst. 1, § 210 odst. 2 trestního zákoníku (když s přísnější právní kvalifikací z hlediska přisouzené výše hrozící škody již nelze v neprospěch dovolatele argumentovat), nelze jinak, než akceptovat tam uvedené pravidlo o přípravě jednání, záležející v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, kterým je podle § 14 odst. 3 trestního zákoníku jednání spojené s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Takovým zvlášť závažným zločinem je v daném případě pouze právní kvalifikace podle § 210 odst. 6 trestního zákoníku, která však s ohledem na přisouzené okolnosti jednání obviněných v daném případě nikdy do úvahy nepřipadala.

V návaznosti na to státní zástupkyně dovodila, že tři osoby (D. K., V. H. a samostatně stíhaný D. H.), se kterými se dovolatel dohodl na úmyslném vyvolání pojistné události na svém majetku (dva z nich v dané věci figurují v postavení pachatelů pokusu přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1, § 210 odst. 2 trestního zákoníku), spáchali za podmínek § 20 odst. 1 trestního zákoníku toliko přípravu tohoto přečinu, která není trestná. Ve vztahu k dovolateli, vystupujícímu za podmínek § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku v postavení organizátora, s odkazem na jím správně namítanou zásadu akcesority účastenství, která znamená, že jeho trestní odpovědnost účastníka je závislá na trestní odpovědnosti výše uvedených hlavních (přímých) pachatelů, pak nelze dovozovat ani závěr o trestnosti jeho jednání v účastenském postavení.

V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí jemu předcházející v celém rozsahu a aby zrušil i případná rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud sám podle § 256m tr. ř. obviněného R. K. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby Okresního státního zástupce ve Frýdku-Místku ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 1 ZT 118/2009, pro skutek ze dne 18. 6. 19. 6. 2004 tam popsaný, ve kterém byla spatřována příprava k trestnému činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, 4 písm. a), b) tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Současně navrhla, aby ve smyslu § 265k odst. 2 věty třetí tr. ř. ve spojení s ustanovením § 261 tr. ř. takto postupoval za užití zásady beneficio cohaesionis i vůči obviněným D. K. a V. H., kterým uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž prospívá. Konečně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí (čehož si byl vědom i dovolatel, jak je z obsahu jeho mimořádného opravného prostředku zřejmé), proto nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního (event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Některé z námitek, které obviněný ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly proti způsobu hodnocení jednotlivých důkazů ze strany soudů obou stupňů (např. argumentace, že ... věrohodnost výpovědi obžalovaného K. je velice mizivá, ... přítomnost obviněného K. na místě činu v době spáchání vloupání nebyla nijak dokázána, ... , nebo že krajský soud zamítl jako nadbytečný návrh dovolatele na doplnění dokazování novým výslechem spoluobviněných k prokázání subjektivní stránky trestného činu).

Stejně tak nelze za relevantní výhradu ani považovat tvrzení dovolatele, že ... okresní soud se zpronevěřil základní zásadě trestního práva in dubio pro reo , nebo že ... jsou právní závěry soudu založeny na neúplně zjištěném skutkovém stavu věci, ... popř. na domněnkách soudu, jež nemají v provedeném dokazování (§ 2 odst. 5 tr. ř.) žádnou oporu ... . Takové námitky totiž směřují rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, neboť pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká výlučně otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že až dosud zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Je tudíž zřejmé, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání jako celek odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však uplatněn relevantně v té části, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení jeho jednání jako organizátorství pokusu přečinu pojistného podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a), § 21 odst. 1 k § 210 odst. 2 trestního zákoníku. Vedle toho je pod zvolený dovolací důvod obsahově podřaditelná rovněž námitka vztahující se k údajně chybné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.

Ještě předtím, než se Nejvyšší soud vyjádří k uvedeným relevantně uplatněným námitkám dovolatele, je vhodné zmínit, že ačkoli obvinění se jednání, které je jim kladeno za vinu, dopustili již v roce 2004, bylo vzhledem k době, kdy soud prvního a zejména druhého stupně rozhodoval o jejich vině (3. 12. 2009, resp. 3. 6. 2010), a právní úpravě časové působnosti trestních zákonů obsažené v § 2 odst. 1 trestního zákoníku (shodně též v předchozím § 16 odst. 1 tr. zák.), namístě aplikovat ustanovení zákona pozdějšího, tj. trestního zákoníku, který je pro dovolatele (i ostatní spoluobviněné) jednoznačně příznivější. Tento postup zcela správně a v souladu se zákonem zvolil odvolací soud (srov. odůvodnění jeho rozsudku na stranách 11 a 12), s jehož názorem se v tomto ohledu ostatně ztotožnil i sám dovolatel.

K řešené problematice je dále zapotřebí (pouze ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že organizátorství pokusu přečinu pojistného podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a), § 21 odst. 1 k § 210 odst. 2 trestního zákoníku se dopustí, kdo úmyslně zosnuje nebo řídí, aby se jiný dopustil jednání, které bezprostředně směřuje k tomu, aby jiný v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolal nebo předstíral událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, nebo stav vyvolaný pojistnou událostí udržoval, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, a jehož se jiný dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak ke spáchání trestného činu nedošlo.

Ustanovení § 210 trestního zákoníku obsahuje dvě samostatné skutkové podstaty (první v odst. 1 a druhou v odst. 2), přičemž v druhé z nich (právě o tu v posuzované věci jde) jednání pachatele v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch spočívá:
a) ve vyvolání nebo předstírání události, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění ,
b) v udržování stavu vyvolaném pojistnou událostí ,
čímž způsobí na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou.

Jelikož z tzv. právní věty výroku o vině z rozsudku soudu druhého stupně se podává, že dovolatel se jednání kladeného mu za vinu dopustil v té podobě, že zosnoval, aby se jiný dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiný v úmyslu opatřit jinému prospěch vyvolal událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění , a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, a jehož se jiný dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo , je evidentní, že soud dospěl k závěru o naplnění formálních zákonných znaků podle první z těchto alternativ.

Událostí, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění , je buď pojistná událost (tou je nahodilá skutečnost blíže označená v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění), nebo jiná taková událost , jež je blíže označena ve zvláštním právním předpisu a s níž je spojeno právo na jiné obdobné plnění.

Úmyslné vyvolání události , s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, je takové jednání pachatele, jímž úmyslně způsobí konkrétní skutečnost, ze které vzniká povinnost pojistitele poskytnout pojistné plnění.

Za zosnování trestného činu se považuje činnost spočívající typicky především v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vymyšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod.

Z dosud uvedeného je zřejmé, že dovolatel byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu uznán vinným organizátorstvím pokusu předmětného přečinu jakožto jednou z forem účastenství ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Proto je třeba rovněž zmínit, že účastenství je i v trestním zákoníku vybudováno na zásadě akcesority účastenství , což znamená, že trestní odpovědnost účastníka je závislá na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Jinými slovy řečeno, organizátorství, návod a pomoc jsou trestné jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Hlavním pachatelem trestného činu se přitom rozumí pachatel činu, k němuž směřovala některá z forem účastenství. Ze zásady akcesority účastenství rovněž vyplývá, že čin, k němuž směřuje organizátorství, návod nebo pomoc, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu.

Mezi jednáním organizátora a spáchaným trestným činem hlavního pachatele přitom musí být příčinný vztah : organizátor je odpovědný jen za čin, jehož provedení zosnoval (nebo řídil). Účastenství ve formě organizátorství je z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formou účasti na trestném činu. Úmysl organizátora směřuje k tomu, aby spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil; úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti naplňující tyto znaky, tedy zejména i skutečnosti tvořící skutkovou podstatu organizovaného trestného činu. Ve vztahu k posuzovanému deliktu je pak třeba dodat, že úmysl zde přesahuje objektivní stránku, neboť pachatel jedná v tzv. druhém úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch.

V dané věci obviněný vystavěl své dovolání na zásadě akcesority účastenství, když tvrdil, že hlavní pachatelé trestného činu (za ty zřejmě považoval byť je explicitně nejmenoval spoluobviněné D. K. a V. H. a další osobu, která je nyní stíhána samostatně , kteří provedli fingované vloupání) se jej dopustili toliko ve stadiu přípravy a nikoli pokusu, jak uzavřel soud druhého stupně. Na základě tohoto tvrzení dospěl k závěru o své údajné beztrestnosti coby účastníka (organizátora), jelikož podle § 20 odst. 1, 2 trestního zákoníku je příprava trestná pouze u zvlášť závažných zločinů (o takovou kategorii trestného činu se přitom v posuzovaném případě nejednalo) a jen tam, kde to zákon výslovně stanoví (zpravidla ve zvláštní části v posledním odstavci u toho kterého trestného činu).

S takovou argumentací se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.

Pro řešení uvedené problematiky je ovšem potřebné rovněž definovat (zase jen v obecné rovině a co nejstručněji), v čem spočívá základní rozdíl mezi přípravou a pokusem trestného činu.

Zákonná definice přípravy trestného činu je obsažena v § 20 trestního zákoníku, podle kterého jde o jednání, jež záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (podle § 14 odst. 3 věta za středníkem trestního zákoníku jsou jimi ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu. Takto popsané jednání je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu. Příprava vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu.

Za pokus trestného činu naproti tomu trestní zákoník v § 21 odst. 1 označuje jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Při pokusu tedy pachatel svým úmyslným jednáním již bezprostředně směřuje k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedojde jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli brání v dokonání a je zpravidla nezávislá na jeho vůli.

Pokus trestného činu se již velmi blíží dokonání trestného činu, a proto je typově společensky škodlivější než příprava. Vykoná-li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákoníku, v úmyslu trestný čin spáchat, jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu , pakliže k dokonání nedošlo (srov. rozhodnutí č. 33/1965 Sb. rozh. trest.). Bezprostředně k dokonání trestného činu směřuje jednání i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. rozhodnutí č. 20/1969 Sb. rozh. trest.).

Dalším pojmovým znakem pokusu je úmysl spáchat trestný čin, přičemž úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, směřuje tedy k dokonání trestného činu. Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je charakterizován především nedostatkem následku, který je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu, resp. účinku, pokud ho daná skutková podstata vyžaduje. Pokus vyvolává pouze nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde.

Z hlediska toho, do jaké fáze svého jednání pachatel dospěl, se rozlišuje tzv. pokus ukončený a pokus neukončený. V prvém případě pachatel již podnikl vše, co považoval pro dokonání trestného činu za nutné, kdežto ve druhém případě nikoli. Pokus trestného činu je bezvýjimečně trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin (§ 21 odst. 2 trestního zákoníku).

Při aplikaci uvedených zákonných a teoretických východisek obou v úvahu přicházejících stadií nedokonaného trestného činu na učiněná skutková zjištění nelze tvrzení obviněného (a v tomto směru ani názoru státní zástupkyně) přisvědčit. Naopak je nutné dospět k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud jednání tzv. hlavních pachatelů (zřejmě i on za ně považoval spoluobviněné D. K. a V. H. a další osobu, která je nyní stíhána samostatně , přestože to výslovně neuvedl) právně kvalifikoval již jako pokus přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 k § 210 odst. 2 trestního zákoníku.

Odůvodnění jeho jinak správného rozhodnutí je však v tomto směru stručné (srov. jeho strany 11 a 12), a proto je zapotřebí dodat, že v dané věci se jednalo o pokus neukončený. Jeho hlavní pachatelé (Nejvyšší soud za ně musí považovat v souladu se skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů shora opakovaně zmiňované tři pachatele) totiž neučinili všechny kroky, jež považovali za nezbytné k dokonání trestného činu, když započaté jednání (fingované vloupání do objektu) dovedli pouze k jeho nahlášení příslušnému oddělení Policie České republiky (dále jen Policie ČR ), neboť fiktivně vyvolanou pojistnou událost již nenahlásili příslušné pojišťovně. Od svého jednání však neupustili dobrovolně, což by mohlo vést třeba i k úvahám o jejich beztrestnosti, nýbrž ukončili je teprve v důsledku zahájeného šetření ze strany Policie ČR, když si už museli být a byli vědomi, že další pokračování v uskutečňování jejich záměru nemá naději na úspěch (k tomu přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 634/2006). Nebýt zahájeného prověřování nahlášené události orgány Policie ČR, které pojaly podezření, že byl spáchán trestný čin, dovolatel by posléze uměle a záměrně vyvolanou pojistnou událost nepochybně nahlásil (ať už sám, nebo prostřednictvím některého ze spolupachatelů) pojišťovně Kooperativa, a. s., s úmyslem vylákat odpovídající pojistné plnění a takto sebe nebo jiného obohatit.

Z hlediska neukončeného pokusu přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 k § 210 odst. 2 trestního zákoníku je nerozhodné, že fakticky nedošlo k uplatnění škody u jmenované pojišťovny, jelikož všechny další znaky jeho skutkové podstaty byly naplněny. Úmyslné jednání shora zmiňovaných spoluobviněných v pozici hlavních pachatelů popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně totiž bezprostředně směřovalo k tomu, aby v úmyslu opatřit jinému prospěch vyvolali událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění (fingované vloupání nejen provedli, ale i nahlásili Policii ČR, přičemž škoda jím vzniklá na poškozeném interiéru a odcizeném vybavení měla založit nárok na výplatu pojistného plnění), a způsobili tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, avšak k dokonání trestného činu vlivem již shora uvedených okolností nedošlo. K tomuto následku také směřovala jejich předchozí vzájemná dohoda s dovolatelem, který v pozici organizátora celou akci zosnoval, což bylo (i přes jeho odlišnou verzi obhajoby prezentovanou v dovolání i dříve v řízení před soudy nižších instancí) potvrzeno výsledky provedeného dokazování, zejména výpovědí spoluobviněného D. K. a přepisy telefonních hovorů vyžádaných na základě příkazu Okresního soudu ve Frýdku-Místku podle § 88a tr. ř. (srov. č. l. 268 až 280 spisu).

Z těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl přisvědčit argumentaci obsažené v podaném dovolání ani ve vyjádření státní zástupkyně, že jednání obviněných nepřekročilo stadium, v němž pouze uměle vyvolali pojistnou událost, což prý může vést pouze k závěru, že se jednalo jen o přípravu k trestnému činu podle § 20 trestního zákoníku a nikoliv o jeho pokus podle § 21 odst. 2 trestního zákoníku. Je sice pravda, že dovolatel (případně některý ze spoluobviněných) fiktivně vyvolanou pojistnou událost pojišťovně nenahlásil, takže ke vzniku škodlivého následku spočívajícího v poskytnutí pojistného plnění pojistitelem nedošlo, to však jen proto, že při jednání s orgány Policie ČR (tehdy v pozici poškozeného) pojal obavu, že tyto orgány mají podezření, zda k vloupání došlo za takových okolností, jaké jsou jim prezentovány. Ani takováto okolnost však nemá na správný závěr odvolacího soudu, že jednání všech pachatelů již dosáhlo stadia pokusu trestného činu podle § 21 odst. 2 trestního zákoníku, žádný vliv.

Jestliže soud druhého stupně vzal za prokázané, že dovolatel výše zmiňované spoluobviněné (po předchozí dohodě s nimi) provedl objektem rekreačního střediska S. v obci M., jehož byl majitelem, a při této prohlídce jim udělil přesné instrukce, jak si na místě při vloupání počínat, co poškodit, co rozbít, co odcizit , atd., museli být tito spoluobvinění nepochybně obeznámeni i s tím, k jakému cíli celé toto jednání směřuje a co jím dovolatel sleduje (srov. úvahy odvolacího soudu na str. 10 odůvodnění jeho rozsudku, kde při hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného D. K. uvedl, že spoluobvinění právě od dovolatele věděli, k jakému účelu má být provedeno fingované vloupání, že se má jednat o uplatnění škody na pojišťovně ). Pro tento závěr svědčí i to, že jeden ze spoluobviněných, proti němuž je trestní stíhání vedeno samostatně, hned následujícího dne 19. 6. 2004 fingované vloupání nahlásil Obvodnímu oddělení Policie ČR K. s tím, že vloupání bylo způsobeno neznámým pachatelem. Do protokolu navíc úmyslně uvedl (stejně jako později dovolatel v tehdejší pozici poškozeného) jako odcizené i předměty, které se v inkriminovanou dobu v objektu vůbec nenacházely. Nelze proto přitakat ani tvrzení dovolatele, že další spoluobvinění (v pozici hlavních pachatelů) se jednání kladeného jim za vinu dopustili, aniž věděli nebo alespoň byli srozuměni s tím, že jejich vloupání bude nahlášeno jako pojistná událost. Skutková zjištění obou soudů nižších stupňů naopak svědčí o tom, že celá akce byla dovolatelem velmi pečlivě od samého počátku zorganizována a naplánována.

Odkazy dovolatele a státní zástupkyně na příslušná soudní rozhodnutí a komentářové výklady, které by údajně měly svědčit jejich argumentaci, nejsou zcela případné a výstižné. Pachatelé totiž v dané věci nejenže vyvolali událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, ale oznámili ji i orgánům Policie ČR a po vyčíslení škody ji zamýšleli nahlásit příslušné pojišťovně. Protože tak neučinili jen z důvodů shora rozvedených, nebrání tato skutečnost závěru, že jejich jednání již bezprostředně směřovalo k dokonání činu, jehož se dopustili v úmyslu jej spáchat, takže dospělo do stadia pokusu přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 k § 210 odst. 2 trestního zákoníku [u dovolatele, u něhož zásada akcesority účastenství nebyla porušena, jako jeho organizátora podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku]. S posouzením jejich jednání jen jako přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku rozhodně nelze vystačit. Za bezpředmětné by rovněž bylo třeba považovat případné úvahy o dobrovolném upuštění od pokusu uvedeného přečinu ve smyslu § 21 odst. 3 písm. a) či b) trestního zákoníku, neboť pachatelé od dokonání činu upustili jen pod tlakem výše zmiňovaných okolností.

Pokud jde o subjektivní stránku jednání dovolatele (ale i dalších spoluobviněných), provedeným dokazováním jim byl jednoznačně prokázán přímý úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Obdobně ze skutkových zjištění, jak jsou formulována v rozsudku soudu druhého stupně, lze dovodit příčinnou souvislost mezi jejich jednáním a zamýšleným následkem.

K další dovolatelově námitce, vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku a z ní vyplývajícímu principu ultima ratio, je třeba poznamenat, že jeho jednání (stejně jako jednání ostatních spoluobviněných) popsané ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku stojí zcela evidentně mimo rámec občanskoprávních či jiných soukromoprávních vztahů. Dovolatel naprosto zřetelně mimo tuto soukromoprávní sféru porušil společenský zájem na ochraně vlastnictví a majetku a současně již naplnil všechny znaky organizátorství pokusu přečinu pojistného podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a), § 21 odst. 1 k § 210 odst. 2 trestního zákoníku. Jde již o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak odvolací soud napadeným rozsudkem správně a v souladu se zákonem učinil.

Závěrem Nejvyšší soud pokládá za potřebné dodat, že jednání dovolatele spočívalo nejen v tom, že jako organizátor trestný čin zosnoval, ale i v tom, že následně prováděl výčet odcizených věcí a jiných vloupáním způsobených škod. S ohledem na celkový charakter jeho počínání by dokonce bylo možno usuzovat, že již překročil meze účastenství ve formě organizátorství, neboť začal fakticky realizovat svůj primární záměr uplatnit nárok na výplatu pojistného plnění u pojišťovny (k tomuto kroku bylo provedení fingovaného vloupání, nahlášení události a sepsání protokolu o vloupání na služebně Policie ČR nezbytným předpokladem). Takové jednání dovolatele by již mohlo být způsobilé založit jeho trestní odpovědnost jako jednoho z hlavních pachatelů (event. spolupachatelů ve smyslu § 23 trestního zákoníku, neboť by na něj mohlo být nahlíženo jako článek pomyslného řetězu) a jako takové by mohlo zakládat i v jeho případě trestní odpovědnost za spáchání pokusu přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 k § 210 odst. 2 trestního zákoníku (jako tomu bylo u ostatních spoluobviněných). Tato odlišná právní kvalifikace jeho jednání by sice nemohla mít zásadní vliv na jeho trestní odpovědnost ani trestní sazbu, v rámci níž mu byl trest ukládán [srov. § 21 odst. 1, 2, § 24 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku], nicméně mohla by vyvolat úvahy v tom směru, zda byla dodržena zásada zákazu reformationis in peius [organizátorství sice je nejzávažnější formou účastenství (srov. rozhodnutí č. 67/1971 Sb. rozh. trest.), spolupachatelství však bývá považováno za ještě nebezpečnější formu trestné součinnosti v širším slova smyslu].

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není (z důvodů výše vyložených) po právní stránce zásadního významu.

Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. února 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a