8 Tdo 746/2005
Datum rozhodnutí: 21.07.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 746/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. července 2005 o dovolání obviněného J. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2005, sp. zn. 5 To 92/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 9/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 11 T 9/2002, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení obviněného ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstvech na dobu deseti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla Č. o. b., a. s., P., (právní nástupkyně poškozené B. H., a. s.) odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dopustil tím, že jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti P., s. r. o., předstíral před zástupci B. H., a. s., že P., s. r. o., má dostatek finančních prostředků a dne 6. 6. 1994 uzavřel za P., s. r. o., s B. H., a. s., na pobočce ve Z. úvěrovou smlouvu, na jejímž základě poskytla B. H., a. s., obchodní společnosti P., s. r. o., úvěr ve výši 60 mil. Kč na přechodný nedostatek finančních prostředků s termínem splatnosti 30. 11. 1994, přestože již v době uzavření této úvěrové smlouvy věděl, že P., s. r. o., nemá dostatek finančních prostředků na splácení úvěru, úvěr byl obchodní společností P., s. r. o., v plné výši vyčerpán, pouze z jedné třetiny byly finanční prostředky poskytnuté B. H., a. s., použity v souvislosti s podnikatelským záměrem uvedeným v žádosti o poskytnutí úvěru obchodní společnosti P., s. r. o., zbývající finanční prostředky ve výši kolem 40 mil. Kč byly použity přesně nezjištěným způsobem, úvěr ve lhůtě splatnosti ani později nebyl uhrazen, tímto jednáním způsobil B. H., a. s., B., škodu ve výši nejméně 60 mil. Kč.

Obviněný J. P. a poškozená Č. f., s. r. o., P. napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláními. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině i o trestu, odvolání poškozené Č. f., s. r. o., P. proti výroku o náhradě škody. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2005, sp. zn. 5 To 92/2004, byl z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. odsouzen k trestu odnětí svobody na osm a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 259 odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání poškozené Č. f., s. r. o., P. rozsudek soudu prvního stupně doplněn o výrok, kterým byla poškozená Č. f., s. r. o., se sídlem P., podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, kterým Vrchní soud v Olomouci o odvolání obviněného v projednávané věci rozhodl. V prvním případě usnesením ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 3 To 125/2000, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2000, sp. zn. 11 T 1/1998, a podle § 260 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Nová obžaloba byla po provedení úkonů nařízených vrchním soudem u Krajského soudu v Brně podána dne 15. 7. 2002.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. P. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti výroku o vině i výroku o trestu a odkázal v něm na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. Vytkl, že orgány činné v trestním řízení pominuly fakt, že trestní postih nesmí být jediným a ani hlavním prostředkem reakce na ekonomické problémy, ale může plnit jen subsidiární roli. V řízení nebylo podle něj přihlédnuto k tomu, zda porušení předpisů v civilně právní oblasti je zároveň i trestným činem. Vyjádřil přesvědčení, že skutek, který mu je kladen za vinu, znaky trestného činu nenaplňuje. Za mylné označil závěry soudů o tom, že již v době uzavírání úvěrové smlouvy věděl, že nemá dostatek finančních prostředků na splácení úvěru a zdůraznil, že existence závazků společnosti P., s. r. o., o niž soudy též opíraly závěr o jeho podvodném úmyslu, byla pracovníkům banky v této době dobře známá, a soudy podle něj v této souvislosti nepřiléhavě vyhodnotily i účel poskytnutí úvěru. Skutečnosti, které mu bránily úvěr splatit tak, jak se zavázal, a které nemohl v době uzavření smlouvy ani předvídat, nastaly podle něj až po uzavření smlouvy o úvěru, a to nikoliv pro překážky na jeho straně. Soudům obou instancí dále vytkl, že se jeho názory nezabývaly, v odůvodnění rozhodnutí se s nimi nevypořádaly a jeho návrhy na doplnění dokazování zamítly. Za nesprávné pokládal zamítnutí jeho návrhu na přibrání znalce, který měl zodpovědět otázky týkající se reálnosti bankovních operací popisovaných svědky zaměstnanci B. H., a. s., zda byly prostředky čerpané z úvěru použity v souladu s úvěrovou smlouvou, k otázkám zhodnocení majetku společnosti P., s. r. o., a zejména zda tato obchodní společnost byla schopna splatit úvěr. Poukázal na to, že nebyl proveden jediný důkaz, že by jakýmkoliv způsobem uvedl banku v omyl nebo že by tajil před bankou nějaké skutečnosti a uváděl nepravdivé informace. Namítl, že soudy bagatelizovaly a zlehčovaly význam, reálnost a podstatu celého projektu, aniž by měly k dispozici odborná vyjádření. Upozornil, že do výše škody se měla promítnout realizace zástav bankou, a poznamenal, že nebyly opatřeny žádné důkazy prokazující jeho vědomost, že skutečná hodnota zástav mohla být nižší. Uzavřel, že dokazování nebylo provedeno řádným způsobem, že bylo neúplné a soudy tedy nemohly dospět k závěru o jeho vině.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v zevrubném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky, v jejichž rámci obviněný dovolacímu soudu předkládal k posouzení vlastní verzi skutkového děje, zpochybňoval skutkové závěry soudů a brojil proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, a dále též ty, na jejichž základě požadoval provedení dalších důkazů, nelze subsumovat pod dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se svou povahou jedná o námitky skutkové. Z pohledu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla podle něj relevantně uplatněna námitka, ze které lze usoudit, že obviněný zpochybňoval závěr soudů o existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., a dále též výhrada, jíž brojil proti výši škody a poukazoval na to, že se do ní měla správně promítnout výše realizace zástav poskytnutých obviněným bance ve formě ručení za poskytnutý úvěr. Tyto námitky však státní zástupce shledal zjevně neopodstatněnými a v podstatě se ztotožnil se závěry obsaženými v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Odkázal-li obviněný též na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř., neuplatnil podle jeho názoru žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno pod uplatněné důvody dovolání podřadit.

Státní zástupce navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněného v té části, v níž odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a v té části, v níž odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.



Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil řadu námitek, které směřovaly proti rozsahu provedeného dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Brně a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Olomouci. Do takto vymezené kategorie námitek patří ty, na jejichž základě obviněný ve shodě s již uplatněnou obhajobou, s níž se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly, v podstatě vytkl, že soudy vadně hodnotily důkazy, některé významné důkazy (zejména znalecký posudek z oboru ekonomiky) vůbec neprovedly, bagatelizovaly a zlehčovaly reálnost projektu, aniž by měly k dispozici odborná vyjádření, nepřihlédly k okolnostem, za kterých byla smlouva o úvěru uzavřena. Do shodné kategorie námitek náležejí i ty, jejichž podstatou bylo tvrzení obviněného, že existence závazků společnosti P., s. r. o., byla pracovníkům banky známá, a jejichž prostřednictvím především namítl, že skutečnosti, které mu bránily úvěr splatit v dohodnutém termínu, nastaly až po uzavření smlouvy o úvěru a v době sjednávání úvěru je nemohl ani předvídat, neboť nenastaly z jeho viny.

Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněný primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu podvodu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz strany 29, 30 rozsudku soudu prvního stupně, strany 8 - 10 napadeného rozsudku odvolacího soudu) na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250, odst. 1, 4 tr. zák.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.

Tato zjištění vyjadřují vedle následku - škody ve výši nejméně 60.000.000,- Kč, tj. škody velkého rozsahu (§ 89 odst. 11 tr. zák.) na majetku poškozené B. H., a. s., především podvodné jednání obviněného vůči poškozené obchodní společnosti, které směřovalo k tomu, aby sebe obohatil. Podvodné jednání je v podstatě vymezeno tak, že obviněný jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti P., s. r. o., předstíral před zástupci B. H., a. s., že P., s. r. o., má dostatek finančních prostředků a dne 6. 6. 1994 uzavřel za P., s. r. o., s B. H., a. s., na pobočce ve Z. úvěrovou smlouvu, na jejímž základě poskytla B. H., a. s., obchodní společnosti P., s. r. o., úvěr ve výši 60 mil. Kč na přechodný nedostatek finančních prostředků s termínem splatnosti 30. 11. 1994, přestože již v době uzavření této úvěrové smlouvy věděl, že P., s. r. o., nemá dostatek finančních prostředků na splácení úvěru, úvěr byl obchodní společností P., s. r. o., v plné výši vyčerpán, pouze z jedné třetiny byly finanční prostředky poskytnuté B. H., a. s., použity v souvislosti s podnikatelským záměrem uvedeným v žádosti o poskytnutí úvěru obchodní společnosti P., s. r. o., zbývající finanční prostředky ve výši kolem 40 mil. Kč byly použity přesně nezjištěným způsobem, přičemž úvěr ve lhůtě splatnosti ani později nebyl uhrazen.

Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soudy, jak vyplývá z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, správně upozornily na zjištění, že obviněný již v době uzavření úvěrové smlouvy, tedy než získal majetkovou hodnotu, která byla předmětem útoku, jednal s vědomím, že obchodní společnost P., s. r. o., nemá dostatek finančních prostředků na splácení úvěru, úvěr byl v plné výši vyčerpán, avšak pouze z jedné třetiny byl použit v souladu s podnikatelským záměrem, a nebyl uhrazen ve lhůtě jeho splatnosti a ani později. Tento závěr je v souladu s konkrétními zjištěními o finančních poměrech obchodní společnosti, jež byly obviněnému známy, a odpovídá též poznatkům o způsobu provedení činu a o účelu, k němuž byly peněžní prostředky získané čerpáním úvěru skutečně použity.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (strany 29, 30) zdůraznil, že obviněný v době, kdy žádal o poskytnutí úvěru a kdy uzavřel s B. H., a. s., smlouvu o poskytnutí úvěru, uvedl nepravdivé údaje týkající se zajištění dalšího úvěru, ačkoliv věděl, že žádný takový úvěr zajištěn nemá, sám měl dluhy z předchozí podnikatelské činnosti a rovněž obchodní společnost P., s. r. o., měla několikamilionové závazky. S ohledem na tyto své finanční poměry a finanční poměry obchodní společnosti P., s. r. o., podle zjištění soudu prvního stupně věděl, že není schopen splatit poskytnuté finanční prostředky včas a řádně, a to včetně úroků. Přesto uzavřel úvěrovou smlouvu a převzal finanční prostředky a ty během krátké doby použil způsobem, který neskýtal možnosti jejich zhodnocení. Soud prvního stupně vyloučil, že by překážky bránící splnění závazku vůči bance vznikly až po vyplacení finančních prostředků bankou. V důsledku těchto zjištění, svědčících evidentně pro závěr o podvodném jednání obviněných, již soud prvního stupně vyloučil, že by jednání obviněného mohlo být chápáno jako standardní obchodněprávní vztah.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí označil závěry soudu prvního stupně za správné. Dále sám přiléhavě uvedl (strany 9, 10), že obviněný v situaci, kdy měl značné závazky z předchozí podnikatelské činnosti jako jednatel obchodní společnosti P., s. r. o., požádal o poskytnutí krátkodobého úvěru na překlenutí nedostatku finančních prostředků a následně uzavřel s B. H., a. s., úvěrovou smlouvu, na jejímž základě byl obchodní společnosti P., s. r. o., poskytnut úvěr ve výši 60.000.000,- Kč s termínem splatnosti do 30. 11. 1994, ač již v této době věděl, že jeho společnost nemá dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Následně pak poskytnuté prostředky použil v naprosté většině na zaplacení svých vlastních dluhů a na účely nesouvisející s podnikáním obchodní společnosti P., s. r. o., a pouze z menší části je použil k účelům odpovídajícím jeho tvrzení při jednání s bankou před uzavřením úvěrové smlouvy. Důvodně pak odvolací soud zdůraznil, že obviněný nemohl reálně předpokládat, že takto investované a použité prostředky přinesou takový zisk, aby mohl ve sjednaném termínu bance zaplatit jistinu a dále též úroky ve výši 4.500.000,- Kč, když navíc neměl ani žádný reálný důvod spoléhat, že v dohledné době obdrží zahraniční úvěr, přestože v rozporu se skutečností bance v podnikatelském záměru uváděl, že má zajištěn zahraniční úvěr ve výši 1,5 miliardy Kč. Poukázal na okolnost, že obviněný použil úvěrové prostředky v převážné části v rozporu s účelem, k jakému byly určeny (tj. k nákupu pozemků a zpracování předprojekčních studií k výstavbě lázeňského areálu S. l. P. ), aniž mohl očekávat, že takové užití může obchodní společnosti P., s. r. o., přinést zisk, z něhož by bylo možné úvěr splatit.

Těmito závěry se soud prvního stupně jakož i soud odvolací přesvědčivě vypořádaly s těmi námitkami obviněného, které směřovaly vůči správnosti závěrů o existenci podvodného úmyslu; dovolací soud jejich závěry co do formy úmyslného zavinění sdílí, má je za přiléhavé.

Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu jsou nepřípadné, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která evidentně naplňují zákonné znaky nejméně úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., jak uvádí odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku.

Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.

Soudy v tomto ohledu zcela správně uvedly okolnosti, ze kterých je zřejmé, že obviněný takový úmysl měl. Z jimi zjištěných skutečností plyne, že obviněný již v době uzavření úvěrové smlouvy věděl, že pro nedostatek vlastních finančních prostředků nemůže úvěr splácet, věděl, že tak zapříčiní vznik škody bance a pro případ, že se tak stane, byl s tím nejméně srozuměn. Odvolací soud v této souvislosti výslovně uvedl, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s tím, že nebude schopen splatit řádně a včas poskytnuté úvěrové finanční prostředky, když takové možnosti se sám zčásti zbavil tím, že většinu finančních prostředků použil takovým způsobem, který mu žádný zisk přinést nemohl.

Stejně tak se dovolací soud ztotožnil s úvahami a závěry soudů obou stupňů, jež byly relevantní pro stanovení výše škody.

S výhradou obviněného, že do výše škody, kterou svým činem způsobil, se měla správně promítnout výše realizace zástav poskytnutých obviněným ve formě ručení za poskytnutý úvěr B. H., a. s., se v odůvodnění rozhodnutí vypořádaly soudy obou stupňů (strana 30 rozsudku soudu prvního stupně, strana 11 rozsudku odvolacího soudu) a Nejvyšší soud se s jejich argumentací ztotožňuje.

Trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. byl z hlediska vzniku škody na cizím majetku dokonán již tím, že banka vyplatila obviněnému úvěr na podkladě nepravdivých či zamlčených skutečností, přestože obviněný poskytl bance za účelem zajištění svých závazků z úvěrové smlouvy zástavu. Zástavní právo totiž i v případě zpeněžení zástavy slouží pouze jako náhrada škody způsobené již dokonaným trestným činem podvodu. Pro výši škody jako znaku objektivní stránky skutkové podstaty není proto hodnota poskytnuté zástavy relevantní. Tento názor nebyl zpochybněn ani v rovině ústavněprávní (k tomu viz č. 9/2004 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 509/04).

Akceptovat nelze ani výhrady obviněného, že skutek, jak byl zjištěn soudy, by bylo lze posoudit jen jako porušení předpisů v civilně právní oblasti a tedy jen jako obchodněprávní vztah.

V posuzovaném případě se nelze dovolávat znění čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Obviněný nebyl odsouzen proto, že takovému závazku nemohl dostát (o to v jeho případě evidentně nešlo), ale proto, že svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu. Za situace, kdy soudy zjistily, že úmysl splatit poškozené bance v dohodnuté době poskytnutý úvěr obviněný pouze předstíral, aby tak dosáhl toho, že banka mu úvěr vyplatila, což bylo primárně prostředkem pro jeho obohacení, je vyloučeno posuzovat věc jen jako nesplnění závazku z obchodněprávního vztahu, jak naznačuje obviněný.

Skutek obviněného byl důvodně posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.) a jeho dovolání je v části, v níž odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Obviněný však ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody a zákazu činnosti neuvedl žádnou konkrétní námitku, omezil se výlučně na citaci ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto ohledu tedy obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř., a nebýt relevantních námitek vztahujících se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nezbylo by než jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Obviněný žádnou konkrétní námitku, o niž by opřel existenci tohoto důvodu dovolání, rovněž neuplatnil. V této souvislosti pouze citoval znění části ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. potud, že bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem.

K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku , aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a na niž odkázal obviněný, evidentně nevztahuje.

Z povahy rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že obviněný mohl v dovolání relevantně odkázat jen na tu část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku , byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. , tj. o druhou ze dvou alternativ uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje mimo jiné na ty případy, kdy byl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. jeho odvolání, jako nedůvodný zamítnut poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním. O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo.

Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a protože zjistil vadu v oddělitelném výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, zrušil správně pouze tuto oddělitelnou část napadeného rozsudku a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu znovu rozhodl. To, že jmenovitě výrok o vině shledal správným, vyjádřil tím, že jej ponechal beze změny, aniž by to muselo být vyjádřeno zvláštním výrokem. Podle ustálené praxe soudů odvolání obviněného ve vztahu k výroku o vině nebylo nutno zamítnout. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Ve smyslu citovaného ustanovení postupuje odvolací soud jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu, nelze je zamítnout pouze zčásti.

Odvolání obviněného nebylo zamítnuto, čímž nebyl splněn základní předpoklad dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a nadto - a to především - v řízení předcházejícím napadenému rozsudku nebyl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného jako celek je zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odložení výkonu rozhodnutí, kterou též podal, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. července 2005



Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková