8 Tdo 741/2005
Datum rozhodnutí: 29.06.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 741/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2005 k dovolání podanému obviněným Ing. J. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 3 To 515/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 2 T 40/2004, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 3 To 515/2004, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. 2 T 40/2004. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. 2 T 40/2004, byl obviněný Ing. J. D. uznán vinným jednáním přesně popsaným v další části textu tohoto usnesení, jež soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a za podmínek § 250 odst. 2 tr. zák. jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.

Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 5. 1. 2005, a usnesením sp. zn. 3 To 515/2004 jej jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti posledně citovanému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. J. dovolání, jež v obecné rovině vymezil důvodem dovolání uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ve svém podání obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh projednání jeho trestní věci a připomněl některé pasáže z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jež považoval za nesprávné. Podrobně popsal charakter obchodních vztahů mezi ním a poškozeným, a vytkl, že soudem provedené dokazování a následné hodnocení důkazů bylo zaměřeno pouze jednostranně a v jeho neprospěch. Současně uvedl, že i kdyby Nejvyšší soud shledal postup soudu prvního stupně v tomto směru správným, resp. že by přisvědčil závěru soudu o tom, že se (obviněný) výše uvedeného jednání dopustil, nelze v tomto jednání spatřovat znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Ve vztahu k uvedené právní kvalifikaci namítl absenci zákonných znaků spočívajících zejména v úmyslu a existenci škody (měl za to, že za situace, kdy mu byla povinnost uhradit poškozenému škodu ve výši 200.000,- Kč soudem uložena již v rámci občanskoprávního řízení, nemůže již škoda pro účely trestního řízení existovat). Za nedostatek také označil, že ve výroku o vině není uveden ani konkrétní způsob, jímž mělo ke spáchání takové škody dojít.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 3 To 515/2004, zrušil a současně aby uvedenému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále převážně jen státní zástupce ). Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval za právně relevantní ty námitky, jimiž dovolatel v souvislosti s výrokem, kterým byl pravomocně uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., v podstatě vytkl, že v tzv. skutkové větě předmětného výroku nejsou uvedeny znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl shledán vinným, přičemž soudy obou stupňů se zejména nezabývaly otázkou, zda je naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu. Státní zástupce shledal uvedené argumenty opodstatněnými, neboť podle něj z tzv. skutkové věty toliko vyplývá, že obviněný jako dlužník nesplnil svůj závazek k vrácení peněz ve sjednané lhůtě věřiteli Mgr. Z. P. Uvedl, že žádná skutková okolnost prezentovaná v předmětném výroku o vině, ale ani v odůvodněních rozsudku nalézacího a usnesení soudu odvolacího, nenasvědčuje tomu, že obviněný již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené peníze buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené době, nebo že jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí poškozeného Mgr. Z. P. v omyl, což ve své podstatě vylučuje existenci výše definované příčinné souvislosti.

Se zřetelem k uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud

1) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 3 To 515/2004, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. 2 T 40/2004, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,

2) podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a

3) v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání; s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.

Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.

Pokud jde o důvod dovolání vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za vhodné především uvést, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.

Z tohoto pohledu námitky obviněného, že soudem provedené dokazování (jež bylo neúplné) a následné hodnocení důkazů bylo zaměřeno pouze jednostranně a v jeho neprospěch, či jeho výhrady, jejichž prostřednictvím zpochybnil existenci způsobené škody (včetně popisu konkrétního způsobu jejího vzniku), jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak jím byl zjištěn skutkový stav věci. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jenž byl předmětem uvedeného trestního řízení). Ze strany dovolatele jde v této části o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Je tak evidentní, že obviněný v rozsahu těchto námitek, ačkoli v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného jednání, jež mu bylo obžalobou kladeno za vinu, nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, žádnou konkrétní námitku v tomto směru neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002, nález tohoto soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.).

Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup by nezasáhl do základních práv dovolatele, a nebyl by proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Obviněný však existenci deklarovaného dovolacího důvodu spatřoval také ve skutečnosti, že soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikovaly skutek, jímž byl uznán vinným, jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., a to jednak proto, že výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně (stejně jako jeho odůvodnění) neobsahuje žádné tvrzení svědčící o jeho úmyslu dopustit se trestného činu podvodu podle citovaného ustanovení, a dále i proto, že takovým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu uvedeného trestného činu. Obviněný se tedy prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu domáhal změny právní kvalifikace jednání, jímž byl v rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným (když odvolací soud tuto kvalifikaci bez dalšího potvrdil).

Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť námitka týkající se hmotně právního posouzení zjištěného skutku by jej mohla založit; proto se dále zabýval otázkou, zda podané dovolání je v tomto směru opodstatněné. Jelikož shledal, že tomu tak je, přezkoumal za podmínek uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Protože dovolání bylo důvodně podáno proti výroku o vině, přezkoumal podle § 265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě těchto skutečností:

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Uvedené skutečnosti bylo zapotřebí akcentovat ještě předtím, než bude zaměřena pozornost na formální a materiální znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, spočíval v tom, že

přesně nezjištěného dne krátce přede dnem 15. 2. 1999, z dosud nezjištěného místa, uzavřel po telefonu s poškozeným Mgr. Z. P., ústní dohodu o půjčce ve výši 200.000,- Kč s její splatností ve lhůtě do 28. 2. 1999, na základě níž poškozený poukázal tuto částku dne 15. 2. 1999 na účet obžalovaného, vedený u K.B., a. s., Z., přičemž obžalovaný termín splatnosti půjčky nesplnil, když peníze ani následně přes upomínky nevrátil, v důsledku čehož poškozený podal dne 10. 12. 2001 vůči obžalovanému návrh na vydání platebního rozkazu k zaplacení této částky, když v rámci občanskoprávního řízení vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 C 246/2003 obžalovaný předložil jako důkaz smlouvu o obchodní spolupráci a ochraně informací, uzavřenou dne 14. 9. 1993 mezi ním a poškozeným, dle níž mu měla být předmětná částka 200.000,- Kč poškozeným vyplacena, přičemž následným znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví bylo prokázáno, že podpis poškozeného na dané smlouvě ze dne 14. 9. 1993 není jeho pravým podpisem, když shora popsaným jednáním způsobil poškozenému Mgr. Z. P. škodu ve výši 200.000,- Kč .

V odůvodnění svého rozsudku nalézací soud ve vztahu k právní kvalifikaci uvedeného jednání mimo jiné uvedl, že po provedeném dokazování dospěl k závěru, že obžalovanému byla trestná činnost podle podané obžaloby řádně prokázána . Soud prvního stupně zejména dovodil, že tím, že obžalovaný uzavřel s poškozeným ústní dohodu o půjčce, na základě níž od poškozeného převzal finanční částku 200.000,- Kč, když tuto následně i přes sjednaný termín její splatnosti, upomínky a civilní žalobu dosud neuhradil (a to přes více jak pětileté období), čímž se neoprávněně o tuto částku ke škodě poškozeného obohatil, naplnil objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Použití vyšší trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák. je pak dáno výší způsobené škody, která několikanásobně překračuje hranici škody nikoli nepatrné. Subjektivní stránka tohoto trestného činu byla rovněž řádně naplněna, když soud má za prokázané, že již v době půjčky obžalovaný jednal v úmyslu vypůjčené peníze poškozenému nevrátit, čímž jej uvedl v omyl. O tomto závěru soudu svědčí zejména samotná obhajoba a následné jednání obžalovaného, který půjčku dosud poškozenému neuhradil, když v rámci občanskoprávního řízení předložil smlouvu s nepravými podpisy poškozeného. Trestního jednání se tak obžalovaný dopustil zcela jednoznačně v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť chtěl daným způsobem porušit zájem chráněný tímto zákonem ... . V té části odůvodnění předmětného rozsudku, kde se uvedený soud zabýval hodnocením výpovědi obviněného, zdůraznil, že samotná obhajoba obžalovaného byla vyvrácena jak výpovědí poškozeného, tak i předloženými důkazy ze strany státního zástupce, k uplatněné obhajobě obžalovaného nutno uvést, že jeho tvrzení soud považuje za účelové, postrádající navíc logickou návaznost a souvislost .

Krajský soud v Brně v tomto ohledu konstatoval, že i po právní stránce soud jednání obžalovaného správně kvalifikoval, když lze souhlasit s tím, že obžalovaný svým jednáním jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní naplnil všechny znaky uvedené skutkové podstaty. V tomto směru je třeba poukázat na výši částky, kterou si obžalovaný půjčil, a na skutečnost, že tato částka měla být vrácena v poměrně krátkém časovém období zhruba asi do čtrnácti dnů. Sám obžalovaný poškozenému sdělil, že má finanční problémy. Současně také nelze pominout další následné jednání obžalovaného, tak jak se podává ze spisu .

Nejvyšší soud správnosti takových úvah nemohl bezezbytku přisvědčit. Nejprve je však zapotřebí v obecné rovině uvést alespoň základní skutečnosti vztahující se k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a k jeho pachateli.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí.

Z uvedených znaků je patrné, že k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, musí existovat jednak příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. O podvod jde i tehdy, kdyby mýlící se osoba učinila stejnou majetkovou dispozici z jiného důvodu, aniž by se mýlila. Při úvaze o příčinné souvislosti totiž nelze nahrazovat skutečné příčiny jinými, které by vedly ke stejnému následku. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu (s neznalostí), osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob též o právnické osoby.

Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.

Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Mýlící se osoba o rozhodné skutečnosti buď neví vůbec, nebo má o ní nesprávnou či nedostatečnou představu. O omyl půjde též tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Pachatel uvede jinou osobu v omyl zpravidla aktivním jednáním, které má povahu určité lsti, když pachatel předstírá existenci určitých okolností, které jsou v rozporu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním a může být realizováno nejen lstí, ale i pouhým poskytnutím nepravdivé informace.

Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek oprávněného zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. O škodu jde i tehdy, když věc nemá dohodnuté vlastnosti a nelze ji použít pro zamýšlený účel, pro nějž byla nabízena a kupována, a to přesto, že zaplacená cena odpovídá skutečné hodnotě věci.

Po subjektivní stránce je v případě tohoto trestného činu třeba úmyslného zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Při aplikaci těchto obecných zásad na posuzovaný případ jsou zřejmá pochybení, jichž se soudy obou stupňů při právním posouzení zjištěného skutku dopustily. Především formulace skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nesvědčí pro jednoznačný závěr, že popsané jednání obviněného lze posuzovat jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.; uvedený skutek totiž neobsahuje žádné zjištění týkající se subjektivní stránky jednání obviněného, tj. jeho úmyslu podvodně vůči poškozenému jednat a uvedený trestný čin tak spáchat.

Úvahy odvolacího soudu, které jej vedly k zamítnutí odvolání obviněného a kterými se snažil odůvodnit právní závěry (své i nalézacího soudu) ve vztahu k naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu ze strany obviněného, vyznívají nepřesvědčivě a jsou nekonkrétní. Pokud se již odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, měl se náležitě vypořádat se všemi okolnostmi, které jsou nezbytným předpokladem pro právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle shora citovaného ustanovení trestního zákona (zejména zaviněním obviněného ve vztahu ke způsobení škody nikoli malé).

Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění, jak se o to pokusily (byť jen okrajově) soudy prvního i druhého stupně, nelze považovat za dostačující; v daném případě se totiž nejednalo o bližší rozvedení skutkové věty odsuzujícího výroku v odůvodnění uvedených rozhodnutí, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty), co v samotném výroku ani rámcově uvedeno nebylo. Odůvodnění je přitom třeba pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/2002, IV. ÚS 182/04 a další).

S přihlédnutím k okolnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uplatnil relevantně, když ze skutkové věty výroku rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, s nímž se následně ztotožnil Krajský soud v Brně, jednoznačně nevyplývá naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným.

Nejvyšší soud vzhledem k těmto skutečnostem dospěl k závěru, že usnesení Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak mu oprávněně vytýká dovolání obviněného. Proto po zjištění, že dovolání je opodstatněné, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 3 To 515/2004, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. 2 T 40/2004. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného Ing. J. D. vrací do stadia před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně. Povinností nalézacího soudu proto bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro který je obviněný stíhán, přesně jej vymezil, ve skutkové větě pregnantně popsal a především bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.).

Dospěje-li soud prvního stupně opětovně k závěru o vině obviněného a bude-li znovu uvažovat o uložení trestu, musí věnovat pozornost jak výroku o takovém trestu, tak i dalším výrokům, které měly ve výroku o vině svůj podklad, přičemž musí respektovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. Bude-li přicházet v úvahu zevrubnější popis zjištěného skutku, pak Nejvyšší soud připomíná, že pouhou konkretizaci jednání pachatele nelze považovat za změnu k horšímu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a