8 Tdo 737/2005
Datum rozhodnutí: 15.06.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 737/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2005 o dovolání obviněného M. S., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 5 To 839/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 148/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 101 T 148/2004, byl obviněný M. S. uznán vinným v bodech 1), 2) dvěma trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Za tato trestná jednání byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Výše uvedený rozsudek napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 5 To 839/2004, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným skutkem označeným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2), který posoudil jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a podle téhož ustanovení mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, jímž měl spáchat trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák.

Proti citovanému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. M. N. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odkazem na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu nejprve vyjádřil, že odvolací soud porušil zásady trestního řízení zakotvené v § 2 odst. 2, 6 tr. ř., když nesprávně vyhodnotil ve věci provedené důkazy a uznal jej vinným, ačkoli naprostá většina zjištěných skutečností a provedených důkazů zjevně svědčí o jeho nevině. Uvedl, že jediným usvědčujícím důkazem proti němu byla výpověď poškozeného P. N., která však byla vyvrácena jak výpovědí jeho, coby obviněného, tak i výpověďmi svědků A. S., J. V. a K. Š. Poukázal jak na rozpory a nevěrohodnost v samotné výpovědi poškozeného, tak i na další svědecké výpovědi a provedené důkazy, jimiž se snažil potvrdit svou obhajobu. Zdůraznil, že v předmětnou dobu, kdy měl být spáchán trestný čin, se prokazatelně nacházel v bytě svého přítele J. V. a nemohl být tudíž přítomen na místě činu, což dosvědčili i další svědci vypovídající v jeho prospěch, jejichž výpovědi považoval za věrohodné.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 226 písm. a) tr. ř. jej zprostil obžaloby.

K předmětnému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení konstatoval, že obviněný v dovolání neuvedl žádné hmotně právní výhrady korespondující s jím uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž pouze námitky proti způsobu hodnocení důkazů, které obsahově neodpovídají nejen tomuto, ale ani jinému ze zákonných důvodů dovolání. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03). Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Dovolatelem namítané nedostatky proto musejí být spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a nelze jimi vytýkat nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině.

Z obsahu podaného dovolání v rozporu s těmito zákonnými požadavky plyne, že námitky obviněného se primárně netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Směřují výlučně proti způsobu, jakým soud druhého stupně hodnotil provedené důkazy, zejména jednotlivě svědecké výpovědi, na jejichž základě následně učinil závěr o vině dovolatele.

Je tak zřejmé, že obviněný, byť v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti uplatnil námitky, jejichž prostřednictvím se domáhal především změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Z takové změny až následně vyvozoval, že se trestného činu kladeného mu za vinu nedopustil. Jelikož se evidentně jedná o výhrady, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumávat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Šámalová