8 Tdo 732/2004
Datum rozhodnutí: 30.06.2004
Dotčené předpisy:




8 Tdo 732/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2004 o dovolání podaném obviněným M. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 12 To 159/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 101/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 1 T 101/2001, uznán vinným, že

v letech 1997 a 1998 jako podnikatel pod obchodním jménem F. H. P. a d. B., H. B., do svého účetnictví nezahrnul příjem zálohových plateb poskytovaných v době od 18. dubna 1997 do 7. května 1998 poskytnutých společností L. N., G. m. b. H. a Co. KG se sídlem v S. v Rakouské republice, v celkové částce 4.642.785,- Kč na zajištění vyjednané dodávky dřeva a jako příjem vykázal pouze cenu skutečně dodaného dřeva uvedené společnosti vyúčtovanou za zmíněná období v celkové částce 3.392.579,- Kč, čímž ve zdaňovacím období roku 1997 zatajil zdanitelný příjem 72.352,- Kč a zkrátil daň z příjmu fyzických osob o 28.960,- Kč a ve zdaňovacím období roku 1998 zatajil zdanitelný příjem 1.177.854,- Kč a zkrátil daň z příjmu fyzických osob o 459.656,- Kč, tímto jednáním způsobil České republice Finančnímu úřadu v H. B. na zkrácené dani z příjmu fyzických osob škodu 488.616,- Kč.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 a uložil mu za to podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků.

Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Hradci Králové ve veřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2003, a usnesením podle § 256 tr. ř. je zamítl.

Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 1. 7. 2003, jeho obhájci JUDr. R. J. dne 27. 6. 2003 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Havlíčkově Brodě rovněž dne 27. 6. 2003.

Dne 23. 7. 2003 podal obviněný M. H. prostřednictvím výše jmenovaného obhájce osobně u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. V jeho úvodu zmínil obě shora citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů a jako dovolací důvod uplatnil ten, který je vymezen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když tento nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu.

V dalším textu obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měl být uplatněný dovolací důvod naplněn. Soudům obou stupňů vytkl, že převzaly mechanicky údaje obžaloby, aniž by důkazy provedené v přípravném řízení a při hlavním líčení hodnotily způsobem uvedeným v § 2 odst. 6 tr. ř., náležitě se nevypořádaly s jeho obhajobou a důsledně nerespektovaly princip presumpce neviny; v důsledku toho pak dospěly k vadným skutkovým i právním závěrům. Vyslovil přesvědčení, že ve věci provedené dokazování nedovoluje učinit závěr, že by se skutku kladeného mu za vinu dopustil a že byla mimo jakoukoliv pochybnost vyvrácena jeho obhajoba (v tomto směru odkázal na výpovědi svědků V. D., R. V., M. M., Ing. K. S., J. S., J. V. a M. K.). Poukázal zejména na to, že nebyla prokázána úmyslná forma jeho zavinění, když z výslechu svědků jednoznačně vyplývá, že v rámci své podnikatelské činnosti se staral převážně o provozní záležitosti a účetnictví vedly jiné osoby, které měly k dispozici všechny potřebné údaje o uskutečněných obchodech, aby je mohly řádně zúčtovat; zdůraznil přitom, že není odborníkem v daňové a účetní oblasti, za vedení účetnictví a daňová přiznání odpovídali příslušní odborníci a vzhledem k tomu, že spolupráce s rakouskou společností probíhala po delší dobu a týkala se poměrně významného objemu činnosti, je vyloučeno, aby tito nevěděli o předmětných obchodních případech a způsobu financování dodávek. V této souvislosti poukázal na svou obhajobu od počátku trestního stíhání s tím, že účetní doklady ohledně daných případů předával účetnímu, vedoucímu pily nebo dalším zaměstnancům a připustil, že v této činnosti nebyl dostatečně důsledný, některé doklady se mohly založit či ztratit, přičemž nekontroloval, zda pokyn k zapsání příjmu záloh do peněžního deníku, jenž dával ihned po přejímce peněz, byl skutečně splněn, avšak z žádného důkazu neplyne, že by některé doklady či obchody záměrně zatajoval a dával někomu pokyn, aby platby záloh nebyly zaúčtovány a zdaněny. Obviněný uvedl, že si je vědom svých daňových nedoplatků, avšak tyto vznikly jeho nedbalostí a nedůsledností, a nikoliv úmyslným jednáním; jestliže by skutečně hodlal daň krátit, nepochybně by postupoval takovým způsobem, který by bylo možno jen ztěží odhalit.

Závěrem dovolatel vytkl, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu všechny okolnosti případu, nezohlednily závažné rozpory mezi výpověďmi svědků a nekriticky převzaly jimi uvedené skutečnosti za základ svých skutkových zjištění; současně pochybily při právním posouzení věci. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal krajskému soudu, aby věc opětovně projednal a rozhodl, případně aby sám ve věci rozhodl a podle § 226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby.

Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 6. 2. 2004).

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření ze dne 20. 2. 2004 uvedl, že pod obviněným uplatněný dovolací důvod lze podřadit toliko tu část jeho podání, v níž namítá, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu a postrádá i úmyslnou formu zavinění; ve zbývající, zcela převažující části dovolání vytýká toliko nesprávnost hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá učiněná skutková zjištění. K obviněným tvrzené pouhé nedbalosti při manipulaci s účetními doklady, která vedla k podání nesprávných daňových přiznání, konstatoval, že takovou argumentaci prezentoval již v rámci své předchozí obhajoby a soudy obou stupňů se jí podrobně zabývaly a shledaly ji nedůvodnou. Jestliže se nyní domáhá odlišného hodnocení důkazů a z toho odvozeně závěru o beztrestnosti jeho jednání, jde o dovolání podané zčásti z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a zčásti o dovolání zjevně neopodstatněné. Státní zástupce pak navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

V tomto ohledu dovolání obviněného M. H. nemůže obstát, neboť jeho námitky, o něž formálně opřel důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují ve skutečnosti výhradně proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a jimi učiněným skutkovým zjištěním (namítá, že soudy nevzaly v úvahu všechny okolnosti případu, nezohlednily závažné rozpory mezi výpověďmi svědků a nekriticky převzaly jimi uvedené skutečnosti za základ svých skutkových zjištění); z těchto tvrzených nedostatků až následně dovozuje naplnění deklarovaného dovolacího důvodu (jak ostatně sám uvádí: Okresní i krajský soud převzaly mechanicky údaje obžaloby, aniž by důkazy provedené v přípravném řízení a při hlavním líčení hodnotily způsobem uvedeným v § 2 odst. 6 tr. ř., náležitým způsobem se nevypořádaly s obhajobou obviněného a důsledně nerespektovaly princip presumpce neviny. V důsledku toho dospěly k vadným skutkovým i právním závěrům ).

Pod obviněným deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani jeho výhradu ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. ve formě úmyslu, jestliže uvádí, že nebyla dána v důsledku toho, že nebyla prokázána, tvrdí, že vedení účetnictví a podání daňových přiznání zajišťovaly od něj odlišné osoby (v dané oblasti odborníci), které měly k dispozici všechny potřebné údaje o uskutečněných obchodech a jimž předával příslušné účetní doklady, přičemž pokyn k zapsání příjmů z daných zálohových plateb do peněžního deníku dával hned po přijetí peněz, a připouští pouze, že v uváděné činnosti nebyl dostatečně důsledný, když jednak některé z dokladů mohly být založeny mezi jiné písemnosti či se mohly ztratit, a jednak nekontroloval, zda jeho pokyny ohledně zapsání příjmů byly splněny. Obviněný se tak snažil zpochybnit, že by měl úmysl předmětné příjmy zatajit a daň z příjmů fyzických osob zkrátit, avšak svou argumentaci v tomto směru opřel o jiná skutková zjištění, než k jakým dospěly soudy obou stupňů (v tomto ohledu lze odkázat především na popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a odůvodnění tohoto rozhodnutí, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, v němž jmenovaný soud na str. 4 a 5 rozvedl, že považuje za prokázané, že obviněný zaviněně nejméně ve smyslu ust. § 4 písm. b) tr. zák., tedy v nepřímém úmyslu, jako podnikatel nezahrnul do svého účetnictví příjem zálohových plateb poskytovaných v inkriminovaném období jeho rakouskými partnery jednal úmyslně, když věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn. Jako podnikatel věděl o své povinnosti veškeré příjmy zahrnout do svého podnikání a následně se vypořádat se vzniklou situací i v rámci daňových přiznání, což ovšem neučinil. Listinné důkazy předložené jeho obchodními partnery, výsledky šetření finančního úřadu, výpovědi svědků vedou k jednoznačnému závěru o vině obviněného. Ze svědeckých výpovědí také nebylo zjištěno to, co tvrdil obviněný, že pouhou lehkomyslností či nedopatřením nebo také nedostatečnou činností jeho zaměstnanců, nebyly veškeré doklady zahrnuty do účetnictví obviněný nevedl řádně účetnictví, ač si této povinnosti byl vědom, příjmy do účetnictví nezahrnul a výpověďmi svědků je vyvráceno i jeho tvrzení, že za toto jednání mohly i jiné subjekty, jeho zaměstnanci či daňoví poradci ). V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že výhrady, kterými obviněný odůvodnil uplatněný dovolací důvod, jej materiálně nenaplňují, nýbrž ve skutečnosti jsou pouhou polemikou s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav, jak byly hodnoceny provedené důkazy a jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. Ze strany obviněného jde proto o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný ve svém dovolání formuluje totožné výhrady, které uvedl již v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně (text mimořádného opravného prostředku je prakticky identický s obsahem řádného opravného prostředku) a jež uplatnil i v rámci své předchozí obhajoby před nalézacím soudem. Tyto výhrady, jimiž se soudy obou stupňů zabývaly a vypořádaly se s nimi, když současně rozvedly, proč je neshledaly důvodnými, však nelze pod uvedený důvod dovolání, ale ani pod jiný dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b tr. ř., podřadit.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. června 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a