8 Tdo 731/2005
Datum rozhodnutí: 29.06.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 731/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2005 o dovolání obviněné I. A. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 3 To 35/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 206/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné I. A. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2004, sp. zn. 6 T 206/2003, byla obviněná I. A. M. uznána vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák. a odsouzena podle § 171 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvacet čtyři měsíce. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 74 T 69/ 2003, který nabyl právní moci dne 4. 5. 2004 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 3 To 84/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák. dopustila tím, že v lichý pátek dne 9. 5. 2003 v době od 14.00 hodin a dále v lichý pátek dne 23. 5. 2003 v době od 14.00 hodin v O. Z., Ch. d. sv. Z., mařila výkon rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 9 Nc 184/99, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Co 475/2001, které nabylo právní moci dne 7. 8. 2002, kterými je upraven styk nezletilého D. S. s jeho otcem F. S. tím, že znemožnila styk nezletilého D. se svým otcem a v soudem stanovené termíny odjela z místa svého bydliště a nezletilého D. otci nepředala, ačkoliv již rozhodnutím Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 11. 2002 byla vyzvána, aby respektovala nařízení soudu ve věci styku otce s nezletilým dítětem a pravomocným rozhodnutím Okresního soudu Brno-venkov (nepřesně uvedeno Okresní soud v Brně) ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 9 P 470/2002, jí byla uložena pořádková pokuta za předchozí nerealizované styky otce s dítětem.

Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, které směřovalo proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 3 To 35/2005, byl z podnětu odvolání obviněné podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o souhrnném trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že se podle § 37 tr. zák. upouští od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 74 T 69/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 3 To 84/2004. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala obviněná prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Ten podle jejího názoru není trestným činem proto, že v souladu se svými občanskými a rodičovskými povinnostmi vždy chránila svého syna před pohlavním zneužíváním ze strany otce, o němž byla subjektivně přesvědčena, a není její vinou, že mu nebylo prokázáno. Vytkla, že nebyl proveden důkaz výslechem svědkyň K. S. a její matky, aby tak mohlo být ověřeno, zda i K. S. byla údajným poškozeným F. S. sexuálně obtěžována, jak se naznačovalo z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. P 140/78. Dovolatelka argumentovala, že ze svědectví K. S. v jiné věci, videokazet, vyprávění syna a odborných zpráv pedagogických pracovníků dospěla k závěru, že stykem s otcem je nezletilý D. vystaven riziku sexuálního obtěžování. Uvedla, že tento závěr neučinila svévolně, ale s ohledem na reálně existující skutečnosti, a proto nemohla naplnit skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí po subjektivní stránce. Zdůraznila, že pro závěr o její vině důkazy v trestním řízení shromážděny nebyly. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě zrušil a aby příslušnému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné shrnul, že ač obviněná formálně deklarovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti stojí jí uplatněné námitky mimo rámec tohoto dovolacího důvodu a stejně tak i mimo rámec ostatních důvodů dovolání. Poznamenal, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a přiléhavě právně kvalifikován, v důsledku čehož neexistuje ani nesoulad (natož extrémní) mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že obviněná podala dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněná uplatnila toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Ostravě a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Ostravě.

Vytkla, že soudy neprovedly důkaz výslechem K. S. a její matky, nesouhlasila se způsobem, jakým se soudy s těmito navrhovanými důkazy vypořádaly a jak je hodnotily. Tyto námitky obviněná uplatnila již v odvolacím řízení, odvolací soud se jimi zabýval a vyložil, proč je neshledal opodstatněnými; lze souhlasit s tím, že výslech těchto svědkyň by pro rozhodnutí o vině obviněné relevantní nebyl.

Obviněná vyjádřila nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů a ve shodě s již uplatněnou obhajobou opakovala, že ze svědectví K. S., videokazet, vyprávění nezletilého syna a odborných zpráv pedagogických pracovníků dospěla k závěru, že stykem s otcem je syn vystaven riziku sexuálního obtěžování, a takový závěr neučinila svévolně; z toho vyvozovala, že nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu, jímž byla uznána vinnou.

Takto přednesenou námitku, která se týkala subjektivní stránky trestného činu, nelze v konkrétním případě označit jako námitku právní. Její těžiště spočívá v tvrzení dovolatelky, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a nevypořádaly se důsledně s její obhajobou a tedy v námitkách skutkových.

Závěr o formě zavinění (§ 4, § 5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Obviněná zaměřila dovolání v této části proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem právního závěru o jejím zavinění, nikoli proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala zákonné znaky zavinění. Ve světle těchto zjištění je totiž její obhajoba hodnocena jako účelová; její tvrzení, že syn byl otcem pohlavně zneužíván, bylo podle závěrů soudů provedeným dokazováním vyvráceno. Obvinění o pohlavním zneužívání ze strany obviněné označil soud prvního stupně (a odvolací soud jeho názor sdílel) za její ničím nepodložené přesvědčení, které je (a i v době činu bylo) v rozporu se závěry řady znalců, s nimiž byla obviněná seznámena. Zdůraznil naopak zjištění, že obviněná opakovaně záměrně odmítala respektovat rozhodnutí soudu o úpravě styku nezletilého D. s jeho otcem, přestože proti ní byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu tohoto rozhodnutí; je evidentní, že tato zjištění jsou pro závěr o úmyslném zavinění obvinění relevantní a právní závěr soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák. je přesvědčivý.

S dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje ani ta část dovolání, v níž obviněná namítla, že její jednání, jež bylo posouzeno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák., nemělo být kvalifikováno jako trestný čin, neboť v souladu se svými rodičovskými a občanskými povinnostmi vždy chránila syna před pohlavním zneužíváním, o němž byla subjektivně přesvědčena. Takto uplatněné výhrady se svou povahou blíží námitce směřující k použití ustanovení § 14 tr. zák. o krajní nouzi, s níž se již oba soudy rovněž zabývaly.

Podmínkou krajní nouze podle § 14 tr. zák. je mimo jiné to, že ten, kdo jedná v krajní nouzi, odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. Oba soudy vyšly ze skutkového zjištění, že tvrzení obviněné o údajném pohlavním zneužívání syna jeho vlastním otcem bylo provedenými důkazy jednoznačně vyvráceno. Podstatou námitky o krajní nouzi byla polemika obviněné s tímto zjištěním a obviněná se i touto částí dovolání především domáhala změny skutkových zjištění a teprve následně ze změny těchto zjištění vyvozovala, že se trestného činu nedopustila.

Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jejichž prostřednictvím obviněná primárně polemizovala se správností skutkových zjištění, s rozsahem provedeného dokazování a hodnocení důkazů, mají povahu vad skutkových. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad, což však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz str. 10, 11 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4, 5, 6 napadeného rozsudku odvolacího soudu) na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nic na tom nemění ani nesprávná poznámka odvolacího soudu o tom, že pro aplikaci ustanovení § 171 odst. 3 tr. zák. byly naplněny i materiální podmínky dané § 88 odst. 1 tr. zák. (viz strana 6 napadeného rozsudku). Skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák. je totiž samostatnou skutkovou podstatou a zmínka o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je proto nepřiléhavá.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jím učiněné závěry (ve vztahu k výroku o vině) nemohly být jakkoliv ovlivněny a poznamenány jeho usnesením ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 6 Tdo 470/2005, jímž byly k dovolání obviněné zrušeny usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 3 To 84/2004, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 74 T 69/2003, a současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. června 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková