8 Tdo 730/2009
Datum rozhodnutí: 24.06.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 730/2009

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2009 o dovolání obviněného M. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 7 To 219/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 41/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2008, sp. zn. 11 T 41/2008, byl obviněný M. D. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným skutky ve výroku o vině blíže konkretizovanými pod body 1/ až 11/, které byly právně kvalifikovány jako trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. (ad. 4/ až 10/), dílem spáchané ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (ad. 1/), poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. (ad. 1/, 4/ až 9/), neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. (ad. 9/), řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. (ad. 5/, 7/, 8/, 9/) a útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. (ad. 11/). Za to mu soud uložil podle § 155 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu deseti let. Dále soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě škody jednotlivým poškozeným příslušné částky a podle § 229 odst. 2 tr. ř. ty poškozené, jimž nárok na náhradu škody přiznal jen zčásti, odkázal se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně soud podle § 226 písm. c) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby pro skutek popsaný v obžalobě pod bodem 2/ a kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., neboť nebylo prokázané, že tento skutek spáchal obviněný.

Proti takovému rozsudku podal obviněný odvolání, které směřovalo do výroku o vině trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. (skutek popsaný v bodě 11/). Krajský soud v Brně o něm rozhodl usnesením ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 7 To 219/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Jelikož odvolání (a posléze i dovolání obviněného, jak na to bude dále poukázáno) směřovalo jen do uvedeného výroku, je vhodné uvést, že obviněný se jej dopustil podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, které shledal správnými i soud odvolací, tím, že

ačkoli není držitelem žádného řidičského oprávnění, dne 26. 11. 2007 ve večerních hodinách řídil ulicemi města B. odcizený osobní automobil zn. Mazda 323, 1.6 GLXi z majetku M. Š., ve 22.00 hod. nerespektoval pokyn hlídky Policie ČR k zastavení vozidla a jízdou po trase ve výroku o vině popsané v B. a v obcích Š. a J. se pokoušel policistům ujet, přičemž nerespektováním rychlostních limitů, dopravních značek a nebezpečným způsobem jízdy ohrožoval ostatní účastníky silničního provozu, přičemž kolem 22.40 hod. v obci Š. čelně najel na příslušníka Policie ČR pprap. C., oblečeného ve služební uniformě s reflexním nápisem žluté barvy POLICIE na hrudi a na zádech, který stál vedle služebního vozidla v barevném provedení Policie ČR se zapnutým výstražným zařízením modré barvy a s rozsvíceným nápisem STOP! , přičemž jmenovaný policista musel z obavy o svůj život prudce uskočit z jízdní dráhy obžalovaného .

Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. A. Š. podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a které svým obsahem směřovalo toliko proti výroku o vině trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. (srov. skutek popsaný v bodě 11/ odsuzujícího rozsudku a rovněž shora).

Dovolatel vyslovil přesvědčení, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku, přestože nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], a v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V podrobnostech obviněný uvedl, že sice připustil, že se pokoušel uniknout příslušníkům Policie ČR, kterými byl pronásledován, namítal však, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by spáchal trestný čin útoku na veřejného činitele. Jediným relevantním důkazem svědčícím proti němu je prý výpověď policisty M. C., kterou považuje za rozpornou. Pozastavil se i nad tím, že nebyl archivován záznam z kamery v policejním vozidle. Následně vyjádřil přesvědčení, že v dané věci se jedná o extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, který opravňuje dovolací soud k zásahu do skutkových zjištění. Soud prvního stupně prý nepostupoval způsobem požadovaným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a pokud jej uznal vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., spočívalo jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně, a také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Dovolatel totiž uplatnil výlučně námitky skutkového charakteru, které deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. A protože neuplatnil žádnou námitku, která by byla obsahově relevantní z hlediska naposledy citovaného ustanovení, nemůže s odkazem na tento dovolací důvod relevantně uplatňovat ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., a aby v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že řízení předcházející vydání rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnil tedy tento důvod dovolání v jeho druhé variantě, když podle jeho názoru byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů

a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady jsou sice formulovány tak, že obecně směřují proti právní kvalifikaci skutku, jímž byl dovolatel v bodě 11/ výroku odsuzujícího rozsudku uznán vinným, avšak neobsahují žádnou hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že právní posouzení zjištěného skutku jako trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. je chybné.

Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel se pozastavil nad tím, že nebyl archivován záznam z kamery v policejním vozidle, a namítal, že jediným relevantním důkazem svědčícím proti němu je výpověď policisty M. C., kterou považoval za rozpornou. Takovými výhradami však obviněný napadal jednak rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů (považoval dokazování za neúplné, neboť nebyl proveden důkaz uvedeným kamerovým záznamem), jednak způsob hodnocení důkazů z jejich strany (považoval za nesprávné, že soudy po zhodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. shledaly jako věrohodnou svědeckou výpověď shora jmenovaného policisty, kterou on sám označil za rozpornou).

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím primárně vytýkal neúplnost provedeného dokazování a domáhal se odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. O tzv. extrémní rozpor by se totiž jednalo pouze v případě, že by soud z provedených důkazů vyvodil takové skutkové závěry, které by z těchto důkazů nevyplývaly při žádném z možných způsobů jejich hodnocení. K takovémuto pochybení však v předmětné věci v žádném případě nedošlo a existenci extrémního rozporu nelze vyvozovat pouze z toho, že by podle přesvědčení dovolatele měly být provedené důkazy hodnoceny jiným způsobem, než jak soud učinil.

V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že pokud by námitky obviněného měly být považovány za výhrady proti odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, pak podle § 265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. června 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a