8 Tdo 728/2009
Datum rozhodnutí: 15.07.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 728/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. července 2009 o dovolání obviněného V. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 42 To 41/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 156/2008, t a k t o :



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 13 T 156/2008, byl obviněný V. M. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen byl podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě na podkladě odvolání podaného obviněným V. M. proti výroku a vině uvedeného rozsudkem soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. uvedený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného V. M. uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že ačkoli věděl, že prostředky ke koupi osobního automobilu zn. Volvo V70 D5 Sport Edition, jehož nákup a dovoz financoval prostřednictvím úvěru ze dne 23. 11. 2006 ve výši 270.000 SEK (832.950,- Kč) poskytnutého společností A. L. J. H., s. r. o., se sídlem J., P. (dále jen společnost A. L. ), na základě rámcové smlouvy o úvěru ze dne 17. 10. 2006, musí v souladu s touto smlouvou vrátit společnosti A. L. podle čl. I. 1, smlouvy o úvěru do šesti měsíců od poskytnutí, popř. podle čl. IV. 1. této smlouvy nejpozději do šesti měsíců od platnosti kupní smlouvy s třetí osobou jako prodávajícím, na jejímž základě věřitel společnost A. L. zaplatil kupní cenu ve prospěch dlužníka obviněného V. M., tj. nejpozději do šesti měsíců od prodeje předmětného automobilu třetí osobě, přesto poté, co dne 24. 1. 2007 u motorestu U T. v., okres J., tento automobil prodal obchodní společnosti S. L., a. s., za kupní cenu ve výši 1.350.000,- Kč, poskytnutý úvěr nevrátil a finanční prostředky použil jiným způsobem, čímž společnosti A. L. způsobil škodu ve výši nejméně 832.950,- Kč, když částku 899.300,- Kč na náhradě škody zaplatil poškozené společnosti před zahájením hlavního líčení.

Obviněného za tento trestný čin odsoudil podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.

Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně obviněný podal prostřednictvím obhájce JUDr. V. P. z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž napadl výrok o vině i trestu proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný, který v obsahu svého dovolání především zopakoval část argumentace uvedené odvolacím soudem v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a v souvislosti s ní zdůraznil, že nesouhlasí s tím, že by věděl, že byl s ohledem na předmětná ustanovení smlouvy o úvěru ze dne 17. 10. 2006, zejména čl. I. povinen vrátit poskytnuté finanční prostředky z úvěru do šesti měsíců od platnosti kupní smlouvy s třetí osobou jako prodávajícím, a že pokud dne 24. 1. 2007 předmětné vozidlo prodal, byl povinen finanční prostředky vyplacené na základě smlouvy o úvěru uhradit do 24. 7. 2007. Obviněný se neztotožnil s tím, že jestliže v uvedené době o takto stanovených podmínkách věděl a pokud stanoveným způsobem nepostupoval, byl dán jeho přímý úmysl podle § 4 písm. a) tr. zák. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že se náležitě nevypořádal s důvody uvedenými v odvolání, zejména s námitkou o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, jímž byl uznán vinným. Podle obviněného odvolací soud nesprávně závěr o subjektivní stránce dovodil z toho, že obviněný použil prostředky získané z prodeje osobního automobilu na jiné účely než na vrácení úvěru poškozené společnosti A. L., čímž tyto prostředky zpronevěřil. Neobjasnil, z čeho vycházel jeho úmysl uvedené prostředky předmětné společnosti A. L. nevrátit. Obviněný s ohledem na obsah předmětné úvěrové smlouvy, zejména z jejího čl. IV., bodu IV dovodil, že tato smlouva nikde neobsahuje ustanovení, které by obviněnému zakazovalo použít finanční prostředky pro jiné účely. Zavazovala jej pouze k tomu, aby vrátil poskytnuté finanční prostředky ve stanovené lhůtě. Tuto svou povinnost byl připraven splnit, jak o tom hovořil ve svých postupně složených výpovědích. Obviněný své pochybnosti o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 11 Tdo 504/2006, že není naplněna subjektivní stránka trestného činu zpronevěry, pokud pachatel neměl v okamžiku použití svěřené hotovosti pro vlastní účely k dispozici částku stejné výše, a neexistovala by jistá okolnost, že tuto částku v okamžiku, kdy má podle dohody pro objednatele věc obstarat, bude mít k dispozici. Obviněný kromě toho zdůraznil, že se soudy nezabývaly jeho majetkovými poměry, ač v rámci své výpovědi zdůrazňoval, že v době, kdy měl uhradit předmětnou částku, měl finanční problémy, a proto peníze, které za prodej vozidla obdržel tři měsíce před skončením uvedené šestiměsíční lhůty, použil na úhradu běžných potřeb své firmy, zejména celního dluhu, a to vše s tím, že předpokládal výtěžek ze své další podnikatelské činnosti (projednával prodej 21 nemovitostí). Tyto jeho podnikatelské předpoklady však nebyly v jím zamýšlených souvislostech realizovány. Podle obviněného to, že průběh trestního řízení nebyl zaměřen na objasnění skutečné majetkové situace obviněného v inkriminované době, nelze dávat k tíži obviněnému. Vzhledem k tomu, že výsledky provedeného dokazování neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., když chybí především znak zavinění ve formě přímého či nepřímého úmyslu, ale došlo jen k porušení podmínek obchodně právního vztahu, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 42 To 41/2009, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 13 T 156/2008, zrušil a sám rozhodl, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby.

Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného zasláno a jež obdrželo dne 8. 6. 2009, do doby konání neveřejného zasedání své eventuelní písemné stanovisko Nejvyššímu soudu nezaslalo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ve smyslu § 265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou v souladu s § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě, a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Za splnění těchto formálních podmínek Nejvyšší soud dále shledal, že uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle něho je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jak z podaného dovolání plyne, obviněný brojil zejména proti použité právní kvalifikaci, u níž vytýkal, že skutková podstata trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. nebyla naplněna především po subjektivní stránce, a tudíž tímto trestným činem vůbec neměl být uznán vinným.

Nejvyšší soud se zřetelem na takto uplatněné námitky shledal, že jsou uplatněny v souladu s užitým dovolacím důvodem, a proto dále zkoumal, zda dovolání obviněného je opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že obviněný byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., s nímž se neztotožnil, je nutné předeslat, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu značnou.

V projednávané věci má pro posouzení správnosti napadených rozhodnutí význam to, že musí jít o věc, která je pro pachatele věcí cizí. Taková věc mu je svěřena tehdy, když mu je odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla věřena, jestliže s takovou věcí naloží v rozporu s účelem, ke kterému mu byla svěřena, a to způsobem, který maří základní účel svěření.

Je též vhodné podotknout, že u trestného činu zpronevěry, je způsobenou škodou celá skutečná hodnota zpronevěřené věci.

Jak se podává v obsahu této trestní věci, rozhodnou skutečností, která předmětné právní vztahy mezi obviněným a společností A. L. vymezila, je smlouva o úvěru ze dne 17. 10. 2006 (č. l. 43 spisu), na základě níž je nepochybné, že obviněný jako dlužník V. M. V. uzavřel se společností A.L. jako věřitelem Smlouvu o úvěru, včetně jejího dodatku ze dne 16. 11. 2006 (dále jen úvěrová smlouva ). Na jejím podkladě (čl. I. 1.) se věřitel zavázal na požádání dlužníka a za podmínek uvedené smlouvy poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky ve výši doložené kupní ceny předmětu koupě. Dlužník se zavázal vrátit tuto částku do 6 měsíců od jejího poskytnutí a zaplatit úroky 9%. Dlužník je povinen prioritně uzavírat leasingové smlouvy na věci nabyté dle této smlouvy o úvěru výlučně u věřitele (čl. II. 4.). Podle čl. III. 1. se strany dohodly na zajišťovacím převodu vlastnického práva ke kupovaným věcem s tím, že úvěr bude poskytnut jen v případě uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ke konkrétním předmětům. V čl. IV. byly stanoveny podmínky pro vrácení částky, a to tak, že dlužník se zavazuje vrátit kupní cenu (úvěr) s úroky v korunách v den písemného oznámení o vážném zájemci o leasing nebo v den prodeje věci. Nejpozději se však dlužník zavazuje vrátit kupní cenu s úroky do 6 měsíců od platnosti kupní ceny s třetí osobou jako prodávajícím, na jejímž základě věřitel zaplatil kupní cenu ve prospěch dlužníka. Věřitel si vyhradil právo kdykoliv žádat vrácení úvěru s úroky a dlužníkovi byla stanovena povinnost na výzvu věřitele půjčené prostředky vrátit do 5 dnů.

Z obsahu spisu dále vyplývá, že obviněný zakoupil automobil zn. Volvo V70 D5 Sport Edition, (dále jen vozidlo zn. Volvo ), jehož cena ve výši požadovaných 270.000 švédských korun (v přepočtu 832.950,- Kč), byla uhrazena prostřednictvím předmětného úvěru dne 23. 11. 2006 věřitelem (č. l. 47 a násl.).

V souvislosti s těmito skutečnostmi a se zřetelem na podmínky vyjádřené v čl. III 1. úvěrové smlouvy, oba účastníci této smlouvy sjednali dne 16. 11. 2006 Smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva ke smlouvě o úvěru ze dne 17. 10. 2006 (č. l. 45), jejímiž účastníky byly stejné osoby jako ve smlouvě úvěrové, tj. obviněný jako dlužník, převádějící vlastnické právo a poškozená společnost A. L.g jako věřitel, přijímající vlastnické právo. V jejím obsahu se podává, že dlužník uzavřel ústní kupní smlouvu jako kupující s třetí osobou - prodávajícím B. P. A. na vozidlo zn. Volvo. Po prohlášení, že je výlučním vlastníkem tohoto vozidla a není omezen v nakládání s ním, v bodě II. 2., 3 této smlouvy převedl touto smlouvou své vlastnické právo k zajištění závazků ze smlouvy o úvěru ze dne 17. 10. 2006 na věřitele. Podle bodu II. 4. bylo stanoveno, že dlužník není oprávněn disponovat s věcí bez souhlasu věřitele jako vlastníka. Bodem II. 5., bylo stanoveno, že pokud dlužník nevrátí úvěr s úroky řádně a včas, případně poruší-li jinou povinnost, může věřitel uspokojit pohledávky z uvedené smlouvy o úvěru přímým prodejem této věci z volné ruky. Věřitel případný užitek věci nevydá. Podle bodu II. 6. zaplacením kupní ceny (vrácením úvěru) s úrokem věřiteli, věřitel převádí vlastnické právo zpět na dlužníka. Bod II. 7. zajišťoval podmínky pro případ oznámení dlužníka o vážném zájemci o leasing tak, že věřitel v takovém případě převede vlastnické právo zpět na dlužníka, který se takto stává dodavatelem předmětného leasingu. Věřitel se zavazuje v tomto případě zaplatit prodejní cenu po započtení kupní ceny s úrokem. Přitom je stanoveno, že vážným zájemcem o leasing se rozumí osoba, která složila akontaci u dodavatele předmětu leasingu a byla odsouhlasena věřitelem k uzavření leasingové smlouvy.

Dále je nutné se zřetelem na obsah spisu zmínit podklady svědčící o tom, že když společnost A. L. od obviněného neobdržela ve lhůtě šesti měsíců stanovené v bodě I. 1. úvěrové smlouvy, od poskytnutí úvěru, tj. ode dne 23. 11. 2006 do 23. 5. 2007 úhradu předmětného úvěru, začali pracovníci (viz např. výpověď svědka T. D. č. l. 137) poškozeného pátrat po předmětné věci, tj. vozidlu zn. Volvo ve snaze tento předmět leasingu odebrat. Protože se nepodařilo uvedené vozidlo najít, pátrala po něm poškozená společnost mimo jiné i prostřednictvím detektivní agentury List, která dne 2. 10. 2007 (č. l. 65) podala zprávu. Obsah této zprávy byl doložen posléze i předmětnými podklady založenými na č. l. 52 - 64, z nichž vyplynulo, že na vozidlo Volvo byla uzavřena dne 24. 1. 2007 smlouva o leasingovém profinancování vozidla Volvo mezi společností S. L., a. s., jako pronajímatelem, P. Ch. jako nájemcem a dodavatelem předmětného vozidla V. M. V. Vozidlo tak přešlo do vlastnictví společnosti S. L., a. s., za cenu 1.350.000,- Kč, s tím, že na základě smlouvy o finančním leasingu téhož dne, se jeho pronajimatelem stal P. Ch.

V průběhu trestního řízení bylo na hodnotu vozidla zn. Volvo vypracováno odborné vyjádření, v němž zpracovatel Ing. P. P. určil, že obvyklá cena, za níž se uvedené vozidlo ke dni 24. 1 2007 (kdy bylo obviněným zcizeno) prodávalo, činila 899.300,- Kč.

Na základě všech těchto podkladů dostatečně vyplynulo, že obviněný tím, že mu byl společností A. L. poskytnut na zakoupení vozidla Volvo úvěr ve výši 832.950,- Kč, představující v přepočtu na české koruny cenu předmětného vozidla, se současně jako jednou ze smluvních a shora uvedených podmínek zavázal, že tuto cenu, tedy úvěr uhradí společnosti do šesti měsíců (viz čl. I. 1. smlouvy o úvěru). Současně na základě Smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k uvedené úvěrové smlouvě převedl své vlastnické právo k vozidlu Volvo na věřitele, tedy na společnost A. L. s tím, že s tímto vozidlem není oprávněn disponovat bez souhlasu věřitele, tj. společnosti A. L. a má toto vozidlo pouze bezplatně v držbě, a to až do zaplacení kupní ceny (vrácení úvěru), kdy by věřitel převedl zpět vlastnické právo k vozidlu na dlužníka.

S ohledem na takto stanovené smluvní podmínky, bylo vozidlo Volvo, jehož vlastnictví shora uvedeným způsobem přešlo v důsledku zmíněných smluvních ujednání na společnost A. L., a obviněnému toliko na základě držby svěřeno k nakládání s ním v mezích uvedenými smlouvami vymezených, cizí věcí, jež mu byla svěřena. Tento způsob svěření byl založen mimo jiné na tom, že obviněný není oprávněn bez souhlasu společnosti A. L. zcizit, tj. předat je do vlastnictví jiné osoby (viz bod II. 4 smlouvy o zajišťovacím převodu).

Jak však bylo výsledky provedeného dokazování zjištěno, obviněný v souladu s těmito podmínkami, na jejichž základě mu bylo uvedené vozidlo svěřeno do užívání, nepostupoval a v rozporu s nimi toto vozidlo dne 24. 1. 2007 prodal jiné osobě, aniž by o tom společnost A. L. jakkoli informoval, když tak učinil bez jejího souhlasu tzv. za jejími zády . Obviněný tak jednal plně v rozporu s tím, za jakých podmínek a okolností mu byla předmětná věc svěřena.

Nejvyšší soud tak shledal, že obviněný mimo smluvní podmínky, za situace, kdy uvedené vozidlo nebylo v jeho vlastnictví, ale měl ho pouze svěřené do užívání, jej prodal vlastním jménem jako vlastník, přestože jím nebyl. O tomto svévolném prodeji faktického majitele vozidla společnost A. L., neinformoval, tento svůj postup mu nesdělil, a to, že bylo vozidlo takto prodáno, dále před ním tajil. Tímto jednáním obviněný naplnil znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.

Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů sice nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., avšak učinily tak na odlišných právních úvahách, vycházejících z toho, že obviněný zpronevěřil nikoliv vozidlo Volvo, ale peníze, které za prodej tohoto vozidla získal.

Takové závěry nemají opodstatnění zejména proto, že soudy se nezabývaly tím, že podstatnou okolností významnou z hlediska právní kvalifikace trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. bylo to že, obviněný tím, že měl vozidlo Volvo toliko v bezplatné držbě, nemohl s ním bez souhlasu vlastníka disponovat, a jak již bylo výše rozvedeno, bylo pro něj věcí cizí. Nemohl je proto za okolností, jak byly ve věci prokázány, jiné osobě prodat, neboť jak bylo smluvně dojednáno, jakákoliv dispozice s tímto vozidlem ze strany obviněného byla vázána na souhlas vlastníka tohoto vozidla, tedy společnosti A. L. Dále je potřeba zdůraznit, že odvolací soud si pro své nesprávné hmotně právní úvahy vytvořil neopodstatněný podklad v čl. IV. úvěrové smlouvy a v rozporu s tím, co je jeho smyslem a záměrem, jej vyložil tak, že obviněný mohl vozidlo Volvo prodat. Z textu čl. IV. nazvaného Vrácení částky v bodě 1. konkrétně popsané tak, že Dlužník se zavazuje vrátit kupní cenu (úvěr) s úroky v korunách v den písemného oznámení o vážném zájemci o leasing nebo v den prodeje , jak je patrné z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud dovodil, že obviněný byl sám oprávněn prodat uvedené vozidlo. Nezvažoval však tuto svou zjevně nesprávnou úvahu v souladu se všemi dalšími výše zmíněnými jinými ustanoveními obou uvedených smluv. Rovněž v potřebných souvislostech nebral do úvahy ani další část čl. IV. 1. podle něhož, se dlužník zavazuje nejpozději vrátit kupní cenu s úroky do 6 měsíců od splatnosti kupní smlouvy s třetí osobou jako prodávajícím, na jejímž základě věřitel zaplatil cenu ve prospěch dlužníka. Jak z tohoto ujednání, tak i z čl. II. bodu 3. úvěrové smlouvy vyplývá, že dlužník byl toliko povinen prioritně uzavřít leasingové smlouvy na věci nabyté podle této smlouvy o úvěru výlučně u věřitele a teprve v návaznosti na další kroky, které věřitel, v souladu s prodejem věci třetí osobě, kde však byl prodávajícím sám věřitel, učinil. Nebylo však možné ani z tohoto ustanovení uvedené smlouvy dovodit, že by obviněný mohl sám a bez vědomí vlastníka vozidla toto prodat jiné osobě.

Nejvyšší soud s ohledem na všechna takto učiněná zjištění shledal, že i přesto, že dospěl k jinému právnímu závěru o tom, v čem byl podle skutkových zjištění popsaným jednáním naplněn znak svěřené věci , když sám za ni považuje předmětné vozidlo a odvolací soud tento spatřoval v částce, kterou obviněný společnosti A. L. nevrátil poté, co předmětné vozidlo prodal, nemohl z důvodu uvedené vady napadený rozsudek zrušit a věc soudu druhého stupně vrátit. Takto uvažovaná změna by totiž byla v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius vyjádřenou v ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř., a tedy v neprospěch obviněného. Takovou změnu může Nejvyšší soud učinit jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Takové dovolání však v projednávané věci podáno nebylo, když dovolací soud rozhoduje toliko na podkladě dovolání obviněného. Nemůže tudíž ztížit postavení obviněného, k čemuž by nepochybně došlo, pokud by Nejvyšší soud postupoval v souladu s tím, jak shora naznačil, neboť pokud by za svěřenou věc ve smyslu § 248 tr. zák. bylo považováno předmětné vozidlo Volvo, musela by škodu představovat jeho hodnota stanovená v souladu s ustanovením § 89 odst. 12 tr. zák. na základě odborného vyjádření, podle nějž byla ke dni prodeje obviněným uskutečněným dne 24. 1. 2007 určena na částku 899.300,- Kč. Jak je patrné, tato výše škody o 66.350,- Kč převyšuje škodu zjištěnou odvolacím soudem v souvislosti s jeho nesprávnými úvahami ve výši 832.950,- Kč představovanou výší nesplaceného úvěru.

Když Nejvyšší soud na základě všech těchto úvah zjistil, že odvolací soud, nesprávně vymezil věc, která byla obviněnému svěřena, je potřeba uvést, že s uvedenou výhradou, nelze nic měnit na tom, že závěr o použití právní kvalifikace jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. je závěrem správným.

Jak totiž Nejvyšší soud dovodil, obviněný si byl při sjednávaní všech obsahových náležitostí obou uzavřených smluv, jež podepsal a s jejich obsahem se ztotožnil, plně vědom. Není proto pochyb o tom, že obviněný, aniž by jakkoli společnost A. L. informoval o tom, že uvedené vozidlo ke dni 24. 1. 2007 jinému subjektu prodává, věděl, že tak jedná proti účelu, ke kterému mu toto vozidlo bylo svěřeno, a tedy v rozporu s tímto svěřením. Obviněný tak jednal v přímém úmyslu způsobit společnosti A. L. škodu představovanou hodnotou tohoto vozidla. Ve vztahu k zavinění tak bylo dostatečně objasněno, že obviněný uvedený čin spáchal v přímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., jak rovněž shledal i odvolací soud (byť v jiných souvislostech).

Pokud obviněný vznesl námitky, že úvěr nezaplatil včas proto, že prostředky získané v částce 1.350.000,- Kč prodejem vozidla Volvo tři měsíce před tím, než doběhla dne 26. 5. 2007 šesti měsíční lhůta k zaplacení úvěru, nejprve použil na jiné účely svého podnikání a spoléhal, že je ke dni zúčtování úvěru bude mít z jiných svých podnikatelských aktivit, odvolací soud správně shledal, že nejsou opodstatněné. Tím spíše tyto závěry platí ve vztahu k těm závěrům, k nimž dospěl Nejvyšší soud. Jestliže totiž obviněný zpronevěřil vozidlo Volvo, pak jeho úmysl způsobit škodu tím, že toto vozidlo vědomě a zcela cíleně odňal z moci, tedy z jakékoli možnosti dispozice vlastníka, nemohly vyloučit jakékoliv neuvážené podnikatelské kroky obviněného. Naopak je potřeba zdůraznit, že jeho cílem bylo o uvedenou hodnotu vozidla Volvo společnost A. L. poškodit, protože obviněný musel s P. Ch. a společností S., a. s., jednat dříve, než byla dne 24. 1. 2007 uvedená koupě realizována. Obviněný tedy činil kroky a plánoval tento prodej právě s tím vědomím, že poškozenou společnost zbaví jakékoli možnosti s vozidlem nakládat. Proto také o tomto prodeji uvedenou společnost nejenže neinformoval, ale přímo tajil místo, kde se vozidlo nachází. Navíc odmítl i přesto, že vyinkasované finanční prostředky převyšující výrazně původní kupní cenu vozidla, získal o tři měsíce dříve, než měl dne 26. 5. 2007 jako v nejzazší době úvěr uhradit, neučinil tak ani z takto neprávem získaných ani z jiných prostředků. Jestliže tak obviněný učinil až před hlavním líčení, tedy v důsledku tlaku tohoto trestního řízení, nelze z toho dovozovat okolnosti pojící se k otázce subjektivní stránky, neboť ty je nutné zkoumat k okamžiku, kdy byl čin dokonán, tj. v daném případě ke dni 24. 1. 2007. Pokud tak obviněný učinil později, jde již o náhradu škody a eventuelně k nim může být přihlédnuto jako k polehčující okolnosti výmyslu § 33 písm. h) tr. zák., jak také s ohledem na výměru trestu odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby u trestného činu podle § 248 odst. 3 tr. zák. odvolací soud učinil.

Vzhledem k tomu, že bylo shledáno, že jednání obviněného V. M., jímž byl uznán vinným naplnilo po šech stránkách znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., narušil společenský zájem na ochraně majetku chráněný trestním zákonem. Nejvyšší soud konstatuje, že aplikace trestního práva je v projednávané věci zcela na místě, neboť dojde-li k naplnění veškerých znaků trestného činu vymezeného trestním zákonem, je trestní postih takového jednání v zájmu celé společnosti a nelze se domáhat principu ultima ratio.

Nejvyšší soud shledal, že výhrady, které obviněný ve svém dovolání uplatnil, nejsou opodstatněné, a proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. července 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová