8 Tdo 724/2015
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoník, § 23 tr. zákoník



8 Tdo 724/2015-18

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 o dovoláních obviněných bývalého nstržm. J. K. a bývalého nstržm . Z. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 7 To 104/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 115/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných bývalého nstržm. J. K. a bývalého nstržm. Z. P. odmítají .
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 2 T 115/2013, uznal obviněného bývalého nstržm. J. K. a obviněného bývalého nstržm. Z. P. (dále převážně jen obvinění ) vinnými, že

od přesně nezjištěné doby, nejméně od začátku roku 2012 do 3. 4. 2013 v P., Ď. v sídle Policie České republiky, Krajského ředitelství P., Pohotovostní motorizované jednotky, po vzájemné dohodě společně odcizovali v průběhu svých služeb, když byli zařazeni jako dozorčí autoparku Pohotovostní motorizované jednotky, opakovaně benzín ze služebních motorových vozidel prostřednictvím k tomu obviněným Z. P. vyrobeného zařízení, kdy k odcizování docházelo minimálně 5x do měsíce a minimálně z 10-ti vozidel, kdy z každého vozidla byl odcizen minimálně 1 litr benzínu Natural 95, čímž zaměstnavateli, Krajskému ředitelství Policie P. způsobili s ohledem na nákupní cenu benzínu pro čerpací stanici Ď., P., škodu ve výši nejméně 25.738,- Kč .

Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a každému z nich uložil podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku u každého z nich podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud rovněž uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené České republice, Krajskému ředitelství Policie P. škodu ve výši 25.738 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak odkázal tuto poškozenou se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obvinění s takovým rozhodnutím nesouhlasili a podali proti němu odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ve veřejném zasedání konaném dne 3. 4. 2014 pod sp. zn. 7 To 104/2014 tak, že podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a trestní stíhání obou obviněných pro výše uvedený skutek, kvalifikovaný jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zastavil.

S takovým rozhodnutím soudu druhého stupně zásadně nesouhlasil nejvyšší státní zástupce, a proto proti němu podal v neprospěch obou obviněných dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Byl totiž přesvědčen, že nebyly splněny zákonné podmínky pro zrušení napadeného rozsudku a zastavení trestního stíhání obviněných.

Nejvyšší soud argumentům podaného dovolání přisvědčil a z jeho podnětu usnesením ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 881/2014, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak citované usnesení Městského soudu v Praze, tak všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrátila do stadia odvolacího řízení.

Městský soud v Praze po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu znovu odvolání obou obviněných přezkoumal ve veřejném zasedání a usnesením ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 7 To 104/2014, je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Obvinění se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nespokojili a prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Řeháka podali proti němu (společné) dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítli v něm, že soudy jejich jednání nesprávně kvalifikovaly jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ačkoliv skutek (popsaný ve shodě s obžalobou) není trestným činem. Přestože soudy nevyhověly jejich návrhům na doplnění dokazování, z výsledků provedeného dokazování prý jednoznačně vyplynulo, že nebylo rozhodnuto v souladu se zásadou in dubio pro reo a zejména se zásadou materiální pravdy, neboť typový znak přisvojení si cizí věci nebyl naplněn, když kanystr s benzínem nebyl vynesen z areálu vozového parku pohotovostní motorizované jednotky ani jiným způsobem nebyl uveden do sféry vlivu jednoho z nich tak, aby to bylo možno chápat jako možnost trvalé dispozice s cizí věcí.

Podle názoru dovolatelů, i kdyby došlo k mylnému závěru, že objektivní a subjektivní stránka deliktu byla naplněna, jejich jednání nedalo vzniknout zákonem požadovanému následku ve formě škody nejméně v částce 5.000 Kč, které 4 litry benzinu jednoznačně nedosahují. Jednání spočívající v přisvojení si cizí věci, jímž není způsobena škoda v uvedené výši, naplňuje skutkovou podstatu toliko přestupku proti majetku ve smyslu přestupkového zákona. Nadto v rozsahu, který je jim přičítán, byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, podle které má být trestní rovina postihu vnímána jako ultima ratio.

V další části svého podání dovolatelé zopakovali svou obhajobu, že již v přípravném řízení nebyla reflektována zásada zákazu donucování k výpovědi, že jim bylo slibováno, že věc bude vyřešena jednoduchým způsobem, aniž by to pro ně mělo nějaký negativní dopad, že byli k výpovědím přinuceni pod pohrůžkou vazebního stíhání a medializace případu, což považovali za postup v rozporu jak se zásadou materiální pravdy, tak se zásadou presumpce neviny. Výhrady vznesli i k výši vyčíslené škody, která prý nebyla prokázána žádnými adekvátními důkazy.

Z těchto podstatných důvodů dovolatelé v závěru svého podání navrhli (aniž citovali konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K podaným dovoláním se písemně vyjádřila ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která uvedla, že pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám nebo zjedná takovou možnost společně s dalšími osobami buď jenom sobě nebo jenom další osobě či osobám nebo sobě i dalším osobám. U drobných věcí postačí, že je pachatel vezme do kapsy nebo tašky anebo schová. U větší věci bude zmocnění se věci záležet v jejím odnesení nebo odvezení. Zda věc je ještě v moci někoho jiného, se posuzuje s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu na základě obecných životních zvyklostí. Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se cizí věci s úmyslem přisvojit si ji. Pachatel se cizí věci zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (odkázala tu na rozhodnutí č. 21/1972 I. Sb. rozh. trest.). Za dokonané zmocnění se věci lze považovat, když pachatel po násilném vniknutí do místnosti pomocí klíčů vnikne do skříní a stolů, odcizí z nich věci a uloží je do připraveného zavazadla, když pak za dalším účelem v místnosti setrvá (tady odkázala na rozhodnutí publikované v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR pod č. 3/1976 29). V daném případě pak poukázala na to, že obvinění si nachystali za účelem krádeže benzínu kanystr a hadičku, kterou měli nachystanou na odčerpání benzínu ze služebních vozidel. Proto je třeba považovat jejich jednání za dokonaný trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně měla za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obou obviněných v této trestní věci jsou přípustná § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu je zřejmé, že téměř všechny námitky vznesené dovolateli v jejich podání jsou z hlediska dovolacího řízení irelevantní. Jednalo se zejména o námitky, že orgány činné již v přípravném řízení nerespektovaly základní procesní ustanovení, že byli nuceni k výpovědím, že soudy nevyhověly jejich návrhům na doplnění dokazování, že byla nesprávně zjištěna výše údajně způsobené škody apod. Takto pojatými námitkami totiž dovolatelé směřovali v zásadě do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění, neboť napadali proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítali nedostatky skutkové a procesní.

Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatelé se na základě uvedených tvrzení snažili (primárně) vytvořit obraz nedostatečně či nesprávně zjištěného a tedy odlišného skutkového stavu a teprve na základě toho (tedy až sekundárně) prezentovali námitku nesprávné právní kvalifikace činu. Takové výhrady však pod uplatněný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatelů, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

K tomu Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Lze tak uzavřít, že pokud by dovolatelé uplatnili pouze dosud zmíněné výhrady, Nejvyšší soud by musel jejich dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatelé však uplatnili také námitky, které již byly pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Konkrétně šlo o námitku, že svým jednáním nenaplnili všechny zákonné znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a dále o námitku, že soudy nesprávně neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe.

Nejvyšší soud však shledal, že tyto relevantní námitky jsou zjevně neopodstatněné.

K první z uvedených námitek se podrobně vyjádřila již státní zástupkyně (srov. shora). Jelikož Nejvyšší soud se s její přiléhavou a výstižnou argumentací ztotožnil, z důvodů procesní ekonomie na ni odkazuje a pouze dodává, že jednání obviněných jednoznačně vykazuje všechny zákonné znaky dokonaného trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obvinění si totiž přisvojili cizí věc (benzin) tím, že se jí zmocnili, neboť uvedenou věc odejmuli z dispozice vlastníka a zjednali si tak možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle. Trestný čin krádeže je přitom dokonán zmocněním se cizí věci s úmyslem přisvojit si ji. Pachatelé se cizí věci zmocní, když si vytvoří možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (srov. judikaturu, na kterou odkázala již státní zástupkyně).

Pochybnosti nelze mít ani o úmyslné formě zavinění obou obviněných. Pokud již nalézací soud zjistil, že si za účelem krádeže benzínu nachystali kanystr a hadičku, kterou pak používali při odčerpávání benzínu ze služebních vozidel, je evidentní, že jednali v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Mezi touto formou jejich jednání a způsobenou škodou v celkové výši 25.738 Kč (škoda nikoli nepatrná ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku) je zcela jistě příčinná souvislost.

Jestliže se dovolatelé ve svém podání dovolávali aplikace zásady subsidiarity trestní represe, je třeba uvést, že tato zásada je obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

Takto definovaným principem ultima ratio je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).

Takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio však jednání obviněných vůbec neodpovídalo. Jak správně dovodily již oba soudy nižších stupňů, je zřejmé, že ochrana pouze prostředky práva civilního v daném případě nepostačovala. Třebaže škoda, kterou oba obvinění společným jednáním způsobili, nebyla příliš vysoká, nelze jejich jednání bagatelizovat. Jednak je nutno akcentovat, že se trestné činnosti dopouštěli po poměrně dlouhou dobu více než jednoho roku, jednak nelze odhlížet od jejich profesního postavení, kteří jako policisté měli jít ostatním příkladem v dodržování zákonů.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265h odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že jsou zjevně neopodstatněná.

Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2015

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu