8 Tdo 724/2009
Datum rozhodnutí: 15.07.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 724/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2009 o dovolání obviněné I. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 5 To 5/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 10/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná I. K. byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 40 T 10/2008, uznána vinnou trestnými činy zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák., vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a odsouzena podle § 232 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost nahradit poškozenému Š. R. škodu ve výši 31.000,- Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněných L. K., J. I. a V. N.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obvinění I. K., L. K., J. I., V. N. a v neprospěch obviněných I. K. a V. N. i státní zástupce. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 5 To 5/2009, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen, a to ohledně obviněné I. K. ve výroku o vině a trestu a ve výroku o náhradě škody (výrok I.). Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněná I. K. byla uznána vinnou trestným činem zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Za tyto trestné činy byla odsouzena podle § 232 odst. 2 tr. zák., § 42 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na jedenáct let, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost nahradit poškozenému Š. R. škodu ve výši 31.000,- Kč (výrok II.). Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných I. K., J. I., L. K., V. N. a odvolání státního zástupce ohledně obviněného V. N. zamítnuta (výrok III.).

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná I. K. označených trestných činů dopustila tím, že

1. společně s L. K. a J. I. v přesně nezjištěnou dobu od 9. 12. 2006 do 23. 12. 2006 v B. na ulici V., v úmyslu získat finanční prostředky, vlákali z podnětu obviněné I. K., která vystupovala jako N. K., Š. R. do prostor kotelny; obvinění I. K. a L. K. jej připravili o mobilní telefon zn. Sony Ericsson, který obviněný L. K. prodal náhodnému kupci za částku 700,- až 800,- Kč, přičemž tuto částku předal obviněné I. K.; obviněná I. K. poškozeného donutila, aby se svlékl a obvinění L. K. a J. I. mu vzali oblečení, až zůstal jen v trenýrkách a tričku, obviněná I. K. mu vzala i platební kartu Č. s., a. s., M., vedené ke sporožirovému účtu na jméno poškozeného; v kotelně ho společně po delší dobu zamčeného drželi bez světla, bez možnosti základní hygieny pod pohrůžkou napadení ruskou mafií, kdy dostával jen malé množství jídla a pít jen slazenou vodu, přičemž obvinění I. K. a L. K. jej opakovaně fyzicky napadali, přinutili jej strpět ostříhání jeho dlouhých vlasů, na kterých si zakládal, a to tak, že obviněný L. K. mu loveckou dýkou pohrozil, že mu vlasy ořeže, povalili jej na postel, kde ho obviněná I. K. držela za ruce, obviněný L. K. na něm klečel a částečně mu vlasy nožem ořezal a částečně ostříhal nůžkami, které za tím účelem přinesla obviněná J. I., dále rozžhavil dýku, kterou poškozeného spálil na levé paži, lýtku, stehnu, v oblasti levé lopatky a předloktí pravé končetiny a dolních končetinách, poté jej přestěhovali do bytu obviněné J. I., B., V., kde ho drželi zamčeného, hlídali ho, obviněný L. K. ho na pokyn obviněné I. K. svazoval lepící páskou za ruce a nohy a přivazoval ho k židli a obviněná I. K. mu opakovaně vyhrožovala, že venku hlídá ruská mafie; obviněná I. K. poškozenému poručila, aby šel s obviněným L. K. zkontrolovat bankovní účet, zda mu na něj již přišla výplata, dala mu jeho platební kartu, načež poškozený vybral z bankomatu na ulici V. v obchodním domě I. částku 10.000,- Kč, kterou předal obviněnému L. K., který tuto částku po návratu předal obviněné I. K., v kuchyni bytu ho donutili k podpisu směnek na 1.000.000,- Kč a 4.150.000,- Kč, když tiskopisy směnek koupil na pokyn obviněné I. K. obviněný L. K., kdy k podpisu došlo tak, že všichni tři seděli u stolu s poškozeným, kterému obviněná I. K. vyhrožovala ruskou mafií; následující den ve večerních hodinách v obývacím pokoji poté, co po prohledání věcí poškozeného v těchto našla obviněná I. K. dámské kalhotky a gumové rukavice, poškozenému poručila, ať se vysvleče, když to odmítl, pohrozila mu fyzickým napadením od obviněného L. K., který stál ve dveřích, obviněná I. K. si nasadila gumovou rukavici, svlékla poškozenému kalhoty a třela mu pohlavní úd až do výronu semene, kdy ejakulát zachytila do nalezených kalhotek, které dala do igelitového sáčku, přineseného obviněnou J. I., a vyhrožovala mu, že kalhotky použije jako důkaz, že je deviant a obtěžuje malé holčičky; v průběhu pobytu v bytě obviněné J. I. obvinění I. K. i L. K. poškozeného fyzicky napadali, kdy obviněná I. K. mu dávala facky, obviněný L.K. jej bil pěstí a fyzicky napadl ocílkou na broušení nožů, až ji zlomil o předloktí poškozeného, dále ho bodl dýkou do pravého stehna nad koleno, do pravého hýžďového svalu a spolu s obviněnou I. K. ho rozžhavenou dýkou znovu pálil po těle a následně mu přikázal stát s předpaženýma rukama, a pokud se poškozený pohnul, opětovně ho pálil rozžhavenou dýkou a obviněná I. K. mu na předloktí vypálila písmeno K , kdy v důsledku shora popsaných jednání poškozený Š. R. utrpěl zranění, a to vícečetné podlitiny a zejména plošné, místy až keloidní jizvy po popáleninách 2. a 3. stupně, kdy zjištěné popáleniny musely být výrazně bolestivé po delší dobu, přičemž zranění omezovalo poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 10-14 dní a zjištěná zranění rovněž omezují poškozeného v obvyklém způsobu života z hlediska estetického - trvalý zohyzďující následek, kdy také mohlo dojít k poškození nervů s následným ochrnutím končetin, k následné infekci s navazující sepsí a smrtelným následkem; v důsledku psychického strádání, jež mělo charakter mučivých útrap, došlo u poškozeného ke vzniku a rozvoji posttraumatické stresové poruchy, která se u něho projevila zvýšenou psychickou citlivostí, potížemi s usínáním, podrážděností, potížemi s koncentrací pozornosti, nutkavým vybavováním traumatu, neschopností vybavit si některé události z období traumatu, a došlo u něho k aktivaci obranných mechanismů, zejména potlačení a rezignaci; tato porucha vznikla bezprostředně po mučivých zážitcích, jimž byl poškozený vystaven, kdy v důsledku této psychické poruchy byl omezen v obvyklém způsobu života opakovanými zážitky z mučení, posttraumatickými zážitky, nespavostí, návraty strachu, pocity bezmoci a děsu, nevysvětlitelnými výkyvy nálad, přecitlivělostí, nadměrnou vzrušivostí, poruchami spánku a koncentrace, přičemž tato porucha má trvalé následky, je obtížně ovlivnitelná psychofarmaky, vyžaduje dlouhodobou specifickou terapii a bude u něho přetrvávat po dlouho dobu, neboť u něho došlo k závažnému narušení psychiky;

2. v přesně nezjištěnou dobu od 23. 12. 2006 do 21. 3. 2007 v okrese J. po jednání shora přinutila v úmyslu získat finanční prostředky poškozeného Š. R. odcestovat s ní na J., kde s ním bydlela nejprve sama a následně i s obviněným L. K. u prarodičů poškozeného - manželů Č. v Ž. a následně v různých privátních ubytovnách okresu J., kde mu opakovaně vyhrožovala najmutím R., kteří ho i jeho prarodiče postřílejí, aby jí obstaral peníze, a nutila ho najít si sezónní práci, kdy poškozený ze strachu po předchozím násilí a z vyhrůžek obviněné I. K. nejdříve zrušil dne 27. 12. 2006 úrazovou pojistku, kterou měl u Č. p. ve výši 10.776,- Kč, a tyto peníze vybral a společně s příležitostně vydělanými penězi a půjčkami od kamarádů vše předal obviněné I. K., čímž mu byla způsobena škoda ve výši 31.000,- Kč,

a shora uvedených jednání se dopustila přesto, že byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2005, č. j. 1 T 3/2000-1696, odsouzena pro dvojnásobný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., dvojnásobný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva a půl roku nepodmíněně, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem, který vykonala dne 3. 6. 2005.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 5 To 5/2009, podala obviněná I. K. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. S odkazem na důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. namítla, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a řízení mu přecházející bylo zatíženo vadou zakládající existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatelka nesouhlasila s právním závěrem soudů, že poškozený Š. R. byl zbaven osobní svobody, podle jejího přesvědčení z výsledků dokazování vyplynulo, že jeho osobní svoboda byla toliko omezena. Měl totiž opakovaně a dlouhodobě naprosto reálnou možnost jak kotelnu, tak později byt spoluobviněné J. I. s vynaložením minimálního úsilí opustit, navíc sám uváděl, že byl v jednom případě poslán sám pro cigarety, a on se přesto vrátil. Jestliže za takové situace nevyužil možnosti odejít a věc oznámit orgánům policie, jsou nasnadě důvodné pochybnosti o závěru o zbavení osobní svobody. Dodala, že pokud snad jindy došlo k poutání poškozeného k židli na noc, jednalo se spíše o formální úkon velmi krátkodobého účinku, do rána se poškozený pout zbavil a mohl s vynaložením minimálního úsilí z bytu odejít.

Nesprávné hmotně právní posouzení spatřovala obviněná v tom, že odvolací soud ji uznal vinnou jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 tr. zák. Třebaže připustila, že po formální stránce mohla podmínky ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. naplnit, mělo být vzato v úvahu, že byla potrestána za spáchání několika trestných činů, z nichž nejpřísněji trestný byl trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a byl jí uložen trest při jeho dolní hranici na dva a půl roku, který téměř celý vykonala vazbou, navíc šlo o trestnou činnost velmi starého data. Za takové situace nebyla podle ní naplněna materiální podmínka pro aplikaci ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. Trest uložený odvolacím soudem tak shledávala neadekvátním následkům, které svým jednáním způsobila poškozenému, nebezpečnosti činu pro společnost a v daných souvislostech poukázala i na svůj velmi špatný zdravotní stav.

Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedla, že k zamítnutí jejího opravného prostředku došlo přesto, že i předcházející řízení bylo zatíženo vadou zakládající existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále že nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, poněvadž nebyl správně zjištěn skutkový stav. Nesouhlasila s tím, že soudy obou stupňů vycházely zejména z výpovědi poškozeného, která byla realizována jako nedokladný úkon dne 8. 11. 2007, ačkoliv oznámení policejnímu orgánu poškozený učinil již v březnu 2007.

Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i vadné řízení mu předcházející zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné k otázce, jestli v posuzované trestní věci došlo ke zbavení osobní svobody nebo omezení osobní svobody ve smyslu § 231 tr. zák. poškozeného, upozornila, že jak u trestného činu zbavení osobní svobody podle § 232 tr. zák., tak u trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 tr. zák. je objektem trestného činu osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Za omezení osobní svobody ve smyslu § 231 tr. zák. lze považovat takový stav, kdy poškozený, jehož osobní svoboda je omezena, má do určité míry zachovanou jistou možnost relativně volného pohybu v rámci nějakého prostoru, jehož hranice jsou zároveň hranicemi, které mu znemožňují užívat osobní svobodu plně. Takový zásah do osobní svobody se stává trestným činem zbavení osobní svobody podle § 232 tr. zák. za předpokladu, že je trvalý nebo alespoň dlouhodobý. Jednání pachatele vzhledem k poškozenému je třeba vztáhnout k celému obsahu jednání takového pachatele, přičemž kritérii pro posouzení zásahu do osobní svobody je intenzita zásahu, jeho obsah a délka jeho trvání. Poukázala na to, že v posuzované věci byl poškozený Š. R. byl zbaven osobní svobody po dobu 14 dní, přičemž po tuto dobu byl proti své vůli držen na dvou místech, a to jednak v kotelně ubytovny, kde byl před tím ubytován, a posléze v bytě obviněné J. I. Po dobu zmíněných 14 dní obviněný zcela evidentně měl znemožněn volný pohyb, přičemž zcela zřetelný je uvedený zásah do osobní svobody v případě, pokud byl v bytě obviněné J. I. přivazován k židli. Dodala, že i pokud měl poškozený Š. R. praktickou možnost dostat se z bytu obviněné J. I., neboť tento byl situován tak, že bylo možné jej opustit i oknem, neboť šlo o byt přízemní, poškozenému v tom bylo zabráněno vytvořením legendy, že je venku hlídán ruskou mafií, přičemž s ohledem na sociální a intelektovou zralost obviněného šlo o pohrůžku, kterou chápal zcela reálně a která mu bránila opustit teritorium, ve kterém byl proti své vůli držen. Navíc byl v uvedené době vystaven brutálnímu fyzickému násilí a psychickému tlaku. Takové jednání podle závěrů státní zástupkyně bezpochyby naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zbavení osobní svobody podle § 232 tr. zák., neboť délka doby, intenzita omezení jeho osobní svobody i způsob, kterým bylo poškozenému bráněno svobodně se pohybovat, zcela zřejmě svědčí pro správnost této právní kvalifikace.

Stran naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy po zevrubném výkladu zákonných znaků § 41 odst. 1 tr. zák. státní zástupkyně zhodnotila význam a povahu předchozího odsouzení obviněné pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, konkrétně trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2000. Trestnou činnost podvodného charakteru obviněná páchala po delší dobu, dopustila se jí celou řadou útoků, současně byla odsouzena i pro násilnou trestnou činnost. Uložený trest vykonala dne 3. 6. 2005 a již od konce roku 2006 se začala dopouštět nyní projednávané trestné činnosti a je proti ní vedeno i další trestní stíhání pro obdobnou trestnou činnost. Vazba byla v předchozí trestní věci obviněné započtena od 2. 12. 1998 do 31. 10. 2000 a od 3. 11. 2004 do 24. 2. 2005, z čehož je zřejmé, že část trestu byla vykonána, ale ten se zjevně minul svým účinkem. Podle státní zástupkyně nyní posuzovaná trestná činnost značí v jednání obviněné stupňující se brutalitu, přičemž je třeba poukázat i na zištný motiv jednání, surový způsob provedení činu a jeho následky na zdraví poškozeného. Obviněná se v konkurenci dopustila více trestných činů s vysokým stupněm společenské nebezpečnosti, přičemž je evidentní, že mezi ostatními spolupachateli měla při trestném jednání hlavní a určující roli. Za důležité pro zhodnocení osobnosti obviněné označila i závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a psychologie, z něhož je zřejmé, že se jedná o patologicky strukturovanou osobnost s histriónskou poruchou osobnosti, která se projevuje silnou kritikou, manipulativními tendencemi a agresivním chováním. S ohledem na charakter a závažnost trestných činů, za které již byla odsouzena jak v minulosti, tak v nyní posuzované trestní věci, spolu s dalšími rozhodnými skutečnostmi to podle státní zástupkyně znamená, že obviněná naplnila i po materiální stránce zákonné požadavky ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., a byla proto uznána za zvlášť nebezpečného recidivistu v souladu se zákonem, aniž by se jednalo o nesprávné hmotně právní posouzení. Protože dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné i z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněné nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku , aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a na niž odkázala obviněná, evidentně nevztahuje.

Odvolání obviněné bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněná ostatně důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila.



Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněná zpochybnila správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek obviněné vykazuje zákonné znaky trestného činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák., a dále, zda byla splněna především materiální podmínka aplikace ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., aby bylo možno obviněnou považovat za zvlášť nebezpečného recidivistu a skutek, jak byl zjištěn soudem, právně kvalifikovat i jako trestné činy zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák.

Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky trestných činů zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák., vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Výhrady dovolatelky směřovaly proti naplnění zákonných znaků trestného činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák., vůči znakům skutkové podstaty trestných činů vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. žádné její námitky nesměřovaly.

Trestného činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo jiného zbaví osobní svobody a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví, smrt nebo jiný zvlášť závažný následek. Soudy obou stupňů učinily právní závěr, že obviněná jiného zbavila osobní svobody a způsobila tímto činem těžkou újmu na zdraví.

Obviněná s tímto právním posouzením skutku nesouhlasila a tvrdila, že z výsledků dokazování vyplývá, že poškozený nebyl osobní svobody zbaven, ale jeho osobní svoboda byla toliko omezena. S námitkou téže povahy se zabýval v odůvodnění napadeného rozsudku i odvolací soud a závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů při kvalifikaci jednání obviněné I. K. mimo jiné též jako trestný čin zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák., shledává správnými i dovolací soud.

Soud prvního stupně v daných souvislostech konstatoval, že došlo ke zbavení osobní svobody poškozeného, který sice mohl z kotelny utéct, ale nepochybně tam byl držen beze světla, bez oblečení, bylo mu vyhrožováno ruskou mafií, čemuž on s ohledem na strukturu své osobnosti uvěřil. Podle závěrů soudu se u poškozeného jednalo o dlouhotrvající omezení osobní svobody, kdy byl vězněn a dá se říci i mučen (strana 21 rozsudku). Odvolací soud se s právním posouzení skutku obviněné I. K., byl-li v něm spatřován i trestný čin zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák., ztotožnil. I on zdůraznil, že poškozený byl vlákán do kotelny, kde bylo vůči němu použito násilí, následně byl držen v bytě obviněné J. I., kde byl svazován a bylo vůči němu opět užíváno násilí, ať už za použití nože, tak i bití a dalších fyzických napadení. Jednání vůči poškozenému trvalo po delší časové období (v řádu více dnů), pohyb poškozeného byl výrazně omezován nejen v rámci konkrétního objektu, tj. kotelny či bytu obviněné J. I., a to za užívání psychického nátlaku a výhrůžek ublížením na zdraví, popř. smrtí, ale i fyzického napadání za použití zbraně a svazování poškozeného, které nebylo krátkodobého charakteru. S přihlédnutím k hodnocení osobnosti poškozeného, což se podle odvolacího soudu projevilo též tím, že i za situace, kdy měl možnost se svým trýznitelům vzdálit, toho nevyužil, nešlo toliko o omezování osobní svobody, ale o zbavení osobní svobody poškozeného. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 11 Tdo 1353/2006, 7 Tdo 964/2002) odvolací soud konstatoval, že osobní svoboda poškozeného byla dotčena tím, že mu byl znemožněn volný pohyb v důsledku jeho svazování i připoutání k překážce, a to opakovaně, což lze považovat za velmi výrazný zásah do jeho osobní svobody, navíc za užití dalšího násilí, ať už fyzického či psychického charakteru, jednak je nutno vzít v úvahu i tu skutečnost, že míra zásahů do osobní svobody poškozeného se sice v průběhu času měnila (byl mu umožněn i určitý pohyb ve vymezeném prostoru), avšak stále za přítomnosti a pod dozorem některého z dalších spolupachatelů a za pokračujícího nátlaku z jejich strany už zmíněnými formami násilí. Dodal, že následek těžká újma na zdraví poškozeného je objektivizován zpracovanými znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, klinické psychologie. Náležitou pozornost odvolací soud věnoval i možnosti ideálního souběhu trestných činů zbavení osobní svobody podle § 232 tr. zák. a vydírání podle § 235 tr. zák. (strany 13, 14 napadeného rozsudku).

Soudy obou stupňů výstižně upozornily na rozdíly, jež jsou významné z hlediska právního posouzení skutku jako trestný čin zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí, kdo jiného zbaví osobní svobody, oproti jeho právnímu posouzení jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody. Objektem obou citovaných trestných činů je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Chráněna je osobní svoboda kteréhokoli člověka, tedy i osoby, jejíž svoboda pohybu byla oprávněně omezena (vazba, vězení, ochranné léčení apod.), pokud její omezování překračuje meze zákonných opatření. Oba jmenované trestné činy se zásadně liší intenzitou zásahu do osobní svobody, jeho charakterem, délkou omezení osobní svobody. Zbavením osobní svobody ve smyslu § 232 tr. zák. se rozumí trvalý nebo alespoň dlouhotrvající zásah do osobní svobody, který se svou povahou blíží uvěznění i tím, že možnost osvobození toho, jehož svoboda je omezena, je výrazně ztížena. Méně intenzivní zásahy do osobní svobody pak mohou naplnit objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 tr. zák. (k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 149/99, publikováno pod č. 7/2000 Sb. rozh. tr.).

Za zbavení osobní svobody ve smyslu § 232 odst. 1 tr. zák. lze především považovat situaci, kdy je osobní svoboda poškozeného dotčena v takové míře, že je zcela vyloučeno, aby se vůbec samostatně pohyboval (např. je svázán, připoután k pevnému předmětu, uzavřen v malém prostoru). V tomto případě může být doba tak intenzivního zásahu do osobní svobody kratší (nejde-li o dobu zcela zanedbatelnou) ve srovnání se situací, kterou lze rovněž pokládat za zbavení osobní svobody a v níž sice osobní svoboda poškozeného není jednáním pachatele zcela vyloučena, neboť poškozený má určitou omezenou možnost pohybu (např. v rámci objektu, v němž ho pachatel proti jeho vůli drží), ale současně je takový zásah do osobní svobody poškozeného trvalý nebo alespoň dlouhotrvající.

Při déletrvajícím zásahu do osobní svobody poškozeného může jít o zbavení osobní svobody v uvedeném smyslu i za situace, když se v průběhu doby míra a způsob zásahu různě mění a kdy např. za určitých podmínek pachatel umožní poškozenému dokonce i pobyt mimo objekt, v němž je protiprávně držen, ovšem za svého stálého dohledu či dohledu jiné osoby (k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 964/2002, publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 22/2003, č. T 515, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1353/2006, publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 31/2007, č. T 953).

Zásah do osobní svobody poškozeného Š. R. v posuzovaném případě vykazuje všechny znaky zbavení osobní svobody. Jeho osobní svoboda byla dotčena v takové míře a s takovou intenzitou, že jakákoliv úvaha o možnosti posoudit jej toliko jako omezení osobní svobody je zcela nepřípadná. Délka trvání zásahu do jeho osobní svobody nebyla nikterak zanedbatelná, především ale nelze pominout jeho charakter. Po dobu 14 dnů měl poškozený znemožněn volný pohyb, proti své vůli byl držen jednak v kotelně ubytovny beze světla, možnosti základní hygieny, přísunu potravin, jednak v bytě obviněné J. I. Zbavení osobní svobody nepochybně představuje jeho držení v tomto bytě za situace, že tu byl zamykán, hlídán a přivazován k židli. Jak výstižně upozornil odvolací soud, pohyb poškozeného byl výrazně omezován nejen v rámci konkrétního objektu, tj. kotelny či bytu obviněné J. I., za užívání psychického nátlaku, hrozeb, že je venku hlídán ruskou mafií, a výhrůžek ublížením na zdraví, popř. smrtí, ale i fyzického napadání za použití zbraně a svazování poškozeného.

Námitka, že měl možnost opustit obě místnosti, kde byl držen, poněvadž v kotelně byl nezajištěný otvor pro násyp uhlí, byt obviněné J. I. se nacházel v přízemí s okny maximálně 1,5 metru nad zemí a že se dokonce sám vrátil, když byl vyslán pro cigarety, ačkoliv mohl věc oznámit policejním orgánům, na správnosti a přesvědčivosti závěrů soudů nic nemění. Nelze přece pustit ze zřetele osobnostní charakteristiku poškozeného, který byl znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, hodnocen jako simplexní a sociálně deprivovaná osobnost, jako osobnost nezralá, jejíž rozumové schopnosti jsou celkově na hranici podprůměru a hraničního pásma mentální retardace. Za takových okolností, navíc byl-li poškozený vystaven hrubému fyzickému násilí a psychickému nátlaku, hrozbám hlídání ruskou mafií, nelze očekávat, že by dokázal racionálně situaci sám ve svých poměrech vyřešit a opustit prostor, ve kterém byl proti své vůli držen, či se případně úspěšně z vlivu a dosahu obviněné I. K. vymanit. Dovolací soud se zcela ztotožňuje s názorem státní zástupkyně, že délka doby, intenzita a konkrétní způsob zásahu do osobní svobody poškozeného bez pochybností svědčí o správnosti právního posouzení skutku obviněné I. K. jako trestného činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák.

Další námitky obviněné směřovaly vůči použití ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečném recidivistovi. Namítla, že pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly splněny materiální předpoklady.

Podle § 41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Zvlášť závažnými trestnými činy jsou podle § 41 odst. 2 tr. zák. trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Je tak evidentní, že trestné činy zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. do kategorie těchto trestných činů náleží.

Před spácháním nyní posuzovaných trestných činů zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. byla obviněná odsouzena pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, a to dvojnásobný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2005, č. j. 1 T 3/2000-1696, uložený nepodmíněný trest odnětí svobody dva a půl roku, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem, vykonala dne 3. 6. 2005, když do výkonu trestu odnětí svobody byla započtena vazba za období od 2. 12. 1998 do 31. 10. 2000 a od 3. 11. 2004 do 24. 2. 2005. Pro úplnost je vhodné dodat, že označeným rozsudkem byla obviněná uznána vinnou také dvojnásobným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. V posuzované věci je třeba připomenout, že za potrestání nelze považovat výkon vazby, výkon trestu nespojeného s odnětí svobody a trest odnětí svobody, který byl celý odpykán vazbou. Třebaže obviněné byla do uloženého trestu započtena vazba, nešlo o případ, že by celý trest byl vykonán vazbou. Formální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, kterou ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. spojuje s předchozím potrestáním pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, tak byla splněna.

Otázkou tedy bylo, zda opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu, tj. trestných činů zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., ode dne 19. 12. 2006, ač již byla obviněná pro zvlášť závažné úmyslné trestné činy spáchané v časovém období 1991 až 1998 potrestána, má být posouzeno jako okolnost, která pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, tedy zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy.

Komplexní posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy předpokládá zejména posouzení povahy dříve a nyní spáchaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu, ve vztahu k němuž byla zvažována recidiva. Dále je třeba přihlédnout k počtu, druhu a výši dřívějších odsouzení a uložených trestů, k celkové délce v minulosti vykonaných trestů a délce intervalů mezi jejich výkonem a konečně důležitým hlediskem je i osobnost obviněného (k tomu srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 396/03, III. ÚS 747/06 aj.).

K naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy nemusí dojít v případech, kdy některé skutečnosti ovlivní charakter, závažnost a následky dřívějšího odsouzení nebo nyní souzeného trestného činu uvedeného v § 41 odst. 2 tr. zák. anebo hodnocení osoby pachatele, který má být označen za zvlášť nebezpečného recidivistu. Žádné takové skutečnosti však shledány nebyly.

Odvolací soud akcentoval, že obviněná se předchozích dvou trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. coby zvlášť závažných úmyslných trestných činů dopouštěla v období od poloviny roku 1991 až téměř do konce roku 1998 a trestnou činnost spáchala celou řadou útoků. Přestože trest vykonala 3. 6. 2005, již koncem roku 2006 se dopouští nyní posuzované trestné činnosti, přičemž je proti ní vedeno další trestní stíhání pro obdobnou trestnou činnost. Vykonaný trest se tak podle odvolacího soudu minul svým účinkem. Připomněl, že obviněná byla rozsudkem Krajského soudu pod sp. zn. 1 T 3/2000 odsouzena mimo jiné i pro další trestné činy, a to násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Poukázal na zištný motiv jednání obviněné, která si prostřednictvím poškozeného zajišťovala prostředky k obživě, způsob provedení činu za užití surových fyzických útoků, následky na zdraví poškozeného, vůdčí úlohu poškozené a uzavřel, že jsou splněny i materiální předpoklady pro aplikaci ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. (strana 14, 15 rozsudku).

Dovolací soud souhlasí se závěry odvolacího soudu, že přes předchozí odsouzení a potrestání nedošlo u obviněné k nápravě a že při úvahách o naplnění materiálních předpokladů aplikace ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečném recidivistovi nelze přeceňovat dobu spáchání předchozích zvlášť závažných úmyslných trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Nelze přece pominout, že trestnou činnost, jíž byla uznána vinnou rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2000, páchala průběžně v období od roku 1991 až téměř do konce roku 1998, přičemž skutky páchanými v době od 1. 7. 1991 do 8. 10. 1992 podvodným jednáním vylákala celkovou částku 1.039.451,- Kč a skutky páchanými v době od 19. 12. 1997 do 21. 11. 1998 částku 1. 134.077,50 Kč, a že vedle již zmíněných trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. byla uznána vinnou i dalšími trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., ale i trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle § 197a tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Jak uvádí státní zástupkyně ve svém vyjádření, nyní posuzovaná trestná činnost dokládá stupňující se brutalitu v chování obviněné, vyšší míru odhodlanosti v páchání trestné činnosti se zištným motivem, přehlédnout nelze ani surový způsob provedení činu, následky na zdraví poškozeného. Vedle zjištění, že obviněná spáchala více trestných činů s vysokým stupněm nebezpečnosti pro společnost, přičemž mezi spolupachateli měla jasně vůdčí roli, že je zjevně osobou, která má sklony k páchání úmyslné trestné činnosti, a to jak majetkové povahy, tak i trestných činů proti svobodě, nelze pominout ani závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle nichž se jedná o patologicky strukturovanou osobnost s histriónskou poruchou osobnosti, která se projevuje silnou nesebekritikou, manipulativními tendencemi k dosažení vlastních potřeb, tendencemi k riskantním formám jednání a agresivním chováním (č. l. 549 554). S ohledem na charakter a závažnost nyní posuzovaného činu, jakož i zvlášť závažného trestného činu, pro který byla odsouzena rozsudkem Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 3/2000, okolnosti, za nichž byly zvlášť závažné trestné činy spáchány, osobnost obviněné I. K. byl opodstatněně vysloven závěr, že tato naplnila zákonné znaky zvlášť nebezpečného recidivisty jak po stránce formální, tak i materiální.

Odvolací soud tedy nepochybil, pokud jednání obviněné kvalifikoval jednak jako trestný čin zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák., jednak jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák. Jeho závěr koresponduje s kriminálně politickým smyslem zvlášť nebezpečné recidivy, jímž je přísněji postihnout nepoučitelné delikventy, dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů, tedy pachatele, kteří opakují zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky, jejichž zavrženíhodnost jim musí být notoricky zjevná, neboť již v minulosti se jim dostalo trestem náležitého varování (viz kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 396/03). Námitky obviněné, že nebyly splněny materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, nemohly obstát.

Pro úplnost nutno dodat, že pod důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nelze podřadit námitku, že skutkový stav nebyl správně zjištěn, jelikož soudy obou stupňů vycházely zejména z výpovědi poškozeného, která byla realizována jako neodkladný úkon dne 8. 11. 2007, ačkoliv oznámení policejnímu orgánu poškozený učinil již v březnu 2007. Je evidentní, že svou podstatou jde o námitku skutkovou, resp. procesní, kterou nelze relevantně uplatnit nejen prostřednictvím obviněnou deklarovaného důvodu dovolání, ale ani žádného jiného důvodu dovolání, jak jsou vymezeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Touto námitkou se ostatně odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zabýval, výhradám obviněné v podstatě přisvědčil, nicméně konstatoval, že i kdyby nebylo možno k této konkrétní výpovědi přihlédnout, měl soud prvního stupně dostatek dalších důkazů, a to i v podobě výpovědí poškozeného, aby mohl ve věci učinit objektivní skutková zjištění a o vině obviněné bez důvodných pochybností rozhodnout (strana 11 rozsudku).

Napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Je-li dovolání zjevně neopodstatněné z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné i z hlediska důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ač byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kterou jedině bylo možno uplatnit.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. července 2009



Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková