8 Tdo 715/2015
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 140 odst. 2 tr. zákoník, § 22 odst. 1 tr. zákoník, § 22 odst. 2 tr. zákoník, § 23 tr. zákoník



8 Tdo 715/2015-46

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 o dovolání obviněného mladistvého J. CH. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 4 Tmo 18/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 2/2014, takto:

Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého J. Ch. zamítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 2 Tm 2/2014, byl obviněný mladistvý J. Ch. (dále jen mladistvý ) uznán vinným proviněním vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku jako nepřímý pachatel podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 218/2003 Sb. ), odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání tří a půl let. Podle § 31 odst. 4 zákona č. 218/2003 Sb. bylo rozhodnuto, že mladistvý uvedené trestní opatření vykoná odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo ve zvláštním oddělení pro mladistvé. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným L. M., dříve K., částku 240.000 Kč, I. M., dříve K., částku 175.000 Kč, F. K., částku 240.000 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 411 97 518, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, částku 484 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené L. M. a I. M. odkázány se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byla zabrána samonabíjecí pistole vzor Margolin, ráže 22 Long Rifle, výr. čísla P2934, s hnědou pažbou, včetně prázdného zásobníku k pistoli Margolin černé barvy, která byla vlastníkem věci M. P., vydána pro účely trestního řízení a která byla uložena v režimovém skladu Policie České republiky, Krajské ředitelství Jihomoravského kraje.

Označený rozsudek napadli odvoláními mladistvý, Městský úřad Hodonín, orgán sociálně-právní ochrany dětí, a poškozené L. M. a I. M. Mladistvý svůj opravný prostředek zaměřil na výroky o vině, trestu i náhradě škody, ve prospěch mladistvého napadl uvedené výroky i Městský úřad Hodonín, orgán sociálně-právní ochrany dětí, a poškozené v neprospěch mladistvého brojily proti výroku o náhradě škody. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 4 Tmo 18/2014, byl rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že mladistvý byl uznán vinným proviněním vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku jako nepřímý pachatel podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku, za což byl podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Podle § 31 odst. 4 zákona č. 218/2003 Sb. bylo rozhodnuto, že mladistvý uložené trestní opatření odnětí svobody vykoná odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo ve zvláštním oddělení pro mladistvé. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvému uložena povinnost zaplatit na způsobené nemajetkové újmě vyjádřené v penězích poškozeným L. M., dříve K., částku 240.000 Kč, I. M., dříve K., částku 175.000 Kč a F. K., částku 240.000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvému uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 411 97 518, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, majetkovou škodu ve výši 484 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené L. M. a I. M. odkázány se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byly zabrány samonabíjecí pistole vzor Margolin, ráže 22 Long Rifle, výr. čísla P2934, s hnědou pažbou, včetně prázdného zásobníku k pistoli Margolin černé barvy, které byly vlastníkem těchto věcí vydány pro účely trestního řízení a které jsou pod č. 910/2013 uloženy v režimovém skladu Policie České republiky, Krajské ředitelství Jihomoravského kraje v Brně.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se mladistvý provinění vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku jako nepřímý pachatel podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku dopustil tím, že:

v době nejméně od 26. 6. 2013 do 9. 8. 2013 v D., okres H., kdy nezletilý F. P., jehož trestní řízení vedené pod sp. zn. KRPB-195623/TČ-2013-060071 bylo policejním komisařem Služby kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje dne 30. 12. 2013 podle § 159a odst. 2 tr. ř. s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř. pro nedostatek věku odloženo, plánoval a připravoval usmrcení zastřelením poškozeného O. K., který tohoto nezletilého dlouhodobě šikanoval, a seznámil s tímto záměrem mladistvého, jenž byl ze strany O. K. v minulosti také šikanován, tento projevil s jeho usmrcením souhlas a k požadavku nezletilého F. P. k usnadnění způsobu usmrcení poškozeného přislíbil pomoc spočívající v tom, že poškozeného vyláká na určené místo činu;

za tímto účelem nezletilý F. P. si opatřil samonabíjecí pistoli vzor Margolin, ráže 22 Long Rifle, výr. čísla P2934, patřící jeho otci M. P., náboje do této pistole, určil místo a datum provedení činu a vykopal v lesním porostu v k. ú. D., okres H., hrob pro ukrytí těla, dne 9. 8. 2013 nejprve kolem 14:00 hod v přesně nezjištěnou dobu se mladistvý a nezletilý F. P. šli na připravené místo činu společně podívat, cestou nezletilý F. P. ukázal mladistvému opatřenou pistoli s náboji, který si ji prohlédl, načež ji nezletilý F. P. dal mladistvému do batohu, ukázal mu připravený hrob, poté se vrátili do D., kde kolem 15:00 hodin mladistvý vylákal poškozeného O. K. z místa jeho bydliště pod smyšlenou záminkou, že v lese roste marihuana a že si může natrhat, kolik chce, a společně s nezletilým F. P. se přesunuli na předem určené místo v lese, kde poškozenému ukázali od cesty směr, kterým má růst marihuana, a poté, co mladistvý odvedl poškozeného naznačeným směrem, vzal nezletilý F. P. opatřenou zbraň, do které zasunul zásobník s náboji, a se záměrem usmrtit střelil poškozeného jednou do zad v oblasti pravé bederní krajiny, jednou do oblasti levého ušního boltce a dvě rány vystřelil mimo, když poškozený i přes způsobená závažná zranění střelou do zad přežíval a bylo mu možno k záchraně života zajistit rychlou lékařskou pomoc, za situace, kdy poškozený šel směrem ke střelci, vyzval mladistvý, který celému útoku přihlížel, nezletilého F. P., ať ho dorazí , na což nezletilý F. P. zbraň znovu nabil a poškozeného, který se k němu blížil, střelil čelně do oblasti hlavy, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, a ležícího poškozeného následně střelil znovu do hlavy, a tak mu způsobil již smrtelné zástřely v oblasti obočí pravého oka a v oblasti levého ucha, kdy na následky těchto střelných poranění hlavy a trupu poškozený na místě zemřel,

po činu se mladistvý s nezletilým F. P. snažili odtáhnout tělo poškozeného do připraveného hrobu, což se jim nepodařilo, proto z místa činu odešli.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 4 Tmo 18/2014, podal mladistvý prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel namítl, že skutková zjištění soudů nebyla správně právně posouzena a že jej nelze označit za nepřímého pachatele provinění vraždy. Uvedl, že podle trestního zákoníku je nepřímým pachatelem osoba trestně odpovědná, která ke spáchání činu využila jinou osobu, v tomto případě osobu trestně neodpovědnou. Podle jeho názoru ze skutkových zjištění a z provedených důkazů v žádném případě nevyplývá, že by ke spáchání provinění vraždy využil nezletilého F. P. Bylo naopak bez jakýchkoliv pochyb prokázáno, že to byl právě nezletilý F. P., který celou věc zosnoval, kdo opatřil střelnou zbraň, vykopal hrob a poškozeného O. K. několika ranami zastřelil, a že jej využil pouze k tomu, aby poškozeného vylákal na místo činu. Ačkoliv odvolací soud doplnil dokazování o opakovaný výslech mladistvého a částečně se ztotožnil s obhajobou, že do okamžiku střelby byl mladistvý na místě činu toliko pomocníkem nezletilého F. P., nově dovodil, že se stal nepřímým pachatelem provinění vraždy ve chvíli, kdy měl po prvních dvou střelných ranách do oblasti zad a ušního boltce poškozeného nezletilého F. P. vyzvat, aby poškozeného dorazil. Takovou úvahu mladistvý zásadně odmítl. Měl za to, že vzhledem k absenci trestní odpovědnosti nezletilého F. P. a s tím související nemožnosti zjednat společenskou spravedlnost vyvíjely orgány činné v trestním řízení maximální snahu po formálním udělení trestu a v tomto světle také hodnotily provedené důkazy a zejména jeho právní postavení. Poznamenal, že i odvolací soud zmiňuje určitou mezeru v konstrukci trestní odpovědnosti ve vazbě na konstrukci spolupachatelství a akcesoritu účastenství (srov. str. 22 napadeného rozsudku). Tuto mezeru se však snaží suplovat tím, že jej od jistého okamžiku skutkového děje uměle staví do pozice pachatele.

S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 mladistvý akcentoval, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, neboť každé skutkové zjištění má na právní posouzení skutku vliv. V této souvislosti podotkl, že skutkový závěr o tom, že nezletilého F. P. vyzval, aby poškozeného dorazil, je podporován toliko jediným důkazem, kterým je svědecká výpověď nezletilého, o jejíž věrohodnosti lze důvodně pochybovat. Ve výpovědi nezletilého jsou zásadní rozpory, na něž upozorňoval i v rámci svého odvolání, přičemž odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, se s jeho argumentací nevypořádal, bagatelizoval ji, popřípadě ji úplně přehlédl. Soudy ignorovaly skutečnost vyplývající nejen z výpovědi mladistvého, ale i z facebookové komunikace a z výpovědí svědka Mgr. J. Š. a matky mladistvého. Opomněly, že nezletilý F. P. je chladnokrevným jedincem, který mladistvému na místě činu vyhrožoval, že ublíží jemu a jeho rodině, pokud mu nepomůže tělo poškozeného odklidit. Odvolací soud přehlédl, že v popisu průběhu skutkového děje před činem, uváděném nezletilým svědkem, jsou logické mezery. Podle mladistvého je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti. Ve vztahu k tzv. usvědčující výpovědi nezletilého F. P. se jedná o osamocené tvrzení, které nebylo potvrzeno žádným jiným objektivním důkazem. Za této situace by podle zásad trestního práva nemělo dojít k vydání odsuzujícího rozsudku, neboť již ze samé podstaty věci tu je dán důvod pochybovat o vině obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. 1. ÚS 226/06, III. ÚS 1104/08).

Mladistvý měl dále za to, že bylo porušeno jeho právo na řádnou obhajobu a spravedlivý proces tím, že soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování o znalecký posudek, který by u něj mohl prokázat, že v době trestního řízení trpěl posttraumatickou stresovou poruchou, a na výslech jeho strýce, který by mohl potvrdit či vyvrátit, že jej s nezletilým navštívili. Takový nedostatek vystupuje do popředí zvláště za situace, kdy soudy obou stupňů hodnotily a porovnávaly toliko dvě výpovědi osob přímo zúčastněných na průběhu skutkového děje, přičemž nezletilý F. P. byl navíc ve zcela jiné procesní pozici, což ostatně také soud prvního stupně nepřiměřeně zhodnotil.

Co se týče argumentace, že teprve výzva mladistvého k doražení poškozeného vedla k usmrcení poškozeného, dovolatel upozornil, že odvolací soud poměrně účelově vyzdvihuje tvrzení soudního znalce MUDr. Bc. Tomáše Vojtíška, Ph.D., že i když už střela do zad poškozeného, která prošla celou řadou vnitřních orgánů a způsobila tak mnohočetné vnitřní krvácení, byla v zásadě fatální, mohlo dojít v případě bezprostředního poskytnutí první pomocí k záchraně života poškozeného. Podle mladistvého si odvolací soud zřejmě neuvědomuje vzdálenost nejbližší služebny záchranné služby lékařské pomoci od místa činu, přístupnost vozidel nebo vrtulníku této služby na místo činu, jakož i možnost správného navedení a nalezení místa činu v hustém lese. I ze sdělení znalce vyplývá, že rychlá pomoc by musela přijít nejpozději v řádu minut a že i v takovém případě by záchrana života byla teoretická. Podle mladistvého není proto možné uvažovat, že mohla být poskytnuta adekvátní a včasná péče. Znalec navíc označil střelu do zad za jedno ze tří z celkových čtyř zranění, které bylo samo o sobě způsobilé vést ke smrti poškozeného. Je proto již právně bezvýznamné, zda následovaly další střely do hlavy poškozeného, a je nevýznamné, zda tyto střely inicioval právě on. Poznamenal, že poškozený by s určitostí zemřel již na následky prvního zranění způsobeného střelou nezletilého F. P. do zad, kterou nezletilý vystřelil prokazatelně bez jakékoliv jeho účasti. Jestliže rána do zad byla ranou smrtící, nelze v souladu s četnou judikaturou hodnotit další střely za příčinu smrti poškozeného, neboť poškozenému už v podstatě nebylo pomoci. Přímá účast mladistvého na úmrtí poškozeného neexistuje, a proto nemůže být označen za pachatele.

Mladistvý shrnul, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty provinění vraždy ve formě nepřímého pachatelství. Jeho jednání spočívalo ve vylákání poškozeného na místo činu. Nutno navíc akcentovat, že si nebyl schopen připustit ani teoretickou možnost, že by nezletilý byl schopen poškozeného zastřelit. Žádným z provedených důkazů nebylo dosaženo jistoty, že měl na průběhu skutkového děje nějakou vyšší účast, např. že by vyzval nezletilého, aby poškozeného dorazil.

Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 4 Tmo 18/2014, zrušil, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obsažené v dovolání uplatnil mladistvý v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku; konstatovala, že se jimi tudíž zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Plně se ztotožnila s názorem odvolacího soudu, že právní úprava účastenství ve formě pomoci podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 reagovala na problematickou trestní praxi trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, kdy společné jednání bylo vnímáno velice široce a zahrnovalo i vylákání např. oběti na místo činu spolupachatelem, ačkoliv toto jednání nenaplňovalo objektivní stránku trestného činu, ale jen umožňovalo nebo usnadňovalo spolupachatelům spáchání trestného činu. Nový trestní zákoník proto tato jednání zařadil do příkladmého výčtu pomoci v § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Uvedla, že pokud mladistvý v rozhodné době poškozeného skutečně pod smyšlenou záminkou, poté, co ho nezletilý F. P. seznámil s místem činu, tak i se způsobem a prostředky vražedného útoku, vylákal na odlehlé místo činu, bylo nutno takové jednání formálně právně posoudit jako pomoc k trestnému činu vraždy podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku, neboť mladistvý v této fázi nenaplňoval znaky pachatelství, objektivní stránky tohoto trestného činu, ale jen znaky účastenství na tomto trestném činu ve formě faktické pomoci. Jestliže ovšem mladistvý poskytl v určité fázi svého jednání nezletilému jako hlavnímu pachateli, jenž pro svůj věk nebyl trestně odpovědný, pomoc k činu jinak trestnému, nemohla být v tomto směru dovozena jeho trestní odpovědnost. Podle státní zástupkyně uvedenou fázi jednání mladistvého nebylo možno právně posoudit ani jako nezpůsobilou přípravu k vraždě podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, poněvadž ta vyžaduje, že nedošlo k pokusu ani k dokonání vraždy jako zvlášť závažného zločinu. V obecné rovině však v projednávané věci k jeho dokonání došlo. Měla za to, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodnil, proč neuvěřil výpovědi mladistvého, že nezletilému nikdy neřekl, aby poškozeného dorazil. Výpověď nezletilého o celém průběhu jednání, včetně přípravy usmrcení poškozeného, totiž koresponduje ve svém celku jednak s facebookovou komunikací, jednak s výpovědí dalších svědků, kteří potvrdili šikanu nezletilého a mladistvého poškozeným.

Státní zástupkyně s ohledem na výše uvedené uzavřela, že meritorní rozhodnutí ve věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Poněvadž nebyly splněny podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal dovolací soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání obviněného není důvodné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Že se mladistvý dopustil jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, má v provedených důkazech oporu. Je usvědčován nejen výpovědí nezletilého F. P. (č. listu 1382-1388), ale i facebookovou komunikací, kterou s nezletilým vedl (č. listu 999-1017), dále znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. listu 222-263), výpověďmi znalců MUDr. Jana Krajsy, Ph.D., a MUDr. Bc. Tomáše Vojtíška, Ph.D., (č. listu 1395-1397) a v neposlední řadě výpověďmi dalších svědků, kteří hovořili o charakteru vztahu mezi mladistvým, nezletilým a poškozeným a o zájmu mladistvého na usmrcení poškozeného. V této souvislosti lze poukázat na výpovědi D. J. (č. listu 469-471), I. K. (č. listu 506-508), J. Ch. (č. listu 515-517), J. S.a (č. listu 518-520), K. G. (č. listu 521-523), D. Ch. (č. listu 524-526), R. K. (č. listu 527-529), R. M. (č. listu 533-537) a L. M. (č. listu 538-540). Výpověď nezletilého s uvedenými důkazy, především obsahem facebookové komunikace mezi ním a mladistvým před činem, koresponduje a v konfrontaci s provedenými důkazy zcela obstojí. Hodnocení věrohodnosti výpovědi nezletilého F. P. se poměrně pečlivě věnoval i nalézací soud a jeho úvahy jsou přesvědčivé. Opírají se o závěry znaleckého posudku znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská psychiatrie a klinická psychologie MUDr. Elišky Šejnohové a PhDr. Blanky Špíškové, ve shodě s nimi ani soud nezjistil, že by nezletilý svědek měl jakýkoliv důvod vypovídat nepravdivě s cílem uškodit mladistvému, nesnažil se zakrýt skutečnost, že právě on byl iniciátorem jednání, které nakonec vyústilo v usmrcení poškozeného; jeho výpověď, s výjimkou počáteční fáze, což však posléze vysvětlil, je v popisu zásadních okolností konstantní. Věrohodnost výpovědi mladistvého je naopak oslabována jednak již soudy zmíněným odlišným procesním postavením mladistvého a nezletilého (viz str. 16 rozsudku nalézacího soudu, str. 16 rozsudku odvolacího soudu, což dozajista není zásadní argument), jednak závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská psychiatrie a klinická psychologie (č. listu 297-321), resp. výpovědí znalkyně PhDr. Blanky Špíškové (č. listu 1388-1395). Znalkyně uvedla, že mladistvý má větší sklon k zatloukání než nezletilý a má tendenci se ospravedlňovat a svalovat vinu na nezletilého (naopak u nezletilého nebyla shledána motivace mladistvému přitížit).

Námitka mladistvého, že poškozený by s určitostí zemřel již na následky první střely do zad, která jím nebyla prokazatelně iniciována, také nemůže obstát. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, bylo bezprostřední příčinou smrti poškozeného střelné poranění hlavy a trupu (č. listu 256), resp. střela do zad, kterou nezletilý vypálil před výzvou mladistvého k doražení poškozeného, a střely do hlavy poškozeného, jež vypálil na popud mladistvého. Znalec MUDr. Bc. Tomáš Vojtíšek, Ph.D., v hlavním líčení uvedl, že ačkoliv byla i střela do zad smrtelná, nelze vyloučit, v případě velmi rychlého lékařského zákroku a urgentní operace, záchranu života poškozeného (č. listu 1395 a 1396). I navzdory vyjádření znalce, že pomoc by v takovém případě musela být poskytnuta v řádech minut, nelze než konstatovat, že shora zmíněná argumentace mladistvého je postavena na pouhé spekulaci. Záchranu života poškozeného nebylo možné jednoznačně vyloučit. V posuzované věci je navíc podstatné, že mladistvý vyzval nezletilého k usmrcení člověka, který byl navzdory způsobenému poranění evidentně naživu; nevyzval jej k doražení mrtvoly. V důsledku střel do hlavy došlo k poranění mozku, které bylo pro poškozeného smrtelné (č. listu 1395).

Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se mladistvý činu dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou (zejména str. 16 až 18 rozsudku soudu prvního stupně, str. 15 až 20 rozsudku odvolacího soudu). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Co do případného opomenutí důkazu nelze než připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, I. ÚS 733/01, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

Z obsahu trestního spisu (č. listu 1518), potažmo z rozsudku odvolacího soudu (str. 14 a 15), vyplývá, že odvolací soud o důkazních návrzích obhajoby (a Městského úřadu Hodonín, orgánu sociálně-právní ochrany dětí) rozhodl, poněvadž návrh na zpracování revizního znaleckého posudku z oboru psychiatrie, jakož i návrh na provedení důkazu přečtením odborného článku o posttraumatické stresové poruše a návrh na provedení důkazu výslechem J. Ch., strýce mladistvého, pro nadbytečnost zamítl. Své rozhodnutí soud náležitě zdůvodnil. Pokud jde o zmíněný revizní znalecký posudek, z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že soud seznal, že na osobu mladistvého byl kvalifikovanými znalci zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, jehož závěry o psychickém stavu mladistvého a struktuře jeho osobnosti nejsou rozporné a mají oporu v klinickém a metodickém vyšetření mladistvého. Odvolací soud akcentoval, že především znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se v průběhu výslechu u hlavního líčení vyjádřila k údajné posttraumatické stresové poruše s tím, že tuto u vyšetřovaného nezaznamenala a určité psychické potíže u něj diagnostikovala spíše jako poruchu přizpůsobení, která má obdobné příznaky. Co se týče odborného článku o posttraumatické stresové poruše, uvedený podle odvolacího soudu neprokazuje psychický stav mladistvého v době činu či po něm, a je tudíž nepotřebným. V souvislosti se zamítnutím návrhu na výslech strýce mladistvého soud poznamenal, že pro posouzení věrohodnosti jednotlivých tvrzení o činu není zásadní, zda se návštěva u strýce před činem uskutečnila či nikoliv (str. 14 a 15 rozsudku odvolacího soudu). Nutno dodat, že tvrzení mladistvého, že návrh na zpracování revizního znaleckého posudku z oboru psychiatrie uplatnil i v řízení před soudem prvního stupně, není obsahem trestního spisu podporováno.

S ohledem na napadený rozsudek odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný důvod dovolání je významnou otázka, zda se mladistvý dopustil provinění vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku jako nepřímý pachatel podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku.

Trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. Kvalifikované formy úmyslu, tj. rozmysl a předchozí uvážení jako znaky trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, jsou pojmově vedle sebe neslučitelné, protože předchozí uvážení v sobě zahrnuje i to, co je podstatou rozmyslu. Rozmysl (reflexe) totiž představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad trestným jednáním než předchozí uvážení. Předchozí uvážení oproti rozmyslu předchází trestnému ději s určitým předstihem a zahrnuje plán, předem utvořenou představu postupu pachatele při spáchání trestného činu. U předchozího uvážení jde tedy o situaci, kdy pachatel si předem, tj. před spácháním činu zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti apod., tedy jinými slovy čin si z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje. Na druhé straně však není třeba, aby takový plán byl promyšlen do nejmenších podrobností, ale postačí rámcové vymezení rozhodných skutečností provedení činu představě pachatele, které pak může být při jeho vlastním provedení doplňováno či měněno vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a vývoji situace. Předchozí uvážení se vztahuje nejen na samotné rozhodnutí, při kterém pachatel předem zvažuje všechny okolnosti svědčící pro úmyslné usmrcení, tak i proti němu, ale zahrnuje i volbu vhodných prostředků pro uskutečnění způsobu provedení usmrcení jiného, přičemž z hlediska časového je zde určitý odstup od vlastního způsobu spáchání trestného činu vraždy, neboť jde ve své podstatě o naplánování provedení takového činu (k tomu viz např. rozhodnutí č. 11/2014 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1573/2013, srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1467-1468).

Pachatelem trestného činu podle § 22 odst. 1 tr. zákoníku je, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná. Podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku je pachatelem trestného činu i ten, kdo k provedení činu užil jiné osoby, která není trestně odpovědná pro nedostatek věku, nepříčetnost, omyl, anebo proto, že jednala v nutné obraně, krajní nouzi či za jiné okolnosti vylučující protiprávnost, anebo sama nejednala nebo nejednala zaviněně. Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil takové osoby, která nejednala ve zvláštním úmyslu či z pohnutky předpokládané zákonem; v těchto případech není vyloučena trestní odpovědnost takové osoby za jiný trestný čin, který tímto jednáním spáchala.

Trestní zákoník tedy považuje za pachatele i tzv. nepřímého pachatele. Nepřímým pachatelem je ten, kdo úmyslně užije ke spáchání svého trestného činu jinou osobu jako živý nástroj který k spáchání trestného činu užije jiné osoby (člověka), která je v rukou pachatele živým nástrojem . Tato osoba sama nejedná nebo nejedná zaviněně, přesněji nejedná zaviněně ve formě zavinění požadovaného pro ten který trestný čin (v podrobnostech srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 323-324, Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 305).

Některé teoretické prameny uvádějí jakožto pojmový znak nepřímého pachatelství tzv. dominanci nepřímého pachatele vůči živému nástroji coby svým způsobem esenciální znak této formy pachatelství trestného činu, který dosah tohoto pojmu určitým způsobem zužuje. Ten, kdo jako nepřímý pachatel zneužívá ke svému trestnému činu jiného člověka, musí být sám trestně odpovědný. Vůči živému nástroji má dominantní postavení a musí jednat s úmyslem zneužít právě živého nástroje ke spáchání svého deliktu. Dominantním postavením nepřímého pachatele vůči jeho živému nástroji se rozumí to, co např. německá teorie výstižně pojmenovává výrazem Hintermann (muž v pozadí); typicky může jít o vztah rodiče a zneužitého dítěte ke krádežím, zneužití podřízeného nadřízeným apod. Úmysl nepřímého pachatele musí zahrnovat nejen znaky takto páchaného trestného činu, nýbrž i fakt, že je k tomu zneužíván někdo jiný mající parametry některého z živých nástrojů ve smyslu § 22 odst. 2 tr. zákoníku (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 243). Odvolací soud, opíraje se o právě tyto teoretické úvahy, vyvozoval, že ačkoliv je pro tuto situaci typická 100% dominance, není splnění výše uvedeného požadavku a znaku vyloučeno i tehdy, stalo-li se tak jen v částečném, dílčím rozsahu (str. 20 rozsudku).

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu (stejně tomu bylo i v rozsudku soudu prvního stupně) se podává, že mladistvý jiného úmyslně usmrtil po předchozím uvážení a k provedení činu užil jiné osoby, která není trestně odpovědná pro nedostatek věku.

Mladistvý se závěrem soudů, že se provinění, jímž byl uznán vinným, dopustil, nesouhlasil a tvrdil, že jej nelze označit za nepřímého pachatele provinění vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku a že je staven do pozice pachatele provinění uměle . Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by využil ke spáchání provinění vraždy nezletilého F. P. Jeho jednání spočívalo toliko ve vylákání poškozeného O. K. na místo činu, přičemž k výzvě, aby nezletilý F. P. poškozeného dorazil, z jeho strany nedošlo. Poškozený by navíc s určitostí zemřel již na následky první střely do zad, která jím nebyla prokazatelně iniciována.

Podstata jednání mladistvého spočívala v tom, že v době nejméně od 26. 6. 2013 do 9. 8. 2013 v D. za situace, kdy nezletilý F. P., jehož trestní řízení bylo podle § 159a odst. 2 tr. ř. s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř. pro nedostatek věku odloženo, plánoval a připravoval usmrcení zastřelením poškozeného O. K., a seznámil s tímto záměrem mladistvého, jenž byl ze strany O. K. v minulosti také šikanován, mladistvý projevil s jeho usmrcením souhlas a k požadavku nezletilého F. P. k usnadnění způsobu usmrcení poškozeného přislíbil pomoc spočívající v tom, že poškozeného vyláká na určené místo činu; za tímto účelem nezletilý F. P. si opatřil samonabíjecí pistoli, náboje do této pistole, určil místo a datum provedení činu a vykopal v lesním porostu hrob pro ukrytí těla, dne 9. 8. 2013 kolem 14:00 hod v přesně nezjištěnou dobu se mladistvý a nezletilý F. P. šli na připravené místo činu společně podívat, cestou nezletilý F. P. ukázal mladistvému opatřenou pistoli s náboji, který si ji prohlédl, načež ji nezletilý F. P. dal mladistvému do batohu, ukázal mu připravený hrob, poté se vrátili do D., kde kolem 15:00 hodin mladistvý vylákal poškozeného O. K. z místa jeho bydliště pod smyšlenou záminkou, že v lese roste marihuana, a společně s nezletilým F. P. se přesunuli na předem určené místo v lese a poté, co mladistvý odvedl poškozeného naznačeným směrem, vzal nezletilý F. P. opatřenou zbraň, do které zasunul zásobník s náboji, a se záměrem usmrtit střelil poškozeného jednou do zad v oblasti pravé bederní krajiny, jednou do oblasti levého ušního boltce a dvě rány vystřelil mimo, když poškozený i přes způsobená závažná zranění střelou do zad přežíval a bylo mu možno k záchraně života zajistit rychlou lékařskou pomoc, za situace, kdy poškozený šel směrem ke střelci, vyzval mladistvý, který celému útoku přihlížel, nezletilého F. P., ať ho dorazí , na což nezletilý F. P. zbraň znovu nabil a poškozeného, který se k němu blížil, střelil čelně do oblasti hlavy, načež poškozený upadl na zem a ležícího poškozeného následně střelil znovu do hlavy, přičemž na následky těchto střelných poranění hlavy a trupu poškozený na místě zemřel; po činu se mladistvý s nezletilým F. P. snažili odtáhnout tělo poškozeného do připraveného hrobu, což se jim nepodařilo, proto z místa činu odešli.

Výtky mladistvého nemohou ve světle skutkových zjištění soudů obstát. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu jednání mladistvého znaky provinění vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku vykazuje, i když nelze beze zbytku souhlasit s právními závěry odvolacího soudu, že se ho dopustil jako nepřímý pachatel podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku.

Odvolací soud se otázkou právního posouzení skutku v odůvodnění svého rozsudku obsáhle zabýval. Předně odmítl, že jednání mladistvého bylo společným jednáním jako možného spolupachatele činu, o čemž podle něj svědčí především jeho jednání před činem a částečně v době činu nezletilého. Zdůraznil, že myšlenku poškozeného usmrtit pojal právě nezletilý svědek, který s ní sice seznámil mladistvého, sám však myšlenku dále rozvinul, čin naplánoval, organizoval a zajistil k němu prostředky. K provedení činu potřeboval poškozeného vylákat na místo činu, a protože s ním neměl dobré vztahy, požádal o součinnost mladistvého, aby jej na předem připravené místo činu vylákal, s čímž mladistvý, vědom si takto předem pojatého záměru nezletilého, jeho vybavenosti střelnou zbraní, souhlasil a přislíbil. Činnost mladistvého v této fázi jednání nezletilého svědka spočívala podle odvolacího soudu v psychické podpoře záměru nezletilého, o němž mladistvý věděl a s nímž se ztotožnil z osobních pohnutek, jejich domluva zahrnovala vylákání poškozeného pod smyšlenou záminkou na místo činu, kde chtěl nezletilý svědek uskutečnit svůj záměr usmrtit poškozeného. Takové jednání podle odvolacího soudu formálně vykazuje znaky pomoci k trestnému činu vraždy podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Jelikož je ale účastenství na trestném činu budováno na zásadě akcesority účastenství, tj. závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, pomoc k trestnému činu osoby, která není trestně odpovědná, není účastenstvím ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Jestliže tedy mladistvý poskytl v určité fázi svého jednání nezletilému svědkovi, jako hlavnímu pachateli, který pro svůj věk nebyl trestně odpovědný, pomoc k činu jinak trestnému, nemohla být podle odvolacího soudu v tomto směru vyvozena jeho trestní odpovědnost. Nebylo ji možno posoudit ani jako nezpůsobilou přípravu k vraždě podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku (str. 17, 18 rozsudku).

Tento soud dále věnoval pozornost jednání mladistvého na místě činu; připomněl, že mladistvý byl vražednému útoku nezletilého svědka vůči tělesné integritě poškozeného po celou dobu přítomen, útoku přihlížel a za situace, kdy poškozený šel směrem ke střelci, slovně vyzval nezletilého F. P., ať ho dorazí , na což následovala další část útoku, jemuž poškozený na místě podlehl. Odvolací soud shrnul, že mladistvý poté, co nezletilý prvními čtyřmi ranami poškozeného neusmrtil, vědom si své účasti na jednání nezletilého svědka, jej výslovně vyzval, aby poškozeného již usmrtil. V tomto okamžiku se podle jeho závěrů změnilo i postavení mladistvého, jenž byl do té doby v postavení pomocníka k páchání činu jinak trestného ze strany nezletilého svědka, na postavení nepřímého pachatele, který užil k spáchání trestného činu osoby, která není trestně odpovědná. Jeho úmyslem v dané chvíli bylo spáchat trestný čin, resp. provinění vraždy, a k tomu využil tzv. živý nástroj, jímž byl nezletilý svědek jako osoba trestně neodpovědná a jeho prostřednictvím uvedené provinění spáchal. Vyzval-li mladistvý nezletilého F. P, aby poškozeného dorazil, dílem naplnil znak dominance nepřímého pachatele vůči živému nástroji , když předtím dílem vykazoval tento znak dominance nezletilý svědek vůči mladistvému. Právě v této části skutkového děje mladistvý jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní naplnil znaky skutkové podstaty provinění vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku jako nepřímý pachatel podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku (str. 20 rozsudku).

Odvolací soud jednání mladistvého rozdělil na dvě části, jednak na část spočívající v mladistvým akcentovaném vylákání poškozeného na místo činu, jednak na část odehrávající se na místě činu a spočívající ve výzvě nezletilého, aby poškozeného (v situaci, kdy k záchraně života bylo možné podle zjištění soudů zajistit rychlou lékařskou pomoc) dorazil. Nejvyšší soud nesouhlasí s tímto umělým , izolovaně posuzovaným fázování jednání mladistvého, jelikož přiléhavě nevystihuje jeho podstatu. V důsledku toho nepovažuje za správný právní závěr odvolacího soudu, že v každé ze zmíněných fází vystupoval mladistvý v odlišném právním postavení, jak bylo dříve rekapitulováno. Naopak má za to, že odvolací soud měl své úvahy založit na předem odmítnutém závěru o možném společném jednání mladistvého a nezletilého F. P. ve smyslu znaků spolupachatelství.

Trestní zákoník upravuje jako základní formu trestné součinnosti (tzv. účastenství v širším smyslu, kam se vedle spolupachatelství řadí ještě organizátorství, návod a pomoc) institut spolupachatelství. Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže (1) každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale i tehdy, jestliže (2) každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov. rozhodnutí č. 66/1955 Sb. rozh. tr.), anebo také tehdy, (3) když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973, č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). V tomto posledně uvedeném případě, k němuž je třeba upřít pozornost, jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, když je nutné, aby působily ve vzájemné návaznosti současně nebo sice postupně, ale v bezprostřední časové souvislosti, a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu stejného trestného činu (k tomu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 329).

Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně, není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994, č. 49/2009-I., č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr., srov. též Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 330). Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání. U trestných činů proti životu a zdraví všichni spolupachatelé odpovídají za celý následek, resp. účinek jejich společného jednání, bez ohledu na to, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého spolupachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (srov. rozhodnutí č. 41/1993-III. Sb. rozh. tr.).

Vedle trestné součinnosti skutečné, jak o ní bylo pojednáno výše, se teorie trestního práva zmiňuje rovněž o trestné součinnosti zdánlivé. Ta jako součinnost existuje pouze de facto. Např. při tzv. quaisispolupachatelství sui generis jedná úmyslně a společně trestně odpovědný pachatel s osobou trestně neodpovědnou. Podstata této formy zdánlivé trestné součinnosti (snadno zaměnitelná se spolupachatelstvím) spočívá ve společném jednání alespoň jedné osoby trestně odpovědné s osobou trestně neodpovědnou, naplňujícím jinak znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu (k tomu viz Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 371, 372). Je-li trestný čin spáchán pachatelem společně s osobou pro nedostatek věku trestně neodpovědnou, nejde o spolupachatelství, ale o spáchání trestného činu jediným pachatelem ve smyslu § 22 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu viz rozhodnutí č. 51/1970-II. Sb. rozh. tr.).

Ze skutkových zjištění opřených o relevantní důkazy vyplývá, že jednání mladistvého se neomezilo jen na psychickou pomoc nezletilému svědkovi v jeho záměru poškozeného usmrtit, a to i příslibem mu čin usnadnit a umožnit tím, že vyláká poškozeného na místo činu, jak hodnotí odvolací soud jeho jednání před činem. Vždyť tento soud sám na jiném místě odůvodnění rozsudku (str. 16) odkazuje na události ze dne 9. 8. 2013, kdy se mladistvý s nezletilým F. P. sešli, šli se společně podívat na připravené místo činu, cestou nezletilý svědek ukázal mladistvému opatřenou pistoli s náboji, ukázal mu připravený hrob a poté po návratu do D. mladistvý pod smyšlenou záminkou vylákal poškozeného z místa jeho bydliště. Tato část jednání mladistvého a nezletilého není nevýznamná, logicky spojuje jak jednání před činem, tak jednání na místě činu, která jako jediná relevantní odvolací soud izolovaně posuzuje.

Dovolací soud připomíná, že mladistvý od počátku věděl o záměru nezletilého F. P. poškozeného usmrtit. S tímto záměrem byl dlouhodobě obeznámen, nikterak proti němu neprotestoval, naopak nezletilému přislíbil pomoc s vylákáním poškozeného na místo činu, přičemž v těchto souvislostech pokládal nezletilý F. P. aktivní účast mladistvého za nezbytnou podmínku úspěšného provedení akce, a tuto mu také v inkriminovaný den poskytl (podle facebookové komunikace dokonce za úplatu). Oba společně si byli před spácháním činu prohlédnout místo, kde k němu mělo dojít. Mladistvý viděl připravený hrob, nezletilý svědek mu ukázal střelnou zbraň, kterou měl být čin vykonán, zbraň si nechal vložit do svého batohu. Pod smyšlenou záminkou poškozeného vylákal z místa jeho bydliště, v souladu s plánem nezletilého svědka, proto, aby si nezletilý mohl nabít zbraň (výpověď nezletilého F. P., č. listu 1383), odlákal poškozeného k místu, kde měla údajně růst marihuana, a poté v dostatečné vzdálenosti od poškozeného sledoval, jak na něj nezletilý střílí. Mladistvý jednání nezletilého F. P. přihlížel, nijak se od něj nedistancoval, nezasahoval do něj, viděl, že jedna střela zasáhla poškozeného do zad, jedna někam do oblasti krku a zbylé dvě šly do vzduchu (výpověď mladistvého, č. listu 1378). Viděl, že poškozený stále žil, že jej žádný z výstřelů neusmrtil, a s tímto vědomím začal na nezletilého, který měl v důsledku čtyř výstřelů vyprázdněn zásobník, křičet, ať poškozeného dorazí, ať ho zabije. Na ten popud si nezletilý opětovně nabil zbraň a poškozeného, který se k němu blížil, střelil do hlavy, přičemž jakmile poškozený upadl, střelil jej do hlavy ještě jednou a nakonec ho do hlavy i kopl (č. listu 1383). Je zjevné, že v pořadí druhé nabití zbraně a následné výstřely do oblasti hlavy poškozeného byly nezletilým učiněny v reakci na slova mladistvého. Nezletilý vypověděl, že po vypálení prvních čtyř výstřelů zpanikařil a rychle si šel nabít, přičemž mladistvý na něj křičel, ať poškozeného dorazí, tak si nabil. Třebaže si nebyl jistý, zda dokáže poškozeného zabít, za situace, kdy šel po něm , namířil a střelil jej do hlavy, když byl na zemi, střelil jej ještě jednou a kopl jej pak ještě do hlavy. Ani v této chvíli se mladistvý od činu nezletilého nedistancoval, společně s ním se snažil odtáhnout tělo poškozeného do připraveného hrobu, což se jim ale nepodařilo, a proto z místa činu odešli.

Taková skutková zjištění zjevně svědčí o tom, že jednání obviněného přesáhlo meze součinnosti formálně vykazující znaky účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku k provinění vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Není ale přiléhavě a správné právně je kvalifikovat jako provinění vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku spáchané nepřímým pachatelem podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož nelze přesvědčivě uzavřít, že by podstata činu mladistvého spočívala v tom, že úmyslně užil ke spáchání svého trestného činu jinou osobu jako živý nástroj .

Z podrobného popisu společného jednání mladistvého a nezletilého F. P. zřetelně vystupují do popředí znaky spolupachatelství jako společného jednání, jež se vyznačuje tím, že jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti jako články řetězu působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. V tomto případě se jedná o společné jednání na sebe místně i časově navazující, předchozí činnost každého z nich je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti (tedy podmínkou sine qua non, bez níž by k realizaci společně pojatého úmyslu nemohlo dojít), přičemž takové společné jednání směřovalo k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvořilo jeho skutkovou podstatu (viz rozhodnutí č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr. či v teorii uváděný příklad, kdy A. vytipuje byt k vloupání, odveze ostatní automobilem, otevře dveře bytu, odveze ostatní s odcizenými věcmi, B. v bytě ukazuje, které cenné věci se mají odnést, C. odnáší věci do automobilu).

V tomto kontextu je pak nerozhodné, že smrtící úkon vykonal pouze jeden z nich, že nešlo o dvě jednání, ale toliko o jedno; to ostatně skutková podstata vraždy ani nevyžaduje. Relevantní je, že mladistvý a nezletilý F. P. si rozdělili toto jedno jednání tak, že teprve spojením obou jejich parciálních jednání mohlo dojít ke spáchání činu. Každý z nich tedy vykonal část jednoho jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě, přičemž způsob jednání nemusí být stejně intenzivní ani stejnorodý, pokud tvoří objektivní stránku téže skutkové podstaty (srov. též Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 310). Nezletilý F. P. plán usmrtit poškozeného včetně způsobu jeho usmrcení, tj. zastřelením po vylákání na odlehlé místo, vymyslel, seznámil s ním mladistvého, ten jej akceptoval a přislíbil k jeho úspěšné realizaci poškozeného vylákat, jelikož nezletilý svědek s ním nebyl v dobrých vztazích; v tomto směru byla participace mladistvého nezbytná a nenahraditelná. Kritického dne oba společně prohlédli místo činu, připravený hrob, nezletilý umístil střelnou zbraň do batohu mladistvého, o čemž mladistvý rovněž věděl. Posléze mladistvý pod smyšlenou záminkou vylákal poškozeného z místa bydliště a vedl jej společně s nezletilým k místu, které bylo předem vytipováno jako místo činu. Odvedením poškozeného stranou umožnil nezletilému svědkovi, aby se připravil k útoku, nabil zbraň a nakonec také zaútočil. Po celou dobu mladistvý událost sledoval, nedistancoval se od ní, nezletilého neodrazoval. Naopak po prvních čtyřech výstřelech, když viděl, že poškozený ještě zjevně žije a nezletilý není dost rozhodný, nezletilého vyzval, aby jej dorazil . Poté, co nezletilý dalšími výstřely do oblasti hlavy poškozeného usmrtil, snažili se oba společně odtáhnout tělo do připraveného hrobu, což se jim ale nepodařilo. Ve svém souhrnu představují proto jednání obou jeho aktérů jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, jako jeho jednotlivé složky působily ve vzájemné návaznosti současně nebo sice postupně, ale v bezprostřední časové souvislosti, a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu stejného trestného činu. Jde tedy o společné jednání vyžadované z hlediska naplnění formálních znaků spolupachatelství.

Není-li za těchto okolností pochyb o existenci společného jednání, není pochyb ani o společném úmyslu mladistvého a nezletilého F. P. poškozeného usmrtit. Odvolací soud výstižně shrnul, že mladistvý věděl o záměru nezletilého svědka poškozeného usmrtit, byl seznámen s plánem na jeho usmrcení a též se zamýšleným způsobem jeho usmrcení, ztotožnil se s ním a participoval na něm, přičemž se z jeho strany nejednalo o žádné náhlé hnutí mysli, afekt či podobný stav, případně nějakou krátkou úvahu, ale o racionální rozhodnutí směřující k předvídanému následku, který společně s nezletilým F. P. sledoval. Mladistvý tedy v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jiného usmrtil po předchozím uvážení. Protože provinění vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku spáchal společně s osobou pro nedostatek věku trestně neodpovědnou, nejde o spolupachatelství, ale o spáchání provinění jediným pachatelem ve smyslu § 22 odst. 1 tr. zákoníku, byť míra jeho účasti na spáchání činu byla výrazně menší než nezletilého F. P. Tento závěr však není pro dovolatele příznivější, v důsledku čehož nemohlo být jeho dovolání úspěšné a shledáno důvodným.

Nejvyšší soud proto dovolání mladistvého podle § 265j tr. ř. zamítl. Učinil tak v neveřejném zasedání, poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i obviněný [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu