8 Tdo 715/2011
Datum rozhodnutí: 29.06.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



8 Tdo 715/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2011 o dovolání obviněného Z. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. 5 To 7/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 144/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. G. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Okresního soudu v Karviné rozsudkem ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 5 T 144/2010, uznal obviněného Z. G. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že

dne 17. 3. 2010 kolem 22.50 hodin v B., okres K., na ulici O. před hernou, se záměrem odcizit finanční hotovost, přistoupil k V. B., uchopil ho za levý rukáv se slovy, že mu už nikam neuteče a začal ho prohledávat po celém těle, kdy ho tlačil svým tělem na skleněnou výplň, přičemž mu ze zadní kapsy kalhot vzal pánskou koženou černohnědou peněženku v hodnotě 10,- Kč s občanským průkazem, přičemž ke zranění V. B. nedošlo .

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník ), a uložil mu za něj podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. 5 To 7/2011, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný však ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jaromíra Kremera proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl v něm, že závěr o jeho vině je odvolacím soudem vyvozován pouze z popisu skutku uvedeného ve skutkové větě prvostupňového rozsudku, a zdůraznil, že on sám od počátku jakékoli protiprávní jednání popíral. V této souvislosti poukázal na výpověď poškozeného V. B. (dále jen poškozený ) učiněnou v přípravném řízení, kdy uvedl, že (obviněný) po něm požadoval drogy, přičemž na jeho slova, že jej prohledá, (poškozený) reagoval souhlasně. V hlavním líčení naopak tento poškozený vypověděl, že se o něj obviněný, který vyšel z herny v podnapilém stavu a ukazoval si na břicho, jako kdyby mu bylo špatně, opřel. Jemu se podařilo ze sevření (obviněného) vymanit a pravděpodobně v tomto okamžiku mu vypadla peněženka z kapsy, nebo ji mohl eventuálně ztratit, když posléze utíkal domů.

Dále dovolatel ve vztahu k osobě poškozeného vyslovil pochybnosti o jeho důvěryhodnosti, které v něm vzbuzují jednak rozporné výpovědi rozvedené výše, a jednak i to, že sám poškozený je osobou s trestní minulostí a byl již opakovaně trestně stíhán právě pro majetkovou trestnou činnost. Ani jedna z verzí poškozeného, které v průběhu trestního řízení podal, však podle názoru obviněného nezakládá závěr o spáchání zločinu loupeže, jak jej má na mysli ustanovení § 173 odst. 1 trestního zákoníku, a to zejména s ohledem na naprostou absenci jakéhokoli násilí, tím spíše pak násilí vedeného úmyslem zmocnit se cizí věci. Vyjádřil přesvědčení, že ani z výpovědi poškozeného z přípravného řízení, kterou on sám později u hlavního líčení označil za neautentickou (přesto soudy nižší instance z ní vycházely), nelze dovodit násilí, jehož intenzita by po stránce materiální byla způsobilá založit jeho odpovědnost ve sféře trestního práva. Na základě toho dovolatel dospěl k závěru, že na jeho straně nelze spolehlivě dovodit přítomnost násilí, které by odůvodňovalo závěr o jeho vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku.

Obviněný proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. 5 To 7/2011, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 5 T 144/2010, a následně nechť podle § 265 l odst. 1 trestního řádu vrátí věc k opětovnému projednání a rozhodnutí .

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřila, vyslovila však souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř., a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Většina námitek, které obviněný ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Jednalo se zejména o ty výhrady, jejichž prostřednictvím vytýkal soudům nižších stupňů, že nesprávně vyhodnotily výpovědi poškozeného učiněné v přípravném řízení a v hlavním líčení, že spolehlivě neodstranily vzájemné rozpory mezi nimi a že své závěry o vině zločinem loupeže vystavěly na výpovědi poškozeného z přípravného řízení. Stejně tak nelze za relevantní považovat ani námitky vztahující se k osobě poškozeného a jeho důvěryhodnosti.

Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Lze tak uzavřít, že doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitku, která je (s jistou mírou tolerance, neboť se váže ke skutkovým výhradám) pod zvolený dovolací důvod obsahově podřaditelná, když vytknul soudům nižších stupňů, že jeho jednání nesprávně právně posoudily jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, ačkoli v něm zcela absentuje jakékoli násilí.

Nejvyšší soud však současně shledal, že tato relevantně uplatněná námitka je zjevně neopodstatněná.

K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Objektem tohoto trestného činu (zločinu) je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka pak záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku nátlaku na vůli napadené osoby s cílem překonat kladený nebo očekávaný odpor.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu (zločinu) spočívající v tom, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .

Násilím se tedy rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. V tomto kontextu lze rozlišovat násilí ve formě vis absoluta, tj. násilí, které zcela vylučuje volní chování napadeného (např. jeho svázání), a násilí ve formě vis compulsiva, tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli napadeného, nýbrž toliko působit na jeho psychiku s cílem přinutit jej, aby se podrobil nátlaku a ukončil svůj odpor. Násilím proti jinému je zde především útok přímo proti tělu určité napadené osoby, i když nemá za následek újmu na jejím zdraví. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. rozhodnutí publikované pod č. 1/1980 Sb. rozh. trest.).

Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci , musí tedy z časového hlediska předcházet zmocnění se věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá.

Po stránce subjektivní se k naplnění předmětné skutkové podstaty vyžaduje úmysl, postačí však úmysl nepřímý (§ 15 trestního zákoníku). Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P., a kol. Trestní zákoník komentář díl II., 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1551 1566).

Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba připomenout obsah spisu, zejména svědecké výpovědi poškozeného a M. W., z nichž vyplynulo, že poškozený se sice útoku obviněného nebránil a nechal se od něho prohledat, stál však při tom natlačený na skleněnou výlohu obchodu a měl upažené ruce. Ačkoli takovéto důkazy nesvědčí pro závěr, že by poškozený kladl obviněnému aktivní odpor proti šacování a následnému odcizení peněženky, nelze na druhé straně odhlížet od skutečnosti, že obviněný právě proto, aby zabránil poškozenému v útěku a usnadnil si přístup k jeho kapsám na oblečení, které chtěl prohledat a odebrat z nich drogy či alespoň peněžní prostředky, uchopil jej za rukáv a natlačil na skleněnou výplň výlohy obchodu, kde ho začal prohledávat po celém těle. Celý incident nadto obviněný provázel slovy, že poškozeného už má a že mu nemá kam utéci . Z výpovědi poškozeného učiněné v přípravném řízení (z níž soudy obou instancí vycházely a učinily skutková zjištění) se navíc podává, že se jednání obviněného aktivně nebránil proto, že měl z něho strach, jelikož je silnější postavy.

Za tohoto stavu věci nemůže být pochyb o tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, včetně jím zpochybňovaného znaku násilí , a že jeho jednání je třeba považovat ve smyslu materiálního pojetí za společensky škodlivé. (Dlužno dodat, že kategorii materiální stránky trestného činu ve smyslu jeho společenské nebezpečnosti, trestní zákoník na rozdíl od trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 nezná. Jestliže tedy dovolatel svojí zmínkou o stránce materiální měl na mysli nízkou společenskou nebezpečnost svého jednání, pak je třeba jeho námitku v tomto směru označit za zcela irelevantní.) V dalších podrobnostech již lze odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obsažené na jeho stranách 2 až 5, s nímž se identifikoval jak soud odvolací, tak nakonec i Nejvyšší soud.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a jako takové je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. června 2011


Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a