8 Tdo 714/2005
Datum rozhodnutí: 29.06.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 714/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2005 o dovolání obviněného J. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 5 To 497/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 66/2004, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 5 To 497/2004.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 2 T 66/2004, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 24. 1. 2003 spolu s již odsouzeným D. S. ve 20.00 hod. v P., v prodejně marketu O. Š., odcizili z regálu volného výběru společně čtyři bezpečnostní vložky FAB 2400 BDN/29+35 v celkové hodnotě 5.160,- Kč, bez zaplacení prošli každý s dvěma bezpečnostními vložkami pokladnou a následně byli zadrženi pracovníkem ostrahy . Za to byl odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. za použití § 45 odst. 1, 2 a § 45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin.

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 5 To 497/2004, odvolání podané obviněným proti výše citovanému rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný J. K. prostřednictvím obhájce JUDr. G. B. dovolání opřené o důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř.

V rámci takto uplatněného mimořádného opravného prostředku ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný vytkl odvolacímu soudu, že nevzal na vědomí plnou moc jeho obhájce a upřel tak obhájci právo na pětidenní lhůtu k přípravě na veřejné zasedání ve smyslu § 233 odst. 2 tr. ř. a jemu samotnému právo hájit se prostřednictvím obhájce. V této souvislosti poukázal na to, že plná moc udělená obhájci dne 26. 11. 2004 byla předložena odvolacímu soudu prostřednictvím otce obviněného dne 29. 11. 2004 několik minut před zahájením veřejného zasedání o jeho odvolání včetně podání obhájce, v němž žádal o odročení veřejného zasedání o několik dnů. Odvolací soud však tomuto jeho požadavku nevyhověl a veřejné zasedání neodročil, čímž ho omezil v možnosti hájit se prostřednictvím obhájce. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, ač pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky; konstatoval, že svou neúčast omluvil tím, že za sebe k odvolacímu soudu poslal otce, který se před veřejným zasedáním dostavil k soudu a sdělil, že obviněný je nemocný, což doložil lékařskou zprávou o pracovní neschopnosti. V tomto postupu odvolacího soudu spatřoval porušení svého práva na projednání věci v jeho přítomnosti coby součásti práva na spravedlivý proces garantovaného mimo jiné i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, přičemž argumentaci odvolacího soudu uvedenou v napadeném usnesení, že neuvěřil předložené lékařské zprávě ani osobní omluvě jeho otce, považoval za nesprávnou. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný oběma soudům vytkl, že se při zkoumání výše škody spokojily s písemným potvrzením poškozeného, aniž zjišťovaly její výši v souladu s ustanovením § 89 odst. 12 tr. zák. Za cenu v době a místě činu obvyklou nelze bez dalšího považovat kupní cenu podle vyjádření poškozeného, zvláště je-li tato škoda na hranici zákonné definice pojmu škoda nikoli nepatrná , jejíž případné snížení by mohlo znamenat, že skutek, kterého se měl dopustit, by nebyl trestným činem. Další výhradu směřoval proti zahrnutí DPH do výše způsobené škody s odůvodněním, že ze zákona o dani z přidané hodnoty nevzniká plátci daně povinnost platit DPH z ceny zboží, které neprodal, a proto v případě odcizení věci takovému podnikateli nelze považovat DPH za součást škody, která mu byla trestnou činností způsobena. V opačném případě by na straně poškozeného došlo k obohacení odpovídajícímu výši DPH. Z tohoto důvodu se obviněný domníval, že škoda odcizených věcí je pod hranicí legální definice pojmu škoda nikoli nepatrná .

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.

K předmětnému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedla, že na straně dovolatele nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby, a proto bylo jeho výhradním oprávněním, zda se rozhodne zajišťovat svoji obhajobu kvalifikovanějším způsobem a za tímto účelem si kdykoli v průběhu řízení mohl zvolit obhájce. Jestliže se tak rozhodl učinit až v odvolacím řízení, měl přizpůsobit způsob své součinnosti se zvoleným obhájcem všem procesním podmínkám konání veřejného zasedání tak, aby mohla být jeho práva na obhajobu prakticky naplněna. Pokud takto nepostupoval, jde o jeho liknavý přístup, který nelze přičítat k tíži soudu.Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vyjádřila, že nepřítomnost obviněného před odvolacím soudem není takovou nepřítomností, která se nachází v kvalifikovaném rozporu s ustanovením kategoricky přikazujícím účast obviněného zajistit. Má za to, že odvolací soud zcela důvodně, a to i s ohledem na postoj obviněného praktikovaný již před soudem prvního stupně, přistupoval k jeho lékařské zprávě, jakož i k jeho žádosti o odročení veřejného zasedání jako k jednání obstruktivní povahy, jež není slučitelné s využitím jeho práva na obhajobu. Ani posledně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neshledala státní zástupkyně opodstatněným, když uzavřela, že soudy obou stupňů při stanovení výše způsobené škody vycházely z ceny čtyř kusů bezpečnostního kování popsané specifikace při respektování pravidla plynoucího z ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., jakož i k judikatornímu způsobu jeho výkladu. Ze všech naznačených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože Nejvyšší soud neshledal ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř. žádné formální důvody, pro které by byl povinen dovolání odmítnout, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i řízení mu předcházející a shledal, že dovolání je důvodné především v té části, v níž obviněný pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vznesl výhrady proti postupu odvolacího soudu, v důsledku něhož bylo porušeno jeho právo účastnit se veřejného zasedání.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Citované ustanovení předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům . V souladu s ním však ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. předpokládá takovou nepřítomnost obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.

Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a - nestanoví-li zákon něco jiného - není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal. Ohledně řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na projednávanou konkrétní věc toto posledně citované ustanovení nedopadá, protože obviněný se v době projednávání jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobýval na svobodě.

Ve vztahu k tomu, kdy je možné přítomnost obviněného u veřejného zasedání považovat za nutnou, je potřeba vycházet z obecných principů, mezi něž v trestním právu rozhodně patří zajištění práv obviněného. Tato jsou upravena mimo jiné v ustanovení § 33 odst. 1 tr. ř. tak, že obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Proto, aby tato jeho práva byla zajištěna a aby je mohl řádně uplatnit, je nezbytná jeho osobní přítomnost v řízení, v němž jsou takové důkazy nebo úkony prováděny.

Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).

Ve vztahu k těmto zákonným hlediskům je třeba poukázat na fakta zjištěná v projednávané trestní věci z obsahu spisu. Na č. l. 67 je založen pokyn předsedkyně senátu odvolacího soudu k nařízení veřejného zasedání na den 29. 11. 2004, z něhož je patrné, že obviněný byl o konání tohoto veřejného zasedání vyrozuměn prostřednictvím vzoru č. 7a tr. ř. vyrozumění o veřejném zasedání (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. února 2002, č. j. 514/2001-org. o vydání vzorů tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř. , doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení) a ke shodnému číslu listu je připojená dodejka, z níž je zřejmé, že obviněnému bylo toto vyrozumění doručeno do vlastních rukou dne 19. 11. 2004.

Z obsahu spisu dále vyplývá, že obviněný dne 26. 11. 2004 udělil obhájci JUDr. G. B. plnou moc (ta není nikde v obsahu spisu založena, obhájcem a obviněným je na ni však opakovaně poukazováno). Podle údajů obsažených v protokolu o veřejném zasedání ze dne 29. 11. 2004 (č. l. 72) je nepochybné, že obhájce obviněného sepsal podání (č. l. 69), které bylo otcem obviněného dne 29. 11. 2004 ve 12.45 hod. předloženo odvolacímu soudu včetně lékařského potvrzení (č. l. 70). Z textu podání sepsaného obhájcem se podává, že obviněný připojuje plnou moc svého obhájce (která však dodána nebyla) a s ohledem na krátkost času navrhuje, aby veřejné zasedání bylo odročeno na jiný termín. Podle lékařské zprávy ze dne 29. 11. 2004 současně připojené je zřejmé, že obviněný byl v den konání veřejného zasedání podle doc. MUDr. H. P. CSc., která uvedený doklad vystavila, neschopen práce pro susp. virózu s gastrointestinální symptomatologií .

Z těchto skutečností plyne, že obviněný byl jednak řádně a včas o veřejném zasedání vyrozuměn, a jednak, že projevil vůli se veřejného zasedání před odvolacím soudem zúčastnit a uplatnit v něm svá práva. Doložil, že není způsobilý zúčastnit se projednávání věci, a požádal též o odročení veřejného zasedání. Takový postup lze považovat za dostačující k tomu, aby byl odvolacím soudem akceptován a aby bylo veřejné zasedání odročeno.

Pokud odvolací soud dospěl k závěru, který vyjádřil na straně 2 odůvodnění svého rozhodnutí, že žádosti obviněného nebylo možné vyhovět proto, že se obviněný na stejné obtíže omlouval při projednávaní věci soudem prvního stupně, nehledě na to, že onemocněl právě toho dne, na který bylo nařízeno veřejné zasedání , jde o stanovisko přinejmenším předčasné a neověřené konkrétními skutečnostmi. Odvolací soud v něm zpochybnil přesvědčivost podkladů, které obviněný na svou omluvu předložil, aniž by pro své výhrady měl oporu v obsahu spisu. Neměl proto za dané situace bez dalšího ověření předložené lékařské potvrzení veřejné zasedání konat. S ohledem na časový prostor vymezený dobou, kdy otec obviněného omluvu včetně lékařské zprávy předložil před počátkem veřejného zasedání ve 12.45 hod., do konání veřejného zasedání stanoveného na 13.00 hod., se měl pokusit telefonicky ověřit, kdy obviněný ordinaci jmenované lékařsky navštívil, jaké zdravotní potíže uváděl a zda byl způsobilý se veřejného zasedání osobně zúčastnit. Pokud minimálně takto nepostupoval, zůstalo neobjasněno, zda obviněný uváděnými zdravotními potížemi skutečně trpěl nebo zda šlo jen o jeho snahu bezdůvodně oddálit projednání věci. Nebylo tudíž dostatečně ověřeno, zda obviněný požadoval odročení veřejného zasedání svévolně a účelově, aniž by mu v účasti na veřejném zasedání bránila závažná překážka, kterou si sám nezavinil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).

Soudní praxe přistupuje k účelovým žádostem o odročení veřejného zasedání tak, že v případě, že obviněný doloží svou neúčast u veřejného zasedání dokladem o pracovní neschopnosti a současně žádá o odročení tohoto veřejného zasedání, lze veřejné zasedání odročit jen za podmínky, že je současně i objasněno, že uváděná pracovní neschopnost znamená také jeho nezpůsobilost zúčastnit se jednání soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 9 Tz 192/2000). Je proto nutné zkoumat, zda obviněným doložená pracovní neschopnost byla vyvolána takovými zdravotními potížemi, které mu bránily v účasti na veřejném zasedání.

Podle obsahu lékařského potvrzení v projednávané věci měl obviněný J. K. trpět virózou s gastrointestinálními problémy, což mohlo u obviněného vyvolat stav, v němž se k soudu dostavit nemohl. Zda byl či nebyl schopen dostavit se na veřejné zasedání, měl odvolací soud ověřit a teprve na základě výsledku takového šetření rozhodnout, zda je žádost obviněného o odročení veřejného zasedání opodstatněná či nikoliv. Pokud odvolací soud tímto způsobem nepostupoval, zasáhl tak do práva obviněného být přítomen při projednání své věci a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Při respektování této základní zásady kontradiktorního procesu, při kterém má být zaručena rovnost stran, totiž nelze odhlédnout od skutečnosti, že řízení v prvním stupni probíhalo rovněž bez přítomnosti obviněného [první hlavní líčení bylo odročeno, když se obviněný omluvil; druhé hlavní líčení bylo konáno bez jeho účasti, protože se bez vysvětlení nedostavil (viz č. l. 59, 61 spisu)], tudíž po celou dobu projednávání věci před soudem se k prováděným důkazům nevyjádřil.

Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že Městský soud v Praze jako soud odvolací pochybil, pokud obviněnému z důvodů shora uvedených odňal právo zúčastnit se veřejného zasedání konaného dne 29. 11. 2004, aniž by si ověřil svou domněnku, že obviněný byl schopen a způsobilý se k veřejnému zasedání dostavit. Neměl tak za dané situace splněny podmínky pro to, aby veřejné zasedání, o jehož odročení obviněný žádal, bylo konáno v jeho nepřítomnosti.

Dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze uplatnit tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod předpokládá porušení ustanovení o nutné obhajobě ve smyslu § 36 tr. ř. bez ohledu na to, z jakého důvodu uvedeného v § 36 tr. ř. musel mít obviněný v trestním řízení obhájce.

V daném případě nebyly dány důvody nutné obhajoby, jak na ně pamatuje ustanovení § 36 tr. ř. Proto dal-li obviněný svým postojem vyjádřeným v podání sepsaném obhájcem a soudu druhého stupně předloženém ve 12.45 hod. dne 29. 11. 2004 (tedy 15 minut před konáním veřejného zasedání) najevo, že využil svého práva hájit se v odvolacím řízení kvalifikovaným způsobem, nemůže být v nevyhovění této žádosti spatřováno porušení práva obviněného na obhajobu, které je ústavně zaručeným právem (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).

Tyto ústavní záruky, které nacházejí odraz mimo jiné v ustanovení § 33 odst. 1 tr. ř., vycházejí ze zásady priority volby obhájce (§ 33 odst. 1, § 37 odst. 2 tr. ř.), kterou je obviněný oprávněn uplatnit v kterémkoli stádiu neskončeného řízení. Uvedená zásada je založena na tom, že je věcí obviněného, kdy a kterou z osob oprávněných k poskytování právní pomoci pověří svojí obhajobou, popř. zda svého práva volby obhájce využije. Za uskutečněnou volbu nese, v případě, že nejde o nutnou obhajobu, obviněný odpovědnost sám. Z odpovědnosti obhajovaného za včasnou volbu obhájce nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobit režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce, byť by obhajobu převzal v sebekratší době; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení na poslední chvíli , jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96).

Jestliže v projednávané trestní věci obviněný, jenž byl o veřejném zasedání včas a řádně vyrozuměn, požadoval odročení veřejného zasedání proto, že jím na plnou moc zvolený obhájce neměl dostatek času k přípravě na veřejné zasedání, není tento požadavek opodstatněný (nehledě na to, že plnou moc obhájce k podání nepřiložil)..

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích takto uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným a dále vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Námitka obviněného týkající se nesprávného postupu při stanovení výše škody způsobené trestným činem kladeným mu za vinu a odůvodněná porušením ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. je podřaditelná pod zmíněný dovolací důvod, neboť přesně určená výše škody je podstatnou okolností z hlediska skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., případně jiné právní kvalifikace, a to zvláště, byla-li její výše stanovena na samé hranici (5.160,- Kč) odlišující trestný čin od pouhého přestupku.

S ohledem na to, že dovolací soud shledal, že veřejné zasedání před odvolacím soudem, v němž bylo odvolání obviněného zamítnuto, nemělo být konáno v jeho nepřítomnosti, byly nedostatky zjištěny v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí, a proto bude nutné celé řízení před odvolacím soudem konat znovu. Z tohoto důvodu je k další námitce obviněného mající hmotně právní povahu vhodné poznamenat, že ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. upravuje postup při stanovení výše škody tak, že se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Za cenu v místě obvyklou je třeba považovat cenu v obci, popř. v její části, kde došlo k trestnému činu, stanovenou pro maloobchodní prodej.

Pokud by tedy soud postupoval zákonem předepsaným způsobem, musel by si za účelem zjištění výše škody, resp. ceny v místě a v době činu obvyklé opatřit odborné vyjádření, a teprve na jeho základě určit, zda žalovaným jednáním byla způsobena škoda dosahující částky představující škodu nikoli nepatrnou, tedy minimálně 5.000,- Kč, nebo zda této výše nedosáhla, a proto nebyla splněna jedna ze základních podmínek pro posouzení předmětného jednání jako trestného činu; i nadále by však přicházelo v úvahu projednání věci jako přestupku k tomu příslušným orgánem. Nalézací soud však v rozporu se shora uvedenou zásadou vyšel při stanovení výše škody z vyčíslení škody poškozenou společností K.a. s. O. market Š. (č. l. 64), aniž by vysvětlil, zda se jednalo o cenu v místě a v době činu obvyklou. Nelze proto vyloučit, že ceny, za něž se běžně zboží stejného druhu v jiných prodejnách v dané lokalitě a čase prodávalo, byly nižší, než je cena uvedená ve vyjádření poškozeného. Bude proto nutné v dalším řízení kromě jiného stanovit cenu v souladu s ustanovením § 89 odst. 12 tr. zák. I když obecně taková cena může být stanovena též na základě prohlášení poškozeného, je tomu tak pouze za stavu, kdy jsou splněny podmínky ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. a takto stanovená výše není dalšími okolnostmi zpochybněna. V daném případě však pochybnosti vyvolány byly i tím, že obviněný ke svému dovolání připojil výtisk z internetové nabídky, tzv. katalogový list, ze dne 22. 3. 2005, podle něhož je předmětná bezpečnostní vložka FAB, která byla hodnocena v pojednávané věci, oceněna na cenu 196,- Kč. I když jde o cenu jen nahodile uvedenou a vyjádřenou o dva roky později, než došlo k trestné činnosti, pro niž je obviněný souzen, vznáší určité pochybnosti o způsobu, jímž byla cena v této trestní věci prozatím určena. Lze ji proto považovat za impuls k úvahám, že se předmětná věc v místě a čase prodávala i za ceny nižší než za kolik se obchodovala v prodejně poškozeného. Takové pochybnosti je nutné v dalším řízení odstranit.

Pokud by se v rámci dalšího dokazování zjistilo, že obvyklou cenou je hodnota odcizených bezpečnostních vložek nižší než 5000,- Kč, nebyly by zřejmě naplněny znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. po formální stránce, což by mělo vést k úvahám o tom, zda je obviněný v dané trestní věci stavěn před soud důvodně.

Na základě výše rozvedených závěrů Nejvyšší soud napadené usnesení soudu druhého stupně podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, a to podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť vzhledem k popsaným okolnostem dospěl k závěru, že zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V dalším řízení, s ohledem na shora zjištěné nedostatky v procesním postupu odvolacího soudu, bude nutné znovu nařídit veřejné zasedání a o jeho konání obviněného vyrozumět a v souladu se zákonem mu umožnit se ho zúčastnit. Dále bude nutné, s ohledem na pochybnosti vzniklé o správnosti určení výše způsobené škody, zjistit v souladu se zákonem prostřednictvím nezávislého subjektu, za jakou cenu se bezpečnostní vložky FAB 2400 BDN/29+35 v místě a čase, za nichž byl čin spáchán, prodávaly, a na podkladě výsledku takového odborného vyjádření podle výše stanovené ceny posoudit, zda je naplněn znak škody nikoli nepatrné (§ 89 odst. 11 tr. zák.) a v návaznosti na takové zjištění volit další zákonem předpokládaný postup.

Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Šámalová