8 Tdo 709/2007
Datum rozhodnutí: 28.06.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 709/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. června 2007 o dovolání obviněného R. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 9 To 2/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 96/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 1 T 96/2006, byl obviněný R. K. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že:

v blíže neurčené době od prosince roku 2005 do 6. 4. 2006 opakovaně v mnoha případech a na různých místech v okolí bydliště v obci L., líbal na rty, hladil po těle, osahával pod oblečení, na zadek, břicho a prsa nezl. V. P., přičemž jí nabízel, že se s ní chce milovat, ačkoli mu bylo známo, kolik je nezletilé let.

Takto popsané jednání soud prvého stupně právně posoudil jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. a obviněnému uložil podle § 242 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 9 To 2/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a s použitím § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 242 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

Rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. J. S. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že není pravdou, že by se protiprávního jednání, které je mu kladeno za vinu dopustil. Po stručné rekapitulaci provedených důkazů (zejména části své výpovědi a svědeckých výpovědí V. P., B. G. a samotné nezletilé poškozené V. P.) zdůraznil, že důvodem podaného trestního oznámení na jeho osobu nebylo ani tak nějaké protiprávní jednání, jako spíš spor matky poškozené V. P. s jeho sestrami, které matku poškozené provokovaly nepravdivými údaji o vztahu její dcery s obviněným.

Dovolatel dále poukázal na komentář k trestnímu zákonu, podle něhož za jiný způsob pohlavního zneužívání jsou v praxi považovány teprve intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených. Zároveň zmínil stanovisko Nejvyššího soudu publikované pod č. 17/1982, z něhož citoval, že v několika jiných věcech pak byla shledána pochybení spočívající v tom, že soudy nesprávně posuzovaly jako trestný čin pohlavního zneužívání i jednorázové letmé dotyky přes oděv, jež zřejmě nemohou naplnit výše zmíněný formální znak tohoto trestného činu, v případech trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., kdy pachatelovo jednání sice formálně již naplňuje zákonný znak jiným způsobem pohlavně zneužije , jde však o počínání nepříliš intenzivní (např. ohmatávání prsou přes oděv, apod.) .

Dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 7 Tdo 235/2004, ze kterého citoval, že již ze skutečnosti, že § 242 odst. 1 tr. zák. alternativně uvádí vedle znaku vykoná soulož s osobou mladší patnácti let , také znak nebo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije , nelze učinit jiný závěr než ten, že zákon tyto dvě formy jednání staví na roveň. I v případě jiného způsobu pohlavního zneužití musí proto jít o tak intenzivní zásah do mravního a tělesného vývoje dětí, který je srovnatelný s vykonáním soulože i když v daném případě nešlo jen o letmé jednorázové dotyky jakoby mimoděk, ale o úmyslné sahání na prsa či přirození poškozených dětí, jednalo se, byť opakovaně, o krátkodobé osahávání přes oděv, které z hlediska intenzity nelze srovnat s vykonáním pohlavního styku, nebo např. s orálním pohlavním stykem nebo líbáním přirození, jako jinými způsoby pohlavního zneužití, kde o směřování jednání pachatele k jeho sexuálnímu vzrušení není pochyb.

S poukazem na trestní řízení v jedné medializované trestní věci poznamenal, že pokud by za trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 tr. zák. byl považován samotný dotyk na prsa či zadek přes oděv, vodění za ruce, citový vztah či věnování dárku k vánocům, znamenalo by to v podstatě kriminalizaci neúmyslného jednání, které sice může být považováno za nenormální, nicméně svou intenzitou a společenskou nebezpečností nemůže jít o jednání naplňující skutkovou podstatu jakéhokoliv trestného činu.

S ohledem na tuto argumentaci obviněný v závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu anebo soudu prvního stupně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal k dalšímu řízení, popřípadě aby podle § 265m odst. 1 ve věci sám rozhodl a obžaloby jej v celém rozsahu zprostil.

K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která uvedla, že v daném případě je třeba se ztotožnit se závěrem soudu druhého stupně, který se již zcela totožnou argumentací obviněného zabýval v odvolacím řízení a uzavřel, že popsané jednání je zcela nepochybně natolik intenzivním zásahem do pohlavní sféry poškozené, že jde o jednání, jehož stupeň společenské nebezpečnosti je vyšší než nepatrný; současně konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.

V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby takové rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl dovolatel uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, proto nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

V tomto směru nemohly obstát ty argumenty obviněného, v rámci nichž tvrdil, že není pravdou, že by se protiprávního jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil , případně že důvodem podaného trestního oznámení na jeho osobu nebylo ani tak nějaké protiprávní jednání, jako spíš spor matky poškozené V. P. s jeho sestrami, které matku poškozené provokovaly nepravdivými údaji o vztahu její dcery s obviněným . Takové námitky se rozhodně netýkají otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným), ale naopak jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť obsahově stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Protože obviněným vytýkané vady měly v této části výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. za relevantní, a současně se zřetelem k tomu, že námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).



Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Obviněný však ve svém dovolání uplatnil také argumenty, které by důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Vytkl totiž, že soudy obou stupňů chybně právně posoudily zjištěný skutkový stav, přičemž nesouhlasil zejména s naplněním materiální stránky zákonné skutkové podstaty, když uvedl, že jeho jednání nedosahovalo takové intenzity, aby je bylo možné označit za jednání protiprávní. Z hlediska napadeného rozsudku a podaného dovolání je tedy významná otázka, zda právní kvalifikace jednání obviněného jakožto trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. je správná a zákonná.

Pro spolehlivé posouzení adekvátnosti právní kvalifikace je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že (obviněný) osobu mladší než patnáct let jiným způsobem pohlavně zneužil . Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění (a rovněž s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) obsahuje konkrétní skutková zjištění, která veškeré zákonné znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. evidentně naplňují. Proto nemohly námitky obviněného v tomto směru obstát.

V obecné rovině je však nejprve třeba uvést, že trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije.

Objektem tohoto trestného činu je mravní a tělesný vývoj dětí, přičemž jsou důsledně chráněny všechny osoby mladší patnácti let před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Za jiný způsob pohlavního zneužívání jsou v soudní praxi považovány jen intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených a v případech, kdy počínání pachatele není příliš intenzivní, je třeba pečlivě zkoumat též naplnění materiální stránky trestného činu.

Podle ustanovení § 3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem takový pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně, přičemž konkrétní zjištěný stupeň nebezpečnosti pro společnost, tedy materiální znak trestného činu, musí být u dospělého pachatele vyšší než nepatrný. Odstavec 4 uvedeného ustanovení dále stanoví, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněného nezbytné připomenout podstatu jeho jednání, jež záležela v tom, že poškozenou v blíže neurčené době od prosince roku 2005 do 6. 4. 2006 opakovaně v mnoha případech a na různých místech v okolí bydliště líbal na rty, hladil po těle, osahával pod oblečení, na zadek, břicho a prsa, přičemž jí nabízel, že se s ní chce milovat, ačkoli mu bylo známo, kolik je nezletilé let.

Při takto vymezených skutkových okolnostech nemůže být pochyb o tom, že obviněný popsaným jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. po stránce formální, a to v té jeho alternativě, podle níž jiným způsobem pohlavně zneužil osobu mladší než patnáct let.

Již výše bylo ovšem uvedeno, že pojmovými znaky trestného činu jsou nejen znaky formální, ale také materiální. Pro spolehlivý závěr, zda se v daném případě jedná či nejedná o trestný čin, je tedy nezbytné zjišťovat vedle existence formálních znaků příslušné skutkové podstaty (tj. těch znaků, které jsou uvedeny v zákoně, tzv. typové znaky) také to, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný. Formální a materiální podmínky trestnosti činu přitom nelze směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat (srov. rozhodnutí č. 20/1998 Sb. rozh. trest.).

V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.

Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.

Při úvahách, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.). Z tohoto hlediska soudy obou stupňů nepochybily, pokud v posuzovaném případě dospěly k závěru, že znaky materiální stránky trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. byly splněny.

Po objektivním zhodnocení všech hledisek uvedených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud přisvědčil správnosti úvah obou soudů, že jednání obviněného je již třeba považovat za tak intenzivní zásah do pohlavní sféry nezletilé poškozené, aby bylo možné dovozovat jeho odpovědnost trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. Zejména odvolací soud své úvahy nezaměřil pouze na zkoumání okolností, které zakládají znaky uvedeného trestného činu, nýbrž důsledně přihlédl i k dalším okolnostem, které charakterizují spáchaný skutek a jeho pachatele a mají vliv i na společenskou nebezpečnost jednání obviněného.

Z tohoto pohledu považuje i Nejvyšší soud za významná ta skutková zjištění, z nichž se podává, že obviněný poškozenou líbal na rty, hladil po těle, osahával pod oblečením, na zadku, břiše a prsou opakovaně v mnoha případech ( od prosince roku 2005 do 6. 4. 2006 tedy po dobu cca čtyř měsíců). Ze strany obviněného přitom nešlo jen o letmé dotyky uvedených částí těla poškozené přes oděv, nýbrž o cílené osahávání erotogenních zón na těle poškozené pod oblečením, které směřovalo k jeho sexuálnímu vzrušení (tyto fyzické kontakty dokonce doprovázel slovními nabídkami, že se s ní chce milovat ). Bez povšimnutí nebylo možné ponechat ani věkový rozdíl téměř jedné generace mezi obviněným, kterému bylo v době činu téměř 30 let, a poškozenou, které v té době bylo pouhých 13 a půl roku.

Tento názor dovolacího soudu je zcela konformní s ustálenou výkladovou praxí soudů (srov. již citované rozhodnutí č. 17/1982 Sb. rozh. trest.) a není v zásadním rozporu ani s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 7 Tdo 235/2004, na jehož některé pasáže obviněný v podaném dovolání poukazoval. Každý posuzovaný případ je totiž ryze individuální a zejména naplnění materiálních znaků trestného činu je třeba posuzovat velice pečlivě a všestranně.

Ve světle shora uvedených skutečností proto dovolací soud nemohl přisvědčit relevantně uplatněným námitkám obviněného. Jeho jednání, zjištěné již soudem prvního stupně a shledané správným i soudem odvolacím, nepochybně vykazuje nejen formální, ale i materiální znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným [v úvahu dokonce reálně přicházela právní kvalifikace jeho jednání i jako trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož jednočinný souběh s trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. je možný].

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).

V Brně dne 28. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a