8 Tdo 705/2015
Datum rozhodnutí: 22.07.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoník



8 Tdo 705/2015-40

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. července 2015 o dovolání obviněného V. K. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 13 To 594/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 20/2014, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá .
Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 2 T 20/2014, uznal obviněného V. K. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že

jako osoba samostatně výdělečně činná V. K. Centrum kompletních staveb , IČ:71255087, s místem podnikání, v době od 25. 5. 2010 do 9. 11. 2011 na různých místech České republiky na základě smluv o dílo převzal finanční částky určené pro stavební úpravy v bytech, část svěřených finančních prostředků za účelem uvedeným ve smlouvách o dílo nepoužil nebo ve stavebních pracích ani nezapočal, přičemž smlouvy o dílo uzavírali poškození na základě lákavých, podbízivých nabídek, kdy obžalovaný smlouvy o dílo od počátku uzavíral s vědomím, že jako zhotovitel nebude schopen vzhledem ke své špatné ekonomické situaci realizovat konkrétní díla ve sjednaných termínech a rozsahu, a tímto jednáním způsobil škodu níže uvedeným poškozeným, a to tak, že:

1) v období od 25. 5. 2010 do 25. 6. 2010 převzal na základě Smlouvy o dílo číslo celkovou částku ve výši 268.000,- Kč od M. K., ze které část finančních prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil jí tak přímou škodu ve výši 54.029,36 Kč,

2) v období od 8. 9. 2010 do 20. 10. 2010 převzal na základě Smlouvy o dílo číslo celkovou částku ve výši 135.000,- Kč od Ing. V. S. , ze které část finančních prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil mu tak přímou škodu ve výši 4.268,19 Kč,

3) v období od 9. 9. 2010 do 13. 11. 2010 převzal na základě Smlouvy o dílo číslo celkovou částku ve výši 135.000,- Kč od J. S., ze které část finančních prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil mu tak přímou škodu ve výši 33.258,83 Kč ,

4) v období od 5. 10. 2010 do 11. 11. 2010 převzal na základě Smlouvy o dílo číslo celkovou částku ve výši 100.000,- Kč od M. K. , ze které část finančních prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil mu tak přímou škodu ve výši 41.356,99 Kč ,

5) v období od 25. 10. 2010 do 17. 12. 2010 převzal na základě Smlouvy o dílo číslo celkovou částku ve výši 120.000,- Kč od V. H. , ze které část finančních prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil mu tak přímou škodu ve výši 89.383,17 Kč ,

6) v období od 1. 11. 2010 do 21. 1. 2011 převzal na základě Smlouvy o dílo číslo celkovou částku ve výši 205.000,- Kč od L. K. , ze které část finančních prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil jí tak přímou škodu ve výši 67.873,25 Kč ,

7) v období od 9. 11. 2010 do 21. 12. 2010 převzal na základě Smlouvy o dílo číslo celkovou částku ve výši 140.000,- Kč od Ing. M. Š., Ph.D., ze které část finančních prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil jí tak přímou škodu ve výši 129.363,19 Kč ,

8) v období od 16. 2. 2011 do 10. 3. 2011 převzal na základě Smlouvy o dílo číslo celkovou částku ve výši 120.000,- Kč od J. M., ze které část finančních prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil jí tak přímou škodu ve výši 24.586,- Kč ,

9) v období od 14. 6. 2011 do 30. 6. 2011 převzal na základě Smlouvy o dílo č. celkovou částku ve výši 98.000,- Kč od J. S. , ze které část finančních prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil jí tak přímou škodu ve výši 31.985,- Kč ,

10) v období od 30. 6. 2011 do 19. 7. 2011 převzal na základě Smlouvy o dílo č. celkovou částku ve výši 122.000,- Kč od E. R. , ze které část finančních prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil jí tak přímou škodu ve výši 52.665,58 Kč ,

11) v období od 19. 9. 2011 do 26. 10. 2011 převzal na základě Smlouvy o dílo číslo celkovou částku ve výši 84.000,- Kč od J. Š., ze které část finančních prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil jí tak přímou škodu ve výši 46.637,12 Kč ,

12) v období od 4. 11. 2011 do 24. 11. 2011 převzal na základě Smlouvy o dílo číslo celkovou částku ve výši 140.000,- Kč od R. M., ze které část finančních prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil jí tak přímou škodu ve výši 79.110,29 Kč ,

13) dne 9. 11. 2011 převzal na základě Objednávkového listu č. finanční částku ve výši 12.000,- Kč od J. P. , ze které všechny finanční prostředky za smluveným účelem nepoužil a způsobil jí tak přímou škodu ve výši 12.000,- Kč ,

tedy, způsobil výše uvedeným poškozeným celkovou škodu ve výši 666.516,97 Kč .

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a uložil mu podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce tří let a šesti měsíců, přičemž mu podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku současně uložil povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu poškozeným způsobenou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud rovněž uložil, aby uhradil jednotlivým poškozeným škodu ve výši uvedené v rozsudku; podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak odkázal poškozené se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení občanskoprávní.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 13 To 594/2014, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. P. B. podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V podrobnostech dovolatel uvedl, že soud věc nesprávně kvalifikoval po právní stránce a že řízení, které předcházelo rozsudku, trpí procesní vadou, se kterou se odvolací soud náležitě nevypořádal. Pochybení soudu prvního stupně spatřoval v tom, že vycházel z výsledků přípravného řízení, které však bylo vedeno tendencí kriminalizovat jeho obchodní závazky jako zpronevěru. Soud vedl hlavní líčení jako zpronevěru a na jeho konci zneužil institutu totožnosti skutku a pojal úmysl posuzovat jeho jednání jako podvod (pokud tak chtěl učinit, měl jej prý upozornit na možnost odlišného právního posouzení před hlavním líčením). Pokud navrhl opětovný výslech svědků, soud jeho návrh zamítl, čímž zkrátil jeho právo na spravedlivý proces.

Obviněný dále namítl, že orgány činné v trestním řízení neřešily zásadní otázku, zda v době, kdy uzavíral smlouvy o dílo, bylo možno mít za prokázaný jeho úmysl, byť úmysl nepřímý. Soud prvého stupně se jal napravit tento nedostatek až poté, co provedl celé hlavní líčení. Návrhy obhajoby na opětovné výslechy poškozených a na zpracování nového znaleckého posudku však odmítl a paušalizoval nepřípustně jednotlivé skutky. Obviněný soudu předložil potvrzení osob, v nichž se vyjadřovaly, že by ho dále doporučily. V době, kdy bylo podnikání v počátcích, docházelo při realizaci smluv o dílo k určitým nedostatkům. Prováděním stavebních prací se živí doposud, avšak byl nucen se rozloučit se zaměstnanci, kteří prováděli nekvalitní práci. Pokus kriminalizovat podnikatelské aktivity (v jejich začátcích) bylo nepřípustné a v rozporu s cíli trestního řízení. Soud byl vůči němu předpojatý. O naplnění subjektivní stránky trestného činu nemohla být ani řeč. Její dovození soudy bylo porušením zásady presumpce neviny spolu s porušením zásady subsidiarity trestní represe. Soud měl popsat, v čem bylo spatřováno podvodné jednání v tom kterém případě. Soud provedl změnu právní kvalifikace, aniž se zabýval, zda byla skutečně naplněna skutková podstata trestného činu podvodu.

V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích a ve věci buď sám rozhodl zprošťujícím rozsudkem, nebo věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který uvedl, že shora uvedené námitky obviněného nelze považovat za námitky, které by směřovaly proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze jim však přiznat důvodnost ani v obecné rovině. Předně není pravda, že by došlo k jakémukoliv zneužití institutu totožnosti skutku. Okresní soud postupoval zcela standardně a v momentě, kdy dospěl k závěru, že skutek uvedený v obžalobě nevykazuje znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku, nýbrž znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, upozornil obviněného podle § 225 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 190 odst. 2 tr. ř. na změnu právní kvalifikace a pokračoval v dalším řízení, když neshledal potřebu k vrácení věci k došetření státnímu zástupci. Na tomto postupu nebylo nic nestandardního a nesvědčilo o jakémkoliv zneužití procesních předpisů k tíži obviněného.

Podle státního zástupce pochybením jistě nebylo ani to, že okresní soud neakceptoval návrh obviněného na opětovný výslech svědků. Z žádného ustanovení trestního řádu totiž nevyplývá, že by bylo povinností soudu provádět opětovně důkazní řízení jen proto, že došlo ke změně právní kvalifikace. To je ostatně logické, neboť trestní řízení je vedeno pro skutek, nikoliv pro právní kvalifikace. Provedené důkazy se tedy týkají skutku, nikoliv právní kvalifikace, přičemž změna právní kvalifikace sama o sobě nijak nesnižuje možnost použitelnosti již provedených důkazů. Proto se obviněný mýlil, pokud v postupu okresního soudu shledával pochybení a porušení práva na spravedlivý proces.

Státní zástupce dále uvedl, že dovolatelovu námitku nedostatku zavinění sice bylo možno pod uplatněný dovolací důvod přiřadit, avšak nebyla důvodná. Především platí, že se v podstatě jednalo jen o pouhé opakování obhajoby z předchozích fází trestního řízení. Soudy obou stupňů se s touto námitkou přitom přesvědčivě vypořádaly, (viz str. 19-22 rozsudku okresního soudu a str. 4 usnesení krajského soudu). Již to indikovalo, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné, protože jak vyplývá z judikatury dovolacího soudu, opakuje-li dovolatel v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či sp. zn. 6 Tdo 115/2012). Podle názoru státního zástupce se soudy s opakovaně uplatněnou námitkou nedostatku úmyslného zavinění vypořádaly správně, s jejich odůvodněním se plně ztotožňoval a plně na ně odkazoval.

Pokud obviněný v dovolání naznačoval, že došlo k porušení principu presumpce neviny a porušení zásady subsidiarity trestní represe, aniž by tyto námitky jakkoliv rozvinul a specifikoval, jednalo se podle státního zástupce o natolik abstraktní výtky, že se k nim nebylo možno ani kvalifikovaně vyjádřit, natož jim dát za pravdu. A vzhledem k tomu, že z odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí, resp. z dostupného spisového materiálu nebylo možno dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když z nich naopak vyplývalo, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňovalo požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková byla rozhodnutí plně přezkoumatelná, státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu je zřejmé, že většina námitek, které dovolatel ve svém podání vyslovil ( viz rekapitulaci výše ), byla z hlediska dovolacího řízení irelevantní. Dovolatel jimi nejprve popisoval a následně zpochybňoval průběh dosavadního soudního řízení, tedy napadal procesní postup soudu, a dále uváděl skutkové okolnosti týkající se zejména jeho podnikatelské činnosti. Takovéto výhrady však nejsou z hlediska dovolacího řízení pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné. Dovolatel totiž jimi směřoval proti provedenému dokazování a učiněným skutkovým zjištěním a napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V obecné rovině právní lze konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Dovolatel své podání zčásti opřel o tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry, avšak Nejvyšší soud shledal, že v daném případě se ani o takovou situaci nejednalo.

Nad rámec uvedeného lze dodat, že k uplatněným námitkám se v podrobnostech vyjádřil i státní zástupce (srov. shora). Jelikož Nejvyšší soud shledal jeho argumentaci správnou a přiléhavou, může na ni na tomto místě (především z hlediska procesní ekonomie) v plném rozsahu odkázat, zejména pokud jde o jeho reakci na dovolatelovu výhradu ke změně právní kvalifikace, tvrzení o údajném zneužití totožnosti skutku a neakceptaci návrhu na opětovné výslechy svědků.

Nejvyšší soud tak konstatuje, že dovolatel uplatnil relevantně pouze námitku, kterou tvrdil, že u něho nebyl dán podvodný úmysl, tedy že u trestného činu podvodu, jímž byl pravomocně uznán vinným, absentuje subjektivní stránka.

Dovolatel při takové argumentaci však zřejmě přehlédl, že oba soudy nižších stupňů se v předchozím řízení i touto otázkou při posuzování právní kvalifikace řádně zabývaly a své závěry včlenily do odůvodnění svých rozhodnutí. Konkrétně soud prvního stupně se k otázce subjektivní stránky vyslovil na str. 19-22 odůvodnění svého rozsudku, kde zdůraznil, že Z provedeného dokazování nevyplývá, že by obviněný v období od května 2010 do listopadu 2011, kdy prováděl předmětných 13 zakázek, podstatnou informaci o špatné ekonomické situaci, v důsledku níž není schopen dostát svým smluvním závazkům, poškozeným oznámil. Naopak poškozené utvrzoval, že zakázka bude řádně dokončena, maximálně s nějakým zpožděním. Poškození platili zálohy ve výši, kterou obviněný požadoval, Poškození činili placení záloh v dobré víře, že rekonstrukce bytových jader, koupelen, WC, popř. i kuchyní budou pokračovat a dílo bude realizováno. Poškození si nebyli vědomi žádné okolnosti, s ohledem na kterou by další zálohy již neměli platit. Obviněný si naopak takové skutečnosti vědom byl. Nejenom, že poškozeným reálný stav věci neuvedl, ale naopak je dále utvrzoval v přesvědčení, že rekonstrukce bude zcela realizována, ač má určité organizační či technické obtíže. Podvodné jednání lze vysledovat v tom, že od počátku muselo být obviněnému zřejmé, že neměl úmysl a ani nemohl mít úmysl provést stavební práce podle smluv o dílo ve sjednaném čase a rozsahu, a to díky své nezkušenosti, ale zejména nepříznivé finanční situaci. Obviněný si byl vědom toho, že to, co slibuje ve své nabídce a posléze i ve smlouvě, v žádném případě nemůže splnit. Vycházel z toho, že jeho nabídka je natolik lukrativní, že ihned zaujme. Záměrně si vybral seniory, u těchto osob předpokládal, a také se tak i stalo, že nátlak starších osob nebude tak intenzivní, jako u mladších osob, když rekonstrukce nebude probíhat podle inzerované nabídky a podle uzavřené smlouvy. Na letáku bylo výslovně uvedeno, že se jedná o výhodnou nabídku pro seniora. Ve své nabídce obviněný zdůraznil nízkou finanční částku za provedení rekonstrukce, rychlé provedení rekonstrukce bytových jader a také nabídku kuchyňské linky zdarma. Navíc v letáku se objevily lákavé, podbízivé slogany typu: Jste invalidní nebo v důchodovém věku, špatně se Vám vstupuje do vany? Rekonstrukce SENIOR CLASSIC, TOP nabídka, rekonstrukce Happy, jako dárek kuchyňská linka zdarma, vánoční akce nemá konkurenci, TOP nabídka. Obviněný však své sliby nesplnil. Rekonstrukce nebyla provedena levně, pokud byla provedena vůbec. Kuchyňská linka taky dodávána nebyla. Obviněný rychle přebíral zálohy. Taktéž rychle proběhlo vybourání bytového jádra, to nebylo nijak finančně náročné, vyzdění základních příček. Tyto méně finančně náročné práce prováděl obviněný také proto, že kdyby neprovedl ani to, problematicky by získával další zákazníky a další zálohy. Přípravné práce byly provedeny v průběhu 14 dnů. Někdy byly, někdy nebyly provedeny rozvody elektrické energie. Práce byly provedeny v časovém horizontu do předání poslední finanční zálohy, poté začaly práce váznout. Obviněný si byl velmi dobře vědom své nepříznivé finanční situace, neboť jak vyplynulo z šetření o exekucích, ze zprávy zdravotní pojišťovny, byl již v roce 2010 nikoli málo zadlužen. Všichni poškození naprosto totožně potvrdili, že to byl právě obviněný, kdo přestal postupně komunikovat. Nezvedal telefony, nereagoval na SMS zprávy. Pokud poškození telefonovali z jiných telefonních čísel právě ve snaze, aby s obviněným vůbec spojili, tak jim telefon vytípnul.

S tímto názorem soudu prvního stupně se pak ztotožnil i soud druhého stupně, který se podrobněji v souhlasném duchu vyjádřil na str. 4 odůvodnění svého rozhodnutí, kde uvedl, že jednání obviněného bylo spácháno minimálně v úmyslu nepřímém tak, jak má na mysli ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku .

Tyto závěry soudů nižších stupňů považuje i Nejvyšší soud za správné a výstižné. Obviněný byl srozuměn, a to při vědomí své nepříznivé finanční situace, že uzavřené smlouvy o dílo nebude schopen jako zhotovitel realizovat ve sjednaných termínech a ve slíbeném rozsahu, a tímto jednáním způsobil poškozeným škodu. Tímto jednáním jiné uvedl v omyl, sebe obohatil a způsobil na cizím majetku značnou škodu.

Konečně pokud dovolatel ve svém podání uvedl, že došlo k porušení presumpce neviny a zásady subsidiarity trestní represe, nutno konstatovat, že takové námitky nedoprovodil příslušným relevantním výkladem, v němž by vyložil konkrétně, proč se domnívá, že k porušení těchto zásad došlo. Úlohou dovolacího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Dané námitky tak zůstaly v rovině pouhého prohlášení obviněného a nebylo možno se k nim kvalifikovaně vyjádřit.

Proto pouze z obecného hlediska lze uvést, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

Takto definovaným principem ultima ratio je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).

V posuzované věci je zřejmé, že trestná činnost obviněného má základ v civilněprávních vztazích (smlouvy o dílo, stavební práce). Rozporné situace mezi zhotoviteli a objednateli přitom nejsou nikterak výjimečné, naopak vznik takových situací je věcí společensky i právně běžnou, a proto upravenou i civilními předpisy. Jednotlivé strany takového vztahu smlouvy o dílo (coby vztahu civilněprávního) mají předpisy práva civilního vymezený soubor práv i povinností. Obviněný však hranice tohoto práva zjištěným jednáním evidentně překročil a již vstoupil do hranic práva trestního, v důsledku čehož naplnil znaky trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným. Zjištěné jednání obviněného totiž již přesáhlo mantinely práva civilního, a proto bylo namístě přistoupit k ochraně práv poškozených prostředky práva trestního.

Možno též podotknout, že v posuzované trestní věci nebylo porušeno ani právo obviněného na spravedlivý proces, neboť to není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud uzavírá, že na základě všech okolností případu shledal právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku za zcela správnou. Proto z výše jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. července 2015

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu