8 Tdo 700/2011
Datum rozhodnutí: 20.07.2011
Dotčené předpisy: § 235 odst. 1,2 písm. e) tr. zák.



8 Tdo 700/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. července 2011 o dovolání obviněného M. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 12 To 492/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 131/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 2 T 131/2009, byl obviněný M. H. uznán vinným v bodech 1), 13)-19) zločinem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a dílem ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a v bodech 20), 21) trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Podle skutkových zjištění se těchto trestných činů dopustil tím,
že společně se spoluobviněným J. G. soustavně v přesně nezjištěném období nejméně od ledna 2008 do dubna 2009 na různých místech okresu N., zejména ve S. a v B., každý samostatně a dílem i společným jednáním neoprávněně prodávali a jinak opatřovali, např. formou daru nebo protislužbou, dalším osobám metamfetamin hydrochlorid, známý též jako pervitin, který je zařazen mezi psychotropní látky uvedené v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a J. G. dále omamnou látku konopí seté, známou též jako marihuanu, která je omamnou látkou skupiny IV, podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, tvořící přílohu zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a dále pak i pryskyřici z konopí setého, známou též jako hašiš, která je omamnou látkou skupiny IV, podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, tvořící přílohu zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, a takto jednali, přestože věděli, o jaké látky se jedná a neměli k jejich držení a nakládání s nimi příslušné povolení Ministerstva zdravotnictví České republiky, a dílem se i přímo na výrobě metamfetaminu podíleli, kdy takto
1) společně v přesněji nezjištěné době od října 2008 do února 2009 se opakovaně podíleli na výrobě metamfetaminu hydrochloridu, známého též jako pervitin, který je zařazen mezi psychotropní látky uvedené v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a takto jednali, přestože věděli, o jaké látky se jedná a neměli k jejich držení a nakládání s nimi příslušné povolení Ministerstva zdravotnictví České republiky, a to tak, že nejméně ve 20 případech poskytli M. K., celkem nejméně 300 balení léků Modafen a Nurofen StopGrip obsahujících pseudoefedrin, který si opatřili nákupem v lékárnách a na různých místech okresu N., aby z nich tato mohla pomocí volně dostupných chemikálií a nástrojů vyrobit metamfetamin hydrochlorid, kdy z přibližně 10 krabiček balení uvedených léčivých přípravků po 24 tabletách tato vždy vyrobila cca 5 gramů pervitinu, tedy celkem vyrobila přibližně 150 gramů pervitinu, který si následně s obviněnými rovným dílem rozdělila, když takto získaný pervitin oba obvinění použili pro vlastní spotřebu a dílem pro distribuci dalším osobám, kdy takto dílem společným a dílem samostatně:
v bodech 2) - 12) obviněný J. G.sám,
obviněný M. H. sám
13) L. V., opakovaně nejméně ve 40-ti případech v přesně nezjištěné době od srpna 2008 do března 2009 ve S. daroval metamfetamin hydrochlorid po dávkách oceňovaných 500,- Kč, a to v celkovém množství nejméně 12 gramů, kdy v prvních nejméně 2 případech jí metamfetamin hydrochlorid prodal, ač dobře věděl, že jí ještě není 18 let, neboť mu sama toto výslovně uvedla,
14) M. Z., nejméně ve 6 případech v přesně nezjištěné době na konci roku 2008 ve S. daroval metamfetamin hydrochlorid v nezjištěném množství a nejméně ve 4 případech v přesně nezjištěné době na přelomu roku 2008 a 2009 jí metamfetamin hydrochlorid ve S. prodal v nezjištěném množství, kdy mu za to zaplatila částku ve výši nejméně 3.000,- Kč, a přibližně v 5 případech v přesně nezjištěné době na přelomu roku 2008 a 2009 jí metamfetamin hydrochlorid předal ve S. za protislužbu v nezjištěném množství v celkové hodnotě nejméně 3.000,- Kč,
15) I. V., nejméně v 5-ti případech v přesně nezjištěné době od prosince 2008 do dubna 2009 ve S. daroval metamfetamin hydrochlorid v celkovém množství nejméně 0,5 gramu,
obviněný M. H. společně s obviněným J. G.
16) R. P., nejméně ve 2 případech v přesně nezjištěné době od června 2008 do dubna 2009 v M. prodali metamfetamin hydrochlorid v celkovém množství nejméně 2 gramy, kdy jim za to zaplatil částku ve výši přibližně 5.000,- Kč a dále nejméně ve 2 případech v přesně nezjištěné době od června 2008 do dubna 2009 v M. mu metamfetamin hydrochlorid darovali v celkovém množství cca 0,6 gramu,
17) Z. H., nejméně ve 25-ti případech v přesně nezjištěné době od léta 2008 do února 2009 ve S. prodali či předali za protislužbu metamfetamin hydrochlorid v množství nejméně 9 gramů, kdy jim za to zaplatil částku ve výši nejméně 4.000,- Kč,
18) J. M., nejméně v jednom případě v přesně nezjištěné době v prosinci 2008 v B. darovali metamfetamin hydrochlorid v přesně nezjištěném množství,
19) J. F., nejméně ve 4 případech v přesně nezjištěné době od ledna 2009 do dubna 2009 v B. prodali metamfetamin hydrochlorid v nezjištěném množství, kdy jim za to zaplatil částku ve výši nejméně 4.000,- Kč.

Obvinění M. H. a J. G. v bodech
20) dne 13. 12. 2008 v době okolo 19.00 hodin v J. J. u prodejny V., M. K., vystoupil z vozidla zn. Ford Sierra a na žádost obviněných J. G. a M. H. vyzval P.N., který šel okolo po ulici, aby do vozidla nastoupil a sám již do vozidla nenastupoval, což P. N. uposlechl, přičemž v interiéru vozidla mu obviněný M. H. začal vyhrožovat useknutím hlavy, pokud jemu a spoluobviněnému J. G. nepředá částku ve výši 40.000,- Kč nebo 5 gramů pervitinu, a přitom mu obviněný J. G. ukázal mačetu ležící na podlaze vozidla, aby tak jejich výhrůžku učinil důraznější, a z vozidla ho propustili poté, co jim obstarání pervitinu slíbil,
21) následně dne 14. 12. 2008 v době okolo 14.00 hodin v J. J. v ulici E. přijeli obvinění J. G. a M. H. do bydliště P.N. před dům právě v době, kdy od něho P. N. odjížděl, vozidlem mu zablokovali cestu, přičemž J. G. z vozidla vystoupil, otevřel dveře u místa řidiče vozidla řízeného P. N. a začal mu vyhrožovat, že mu zapálí dům, zabije jeho dítě a ženu odveze do bordelu, neboť jim slíbený pervitin neobstaral, vzápětí si sedl na místo spolujezdce a přikázal mu, aby jel za vozidlem Ford Sierra řízeným obviněným M. H. až do ulice R. a. v J. J., kde zastavili, z vozidla vystoupili a vešli do bytu M. K., když předtím J. G. P. N. odebral klíčky od vozidla, a v interiéru bytu ho oba donutili pod pohrůžkami zabití jeho ženy a dítěte k sepsání smlouvy o prodeji vozidla zn. Honda Civic, kdy jako kupující vystupoval obviněný M. H., s tím, že pokud do několika dnů nepřepíše na úřadě na jeho jméno, bude jim muset zaplatit pokutu v částce 65.000,- Kč, načež ho propustili a odvezli ho domů a vozidlo si ponechali ve svém držení, čímž mu způsobili škodu ve výši nejméně 25.000,- Kč.

Dovolatel M. H. byl odsouzen za uvedené trestné činy a dále za zločin padělání a pozmění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku a za přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2009, sp. zn. 2 T 6/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 4 To 12/2010, podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2009, sp. zn. 2 T 6/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 4 To 12/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. G. a M. K. [uznaná vinou v bodech 22)-36)].

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 12 To 492/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání, která proti shora uvedenému rozsudku podali obvinění M. H. a J. G.

Obviněný M. H. podal prostřednictvím obhájce JUDr. Františka Kollmana proti usnesení odvolacího soudu s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, jež zaměřil proti výroku o vině i trestu. Dovolatel zpochybnil věrohodnost důkazů, o něž soudy opřely svá rozhodnutí, a poukázal na důkazy, jež podle jeho názoru soudy dostatečně nezvážily, ač jej z činů, jež mu jsou kladeny za vinu, vyviňují. K útoku uvedenému pod bodem 1) setrval na své dosavadní argumentaci, že nebylo prokázáno, že by se podílel na výrobě pervitinu. Ve vztahu k dílčím útokům uvedeným pod body 13) až 19) zdůraznil, že považuje za správné, pokud byly kvalifikovány podle § 283 trestního zákoníku, a za bezpředmětné tudíž považoval u bodu 13) rozsudku soudu prvního stupně, zda u L. V. věděl či nevěděl, zda jde o osobu mladší 18 let. Obviněný u ní nabyl přesvědčení, že je zletilá, což dovozoval z toho, že pracovala v obchodě, kde se prodávaly cigarety a alkohol. Skutečnost, že šlo o dospělou osobu, mělo být posouzeno jako okolnost polehčující a nikoliv přitěžující. Za další skutečnost, která měla být zvážena v jeho prospěch, považoval své doznání o tom, že se podílel na distribuci pervitinu. Ve vztahu k trestnému činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. u bodů 20) a 21) dovolatel vytkl, že soudy vycházely jen z výpovědi svědka P. N. jako jediného usvědčujícího důkazu, kterou však obviněný považuje za nevěrohodnou, neboť svědek je konzumentem drog a jeho tvrzení byla místy nelogická a účelová a jsou vyvrácena jak obhajobou obviněného tak i výpověďmi svědků M. K. a L. Podle obviněného soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., a řádně skutkový stav věci nezjistily. Obviněný za nepodstatnou označil svou výpověď učiněnou v přípravném řízení, která byla odlišná od té, již podal u hlavního líčení, a zdůraznil, že vina musí být prokázána mimo jakékoliv pochybnosti, což se však v tomto případě nestalo, protože se nepodařilo najisto prokázat, zda se skutečně dopustil trestného činu vydírání. Soudům vytkl, že výrok o vině v bodech 20) a 21) vystavěly na výpovědi poškozeného P. N., a poukázal na výpovědi, které považoval za významné pro závěr o tom, že tyto dva dílčí útoky nespáchal.

Dovolatel rovněž tvrdil, že poškozenému nehrozil mačetou, a proto mu nemohla být dána k tíži přitěžující okolnost, že čin spáchal se zbraní. K této okolnosti připomněl, že podle § 89 odst. 5 tr. zák., resp. podle § 118 tr. zákoníku je trestný čin spáchán se zbraní v případě, že pachatel použije zbraně k útoku nebo ji má k tomuto účelu u sebe. Podle obviněného se však z výpovědí svědků podařilo zjistit jen tolik, že se mačeta nacházela na podlaze před zadním sedadlem, avšak neexistuje důkaz o tom, že by obviněný uchopil mačetu do ruky nebo že by se na poškozeného P. N. nějak napřáhl nebo naznačoval, že zbraň použije. Obviněný též namítl, že svým jednáním nezpůsobil žádnou škodu na majetku a vozidlo, které mělo být údajným vydíráním odcizeno, bylo poškozenému dobrovolně vráceno.

V závěru dovolání obviněný ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud po projednání věci rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 2 T 131/2010, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 12 To 492/2010, zrušil a věc vrátil k novému projednání se závazným právním názorem.

K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, a nejprve shrnul výhrady, které v dovolání obviněný uplatnil, a konstatoval ke zločinu podle § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku s odkazem na názor Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 27. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1337/2010, že podle skutkových zjištění vyplývá, že dovolatel sice nakládal s metamfetaminem v množství několikanásobně převyšujícím hranici většího rozsahu , avšak nedosáhl výše množství požadovaného podle uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedeného tj. 240g. Dovolání však žádné kvalifikované námitky týkající se znaku značného rozsahu neobsahuje. K trestnému činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. státní zástupce uvedl, že námitky, ve kterých dovolatel na podkladě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že mu vina tímto trestným činem nebyla prokázána, směřují výlučně do skutkové oblasti a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky týkající se aplikace kvalifikované skutkové podstaty podle § 235 odst. 2 písm. c) tr. zák. tj. spáchání činu se zbraní. S ohledem na ustanovení § 89 odst. 5 tr. zák. zdůraznil, že o tom, že mačeta, sečná zbraň, je zbraní ve smyslu tohoto ustanovení, nevznikají pochybnosti. Státní zástupce vyslovil názor, že pachatel má zbraň u sebe nejen v případě, kdy ji drží v ruce nebo má umístěnou na svém těle, ale i tehdy, kdy se zbraň nachází v bezprostředním dosahu pachatele tak, že ji může kdykoli proti poškozenému použít. Užitím zbraně k útoku nebo k překonání nebo zamezení odporu je pak třeba rozumět nejenom její použití k fyzickému násilí, ale i její užití k působení na psychiku poškozeného pohrůžkou, že zbraně bude k fyzickému útoku použito. Takovou okolnost shledal v tom, že obviněný J. G., na zdůraznění výhrůžek ukazoval poškozenému P. N. na mačetu viditelně uloženou ve vozidle, kde byly současně výhrůžky pronášeny. Z charakteru použitých výhrůžek - useknutím hlavy, jde o násilí, k jehož vykonání by bylo možno použít právě mačetu, vyplývá, že dovolatel o použití zbraně druhým spolupachatelem ke zdůraznění pohrůžek věděl a byl s tím srozuměn, neboť k činu došlo v omezeném prostoru interiéru osobního automobilu, a bylo vyloučeno, aby obviněný J. G. použil zbraně bez vědomí dovolatele. Spáchání činu se zbraní bylo kryto úmyslným zaviněním, a tudíž byly splněny zákonné předpoklady použití kvalifikace podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Protože škoda není zákonným znakem uvedeného trestného činu, považoval námitku dovolatele, že nezpůsobil žádnou škodu na majetku, z hlediska právní kvalifikace skutku za irelevantní. Státní zástupce uzavřel, že námitky obviněného, pokud je vůbec lze podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda obviněný dovolání opřel o skutečnosti naplňující jím označené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Nejprve je vhodné zmínit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

Je třeba poznamenat, že obviněný v dovolání jakkoli v použité argumentaci neodlišil, které skutečnosti vztahuje pod jím označené dovolací důvody, a k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. své výhrady nikterak nespecifikoval. I přes tuto neúplnost Nejvyšší soud z obsahu dovolání za skutečnosti pojící se k ukládání trestu považoval námitku, že nebylo dostatečně přihlédnuto k doznání obviněného jako k polehčující okolnosti a to, že když soudy nebraly do úvahy v rámci použité právní kvalifikace, že poškozená L. V. [bod 13)] v době činu nedosáhla věku 18-ti let, nebyly dány podmínky ani proto, aby soudy tuto okolnost zvažovaly v jeho neprospěch. Uvedené výhrady směřující proti výměře trestu, ale ani žádné jiné z těch, které obviněný v podaném dovolání uplatnil, nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze uplatnit, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze totiž v dovolání úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Jak je z obsahu podaného dovolání patrné, obviněný v souladu s těmito kritérii dovolání ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnil, a proto Nejvyšší soud z podnětu těchto výhrad nebyl oprávněn správnost výroku o trestu přezkoumávat.

Pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. platí, že podle něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a proto je možné takto podaným dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není uveden v § 265b tr. ř. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný v dovolání uvedená kritéria splnil jen částečně. Mimo označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal ve vztahu k pokračujícímu skutku posouzenému jako zločin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, že soudy neprovedly všechny nabízející se důkazy, a ty, jež vzaly za podklad svého rozhodnutí, nehodnotily správně, zejména dostatečně neposuzovaly věrohodnost všech provedených důkazů. V důsledku toho neměly dostatečné podklady pro závěr o jeho vině, zejména o tom, že se podílel na výrobě drog, což vytýkal zejména ohledně dílčího útoku pod bodem 1), s nímž se neztotožnil po skutkové stránce. Za nedostatečně prokázané považoval i to, zda věděl, že poškozená L. V. [bod 13)] v době činu nedosáhla věku 18-ti let. Uvedené námitky směřují proti postupu soudů při zajišťování a provádění důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy proti procesnímu postupu, na jehož základě se provádí dokazování. Nejedná se tudíž ve smyslu označeného dovolacího důvodu o námitky právní povahy, jež obviněný ani u tohoto zločinu vytýkat nechtěl, neboť v dovolání přímo konstatoval, že použitou právní kvalifikaci podle § 283 tr. zákoníku považuje za správnou. S ohledem na takto vymezený rozsah přezkumné činnosti (§ 265i odst. 3 tr. ř.), když obviněný nevytýkal ohledně uvedeného trestného činu žádné právní skutečnosti, nemohl Nejvyšší soud přezkoumávat správnost použité právní kvalifikace podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, protože dovolatel vůči ní nevznesl žádné pochybnosti a nespatřoval v ní jakékoliv vady.

Jestliže se obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhal změny skutkových zjištění ve vztahu k pokračujícímu skutku v bodech 20) a 21) posouzenému jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., protože soudy nesprávně tento výrok o jeho vině opřely zejména o výpověď poškozeného P. N. a neuvěřily výpovědím svědků M. K. a L., těmito argumenty dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný vymezený v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř., nenaplnil, protože vytýkal porušení postupu při provádění a hodnocení důkazů a nerespektování § 2 odst. 5 tr. ř., tedy brojil proti učiněným skutkovým zjištěním. Nejvyšší soud proto ani z podnětu těchto výhrad nemohl napadená rozhodnutí po věcné stránce přezkoumávat.

Dovolací soud za jedinou právní skutečnost, kterou lze pod označený dovolací důvod podřadit, považoval námitku, jíž vytýkal naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 235 odst. 2 písm. c) tr. zák., že čin byl spáchán se zbraní. Pro její hodnocení je však vhodné připomenout zásadu, že Nejvyšší soud je povinen vycházet při posuzování právních otázek ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Pro úvahy, zda byl naplněn znak spáchání činu se zbraní Nejvyšší soud vycházel ze skutkového zjištění popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v bodě 20), podle něhož, když na žádost obviněných J. G. a M. H. P.N., který šel okolo po ulici, nastoupil do vozidla zn. Ford Sierra . v interiéru vozidla mu obviněný M. H. začal vyhrožovat useknutím hlavy, pokud jemu a spoluobviněnému J. G. nepředá částku ve výši 40.000,- Kč nebo 5 gramů pervitinu, a přitom mu obviněný J. G. ukázal mačetu ležící na podlaze vozidla, aby tak jejich výhrůžku učinil důraznější, a z vozidla ho propustili poté, co jim obstarání pervitinu slíbil .

Takto zjištěné skutečnosti Nejvyšší soud posuzoval se zřetelem na to, že trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, pokud čin spáchá se zbraní.

Podle § 89 odst. 5 tr. zák. je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu nebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.

Užitím zbraně k útoku nebo k překonání nebo k zamezení odporu je nejen užití zbraně k fyzickému násilí, ale i její užití k působení na psychiku poškozeného, tj. k hrozbě, což je např. tehdy, užije-li pachatel střelnou zbraň, kterou má u sebe např. ukrytou pod oděvem, v průběhu fyzického napadání poškozeného k vyhrožování použitím dalšího násilí, aby ho tak donutil konat podle požadavků pachatele, přičemž postačí, jestliže poškozenému pouze ukáže tuto střelnou zbraň jako prostředek k zesílení nátlaku na jeho vůli a ke zdůraznění pronášených výhrůžek, aniž je třeba, aby pachatel na poškozeného např. namířil střelnou zbraní, popřípadě výslovně vyhrožoval jejím použitím. Tento způsob jednání pachatele je užitím zbraně ve smyslu ustanovení § 89 odst. 5 tr. zák. (viz rozhodnutí č. 53/2007 Sb. rozh. tr). Ve smyslu této judikatury je trestný čin spáchán se zbraní i tehdy, když pachatel přímo zbraně nepoužil ke spáchání trestného činu, ale měl ji za tím účelem u sebe, aby ji podle potřeby použil k útoku, k překonání či zamezení odporu. Spolupachatel odpovídá za to, že trestný čin byl spáchán se zbraní i tehdy, když zbraň sám nepoužil ani ji k tomu účelu neměl u sebe, ale když s jeho vědomím jiný spolupachatel užil zbraň k útoku, k překonání nebo zamezení odporu nebo ji za tím účelem měl u sebe.

Nejvyšší soud na podkladě uvedených skutečností shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud dovodily, že v projednávané věci byl uvedený znak spáchání činu se zbraní naplněn i přesto, že dovolatel sám v době, kdy oba obvinění poškozenému P. N. vyhrožovali, zbraň neměl v ruce. Uvedená mačeta, tj. zbraň ve smyslu § 89 odst. 5 tr. zák., byla v prostoru vozidla, kde se obvinění i poškozený nacházeli. Mačeta byla opřená o sedačku za řidičem, poškozený seděl též vzadu na vedlejší sedačce. Obviněný J. G. poškozenému říkal, že mu s mačetou useknou hlavu, jestli nebude dělat to, co chtějí a nato mačetu poškozenému ukázal a kousek ji vytáhl a zase ji dal zpátky. Z takto prokázaných okolností je dostatečně objasněno, že i když dovolatel sám s mačetou nemanipuloval, byl se vším, co činil v této souvislosti jeho spolupachatel J. G., srozuměn a ztotožněn. Dovolatel byl plně obeznámen i s tím, že spoluobviněný J.G. uvedené výhrůžky i manipulaci s mačetou činil pro zdůraznění toho, že výhrůžky míní vážně. Ve snaze vzbudit v poškozeném obavu, že zbraň použijí v případě, že nesplní to, co po něm žádali. Není proto podstatné, že dovolatel zbraň v ruce nedržel nebo ji vůbec nepoužil, ale plně s jeho vědomím tak konal spolupachatel.

Nejvyšší soud se ze všech těchto důvodů ztotožnil se závěrem obou soudů, že obviněný uvedeným činem naplnil vedle znaků základní skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. i okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 235 odst. 2 písm. c) tr. zák., že čin spáchal se zbraní. Pro správnost použití této právní kvalifikace svědčí nejen dostatečná skutková zjištění, ale přiléhavé právní závěry, k nimž soudy obou stupňů ohledně této otázky podle odůvodnění napadených rozhodnutí dospěly. Jestliže obviněný namítl, že nezpůsobil škodu na majetku, pak tato skutečnost nemá žádný význam, neboť způsobení škody není znakem základní ani použité kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.

Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání obviněného v té části, ve které bylo použito právně relevantně s uplatněným dovolacím důvodem, bylo zjevně neopodstatněné, a proto ho Nejvyšší soud celé podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. července 2011 Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová