8 Tdo 690/2009
Datum rozhodnutí: 18.06.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 690/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. června 2009 o dovolání obviněného P. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 10 To 71/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 85/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 1 T 85/2008, byl obviněný P. M. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu loupeže dopustil tím, že dne 7. 3. 2008 v době od 23.00 hod. do 24.00 hod. v N. M. n. M., N., okres N., v bytě po předchozí hádce a fyzickém napadení vzal do ruky kuchyňský nůž, s nímž vyhrožoval R. B., B. M. a dalším osobám přítomným v bytě zabitím, zapálením a výbuchem plynu, pokud mu R. B. nevydá svou peněženku, po těchto výhrůžkách mu R. B. předal peněženku s částkou 75,- Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím primárně proti výroku o vině, současně však i výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 10 To 71/2009, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které zaměřil do výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel měl za to, že odvolací soud nevzal při rozhodování o trestu v potaz všechny významné okolnosti případu a uložil mu nepřiměřeně přísný trest. Nebylo dostatečně přihlédnuto k tomu, že při objasňování trestné činnosti spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, trestnou činnost dobrovolně doznal, čímž pomohl k jejímu objasnění. Upozornil, že činem způsobil jen nepatrnou škodu a nikomu nezpůsobil žádná zranění. Domníval se proto, že k jeho nápravě postačilo uložit trest mírnější ve výměře dvou let, pro jehož výkon mohl být zařazen do věznice s dozorem. Takový trest se mu jevil jako přiměřený i s ohledem na skutečnost, že předchozí trest byl trestem výchovným, a rovněž proto, že tresty uložené v řízeních, kde byl stíhán jako mladistvý, vykonal a hledí se tedy na něj, jako by nebyl odsouzen. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby sám ve věci rozhodl tak, že mu uloží nepodmíněný trest odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon ho zařadí do věznice s dozorem.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z textu dovolání obviněného je zjevné, že jeho těžiště spočívá ve výtce, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, je trestem nepřiměřeným, vybočujícím ze zásad pro ukládání trestů uvedených v § 23 odst. 1, § 31 a násl. tr. zák.

Námitky obviněného pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Nejsou námitkami směřujícími proti nesprávnému právnímu posouzení skutku (obviněný nevytkl, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin) a nelze je chápat ani jako námitku vady považované za jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném usnesení odvolacího soudu nespatřoval.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Právě takové vady však obviněný ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody namítal, když uvedl, že odvolací soud při ukládání trestu dostatečně nepřihlédl ke všem významným okolnostem případu, zejména k tomu, že spolupracoval při objasňování trestné činnosti, doznal se k ní a napomohl tak jejímu objasnění, způsobil jen nepatrnou škodu a nikomu neublížil na zdraví. V důsledku toho pokládal trest ve výměře tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, za trest nepřiměřeně přísný a sám shledával trestem přiměřeným trest odnětí svobody na dvě léta, pro jehož výkon měl být zařazen do věznice s dohledem.

Ačkoliv námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud pro úplnost poznamenává, že odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se řídil, ponechal-li i výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně beze změny, přiléhavě a vyváženě hodnotil jak okolnosti svědčící ve prospěch, tak i neprospěch obviněného (viz zejména strana 4 napadeného usnesení). Pachatele trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. lze podle § 234 odst. 1 tr. zák. potrestat odnětím svobody na dvě léta až deset let. Uložil-li soud prvního stupně obviněnému tříletý nepodmíněný trest odnětí svobody, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, pak tento trest nelze považovat za trest uložený mimo zákonnou trestní sazbu a nelze jej hodnotit ani jako nepřiměřeně přísný se zřetelem ke konkrétnímu způsobu provedení činu i předchozím odsouzením obviněného. Třebaže se obviněný k činu doznal, nezpůsobil jím nikomu zranění, škoda na majetku je nepatrná, nebylo možno jeho jednání, vyznačující se vyšším stupněm agresivity, jehož se dopustil v přítomnosti více osob, a to včetně nezletilých dětí, bagatelizovat. Trest odnětí svobody ve výměře tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, není proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V konkrétním případě jej nelze vnímat jako trest extrémně přísný a zjevně nepřiměřený.

Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. června 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková