8 Tdo 690/2005
Datum rozhodnutí: 08.06.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 690/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedáním konaném dne 8. června 2005 o dovolání obviněného A. S. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 2 To 1/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 141/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. 9. 2004, sp. zn. 3 T 141/2003, byl obviněný A. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu též ohledně spoluobviněného S. P.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že se dne 6. 6. 2003 okolo 23.00 hodin ve V. M., na ul. H. před domem se spoluobviněným S. P. vzájemně fyzicky napadli, přičemž spoluobviněný S. P. srazil obviněného A. S. úderem pěstí do obličeje k zemi a bil ho a kopal zejména do oblasti vnitřních stehen, načež se obviněnému A. S. podařilo vyprostit a vstát a v době, kdy na zemi ležící obviněný S. P. již neútočil, mu silně dupl na pravou nohu v oblasti zevního kotníku; obviněný A. S. tak způsobil S. P. zlomeninu obou kotníků pravého hlezna s roztržením kloubních vazů, což si vyžádalo léčení po dobu nejméně tří měsíců.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění S. P. i A. S. odvoláními a shodně je zaměřili proti výrokům o vině i o trestu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 2 To 1/2005, bylo podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného A. S. jako nedůvodné zamítnuto. Pro úplnost je třeba dodat, že usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. 2 To 1337/2004, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto i odvolání obviněného S. P.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný A. S. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Ve shodě s uplatněnou obhajobou opakoval, že se trestného činu nedopustil, a vytkl, že výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně je opřen o znalecké posudky, které vyjadřují pochybnosti o vzniku zranění S. P. přímým násilím. Nesouhlasil ani s hodnocením výpovědi přímé svědkyně I. V. (dříve P.) a výpovědí nepřímých svědků - policistů. Upozornil na to, že i státní zástupce v odvolacím řízení vyslovil názor, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn a že nalézacím soudem nebyly hodnoceny varianty, které hovořily v jeho prospěch, zejména nebylo podle něj možné vyloučit, že ke zranění spoluobviněného mohlo dojít i nalehnutím na něj, bez úmyslu způsobit mu zranění. Vyjádřil přesvědčení, že byly provedeny důkazy svědčící o jeho nevině či nejméně vypovídající o značných pochybnostech, že způsobil spoluobviněnému zranění. Zdůraznil, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, neboť nebylo nepochybně prokázáno úmyslné jednání s cílem způsobit újmu na zdraví. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, nebo aby sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného zdůraznil, že dovolatel ve skutečnosti namítl toliko nesprávnost hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadl soudem učiněná skutková zjištění, jimiž je však dovolací soud vázán. Dodal, že nebyl zjištěn extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Za extrémní rozpor nelze podle něj považovat závěry, které soud po hodnocení provedených důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. učinil mimo jiné též na podkladě tří vzájemně nesouladných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví. Protože údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být nemohou, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.



Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil řadu námitek, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud ve Vsetíně a z nichž v podstatě vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci. Povahu námitek skutkových mají především ty výhrady obviněného, které směřovaly vůči správnosti skutkových zjištění učiněných soudy. Do této kategorie námitek jednoznačně náleží ty, jimiž brojil proti hodnocení důkazů, zejména proti způsobu hodnocení vypracovaných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, podle nichž ke vzniku zranění mohlo dojít i jiným způsobem, než je popisován v rozhodnutí soudu prvního stupně, a dále též výpovědí svědků I. V., dříve P., a přivolaných policistů.

Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněný primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu ublížení na zdraví nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Tato zásada by mohla být prolomena výjimečně v případě, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad, což však v posuzovaném případě zjištěno nebylo.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby (viz zejména strany 6, 7 rozsudku soudu prvního stupně) na straně jedné a právními závěry na straně druhé; soudy vyložily, jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině obviněného o výpověď spoluobviněného S. P., proč jeho výpověď hodnotily jako věrohodnou a jakým způsobem se vypořádaly se znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, jež připouštěly, a dokonce preferovaly, i jiný mechanismus vzniku zranění. Z těchto důvodů nebylo možno učinit jiný závěr, než že v tomto rozsahu, tj. rozsahu námitek skutkových, dovolání obviněného nebylo opřeno nejen o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani o žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný vytkl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák.

Z rozhodnutí nalézacího soudu plyne, že naplnění zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. soud spatřoval v jednání obviněného, jež spočívalo v silném dupnutí na pravou nohu spoluobviněného S. P. v oblasti zevního kotníku, čímž mu byla způsobena zlomenina obou kotníků pravého hlezna s roztržením kloubních vazů. V důsledku této poruchy zdraví musel být spoluobviněný operován, po dobu 14 dní hospitalizován a dále léčen převážně ambulantně po dobu nejméně 3 měsíců. Po dobu šesti týdnů nesměl nastupovat na operovanou končetinu, pohyboval se pomocí berlí, posléze musel být operačním výkonem odstraněn osteosyntetický kovový materiál. Taková porucha zdraví, záležející v podstatném omezení jeho obvyklého způsobu života po dobu nejméně 3 měsíců, je vážnou poruchou zdraví vykazující znaky těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. (viz též např. č. 5/1962 Sb. rozh. tr.), což ostatně obviněný v dovolání ani nezpochybnil.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku poznamenal (strana 7), že s tímto následkem nutno spojit zavinění nejméně ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák.

Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.

Soud prvého stupně uvedl, jakými úvahami se řídil, když se přiklonil ke skutkové verzi obviněného S. P. o vzniku jeho zranění přímým násilím, silným dupnutím na jeho pravou nohu v oblasti zevního kotníku. Stran zavinění uzavřel, že obviněný A. S. věděl, že svým jednáním může způsobit S. P. vážnou zlomeninu nohy v hleznu a se způsobením takového zranění byl srozuměn, o čemž svědčí šílenost a intenzita užitého násilí (strana 7 rozsudku soudu prvního stupně).

Z těchto závěrů vycházel i odvolací soud, označil je za správné (strana 3 usnesení odvolacího soudu) a ani dovolací soud nemá důvod je zpochybnit. Opíraje se o tato skutková zjištění, je právní úvaha o zavinění ve formě nejméně úmyslu nepřímého správná.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. června 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková