8 Tdo 683/2015
Datum rozhodnutí: 22.07.2015
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1 tr. zák., § 209 odst. 1,2,5 písm. a) tr. zákoník, § 209 odst. 1,2,3 tr. zákoník, § 209 odst. 1,2 tr. zákoník, § 206 odst. 1,2,3 tr. zákoník, § 206 odst. 1,2 tr. zákoník



8 Tdo 683/2015-43

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. července 2015 o dovolání obviněného J. J. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 4 To 48/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 3/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 46 T 3/2014, uznal obviněného J. J. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že

I.
dne 17. 6. 2009 v B. převzal od P. B. do pronájmu na dobu pěti let jeho osobní vozidlo tovární značky BMW 530D E39, s tím, že mu za každý měsíc uhradí za pronájem 7.000,- Kč tak, že částku 6.396,- Kč bude zasílat na splátky úvěru, který získal P. B. na nákup vozidla od GE Money Multiservis, a. s., a zbývající částku ve výši 604,- Kč mu bude platit jako provizi, což obžalovaný plnil jen zčásti, kdy hradil měsíční splátky GE Money Multiservis, a. s., nikoli však odměnu za pronájem P. B., což ani od počátku nechtěl, a jmenovanému dluží za dobu od 17.6.2009 do 16.9.2011, kdy vozidlo bez souhlasu majitele prodal další osobě, částku ve výši 16.308,- Kč,

II.
poté, kdy byl rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 18/2000 ze dne 8.1.2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 98/2002 ze dne 14.8.2002 uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona č. 140/1961 Sb., kdy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti na dobu pěti let a kdy byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9.8.2005 sp. zn. 11T 296/2004 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25.1.2006 sp. zn. 3 To 599/2005 uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odstavec 1, odstavec 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb., a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 7 T 155/2004 a z výkonů obou těchto trestů odnětí svobody byl podmíněně propuštěn 2.6.2009:

1. v přesně nezjištěné době od počátku února 2011 do 20.4.2011 v B. pod nepravdivou záminkou, že pracuje v realitách a má možnost výhodně investovat do nemovitostí vylákal od Ing. R. M., postupně celkem 1.500.000,- Kč s tím, že peníze zhodnotí a vrátí je s pětiprocentním navýšením za každý měsíc, a to do jednoho až dvou měsíců, což učinit v celém rozsahu nechtěl a ani nemohl, pouze v době od 11.3.2011 do 15.4.2011, se záměrem vzbudit u jmenovaného důvěru a získat od něho další hotovost, mu ve třech splátkách předal jako úroky celkem 200.000,- Kč, čímž Ing. R. M. způsobil škodu ve výši 1.300.000,- Kč,

2. v době od 20.2.2011 do 23.6.2011 v B. pod záminkou zprostředkování koupě bytu postupně vylákal od P. S., 1952, k jeho škodě jako zálohu celkem 350.000,- Kč, aniž by měl v úmyslu svůj slib splnit, převzetí peněz vždy písemně potvrdil jako půjčku, peníze užil pro svoji potřebu a i přes opakované urgence je dosud nevrátil,

3. dne 9.5.2011 v B. pod příslibem vyplacení odměny vylákal od Ing. R. M. k jeho škodě částku ve výši 700.000,- Kč s tím, že ji vrátí do jednoho roku, což neučinil a ani učinit nemohl,

4. v přesně nezjištěné době od počátku července 2011 do 26.7.2011 v B. pod příslibem vyplacení odměny vylákal od Ing. R. M. k jeho škodě postupně celkem 1.500.000,- Kč s tím, že peníze použije na nákup nemovitosti a následně ji výhodně prodá a dá mu spolu se zapůjčenou částkou část zisku, a to do jednoho měsíce, což neučinil a ani učinit nemohl,

5. v přesně nezjištěné době od 26.7.2011 do 1.10.2011 v B. pod příslibem vyplacení odměny vylákal od Ing. R. M. k jeho škodě postupně celkem 1.500.000,- Kč s tím, že peníze vrátí do 31.12.2012, což neučinil a ani nemohl,

6. dne 15.11.2011 v B. pod záminkou obstarání dodávkového vozidla tovární značky Volkswagen Transporter ze zahraničí (SRN) za výhodnou cenu vylákal od Ing. R. M., k jeho škodě částku 1.000.000,- Kč, aniž by měl v úmyslu svůj slib splnit, peníze užil pro svoji potřebu a i přes opakované urgence mu je dosud nevrátil,

7. dne 21.3.2012 v B. pod záminkou obstarání osobního vozidla za výhodnou cenu ze zahraničí (SRN) vylákal od P. B. k jeho škodě finanční hotovost ve výši 200.000,- Kč s tím, že mu vozidlo dodá do tří dnů, aniž by měl v úmyslu svůj slib splnit, peníze užil pro svoji potřebu a i přes opakované urgence mu je dosud nevrátil,

8. ve dnech 21.6.2012 a 27.6.2012 v B. pod záminkou obstarání osobního vozidla tovární značky Škoda Octavia vylákal od R. V., k jeho škodě celkem 160.000,- Kč s tím, že vozidlo dodá do 31.7.2012, aniž by měl v úmyslu svůj slib splnit, peníze užil pro svoji potřebu a i přes opakované urgence mu je dosud nevrátil,

9. dne 3.9.2012 v B. na základě kupní smlouvy o prodeji motorového vozidla tovární značky Volvo XC90 majitelky D. P., která mu k prodeji vozidla vystavila plnou moc, vylákal od P. L., jako kupní cenu za uvedené vozidlo finanční hotovost ve výši 200.000,- Kč s tím, že mu vozidlo předá po drobných úpravách nejpozději do měsíce, což ani přes opakované urgence neučinil a ani učinit nechtěl, a peníze užil pro svoji potřebu,

čímž způsobil výše uvedeným poškozeným celkovou škodu ve výši 6.910.000,- Kč,

III.
poté, kdy byl rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 18/2000 ze dne 8.1.2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 98/2002 ze dne 14.8.2002 uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona č. 140/1961 Sb., kdy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti na dobu pěti let, kdy z výkonu trestů odnětí svobody byl podmíněně propuštěn 2.6.2009, kdy nadále trval trest zákazu činnosti:

1. dne 12.4.2013 v B. pod příslibem vyplacení odměny a vypsáním směnky na 25.000,- Kč vylákal od Mgr. P. S., k jeho škodě finanční částku ve výši 20.000,- Kč s tím, že ji vrátí dne 15.4.2013, což neučinil a učinit nechtěl,

2. dne 30.4.2013 se ubytoval v hotelu Europa na adrese tř. kpt. J. v B. s tím, že za pobyt v hotelu zaplatí v hotovosti, i když věděl, že na úhradu nemá finanční prostředky, hotelový pokoj užíval do 4.5.2013, kdy odešel, aniž za pobyt zaplatil a neučinil tak ani dodatečně, čímž způsobil společnosti RC HOTELS s.r.o., IČ: 290 18 478, se sídlem Praha 4, nám. Bratří Synků 10, škodu ve výši 5.800,- Kč,

3. dne 5.5.2013 se ubytoval v hotelu O. T. na adrese F. v B. s tím, že za pobyt a služby zaplatí fakturou, i když věděl, že na úhradu nemá finanční prostředky, hotelový pokoj užíval do 12.5.2013, kdy odešel, aniž za pobyt zaplatil a neučinil tak ani dodatečně, čímž způsobil společnosti ProIDS s.r.o., IČ: 293 58 671, se sídlem Brno, Francouzská 97, škodu ve výši 14.430,50 Kč,

4. dne 12.5.2013 se ubytoval v hotelu V. na adrese H. v B., přičemž nepravdivě tvrdil, že pobyt za něho zaplatí firma, hotelový pokoj užíval do 16.5.2013, kdy odešel, aniž za pobyt zaplatil a neučinil tak ani dodatečně, čímž způsobil společnosti IMOS facility, a. s., IČ: 269 07 453, se sídlem Brno, Gajdošova 4392, škodu ve výši 7.046,- Kč,

5. dne 16.5.2013 se ubytoval v hotelu A. na adrese S. v B., přičemž nepravdivě tvrdil, že pobyt za něho zaplatí firma, hotelový pokoj užíval a konzumoval jídlo v hotelové restauraci do 21.5.2013, kdy po výzvě provozního hotelu k úhradě vystaveného účtu z hotelu odešel, aniž za pobyt zaplatil, a neučinil tak ani dodatečně, čímž způsobil společnosti PROGIO a.s., IČ: 255 99 542, se sídlem Brno, Slovákova 279, škodu ve výši 9.156,- Kč,

6. dne 9.6.2013 se ubytoval v hotelu A.-A. na adrese T. n. v B., přestože věděl, že na úhradu nemá finanční prostředky, hotelový pokoj užíval a konzumoval jídlo v hotelové restauraci do 12.6.2013, kdy odešel, aniž za pobyt zaplatil a neučinil tak ani dodatečně, čímž způsobil společnosti SD hotel service s.r.o., IČ: 293 55 982, se sídlem Brno, Táborského nábřeží 3 škodu ve výši 5.737,- Kč,

7. dne 16.6.2013 v B. pod příslibem vyplacení odměny vylákal od P. S., k jeho škodě finanční částku ve výši 30.000,- Kč s tím, že mu do čtrnácti dnů vrátí 50.000,- Kč, což neučinil a ani učinit nechtěl,

čímž způsobil výše uvedeným poškozeným celkovou škodu ve výši 92.169,50 Kč,

IV.
poté, kdy byl rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 18/2000 ze dne 8.1.2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. 5 To 98/2002 ze dne 14.8.2002 uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona č. 140/1961 Sb., kdy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti na dobu pěti let, kdy z výkonu trestů odnětí svobody byl podmíněně propuštěn 2.6.2009, kdy nadále trval trest zákazu činnosti:

1. dne 22.8.2013 se ubytoval v hotelu O. na adrese M. v B. s tím, že zaplatí fakturou, i když věděl, že na úhradu nemá finanční prostředky, hotelový pokoj užíval do 24.8.2013, kdy v noci z hotelu odešel, aniž za pobyt zaplatil a neučinil tak ani dodatečně, čímž způsobil společnosti Svět wellness s.r.o., IČ: 243 16 423, se sídlem Praha 9, Malletova 2350/6, škodu ve výši 16.647,- Kč,

2. dne 26.8.2013 se ubytoval v hotelu A. na adrese D. v B., i když věděl, že nemá finanční prostředky na úhradu, hotelový pokoj užíval a konzumoval jídlo v hotelové restauraci do 31.8.2013, kdy z hotelu odešel, aniž za pobyt zaplatil, a neučinil tak ani dodatečně, čímž způsobil společnosti J&H BRYCHTA s.r.o., IČ: 269 80 681, se sídlem Troubsko, Munkova 25, škodu ve výši 10.024,- Kč,

3. dne 1.9.2013 se ubytoval v hotelu O. na adrese M. v B. s tím, že zaplatí fakturou, i když věděl, že na úhradu nemá finanční prostředky, hotelový pokoj užíval do 17.9.2013, kdy z hotelu odešel, aniž by za pobyt zaplatil a neučinil tak ani dodatečně, čímž způsobil společnosti Svět wellness s.r.o., IČ: 243 16 423, se sídlem Praha 9, Malletova 2350/6, škodu ve výši 20.382,- Kč,

čímž způsobil výše uvedeným poškozeným celkovou škodu ve výši 47.053,- Kč,

V.
poté, kdy byl rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 18/2000 ze dne 8.1.2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 98/2002 ze dne 14.8.2002 uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona č. 140/1961 Sb., kdy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti na dobu pěti let, kdy z výkonu trestů odnětí svobody byl podmíněně propuštěn 2.6.2009, kdy nadále trval trest zákazu činnosti:

1. dne 27.9.2013 se ubytoval v hotelu N. A. na adrese C. v B., i když věděl, že nemá na úhradu finanční prostředky, v pokoji použil sprchu a postel, kdy hotel opustil bez uhrazení poskytnutých služeb poté, co byl dne 27.9.2013 kontrolován přivolanou hlídkou Policie ČR, čímž způsobil společnosti JALTA Group s.r.o., IČ: 276 89 255, se sídlem Brno, Chaloupky 171/33, škodu ve výši 1.950,- Kč,

2. dne 11.10.2013 se ubytoval v hotelu O. na adrese M. v B. s tím, že zaplatí fakturou, i když věděl, že nemá na úhradu finanční prostředky, z hotelu odešel, aniž by za pobyt zaplatil a neučinil tak ani dodatečně, čímž způsobil společnosti Svět wellness s.r.o., IČ: 243 16 423, se sídlem Praha 9, Malletova 2350/6, škodu ve výši 4.488,- Kč,

čímž způsobil výše uvedeným poškozeným celkovou škodu ve výši 6.438,- Kč,

VI.
poté, kdy byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16.12.2004 sp. zn. 7T 155/2004 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30.3.2005 sp. zn. 5 To 107/2005 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odstavec 1, odstavec 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb. a z výkonu souhrnného trestu v trvání 16 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 8.2005 sp. zn. 11T 296/2004 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25.1.2006 sp. zn. 3 To 599/2005 za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 7 T 155/2004 ze dne 16.12.2004, byl podmíněně propuštěn dne 2.6.2009,

dne 16.9.2011 v B., na parkovišti na ulici Ř. za částku 118.000,- Kč prodal P. S. osobní vozidlo tovární značky BMW 530D E39, bez souhlasu majitele vozidla P. B., který mu vozidlo pronajal, čímž P. B. způsobil škodu ve výši 182.000,- Kč,

VII.
poté, kdy byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16.12.2004 sp. zn. 7T 155/2004 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30.3.2005 sp. zn. 5 To 107/2005 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odstavec 1, odstavec 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb. a z výkonu souhrnného trestu v trvání 16 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 8.2005 sp. zn. 11T 296/2004 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25.1.2006 sp. zn. 3 To 599/2005 za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 7 T 155/2004 ze dne 16.12.2004, byl podmíněně propuštěn dne 2.6.2009,

v době od 1.3.2012 do 23.4.2012 v B. na tankovací kartu, kterou mu svěřil Ing. R. M., jako fyzická osoba podnikající dle živnostenského zákona zapsaná v obchodním rejstříku pod IČO: 105 40 849 v silniční motorové dopravě s tím, že mu za načerpanou naftu zaplatí, si z čerpacího stojanu jmenovaného k jeho škodě odebral pro svoji potřebu 847,04 litrů nafty v minimální 30.963,- Kč, aniž by ji uhradil.

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval:

- pod bodem I. jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb.,
- pod bodem II. jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písmeno a) tr. zákoníku,
- pod bodem III. jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku,
- pod body IV. a V. jako dvojnásobný přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku,
- pod bodem VI. jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku,
- pod bodem VII. jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku,
a uložil mu podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 a 59 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným částky uvedené v rozhodnutí; poškozeného Mgr. P. S. odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 4 To 48/2014 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Lukáše Fice podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že odvolací soud tím, že shledal jeho odvolání nedůvodným, setrval na nesprávném právním posouzení skutku soudem prvního stupně.

Dovolatel v podrobnostech nejprve pod bodem A) svého podání k výroku o vině pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně namítl nesprávný právní závěr soudu o naplnění znaků skutkové podstaty, pokud šlo o znaky uvedení v omyl a způsobení škody velkého rozsahu .

Soud podle jeho názoru u dílčích útoků II. 1,3,4,5,6 pominul skutečnost, že peníze měly být poskytnuty za účelem investování s nadstandardní mírou zhodnocení. Aspirace na dosažení nadstandardního výnosu investice je také spojena s nadstandardní mírou rizika. Poškozený si musel být od počátku vědom, že investování může skončit i ztrátou. On sám na počátku své závazky plnil, nedostál jim až následně, z důvodu nezaviněné platební neschopnosti.

Obviněný rovněž namítl, že u znaku způsobení škody velkého rozsahu soud dospěl k závěru, že poškozenému Ing. R. M. nevrácením prostředků na jistině byla způsobena (souhrn útoků II. 1,3,4,5,6) škoda 6 milionů korun, pročež měl (po připočtení škody 910.000,- za útoky II. 2,7,8,9) uvedený kvalifikační znak za naplněný. Poškozený Ing. R. M. však v řízení nedoložil, že by takovým objemem prostředků disponoval a že mu je v takovém objemu skutečně odevzdal; naopak připustil, že původní smlouva o půjčce a směnky měly být nahrazeny novými, což podporovalo počáteční verzi obhajoby, že nová smlouva o půjčce a směnky nepředstavovaly předání dalších prostředků, nýbrž prodloužení lhůty, na kterou byly prostředky (2 miliony korun) poskytnuty. Pokud soud vyšel z SMS zprávy a z obviněným nesignovaných poznámek poškozeného, při absenci přímých důkazů o existenci a předání peněžních prostředků, nebylo možno tyto důkazy brát za spolehlivé. Pokud šlo o naplnění znaku způsobení škody velkého rozsahu, důkazní stav neumožňoval soudu spolehlivě vyloučit vzniklou pochybnost o jeho vině a vyvrátit jeho verzi, že objem převzatých prostředků od Ing. R. M. byl 2,7 milionů korun. Převzetí peněžních prostředků nad částku 2,7 milionů korun proto zůstalo pochybným. Právní posouzení skutku soudem, pokud měl kvalifikační znak způsobení škody velkého rozsahu za naplněný, proto považoval za nesprávné. Právní závěry soudu jsou prý v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Pod bodem B) svého podání dovolatel uvedl, že i u ostatních skutků namítá nesprávné právní posouzení skutků, když pokud šlo o aplikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, resp. § 250 tr. zákona, nebylo možno dospět k závěru o naplnění kvalifikačního znaku uvedení v omyl, když od počátku nejednal vůči poškozeným s podvodným úmyslem, nýbrž do platební neschopnosti se dostal následně z důvodu nezdařeného obchodu spočívajícího v prodeji domu v B., J., když jím nezaviněný nezdar transakce způsobil P. B., který nedoplatil kupní cenu převáděné nemovitosti a tuto navíc zatížil. Pokud šlo o aplikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, nebylo možno dospět k závěru o naplnění kvalifikačního znaku přisvojení si cizí věci , když uvedené věci si nepřisvojil, neboť jednal se souhlasem majitele, resp. je neobdržel v rozsahu podle tvrzení obžaloby.

Pod bodem C) dovolání obviněný namítl, že nesprávné právní posouzení, pokud šlo o výši uloženého trestu, spočívalo v nezohlednění jeho vyššího věku a vyčerpání plné trestní sazby a v mimořádném zvýšení trestu podle § 59 odst. 1 tr. ř., pomíjejícím okolnosti případu svědčící odchylně naopak pro nižší závažnost trestného činu a možnost jeho nápravy.

Z těchto důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí podle § 265 l odst. 1 tr. ř.

K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která uvedla, že podstatným rysem podaného dovolání byla skutečnost, že uváděné námitky byly uplatněny v rámci obhajoby již v předcházejících fázích trestního řízení. Pokud obviněný v dovolání opakoval námitky vesměs skutkového charakteru, o něž opíral svůj řádný opravný prostředek, bylo třeba mít na zřeteli setrvalou rozhodovací praxi dovolacího soudu v obdobných případech. Pokud totiž obviněný stavěl dovolání na opakování stejných výhrad, které již marně uplatnil v řízení o řádném opravném prostředku, je takové dovolání zpravidla odmítáno. Je tomu tak s ohledem na zvláštní povahu dovolacího řízení, jež je určeno ke zjišťování a nápravě specifických vad podřaditelných pod některý z dovolacích důvodů definovaných v § 265b tr. ř. Dovolací řízení není určeno k všeobecnému komplexnímu přezkumu meritorního rozhodnutí, k čemuž dovolatel obsahem svého mimořádného opravného prostředku směřoval.

Státní zástupkyně dále poukázala na to, že dovolatel sice zpochybňoval správnost právních závěrů nalézacího soudu, svou argumentaci však zakládal na zpochybňování skutkových závěrů, k nimž dospěl soud na základě výsledků dokazování, a jejich nahrazováním odchylnými skutkovými východisky, jež odpovídaly zamýšlenému podlomení právních závěrů soudu prvního stupně. Uvedla, že smyslem tohoto vyjádření není dále rozvíjet skutkové závěry nalézacího soudu a násobit argumentaci odmítající obhajobu obviněného založenou na polemice se způsobem hodnocení důkazů soudem. Odkázala proto na podrobné hodnocení provedených důkazů, které je popsáno v rozhodnutí nalézacího soudu. K tvrzením obviněného se vyjádřil soud druhého stupně, který se důkladně zabýval v odvolání uplatněnými výhradami a vyrovnal se s nimi způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Námitky, byť právní povahy, které vycházely z odchylného vymezení skutkového základu oproti závěrům soudu, byly námitkami skutkovými, nikoli právními, a zřejmě nemohly být podkladem pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Tomuto důvodu v jeho druhé alternativě naopak odpovídala výhrada obviněného proti mimořádnému zvýšení uloženého trestu podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku. Ani v tomto směru však nebylo možno uzavřít, že by uplatněná námitka svědčila pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle bodu II. výroku o vině spáchal obviněný zvlášť závažný zločin podvodu ve smyslu § 14 odst. 3 tr. zákoníku, přičemž pro takový zvlášť závažný zločin byl již dříve potrestán. Soud nepochybil, pokud vzhledem k této recidivě, které se obviněný dopustil necelé dva roky po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pro tuto trestnou činnost, dovodil, že závažnost nově spáchaného zločinu je vysoká a možnost nápravy obviněného je ztížena, když předchozí tresty se zjevně míjely výchovným účinkem. Jestliže nebylo zjištěno, že by řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou, která naplňuje některý z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., nemohl být naplněn ani odvozený důvod dovolání popsaný v druhé alternativě ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v § 265b tr. ř. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Dovolatel uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

Z logiky věci je třeba nejprve zmínit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .

Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci tedy s dovolacím důvodem podle písmene g).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Dovolatel ve svém podání pod jednotlivými body formálně namítal, že nebyly naplněny určité znaky konkrétního trestného činu, jímž byl uznán vinným. Tím sice zpochybňoval správnost právních závěrů soudu prvního stupně, uplatněnou argumentaci však zakládal na zpochybňování skutkových závěrů, k nimž nalézací soud dospěl na základě výsledků provedeného dokazování. Navíc pak mnohé z použitých argumentů byly opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení, s níž se soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly.

Lze tak souhrnně konstatovat, že dané námitky skutkové povahy nejsou důvodné, když relevantní odpovědi na ně jsou již obsaženy v rozhodnutích soudů nižších stupňů.

Ovšem i kdyby tomu tak nebylo, z charakteru podaných námitek je zřejmé, že dovolatel své tvrzení založil na tom postupu, že nejprve zpochybnil skutková zjištění nalézacího soudu, a následně nastiňoval jiný obraz skutkového stavu. Na tomto základu poté vystavěl svou námitku nesprávného právního posouzení skutku. Takovýto postup však pod uplatněný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) zahrnout nelze. Je zapotřebí znovu připomenout, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení a že tedy předmětem právního posouzení může být pouze skutek zjištěný soudem.

Pro úplnost možno konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V posuzovaném případě se ovšem ani o takovou situaci nejednalo.

Primárně tak Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jejichž závěry shledal správnými a s nimiž se zcela ztotožnil, a rovněž tak na vyjádření státní zástupkyně, jehož obsah je rekapitulován výše. Přesto z hlediska přesvědčivosti soudního rozhodnutí považuje za vhodné alespoň v krátkosti některé shora uvedené úvahy doplnit.

V prvé námitce pod bodem A) dovolatel uvedl, že nebyl naplněn znak uvedení v omyl , neboť se z jeho strany jednalo o investování s nadstandardní mírou zhodnocení a tím i nadstandardní mírou rizika. Touto námitkou se zabýval již soud prvého stupně (srov. strany 22 až 25 odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud se s jeho názorem ztotožnil, a proto v návaznosti na jeho rozhodnutí konstatuje, že z žádného důkazu nevyplývá, že by obviněný uzavíral s poškozeným smlouvy investičního charakteru, v nichž by bylo zakotveno, že výnos z nich je nejistý a může dojít i ke ztrátě vložených investic. Jednalo se o smlouvy o půjčce finančních prostředků a směnky. Tedy smluvní typy, v nichž je standardně zakotvena povinnost vrátit poskytovateli, resp. zaplatit, ve stanoveném čase stanovenou finanční částku, a to bez ohledu na to, jak příjemce původně převzaté částky s původně převzatou částkou naložil. Argumentace o rizikovosti je poté zcela neodpovídající uzavřenému smluvnímu vztahu.

Také o úmyslu obviněného adekvátně pojednal již soud prvního stupně na stranách 41 a 42 odůvodnění svého rozhodnutí, když vyslovil, že obviněný nepochybně věděl, že svým jednáním způsobí porušení zákona a takto jednat chtěl, což mimo jeho částečného doznání lze dovodit i ze skutečnosti, jakým způsobem byly jím prezentované sliby vrácení či úhrady bez skutečné snahy peníze vrátit či poskytnout odpovídající plnění (podle účelu vylákaných prostředků) či služby uhradit. Tuto skutečnost fakticky potvrzuje i rozsah trestné činnosti. Soud proto jeho zavinění hodnotil jako úmysl přímý ve vztahu ke všem skutkům. Vedle zavinění se soud zabýval i motivem, který je znakem fakultativním. Motiv, v psychologickén pojetí označovaný jako pohnutka, je v rovině trestně právní chápán jako určitý podnět, který vede pachatele ke spáchání trestného činu. V tomto konkrétním případě motivem jednání obviněného byla zjevně snaha získat majetkový prospěch na úkor dalších osob, jak vyplývá z výše popsaného hodnocení majetkové situace obviněného.

Ohledně kvalifikačního znaku způsobení škody velkého rozsahu se dovolatel snažil nastínit obraz jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v předchozím řízení, a zcela opomenul, že i s touto námitkou se řádně a podrobně vypořádal již soud prvého stupně na stranách 24 až 25 odůvodnění svého rozhodnutí, kde obšírně uvedl, v jakých časech, jakých částkách, za jakých okolností, na základě jakých právních listin mu poškozený Ing. R. M. poskytoval ve výroku uvedené finanční částky. Zabýval se i jejich původem, kdy prokázal různé zdroje, výběry z účtu, poskytování vrácených úroků opětovně jako půjček, použití peněz další osoby. Soud prvého stupně uzavřel, že má prokázaný skutkový stav tak, jak je ve vztahu k obviněnému uveden ve výroku rozsudku. Obviněný si evidentně půjčoval finanční prostředky od poškozeného, které v první fázi i splácel, aby vytvořil zdání řádných kontraktů, a to v rozsahu, který poškozený uváděl (srov. stanu 25 odůvodnění rozsudku).

Pod bodem B) svého podání obviněný paušálně ke všem ostatních jím spáchaným skutkům kvalifikovaným jako trestný čin podvodu namítal opětně nedostatek znaku uvedení v omyl a ke skutkům kvalifikovaným jako trestný čin zpronevěry nedostatek kvalifikačního znaku přisvojení si cizí věci. Co se týče v prvém případě nedostatku kvalifikačního znaku uvedení v omyl , tak jako argument uváděl, že se do platební neschopnosti dostal až následně z důvodu nezdařeného obchodu spočívajícího v prodeji domu v B., J. K tomu možno opět připomenout z rozsudku soudu prvého stupně (srov. stranu 16 jeho odůvodnění), že z kopie kupní smlouvy ze dne 7. 5. 2010 (č. l. 1267 1272 spisu) bylo prokázáno, že kupní cena nemovitosti činila 11 milionů korun, kdy P. B. byl zavázán uhradit podstatnou část kupní ceny, tj. 5.200.000,- Kč nejpozději do 60 dnů od uzavření této kupní smlouvy, kdy částka 800.000,- Kč měla být uhrazena bezprostředně po uzavření smlouvy (na dva různé účty) a zbytek měl být řešen postoupením nespecifikovaných pohledávek kupujícího na prodávající a zápočtem. Z kopie podstatné části spisu Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště B. m., č. j. V-19631/2010 (č. l. 479 504 spisu) pak bylo prokázáno, že kupní smlouva na předmětnou nemovitost byla uzavřena dne 7. 5. 2010, k zatížení této nemovitosti došlo na základě zástavní smlouvy ze dne 18. 10. 2010, přičemž první z exekučních příkazů je až ze dne 6. 1. 2012. Uvedenými důkazy lze mít za vyvrácenou obhajobu obžalovaného v tom rozsahu, kdy tvrdil, že prodej nemovitosti, z něhož očekával provizi, byl znemožněn nejprve zástavou této nemovitosti (ode dne 18. 10. 2010) a posléze exekucemi (od ledna 2012).

Na str. 13 odůvodnění svého rozhodnutí soud prvého stupně rekapituloval, že svědek P. B. mimo jiné vypověděl, že dům je neprodejný, protože v době dovolených je tam koridor náletů letadel na přistávací plochu na t. letiště, kdy letadla létají v minimální výšce nad domem. Na str. 14 odůvodnění svého rozhodnutí soud prvého stupně uvedl, že svědkyně L. E. D. vypověděla, že prodejní cena činila 6.000.000,- Kč, když po podpisu smlouvy mělo být uhrazeno 800.000,- Kč a zbytek do určité doby.

Výše uvedené skutečnosti dovolatel zcela opomíjí. Přitom již z výše uvedeného je patrno, že skutečnosti spojené s prodejem domu byly poněkud jiné, než se snažil soudu nastiňovat, nelze si nepovšimnout fingování kupní ceny, kdy skutečná kupní cena byla téměř poloviční oproti formální ceně uvedené v kupní smlouvě zřejmě za účelem klamání možného budoucího kupujícího a též skutečnosti umístění domu u letiště a tím jeho neprodejnosti. Výstižně se vyjádřil již soud druhého stupně, který uvedl (srov. stranu 11 odůvodnění jeho rozhodnutí), že spoléhání se na zcela nejistou budoucí událost, spočívající v prodeji rodinného domu, nebylo na místě a nemůže obviněného vyvinit z protiprávnosti jeho jednání.

Co se týče tvrzeného nedostatku kvalifikačního znaku přisvojení si cizí věci , dovolatel své tvrzení založil na tom, že soudu předkládal jiný skutkový děj, který neodpovídal tomu, co bylo zjištěno soudy nižších stupňů. Svědek P. B. souhlas neudělil (srov. již znění skutkové věty) a svědek Ing. R. M. soudu prokázal množství odběrů (srov. str. 26 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, zejména odstavce 2 a 3).

Pod bodem C) vznášel dovolatel námitky týkající se uloženého trestu. Zde již z hlediska procesní ekonomie postačuje říci, že dovolatel zcela opominul odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (srov. strany 44-45 soudu prvého stupně a strany 12-13 odůvodnění soudu druhého stupně). Z nich lze připomenout, že odvolací soud vyslovil, že i on je toho názoru, že u obviněného byly splněny zákonné podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody, jak jsou uvedeny v § 59 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný spáchal v bodě II. výroku o vině zvlášť závažný zločin podvodu ve smyslu § 14 odst. 3 tr. zákoníku, přičemž rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 1 T 18/2000, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 5 To 98/2002, byl pro takový zvlášť závažný zločin již potrestán a vzhledem k této recidivě, které se dopustil necelé dva roky po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pro tuto trestnou činnost, je zřejmé, že závažnost nově spáchaného zločinu je vysoká a možnost nápravy obviněného ztížena, neboť předchozí tresty se zjevně míjely svým výchovným účinkem. Důvodem pro snížení takto uloženého trestu přitom nemůže být ani věk obviněného, a ani jeho tíživé sociální poměry, které si zapříčinil sám právě oním protiprávním jednáním, kterého se dopustil, a za které byl odsouzen. Tyto skutečnosti nemohou být ani důvodem pro užití moderačního ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku pro zařazení obviněného k výkonu trestu do mírnějšího typu věznice.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. července 2015


JUDr. Jan B l á h a předseda senátu