8 Tdo 682/2009
Datum rozhodnutí: 24.06.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 682/2009



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2009 o dovolání obviněného D. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 12 To 1/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 57/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. V. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 1 T 57/2008 byl obviněný D. V. v bodech 1) - 3) uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a v bodech 2) a 3) dvěma trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Těchto trestných činů se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že:

1) postupně dne 17. 11. 2007 okolo 03.30-04.00 hodin v J., ve vinárně L. F. verbálně urážel přítomné hosty zařízení, z nichž některé i následně bezdůvodně napadl fyzicky údery pěstí do těla, a to zejména M. B., A. K., a P. Š., kterého shodil ve vinárně ze schodů;

2) dne 17. 11. 2007 okolo 03.30 hodin tamtéž bezdůvodně verbálně a následně i fyzicky napadl V. Š., a to rdoušením a údery rukou do hlavy a zad a kopem do zad, čímž jí způsobil zhmoždění měkkých tkání hlavy, přední strany krku, pravého předloktí a pravé poloviny zad, a dále tržně zhmožděnou ranku pravého ušního boltce, přičemž tato zranění, zejména bolestivostí pohmožděných částí těla a omezením jejich hybnosti, především trupu a pravé horní končetiny, omezovala poškozenou na běžném způsobu života po dobu nejméně dvou až tří týdnů, i když v pracovní neschopnosti byla až do 11. 2. 2008;

3) následně po útoku na V. Š. dne 17. 11. 2007 po 03.30 hodin tamtéž napadl i L. K., na kterého bezdůvodně zezadu zaútočil údery pěstí do hlavy, po pádu poškozeného na zem ho následně bil pěstmi, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kůstek bez posunutí úlomků a tříštivou zlomeninu nosní přepážky, podvrtnutí krční páteře, zhmoždění měkkých tkání obličeje v okolí pravé očnice a zlomeninu 5. záprstní kosti pravé ruky s posunem úlomků, což poškozeného zejména bolestivostí zraněných míst a omezením hybnosti pravé ruky omezovalo na běžném způsobu života, neboť po dobu čtyř týdnů mu na poraněnou pravou ruku byla přiložena fixační sádrová dlaha omezující pohyb zápěstí a čtvrtého a pátého prstu ruky, poté následovala rehabilitace hybnosti zápěstí pravé ruky, když poškozenému byla vystavena pracovní neschopnost až do 4. 2. 2008.

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák. a za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného, o nichž Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 12 To 1/2009, rozhodl tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Obviněný proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce JUDr. Z. R. dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, respektive na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle obviněného soud prvního stupně rozhodl o vině a trestu toliko na základě rozporuplných tvrzení poškozených, kteří byli vesměs v době spáchání uvedených činů v poměrně značně podnapilém stavu. Podle obviněného došlo k fyzickému kontaktu, nicméně nebylo zcela objasněno, kdo byl osobou útočící a kdo bránící se. Poukázal na to, že všechny důkazy navržené v neprospěch obviněného byly soudem prvního stupně provedeny, na rozdíl od těch, které navrhovala obhajoba, jež nebyly z podstatné části akceptovány. Obviněný i přesto, že dovoláním není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, akcentoval rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02 a III. ÚS 732/02, a z nich vycházející zásadu, že zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění je možný, jestliže jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad obviněný spatřoval především ve vztahu k trestnému činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Dovolatel zpochybňoval naplnění znaku, že se skutku dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Uvedl, že noční podnik, kde k činu došlo, přestal být po zavírací hodině místem veřejnosti přístupným, a pobyt osob v tomto podniku může být chápán pouze jako soukromá akce bez jakýchkoli prvků veřejné účasti jiných osob. Skutek spáchaný veřejně musí být spáchán na místě přístupném ve vztahu k blíže neustanovenému počtu osob, neboť v okamžiku, kdy je tento přístup eliminován, nemůže se jednat o prostor, ve kterém lze spáchat jakýkoli skutek veřejně, a v takovém případě není počet přítomných osob rozhodující. Obviněný dále poukázal na svá zranění, která v uvedené době utrpěl, a k nim konstatoval, že soudy obou stupňů pochybily, pokud se jejich vznikem nezabývaly a nezkoumaly je z hlediska podmínek nutné obrany. Jestliže pak soud prvního stupně v této souvislosti nevyslechl svědky navržené obviněným, nemůže jít tato skutečnost k tíži obviněného, neboť jde o porušení zásady in dubio pro reo. Obviněný brojil také proti tomu, že se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly tím, proč byla doba pracovní neschopnosti poškozených V. Š. a L. K. delší, než předpokládal soudem ustanovený znalec. Pracovní neschopnost poškozených sice není jediným kritériem pro ublížení na zdraví, ale je obecně známo, že je kritériem podstatným. Touto nesrovnalostí se soudy vůbec nezabývaly, ačkoli to mohlo mít vliv na konečné rozhodnutí.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 12 To 1/2009 a podle § 265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která konstatovala, že dovolání obviněného směřuje především do oblasti hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění, a poukázala na aktuální judikaturu Ústavního soudu, zejména zmínila nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 4/04. V posuzované věci však takový případ neshledala, neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů. Zjištění skutečného charakteru poranění poškozených soud učinil nejen na podkladě délky léčení, ale i dalších okolností, zejména toho, jakými příznaky, bolestmi nebo obtížemi, a v jaké intenzitě a po jakou dobu poškození trpěli. Výslovně odvolací soud zjištění soudu prvního stupně nehodnotil ve vztahu k nutné obraně, protože námitka beztrestnosti podle § 13 tr. zák. nebyla obsahem odvolací argumentace obviněného, a na základě provedeného dokazování nebyl soudy zjištěn takový skutkový stav, ohledně kterého by přicházela aplikace ustanovení vylučujícího trestnost takového jednání a jeho následku v úvahu. K námitce týkající se znaku veřejnosti u trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. státní zástupkyně poukázala se zřetelem na platnou judikaturu i na to, že pro výklad předmětného znaku je podstatné, aby šlo o takové místo, kde by hrubá neslušnost nebo výtržnost mohla být postřehnuta více lidmi, ať se zde v inkriminovaném okamžiku skutečně nacházejí či nikoli. V dané věci se jednalo o noční podnik, tedy místo, jež je svou povahou určeno k poskytování hostinských služeb veřejnosti. Do jeho prostor mají kromě obsluhujícího personálu přístup občané, tedy veřejnost, pro kterou jsou určeny jako pro široký a individuálně neurčený počet osob vyhledávajících tyto služby. Pro posouzení znaku veřejnosti není důležité, zda se obviněný dopustil útoků na přítomné osoby po tzv. zavírací hodině. Vzhledem k tomu, že odvolací soud k obdobně uplatněným námitkám v odvolání obviněného věnoval ve svém rozhodnutí potřebnou pozornost a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Za splnění těchto podmínek dále posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezeném, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.

Z dikce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak významné, že se jeho naplnění nelze domáhat výhradami, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, a s ohledem na obhajobu dovolatele jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Je rovněž nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními soudy učiněnými.

Obviněný v rozporu s tímto vymezením označeného dovolacího důvodu uplatnil námitky, jimiž brojil proti rozsahu provedeného dokazování, i pokud v rámci své obhajoby namítal, že on byl též osobou, která byla v průběhu činu napadena. Tyto výhrady na uvedený dovolací důvod nedopadají, neboť jejich obsahem nejsou vady právní povahy, ale jedná se o výtky zaměřené proti skutečnostem popsaným ve zjištěném skutkovém stavu. V této souvislosti je nutné poznamenat, že pro tento účel obviněný nevhodně zmínil i extrémní nesoulad mezi důkazy a právním hodnocením soudu. Vzhledem k tomu, že tyto skutečnosti nedopadají nejenom na označený, ale ani na žádné jiné dovolací důvody vymezené ustanovením § 265b tr. ř., dovolací soud neměl povinnost z jejich podnětu napadené rozhodnutí přezkoumávat.

Obviněný v souladu s označeným dovolacím důvodem uplatnil dovolání v té části, v níž vytýkal nesprávnosti ve vztahu k použité právní kvalifikaci trestného činu výtržnictví a ublížení na zdraví a Nejvyšší soud s ohledem na tyto námitky dále zkoumal, zda je dovolání opodstatněné.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

Podle tzv. právní věty se obviněný uvedeného trestného činu dopustil v alternativě, že na místě veřejnosti přístupném se dopustil výtržnosti.

Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem hrubě narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (viz rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Jedná se zpravidla o fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.).

Místem veřejnosti přístupným je takové místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených, a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi. Takové místo nemusí být přípustné bez omezení komukoli a kdykoli. Postačí, že je přístupné jen některým osobám za určitých okolností a určitou dobu (např. čekárna zdravotnického zařízení, viz k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo 969/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23, roč. 2003, T-522).

Podle toho, jak je uvedený trestný čin ve skutkových zjištěních pod body 1) 3) rozsudku soudu prvního stupně vymezen, je zřejmé, že se ho obviněný dopustil všemi třemi útoky, jak jsou ve výroku o vině popsány. Z popisu skutku je zřejmé, že obviněný se uvedeného trestného činu dopustil více útoky proti různým poškozeným, proti nimž útočil jak slovně, když je napadl vulgárními výrazy, a bezdůvodně je napadl, tak i fyzicky (viz bod 1). Zejména je patrné, že své jednání co do agresivity stupňoval a vůči poškozené V. Š. (bod 2) a poškozenému L. K. (bod 3) způsobil zejména hrubými fyzickými útoky újmu na zdraví.

Tyto skutkové skutečnosti dávají dostatečný podklad pro závěr, že obviněný znak, výtržnosti , jak je shora vymezen, naplnil.

Co se týká výhrady obviněného, že předmětné místo, nebylo místem veřejnosti přístupným, nelze se ani s touto námitkou obviněného ztotožnit, protože je zřejmé, že obviněný uvedený skutek ve všech jeho dílčích útocích spáchal ve vinárně L. F. v době kolem 03.30 04.00 hodin dne 17. 11. 2007. Je na základě shora uvedeného výkladu nesporné, že vinárna je místem, kam má v otevírací době přístup neomezený počet osob.

Námitku obviněného, že podnik byl v době, kdy se událost stala, již uzavřen, a tudíž nebyl místem přístupným veřejnosti, nelze připustit, protože neodpovídá výsledkům provedeného dokazování. Z obsahu spisu, z výpovědi svědka L. P. (č. l. 94, 249), vyplývá, že podnik L. F. je vinárnou, která je současně i diskotékou. Otevírací doba je od 21.00 hodin do 05.00 hodin, a tento časový rozvrh byl dodržen i v noci z 16. 11. 2007 na 17. 11. 2007. Současně svědek vypověděl, že v tento den v podniku byla větší návštěvnost a v době, kdy k činu obviněného došlo, se tam mohlo nacházet asi 200 lidí.

Nejvyšší soud na základě těchto poznatků shledal, že soudy nepochybily, pokud uvedený čin obviněného posoudily jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., protože bylo správně v souladu se zákonem prokázáno, že jednání obviněného naplnilo jak znak výtržnosti, tak i znak, že čin byl spáchán na místě veřejnosti přístupném.

Jestliže obviněný v další části dovolání brojil proti trestnému činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., ani ohledně těchto výhrad mu nebylo možné přisvědčit.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.

K tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že trestní zákon pojem ublížení na zdraví na rozdíl od těžké újmy na zdraví (vymezené v § 89 odst. 7 tr. zák.), nevykládá. Podle ustálené judikatury se však za ublížení na zdraví pokládá takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného, a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nemusí nutně zanechat trvalé následky. Ublížením na zdraví se rozumí změněný stav, který nastal delší dobu trvajícími zdravotními obtížemi. Musí tedy jít o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti, anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu (srov. rozhodnutí č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). V praxi se však vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého, popř. pracovní neschopnost, musí trvat nejméně sedm dnů. Při zvažování této doby je však třeba mít na paměti, že pracovní neschopnost nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy na zdraví.

S ohledem na zjištěné skutkové okolnosti, jak jsou popsány pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, bylo prokázáno, že poškozená V. Š. (bod 2) v důsledku útoku obviněného utrpěla zhmoždění měkkých tkání hlavy, přední strany krku, pravého předloktí a pravé poloviny zad, a dále tržně zhmožděnou ranku pravého ušního boltce, čímž byla poškozená v běžném způsobu života omezena po dobu nejméně dvou až tří týdnů. V pracovní neschopnosti byla až do 11. 2. 2008. Poškozený L. K. (bod 3) utrpěl zlomeninu nosních kůstek bez posunutí úlomků a tříštivou zlomeninu nosní přepážky, podvrtnutí krční páteře, zhmoždění měkkých tkání obličeje v okolí pravé očnice a zlomeninu 5. záprstní kosti pravé ruky s posunem úlomků. Tato poranění ho v běžném způsobu života omezila po dobu čtyř týdnů a byla mu vystavena pracovní neschopnost až do 4. 2. 2008.

Tyto skutečnosti jsou prokázány ve spise založenými a jako důkazy provedenými lékařskými zprávami, včetně zpracovaných znaleckých posudků a dostatečně prokazují, že oba poškození utrpěli v důsledku trestného jednání obviněného uvedená zranění.

Pokud proto obviněný v dovolání brojil proti tomu, že se soudy nezabývaly tím, proč doba pracovní neschopnosti poškozených byla delší, než předpokládal soudem ustanovený znalec, který stanovil dobu, po kterou byla poškozená V. Š. omezena v obvyklém způsobu života na dva až tři týdny (viz č. l. 219 spisu) a charakter zranění považoval za ublížení na zdraví lehčího stupně, a u poškozeného L. K. znalec konstatoval, že jeho zranění byla středně těžkého rázu, a fakticky ho omezila na dobu 11 týdnů, není tato námitka jakkoli významná. Ze všech uvedených zjištění, a to jak lékařských zpráv, znaleckých posudků, i subjektivních sdělení poškozených je zcela zřejmé, že u obou poškozených doba omezení v obvyklém životě, což pro určení, zda se jedná o újmu na zdraví významné, přesáhla judikaturou, minimálně sedmi dny, vymezenou dobu.

Ze všech těchto skutečností plyne, že poškození utrpěli zranění která, jak svým charakterem, tak i způsobem léčby naplňují znaky újmy na zdraví, jak má na mysli ustanovení § 221 odst. 1 tr. zák.

Na základě všech uvedených právních závěrů a úvah Nejvyšší soud dovolání obviněného posoudil jako neopodstatněné, protože oba soudy jeho činy kvalifikovaly jednak jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a jednak jako dva trestné činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. v souladu se zákonem. Své závěry a úvahy v odůvodněních svých rozhodnutí v potřebné míře odůvodnily. Nejvyšší soud, který se s nimi ztotožnil, na příslušné pasáže napadených rozhodnutí pro stručnost jen odkazuje.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud považoval dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. je odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. června 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová