8 Tdo 682/2007
Datum rozhodnutí: 13.06.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 682/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2007 o dovolání obviněného D. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 13 To 29/2007, který rozhodl jako soud odvolací ve věci Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 2 T 118/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 2 T 118/2006, byl obviněný D. B. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že dne 10. 2. 2006 kolem 20.00 hodin, v přítomnosti další osoby, a to svého bratra M. B., nutil pod pohrůžkou fyzické likvidace E. V., k podpisu písemnosti, ve které se tento měl přiznat ke křivé výpovědi před Krajským soudem v Plzni v roce 1998, kdy usvědčil občana P. S., ze závažného trestného činu.

Za tento trestný čin byl obviněný D. B. odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací odvolání podané obviněným D. B. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně usnesením ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 13 To 29/2007, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. G. dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný tímto dovoláním především soudům obou stupňů vytkl nedostatky při stanovení stupně společenské nebezpečnosti jednáním, jímž byl uznán vinným. Zejména poukázal na to, že soudy tuto otázku řádně nezkoumaly, když se okolnostmi činu nezabývaly ze všech hledisek stanovených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Obviněný vyjádřil, že čin kladený mu za vinu nedosahuje požadovaného stupně nebezpečnosti a měl být posouzen pouze jako přestupek. Pro tento svůj závěr vycházel z toho, že se soudy řádně nevypořádaly s pohnutkou, která jej k činu vedla, a co bylo jeho motivem k podání trestního oznámení na poškozeného. Obviněný rovněž vznesl námitky proti druhu a výši uloženého trestu a především zdůraznil, že soudy dostatečně nezohlednily jeho dosavadní bezúhonnost, jeho osobu a další polehčující skutečnosti. Nespokojil se s druhem uloženého trestu, když by účel trestu lépe splnil trest obecně prospěšných prací, anebo mu měl být trest odnětí uložen na výrazně kratší zkušební dobu. Kromě toho obviněný soudům vytkl, že nedodržely všechny zásady trestního řízení, především nepostupovaly plně v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného , a nedbaly ani na to, že jednání kladené obviněnému za vinu musí být bez nejmenších pochybností provedenými důkazy prokázáno, a konstatoval, že soudy vycházely neopodstatněně výhradně z osamoceně stojícího tvrzení poškozeného. Za nedostatek označil rovněž to, že se nezabývaly textem uvedeným na písemnosti, která měla být poškozenému obviněným předána k podpisu, z čehož dovodil neprokázání příčinné souvislosti jeho jednání se snahou požadovat, aby poškozený něco konal.

Na základě těchto výhrad obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud (dále jen Nejvyšší soud ) jeho dovolání vyhověl a aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 13 To 29/2007 a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující a aby Nejvyšší soud buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu nové projednání a rozhodnutí věci a nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.

Dovolání obviněného bylo dne 31. 5. 2007 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř.; takové případné vyjádření však Nejvyšší soud ke dni rozhodnutí o dovolání neměl k dispozici.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Při posuzování otázky, zda lze uplatněný dovolací důvod považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z dikce jeho zákonného znění, podle něhož je možné s odkazem na tento dovolací důvod dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Za naplnění uvedeného důvodu nelze považovat takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené.

Obviněný v podaném dovolání částečně v rozporu s takto vymezenými pravidly uplatnil námitky, jimiž jednak vyjádřil nedostatky v hodnocení provedených důkazů, konkrétně, že soud při hodnocení důkazů nezohlednil osobu obviněného a jeho bezúhonnost, a že ignoroval zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného a že jednání obviněnému kladené za vinu musí být bez nejmenších pochybností provedenými důkazy prokázáno. Dále obviněný mimo označený dovolací důvod uplatnil i námitku směřující proti druhu trestu, který mu byl uložen a proti délce zkušební doby.

Těmito námitkami se dovolací soud nemohl zabývat, protože na označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani na žádný jiný důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. nedopadají, protože obviněný jejich prostřednictvím buď brojil proti nesprávnosti procesního postupu vycházejícího ze zásad ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., anebo se domáhal změny ve stanovení druhu a výměry trestu na straně druhé. Tyto výhrady v rámci dovolání nelze uplatňovat (srov. např. rozhodnutí č. 22/2003 Sb.). Nejvyšší soud tudíž tuto část výhrad posoudil jako nezpůsobilé naplnit právně relevantním způsobem jakýkoliv dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ve vztahu k nim dovolání obviněného věcně nepřezkoumával.

Námitkami, které korespondovaly s označeným dovolacím důvodem a na něž se přezkumná činnost dovolacího soudu vztahuje, jsou výhrady proti materiální stránce trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným a že mezi jednáním obviněného a následkem jeho činu nebyla zachována příčinná souvislost.

Jestliže obviněný brojí proti tomu, že jeho jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., je vhodné nejprve uvést, že se tohoto trestného činu dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

Pokud obviněný ve vztahu k objektivní stránce trestného činu vytkl, že nebyl prokázán příčinný vztah mezi jednáním a následkem, lze nejprve zmínit, že základem příčinného vztahu je teorie podmínky (condicio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. Praha: ASPI, a. s., 2007, s 173). K této obecně teoretické zásadě je též vhodné připomenout, že příčinou nějakého následku je každá okolnost, která buď jako samostatná, nebo ve spojení s jinou okolností následek přivodila. Pachatel tedy způsobí zakázaný škodlivý následek ve smyslu trestního zákona i tehdy, když jeho konání nebo opomenutí je v řetězu příčin takovou složkou, bez které by k následku buď vůbec nedošlo, nebo by se nebezpečí následku alespoň snížilo (srov. č. 354/1942 Sb. rozh. tr.).

Podle popisu skutkového děje vedlo jednání obviněného D. B. spočívající v tom, že v přítomnosti další osoby nutil poškozeného E. V. pod pohrůžkou fyzické likvidace k podpisu písemnosti, ve které se tento měl přiznat, že před Krajským soudem v Plzni v roce 1998 křivě vypovídal, a tím usvědčil občana P. S., ze závažného trestného činu, k následku v podobě výhrůžkou podmíněného ovlivnění svobodné vůle v rozhodování člověka.

Na základě těchto zjištění a úvah Nejvyšší soud shledal, že příčinný vztah mezi jednáním a následkem byl v daném případě dostatečně zjištěn a objasněn, a proto nelze uvedenou námitku obviněného považovat za opodstatněnou.

Pokud obviněný vznesl další relevantní výhradu zaměřenou proti nedostatkům v materiální stránce činu, je nutné s ohledem na zjištěný skutkový stav věci, odůvodnění napadených rozhodnutí i obsah spisu konstatovat, že se otázkou společenské nebezpečnosti soudy obou stupňů zabývaly a věnovaly jí dostatečnou pozornost. Zmínit lze odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 5 - 7), kde je uvedeno, že na základě výsledků provedeného dokazování bylo zjištěno, že čin, jímž byl obviněný uznán vinným, vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. s tím, že po materiální stránce je stupeň jeho společenské nebezpečnosti vyšší než nepatrný, jak vyplývá z ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Okolnosti, které by nad tento základní stupeň společenskou nebezpečnost zvyšovaly nebo snižovaly, shledány nebyly.

S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud, který však ve vztahu k existenci materiálního znaku předmětného trestného činu doplnil, že nebezpečnost činu pro společnost je v případě zjištěného skutku určována tím, že se jednalo o působení na svědka v případu zvlášť závažné trestné činnosti, přičemž skutečnost, že svědek bral výhrůžky vážně, vyplývá také z toho, že vše neprodleně oznámil orgánům činným v trestním řízení. Soud tak dovodil, že v daném případě je dán stupeň nebezpečnosti, který zákon u tohoto trestného činu předpokládá.

Nejvyšší soud tyto úvahy považuje za správné a korespondující se všemi skutkovými zjištěními a na doplnění jen zmiňuje, že uvedené úvahy obou soudů vycházejí ze zásad stanovených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., podle něhož je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Jestliže obviněný v rámci svého dovolání též zpochybňoval existenci takové pohnutky, která vedla k závěru o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu, je potřeba poukázat na obsah spisu, z něhož vyplývá, že obviněný byl k činu dostatečně motivován především vlastní podnikatelskou činností, neboť jak ve své výpovědi sám vyjádřil, jeho podnikání je zaměřené na široké spektrum činnosti, spočívající mimo jiné v tom, že pro různé advokátní kanceláře vytěžuje osoby, hledá dlužníky atd. V konkrétní věci se jednalo o případ, kdy pro advokátní kancelář JUDr. G., který ho požádal o spolupráci, měl zjistit, kde se zdržuje svědek E. V. Obviněný rovněž doznal, že věděl, že se mělo jednat o konflikt s N. . I když obviněný popřel konkrétní souvislosti, jak byly prokázány jinými důkazy, je nepochybné, že byl zasvěcen do průběhu událostí, neboť měl uvedenou činností, která se stala předmětem tohoto skutku, pro zmíněné trestní řízení ve věci obviněného P. S. zajistit takový důkaz, aby mohl být podán návrh na obnovu řízení. Je tedy z této logiky prokázaných skutečností zřejmé, že obviněný měl dostatečnou motivaci, aby jednal způsobem, který je ve skutkových zjištěních popsán.

I tuto skutečnost je nutné hodnotit v neprospěch obviněného ve směru naplnění zákonem požadovaného stupně společenské nebezpečnosti, neboť obviněný v rozporu se zákonem jednal na popud další osoby ve snaze zajistit nepravdivý údaj pro soudní řízení, což by za určitých okolností, které v daném případě nebyly shledány, mohlo být znakem kvalifikovaného činu ve smyslu § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., především s ohledem na to, že soudy v této věci shledaly, že poškozený E. V. byl ve věci trestního řízení vedeného proti P. S. v postavení svědka. Za situace, kdy tento kvalifikovaný znak nebyl naplněn (úvahy o jeho existenci s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius nejsou namístě), nelze ve vztahu k hodnocení výše stupně společenské nebezpečnosti činu tuto skutečnost hodnotit výrazně k tíži obviněného, neboť nebylo podáno dovolání v jeho neprospěch. Lze jen konstatovat, že soudy obou stupňů určená společenská nebezpečnost zjištěným skutečnostem odpovídá.

Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah dospěl k závěru, že obviněný D. B. byl zcela opodstatněně a v souladu se zákonem uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., protože, jak správně uzavřely soudy obou stupňů po všech stránkách znaky tohoto trestného činu naplnil.

Ze všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 13 To 29/2007, i rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 2 T 118/2006, jako správné a tudíž i zákonné. Dovolání obviněného proto ve vztahu k relevantně uplatněným námitkám jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. června 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová