8 Tdo 68/2013
Datum rozhodnutí: 20.02.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 283 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zákoník



8 Tdo 68/2013-43
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2013 o dovolání obviněného D. L., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2012, sp. zn. 11 To 124/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 14/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 3 T 14/2011, byl obviněný D. L. uznán vinným v bodech 1) až 3) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
1) v období nejméně od června do prosince roku 2009 a dále nejméně od června do 16. 12. 2010 si opatřoval od obviněného R. Š. [jenž byl uznán vinným v předcházející části tohoto rozsudku v bodech 1) až 19)] léky Reactine Duo obsahující hydrochlorid pseudoefedrinu v množství 120 mg v jedné tabletě, a to za účelem výroby psychotropní látky metamfetaminu (drogy označované jako Pervitin), kdy za uvedené období si takto opatřil nejméně 44.240 ks tablet tohoto léku, ze kterých následně chemickou cestou izoloval prekursor pseudoefedrin v celkovém množství 4.247,04 gramu a z tohoto posléze vyrobil nejméně 3.397,67 gramu psychotropní látky metamfetaminu (Pervitinu), kdy podle dohody s obviněným R. Š. si vždy polovinu takto vyrobeného Pervitinu, celkem tedy nejméně 1.698,835 gramu, ponechal pro sebe, a tento posléze poskytoval za úplatu dalším doposud neustanoveným osobám jako koncovým uživatelům, a druhou polovinu Pervitinu předával obviněnému R. Š., který jej poskytoval též dalším koncovým uživatelům za úplatu či jiné naturální hodnoty,
2) v přesně nezjištěné době nejméně od měsíce února 2009 do měsíce února 2010 prodal M. B., nar., v místě jejího trvalého bydliště v K. L., ulice M. č., a dále i na rekreační chalupě č.p. v obci K. u Š., která byla majetkem jeho rodičů, nejméně v 11 případech psychotropní látku metamfetamin (Pervitin) v celkovém množství nejméně 11 gramů za celkovou částku nejméně 11.000,- Kč, kdy za jedno psaníčko si účtoval částku 1.000,- Kč,
3) v přesně nezjištěné době v roce 2010 v místě svého trvalého bydliště, a to v bytě panelového domu č.p. v ulici V. v R., zdarma poskytl R. K., nar., za protislužby spočívající v pomoci při údržbě rekreační chalupy č.p. jeho rodičů v obci K. u Š. nejméně ve 20 případech psychotropní látku metamfetamin (Pervitin) v celkovém množství nejméně 10 gramů, kdy jednotlivá dávka obsahovala množství 0,5 gramu,
přičemž pseudoefedrin je jako prekursor uveden v příloze č. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 273/2004 a v příloze Nařízení Rady č. 111/2005 a zařazen jako prekursor do tabulky 1 Úmluvy OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami č. 462/1991 Sb., a dále metamfetamin (Pervitin) je jako psychotropní látka zařazen v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách a do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.).
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to plastové tuby s Ph papírky, digitální váhy zn. TANITA 1479, bílé plastové nálevky a modré plastové nálevky.

Rovněž bylo rozhodnuto ohledně spoluobviněného R. Š., nar., jednak odsuzujícím výrokem o vině a trestu, a jednak i zprošťujícím výrokem o části pokračujícího skutku.

Vrchní soud v Praze jakou soud odvolací usnesením ze dne 27. 8. 2012, sp. zn. 11 To 124/2012, odvolání obviněných R. Š. a D. L. podaná proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný D. L. prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Šrámka z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V jeho obsahu obviněný v zásadě namítl, že celá trestní věc byla od počátku trestního řízení vystavěna na podivné a nevěrohodné výpovědi R. K. učiněné v přípravném řízení, a i když bylo vedeno poměrně široké dokazování, nebyly zajištěny žádné přímé důkazy, které by ho z trestné činnosti, která mu je kladena za vinu, usvědčovaly. I když obviněný v přípravném řízení ani v hlavním líčení nevypovídal, je jeho postoj, že trestnou činnost popírá, zřejmý, a tato jeho obhajoba vyvrácena nebyla, resp. nebyly provedeny takové důkazy, které by bez pochybností vinu obviněného, o které existují obrovské pochybnosti, prokazovaly. Za takové považoval okolnosti týkající se věcí zajištěných při domovní prohlídce rekreační chalupy v K. u Š., která je ve vlastnictví rodičů obviněného, při níž byl zajištěn batoh s injekčními stříkačkami, obvazovou vatou, gumovými hadičkami, atd. Obviněný však popřel, že by tento batoh byl jeho, přičemž podle jeho slov není ani zřejmé, jak se v garáži rekreační chalupy patřící jeho rodičům vůbec objevil, když nebyly provedeny žádné důkazy, které by vlastnictví obviněného prokazovaly. Námitky zaměřil i proti počtu lékových tablet, jež měl převzít od spoluobviněného R. Š., a množství údajně vyrobeného pervitinu, s tím, že podle něj celé trestní řízení nebylo vedeno standardně, zejména s ohledem na to, že policie měla k dispozici výpověď svědka R. K. dříve, než zahájila trestní stíhání. Soudům taktéž vytknul, že výslechy svědků P. D. a V. Ch. ohledně tvrzení svědkyně M. B. pokládaly za nevěrohodná svědectví. Pokud byli při hlavním líčení jako svědkové vyslechnuti příslušníci Policie České republiky R. M. a R. S., tito svědci, jež soud pokládá za věrohodné, obviněného usvědčovali, avšak nic významného neuvedli. Obviněný rovněž poukázal na to, že tito svědci při výpovědi dne 22. 2. 2012 zamlčeli, že se svědkem R. K. jednali a sepsali s ním úřední záznamy, o čemž věděl i státní zástupce. I přes významné výhrady, které byly obhajobou v tomto duchu ve věci vznášeny, soudy požadavek obhajoby na provedení výslechu svědka R. K. při hlavním líčení nevyhověly s tím, že Policie České republiky sdělila, že tohoto svědka nemůže předvést, protože se nezdržuje doma a skrývá se. Obviněný přitom ze sdělení obhájce ví, že tento svědek se zdržuje na stálé adrese a běžně se pohybuje po městě R. Z uvedeného vyplývá nezájem policie na tom, aby tento svědek byl znovu soudem vyslechnut. Pokud soud opětovný výslech tohoto svědka nezajistil, porušil tím práva obviněného na obhajobu. K tomu dovolatel zdůraznil, že policisté R. M. a R. S. jsou v současné době pro trestnou činnost obdobného charakteru prověřováni Generální inspekcí bezpečnostních sborů, pracoviště Liberec, pod č. j. GI-TC-86-8/2012, což svědčí o jejich nevěrohodnosti coby svědků v trestní věci obviněného.

Ze všech uvedených důvodů obviněný D. L. v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2012, sp. zn. 11 To 124/2012, v celém rozsahu a věc podle § 265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž připomněl, že dovolatel uplatňuje argumentaci shodně jak to již učinil v odvolání, jímž se příslušný soud náležitě zabýval a o němž správně rozhodl. Uplatněnými argumenty obviněný brojí výhradně proti způsobu, jakým proběhlo důkazní řízení, na jehož základě soud dospěl ke skutkovým zjištěním pod body 1) až 3) týkající se dovolatele. Ač výslovně tzv. extrémní nesoulad nebyl zmíněn, jeho argumentace s ním souvisí, a to i přesto, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování, jež se s potřebnou pečlivostí zaobíralo právě obviněným namítanými výpověďmi svědka R. K. a policistů R. M. a R. S. Státní zástupce proto uzavřel, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda argumenty obviněného lze podřadit pod jím označený dovolací důvod, neboť jen dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit věcnému přezkoumání.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a proto je možné takto podaným dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř.

Je též nutné připomenout, že obecně platí zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen extrémní nesoulad , resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Z obsahu podaného dovolání je však patrné, že obviněný takovou výhradu výslovně v dovolání neuplatnil.

Dovolání obviněného se týká výhradně výtek proti postupu, jakým soudy hodnotily důkazy, a proti konkrétně zmiňovaným svědectvím, jež dovolatel konfrontoval s vlastní verzí obhajoby a především s výpovědí svědka R. K., jejž soudy na rozdíl od obviněného považovaly za nevěrohodného.

Uváží-li se jednotlivé výhrady, které jsou v dovolání rozvedeny, je z nich zcela patrné, že jsou soustředěny do tvrzení založených na tom, že se obviněný jednání kladeného mu za vinu nedopustil. Jde tedy o námitky, jimiž se dovolatel domáhal, aby soudy uvěřily jeho verzi obhajoby, případně svědeckým výpovědím hovořících výlučně v jeho prospěch, jimiž mělo být podle jeho názoru prokázáno, že čin kladený mu za vinu, nespáchal.

Po obsahové stránce je z podaného dovolání patrné, že obviněný svými výtkami zvolený dovolací důvod nemohl naplnit. Je nutné vycházet z toho, že jakýkoli paušální, neurčitý a nekonkrétní odkaz není právní výhradou, jak má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde nestačí. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

Vzhledem k tomu, že obviněný své dovolání opřel o § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak výhrady v něm soustředil proti vedení dokazování a způsobu hodnocení důkazů, a vytýkal tak nesprávnost skutkových zjištění, nenaplnil obecná kritéria vymezující dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto nemohl správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat.

I přesto, že bylo dovolání podáno z jiného než uplatněného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud nad rámec podaného dovolání považuje za nutné uvést, že v dané věci nevznikají pochybnosti o tom, že postupovaly v souladu se všemi zákonnými pravidly a požadavky vymezenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů plyne, že se soudy otázce viny obviněného věnovaly velmi pečlivě a soustředily dokazování právě na to, aby jeho vinu nade vší pochybnost prokázaly. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně v potřebné míře vysvětlil, o které důkazy své závěry o vině obviněného opřel a kterým důkazům a z jakých důvodů neuvěřil (srov. strany 8 až 31 jeho rozsudku). Soud druhého stupně se s jeho závěry skutkovými i právními zcela ztotožnil a neshledal v postupu nalézacího soudu ani v jím vydaném rozhodnutí žádné nedostatky (srov. strany 3 až 4 usnesení odvolacího soudu). Z celého kontextu argumentů uvedených v obou rozhodnutích je patrné, že soudy hodnotily provedené důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu a dospěly k závěru, že všechny ve věci provedené důkazy tvoří ucelený řetězec svědčící o vině obviněného. Soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě objasnit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Neopominuly ani obhajobu obviněného a věnovaly jí potřebnou pozornost a logicky vysvětlily, proč a jakými důkazy ji považovaly za vyvrácenou. Všechna zjištění, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily, spolu vzájemně souvisejí, podporují se a doplňují bez vnitřních rozporů a vnějších nesouladů.

Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že obviněný byl uznán vinným na podkladě spolehlivě zjištěného skutkového stavu a v souladu se zákonem. Dovolání obviněného proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. února 2013

Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová