8 Tdo 671/2010
Datum rozhodnutí: 16.11.2010
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.




8 Tdo 671/2010
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2010 o dovolání obviněného P. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 9 To 544/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 138/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 10. 2009, sp. zn. 92 T 138/2009, v trestní věci obviněného P. K. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) podle § 37a trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák. ) zrušil výrok o vině pokračujícím trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. (v bodech 1 4), celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad, z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 4 T 12/2009, a obviněného uznal vinným, že:

1. nejméně v době od 26. 8. 2008 do 2. 9. 2008 užíval motorové vozidlo Mazda SR E 220 VAN, bílé barvy, které bylo ke škodě F. P., trvale bytem B., ulice M., odcizeno v blíže neurčenou dobu od 23.00 hodin dne 25. 8. 2008 do 7.30 hodin dne 26. 8. 2008 v B. na ulici M. po nedovoleném překonání uzamčení vozidla a poškození zámků dveří, neoprávněně opatřeno registračními značkami a poškozeno - opatřeno různými nápisy a zatřením bílou barvou skla pátých dveří vozidla, čímž poškozenému F. P. byla způsobena škoda odcizením ve výši 41.000,- Kč a škodu poškozením vozidla ve výši 21.400,- Kč, přičemž následně při pokusu policejní hlídky provést dne 2. 9. 2008 na ulici K./S. v B. kontrolu vozidla a jeho řidiče, počal ujíždět, nerespektoval světelné ani zvukové znamení policejní hlídky vyzývající ho k zastavení vozidla, nakonec byl policejní hlídkou zadržen na ulici O. v B. před domem, to vše, ačkoliv obžalovaný P. K. si musel být vědom, že vozidlo pochází z trestné činnosti (ze sp. zn. 4 T 12/2009),

2. nejméně v době od 16. 9. 2008 do 20. 10. 2008 užíval motorové vozidlo tovární značky Škoda Felicia Combi, barvy šedá metalíza, které bylo odcizeno v blíže neurčenou dobu od 22.05 hodin dne 15. 9. 2008 do 5.45 hodin dne 16. 9. 2008 v B. na ulici J. v blízkosti komplexu garáží ke škodě K. N. S., trvale bytem B., B., po nedovoleném překonání uzamčení vozidla a poškození zámku zapalování vozidla, ve kterém se rovněž nacházely dvě dětské autosedačky, dva jezdecké biče a speciální jezdecké kalhoty pro jízdu na koních, kdy uvedené osobní motorové vozidlo bylo následně poškozeno - demontována část světel vozidla, okrasné lišty vozidla na jeho bocích, poškozen jeden z nárazníků vozidla, demontována kabeláž elektrorozvodů a řídící jednotka vozidla, akumulátor, vyměněna kola tohoto vozidla, dále poškozena přístrojová deska vozidla a i celý jeho interiér, čímž poškozené byla způsobena škoda odcizením ve výši 56.760,- Kč a škoda poškozením vozidla ve výši 42.100,- Kč, to vše, ačkoliv obžalovaný P. K. si musel být vědom, že vozidlo pochází z trestné činnosti (ze sp. zn. 4 T 12/2009),

3. nejméně v době od 28. 9. 2008 do 21. 10. 2008 užíval motorové vozidlo tovární značky Škoda Felicia Combi, barvy šedá metalíza, které bylo odcizeno ke škodě poškozené Ž. Š., trvale bytem B., P., v blíže neurčenou dobu od 15.00 hodin dne 20. 9. 2008 do 13.00 hodin dne 28. 9. 2008 v B. na ulici O. na parkovišti po nedovoleném překonání uzamčení vozidla a poškození zapalování vozidla, čímž poškozené byla způsobena škoda odcizením ve výši 59.700,- Kč a škoda poškozením vozidla ve výši nejméně 14.500,- Kč, to vše, ačkoliv obžalovaný P. K. si musel být vědom, že vozidlo pochází z trestné činnosti (ze sp. zn. 4 T 12/2009),

4. nejméně v době od 13. 10. 2008 do 21. 10. 2008 užíval motorové vozidlo tovární značky Seat Cordoba 1.9 D, barvy zelená metalíza, které bylo ke škodě poškozené K. J., trvale bytem O., ulice A., odcizeno v blíže neurčenou dobu od 7.00 hodin dne 12. 10. 2008 do 7.30 hodin dne 13. 10. 2008 v B. na ulici C. po nedovoleném překonání uzamčení vozidla - zámku levých předních dveří vozidla a poškození zámku zapalování vozidla a spínací skříňky, kdy ve vozidle se rovněž nacházelo 5 párů dámské obuvi, sportovní taška zn. Nike obsahující sportovní oblečení, riflové sako a podzimní kabát, motorové vozidlo bylo následně poškozeno - demontován akumulátor, poškozena přístrojová deska vozidla, čímž poškozené byla způsobena škoda odcizením ve výši 60.850,- Kč a škoda poškozením vozidla ve výši 13.100,- Kč, si musel být vědom, ačkoliv obžalovaný P. K. věděl, že vozidlo pochází z trestné činnosti (ze sp. zn. 4 T 12/2009),

5. v blíže neurčené době od 2. 9. 2008 do 17. 9. 2008 v B. užíval nákladní motorové vozidlo značky Mazda E220, bílé barvy, v hodnotě 79.100,- Kč, které bylo ke škodě K. F., trvale bytem R., L., M., odcizeno po poškození zámku dveří řidiče dne 2. 9. 2008 v R. v L., M., včetně věcí v něm se nacházejících, kdy z tohoto vozidla byly následně odstraněny firemní polepy a vybroušeno VIN číslo v prostoru motoru a takto bylo vozidlo dne 17. 9. 2008 zajištěno Policií ČR v B., přičemž ze všech okolností si musel být vědom toho, že toto vozidlo pochází z trestné činnosti,

6. v blíže neurčené době od 3. 9. 2008 do svého zadržení dne 21. 10. 2008 v B. užíval osobní motorové vozidlo značky VW Golf fialové barvy, v hodnotě 45.100,- Kč, které bylo ke škodě D. P., trvale bytem R., W., J., odcizeno po poškození zámku spolujezdce vozidla a vylomení spínací skříňky v blíže neurčenou dobu od 3. 9. 2008 do 4. 9. 2008 v R., W., Z. v parkovacím domě a následně dne 22. 10. 2008 zajištěno Policií ČR v B., přičemž ze všech okolností si musel být vědom toho, že toto vozidlo pochází z trestné činnosti,

7. dne 13. 10. 2008 v době kolem 11.00 hodin v B. po ulici D. řídil osobní motorové vozidlo značky VW Golf fialové barvy, ačkoliv nebyl ve smyslu § 81 zákona č. 361/2000 Sb., držitelem příslušného řidičského oprávnění, neboť toto pozbyl dne 11. 3. 2008 v důsledku dosažení 12ti trestných bodů .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako pokračující trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. [skutky popsané pod body 1. až 6.] a jednak jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. [skutek popsaný pod bodem 7.], a za tyto trestné činy, jakož i za sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) a e) tr. zák., spáchaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným v bodě 5 rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 4 T 12/2009, a dále za sbíhající se trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 4 T 192/2008, mu uložil podle § 251 odst. 2 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. mu dále uložil souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to dvou kusů autoklíčů na fialovém přívěsku na krk. Současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 4 T 192/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozené F. P., bytem B., M., K. N. S., bytem B., B. a Ž. Š., bytem B., P., odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 9 To 544/2009, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Olivy podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Dovolatel ve vztahu ke skutkům popsaným pod body 6. a 7. rozsudku uvedl, že po provedeném dokazování neexistuje jediný přímý důkaz, na základě něhož by bylo možné dovodit či konstatovat, že se skutečně předmětného trestného činu dopustil. Výrok o vině obžaloba opírala pouze o svědecké výpovědi, které jsou co do obsahu velmi neurčité, mlhavé a zavádějící. Oba policisté sice jako svědci uvedli, že jej znali z předchozí činnosti, z čehož ovšem nelze v žádném případě dovozovat, že to byl právě on, koho viděli a kdo se měl dopustit trestné činnosti, jež je mu kladena za vinu. Vždyť si policisté nebyli schopni ani vzpomenout, za jakých okolností, kdy, kde a v jakou hodinu jej viděli, zvláště pak je-li povinností policistů učinit o takových skutečnostech úřední záznam pokud možno bezodkladně (tento byl vyhotoven z blíže neznámých důvodů až deset dnů poté, co měl být spatřen na místě činu).

Obviněný rovněž považoval za nutné upozornit na skutečnost, že v rámci provedeného ohledání místa činu dne 22. 10. 2008 byla ve vozidle VW Golf fialové barvy zajištěna pachová stopa uvedená mezi důkazy pod č. 1, která se ovšem neukázala podle výsledku odborného vyjádření být totožná s jeho pachovou stopou.

K výpovědi T. K. (stran bodů 6. a 7. výroku rozsudku) dovolatel uvedl, že tato vykazuje znaky ambivalentnosti a rozpory v přípravném řízení a řízení před soudem. Nebylo-li nade vší pochybnost prokázáno, že se dopustil jednání uvedeného pod bodem 6., nelze jej bez dalšího v žádném případě uznat vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. popsaného pod bodem 7., navíc není-li uvedené jednání od 1. 1. 2010 již trestným činem.

Ke skutku popsanému pod bodem 5. rozsudku obviněný uvedl, že z uvedeného jednání by měl být usvědčován pouze svědeckou výpovědí T. K., která se diametrálně odlišuje v přípravném řízení a v řízení před soudem. Má za to, že důvodem jednání T. K. je msta vůči jeho osobě, neboť jmenovaný mu dlužil peníze a nebyl ochoten mu je dobrovolně vrátit, což nikterak nerozporoval. Navíc tento svědek byl v minulosti trestně stíhán a odsouzen pro totožnou trestnou činnost, která je nyní jemu kladena za vinu, což značně snižuje míru věrohodnosti jeho svědecké výpovědi.

Dovolatel soudu prvního stupně rovněž vytknul, že postupoval nesprávně, jestliže po provedení důkazů a jejich zhodnocení konstatoval, že se jednání, jež jsou mu kladena za vinu, dopustil, a uznal ho vinným, protože nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že tyto skutky spáchal. Má tedy za to, že nebyly respektovány základní zásady trestního řízení uvedené v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.

Obviněný dále uvedl, že důvod dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotně právním posouzení. Dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. V projednávané věci spatřuje vady rozhodnutí v nesprávné aplikaci ustanovení týkajících se zavinění z hlediska ustanovení § 4 tr. zák., jakož i v absenci obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, kdy tyto skutečnosti mají vliv na samotnou trestně právní odpovědnost jeho osoby, jakož i na následné právní posouzení skutku. Podle jeho názoru ze skutkových okolností, které zjistil soud, nevyplývá naplnění zákonných znaků příslušné formy zavinění, tedy úmyslného jednání, respektive jednání s úmyslem získat prospěch podle jeho názoru nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podílnictví či trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění.

Dovolatel zdůraznil, že si je vědom, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění učiněného soudy a v návaznosti na tento skutkový stav posuzovat hmotně právní aspekty věci a skutková zjištění nemůže změnit. Nelze mít však za to, že je naprosto a bez výjimky tímto skutkovým stavem vázán, zvláště tehdy, když učiněná skutková zjištění soudů obou stupňů v jeho věci nejsou takového rozsahu a kvality, aby umožnila soudům v dané věci přijmout odpovídající právní závěry.

Obviněný poukázal i na to, že zásada volného hodnocení důkazů rozhodně neznamená absolutní libovůli při posuzování důkazů, naopak závěry, které soud na základě provedených důkazů učiní, by měly minimálně odpovídat pravidlům formální logiky. Důkazní nouzi nebo jen mezery ve skutkovém základu věci nelze proto přičítat na vrub obviněného. Opačným postupem, který není projevem libovůle nebo svobody rozhodujícího orgánu, ale vytváří se přísně logicky a opírá se o právní vědomí, o všestranné hluboké a logické zhodnocení důkazů a jejich vzájemných souvislostí s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, nelze dospět k rozhodnutí, které by jako rozhodnutí zákonné naplnilo účel trestního řízení.

Dovolatel je rovněž přesvědčen, že při správném vyhodnocení důkazů, všech okolností případu ve všech svých souvislostech jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, měl soud dojít k jinému právnímu závěru, než jak tomu je v jeho rozhodnutí uvedeno, a to v tom smyslu, že u něj není a nebyla dána volní složka spáchat společensky nebezpečné jednání se škodlivým následkem předpokládaným v § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. a § 180d tr. zák.

Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítal, že ustanovení § 180d tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 nemá ekvivalent v trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010. Uvedené jednání již není trestným činem a odvolací soud měl při rozhodování o trestu v tomto případě postupovat tak, že souhrnný trest odnětí svobody poměrně zkrátí ve smyslu ustanovení § 419 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník ), a souhrnný trest zákazu činnosti se nevykoná. Rovněž uvedl, že odvolací soud měl postupovat ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 trestního zákoníku a § 3 odst. 1 trestního zákoníku.

V závěru podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v plném rozsahu jak rozsudek (správně mělo být uvedeno usnesení) Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 9 To 544/2009, tak rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009 (správně mělo být uvedeno ze dne 8. 10. 2009), sp. zn. 92 T 138/2009, oba v plném rozsahu, a to z důvodů předpokládaných v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

S odkazem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolatel požádal o projednání věci v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že z hlediska konstrukce dovolání jako mimořádného opravného prostředku jsou bez významu ty námitky dovolatele, jimiž brojí proti průběhu a výsledkům dokazování, pokud vznáší výhrady proti způsobu, jímž soud hodnotil ten který důkaz a na základě tohoto hodnocení potom formuloval skutkový stav. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ostatně sám dovolatel uvádí, předpokládá námitku existence vadné aplikace ustanovení hmotného práva na skutkový stav vzešlý z dokazování. Výhradami proti způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem však dovolatel nezpochybňuje právní závěry soudu, nýbrž jeho závěry skutkové, přičemž očividně sleduje cíl spočívající v nastolení odlišných skutkových východisek, z nichž by bylo možné dospět k protikladným závěrům právním že se totiž trestného činu nedopustil. Takovéto výhrady ovšem nemohou deklarovaný důvod dovolání naplnit a neodpovídají ani žádnému jinému ze zbývajících dovolacích důvodů, jak jsou vyjmenovány v ustanovení § 265b tr. ř.

Za námitku hmotně právní povahy lze podle státního zástupce považovat tvrzení obviněného, že bylo nesprávně aplikováno ustanovení § 4 tr. zák. o zavinění a že ve výroku o vině absentují znaky skutkových podstat trestných činů podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. a podle § 180d tr. zák. Výhradu proti naplnění subjektivní stránky je však třeba odmítnout, neboť opakovaně a nikoli pouze jednorázově či po zcela krátkou, přechodnou dobu užíval motorová vozidla, u nichž z povahy jejich poškození i z toho, že mu nebyla předána jejich vlastníkem, musel být srozuměn s tím, že byla z moci skutečných vlastníků odňata v rozporu se zákonem, tj. odcizena. Pokud při tomto vědomí vozidla užíval, naplnil nepochybně subjektivní stránku (avšak i ostatní zákonné znaky) trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák.; totéž lze při jeho vědomí dosažení dvanácti bodů za přestupky v dopravě konstatovat i o trestném činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák.

Státní zástupce rovněž uvedl, že pokud dovolatel namítá, že trestní zákoník nezná obdobu dřívějšího trestného činu podle § 180d tr. zák., jde o námitku lichou. Toto dřívější ustanovení nahradil dokonce přísněji trestný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť podle doktrinálních výkladů i současné soudní praxe je třeba právě podle tohoto ustanovení postihovat jednání pachatelů mařících výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci (než soudu) tím způsobem, že vykonávají určitou činnost i navzdory tomu, že jim bylo odňato příslušné oprávnění vydávané podle zvláštního právního předpisu, přičemž takové oprávnění je podmínkou k tomu, aby dotyčný subjekt mohl vymezenou činnost vůbec vykonávat. Typicky to platí právě pro řidiče, jimž byl odňat řidičský průkaz rozhodnutím obecního úřadu obce s rozšířenou působností, neboť odnětí řidičského oprávnění na základě dosažení dvanácti bodů je výrazem ztráty jeho odborné způsobilosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 2911).

S ohledem na shora uvedené státní zástupce zdůraznil, že ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je ohroženo přísnější trestní sazbou než někdejší § 180d tr. zák., tudíž aplikace trestního zákoníku není pro obviněného výhodnější, a proto nepřichází v úvahu jakkoli modifikovat uložený trest ve smyslu § 419 trestního zákoníku, jak navrhuje obviněný. Z téhož důvodu nelze mít za naplněný ani druhý dovolatelem uplatněný důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Státní zástupce proto shrnul, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, jež by zakládala některý z uplatněných či jiný důvod dovolání, a v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné a zčásti bylo rovněž podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr ř. Rovněž vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

K prvnímu z obviněným uplatněných dovolacích důvodů je zapotřebí uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu některé námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohou obstát. Jedná se především o výhrady, jimiž napadal rozsah provedeného dokazování a především způsob hodnocení důkazů ze strany soudů [např. ke skutkům popsaným pod body 6. a 7. rozsudku uvedl, že po provedeném dokazování neexistuje jediný přímý důkaz, na základě něhož by bylo možné dovodit či konstatovat, že se skutečně předmětného trestného činu dopustil, že výrok o vině je opřen pouze o výpovědi svědků (policistů), které jsou co do obsahu velmi neurčité, mlhavé a zavádějící, že výpověď svědka T. K. u těchto dvou skutků vykazuje znaky ambivalentnosti a rozpornosti, že ze skutku popsaného pod bodem 5. rozsudku jej usvědčuje pouze svědecká výpověď jmenovaného svědka, která se ovšem diametrálně odlišuje v přípravném řízení a v řízení před soudem]. Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že obviněným takto vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod citovaný dovolací důvod podřaditelné. V tomto směru jde jednak o námitku nesprávné aplikace ustanovení § 4 tr. zák. a jednak o námitku, že ve výroku o vině absentují obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.

K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným v České republice nebo v cizině jinou osobou nebo jako odměna za něj, spáchá-li takový čin ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě větší hodnoty.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.

Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění.

Z tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný užíval motorové vozidlo ačkoliv si musel být vědom, že vozidlo pochází z trestné činnosti (skutky popsané ad 1. až 4.), resp. v blíže neurčené době užíval motorové vozidlo přičemž ze všech okolností si musel být vědom toho, že toto vozidlo pochází z trestné činnosti (skutky popsané ad 5. a 6.).
Z okolností uvedených zejména v rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. strany 6 a 7 rozsudku) i ve spisu samotném lze spolehlivě dospět k závěru shodnému, jaký ve svých rozhodnutích vyslovily soudy obou stupňů, tedy že jednáním dovolatele byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. (skutky popsané ad 1. až 6.), a že šlo o tento trestný čin spáchaný za podmínek pokračování. Tohoto trestného činu se obviněný dopustil v úmyslu nepřímém ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. (srov. stranu 7 odůvodnění odsuzujícího rozsudku), když vozidla specifikovaná v bodech 5. a 6. měla rakouské registrační značky, obě měla poškozené zámky a obviněný jako autoelektrikář si navíc musel být vědom toho, že užívá věc získanou trestným činem spáchaným v cizině jinou osobou. Ve vztahu ke všem motorovým vozidlům, s nimiž obviněný disponoval, pak považuje Nejvyšší soud (ve shodě se státním zástupcem) za vhodné ještě dodat, že obviněný motorová vozidla opakovaně a nikoli pouze jednorázově či po zcela krátkou nebo jen přechodnou dobu užíval, přičemž vzhledem k povaze jejich poškození i tomu, že mu nebyla předána jejich vlastníkem, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že byla z moci skutečných vlastníků odňata v rozporu se zákonem, tj. odcizena.

Jako další dovolací důvod obviněný ve svém podání uplatnil ten, který je obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když namítal, že ustanovení § 180d tr. zák. nemá ekvivalent v trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010, takže jeho jednání popsané pod bodem 7. odsuzujícího rozsudku již není trestným činem, a proto odvolací soud měl při rozhodování o trestu postupovat jednak tak, že souhrnný trest odnětí svobody poměrně zkrátí ve smyslu ustanovení § 419 trestního zákoníku a souhrnný trest zákazu činnosti se nevykoná, a jednak ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 a § 3 odst. 1 trestního zákoníku.

K tomu je vhodné nejprve v obecné rovině zmínit, že jmenovaný dovolací důvod je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.

Už z této zákonné citace je zřejmé, že obviněným uplatněné námitky nejsou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelné. S jistou mírou tolerance však tyto výhrady lze podřadit pod první z jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.

K uvedené problematice je zapotřebí (opět jen ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009) se dopustil, kdo řídil motorové vozidlo, ačkoliv nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního zákona.

Zjistil-li již soud prvního stupně, že obviněný dne 13. 10. 2008 v době kolem 11.00 hodin v B. po ulici D. řídil osobní motorové vozidlo ačkoliv nebyl ve smyslu § 81 zákona č. 361/2000 Sb. držitelem příslušného řidičského oprávnění, neboť toto pozbyl dne 11. 3. 2008 v důsledku dosažení 12ti trestných bodů (skutek popsaný ad 7.), je mimo jakoukoliv pochybnost, že takovým jednáním naplnil všechny formální znaky skutkové podstaty jmenovaného trestného činu.

Krajský soud v Brně, který o odvolání obviněného rozhodoval dne 28. 1. 2010, však musel pečlivě vážit, zda takové jednání obviněného lze i za účinnosti trestního zákoníku právně kvalifikovat jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. (toto ustanovení totiž do trestního zákoníku pojato nebylo), stejně jako otázku, zda je lze podřadit pod některé ustanovení zvláštní části trestního zákoníku. Z nich by přicházelo v úvahu ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) o trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, jehož se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle zvláštního právního předpisu.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci, a to v tomto konkrétním případě na výkonu rozhodnutí, jimiž byla určitá činnost zakázána nebo bylo odňato oprávnění k jejímu výkonu.

Oproti úpravě platné a účinné do 31. 12. 2009 umožňuje nová formulace objektivní stránky v posledně citovaném ustanovení vykonává činnost , pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu postihnout nejen pachatele, který maří výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána, ale i toho, kdo poté, co mu bylo odňato příslušné oprávnění vydané podle zvláštního právního předpisu podmiňující možnost k výkonu určité činnosti, tuto činnost vykonával.

Účelem ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je bezpochyby zájem na tom, aby nebyla vykonávána určitá činnost osobou, které výkon této činnosti byl zakázán či sankčně ztratila způsobilost tuto činnost vykonávat. Toto ustanovení nahlížené účelem zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 361/2000 Sb. ) totiž zajišťuje, aby činnost, která může ohrozit veřejný zájem na bezpečném silničním provozu, byla vykonávána jen osobami k tomu způsobilými.

Aniž by na tomto místě bylo zapotřebí podrobně rozvádět další argumenty, stačí s odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010 (dosud nepublikované ve Sb. rozh. trest.), konstatovat, že podle jeho právní věty II. za odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho mu bylo doručeno obecním úřadem obce s rozšířenou působností oznámení a výzva podle § 123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu, resp. v případě podání námitek proti provedenému záznamu, kterým bylo dosaženo celkového počtu 12 bodů, bylo pravomocně rozhodnuto tímto obecním úřadem podle § 123f odst. 3 cit. zák. č. 361/2000 Sb. o zamítnutí námitek řidiče, neboť je neshledal odůvodněné. V důsledku toho, pokud pachatel řídí motorové vozidlo i poté, co mu bylo takto řidičské oprávnění odňato rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, naplňuje znaky trestného činu (přečinu) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

Lze tak uzavřít, že shora popsané jednání obviněného, jehož se dopustil před 1. lednem 2010, by bylo možno i po tomto datu právně kvalifikovat jako trestný čin (přečin) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Současně je však nutno aplikovat ustanovení § 2 odst. 1 trestního zákoníku, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Protože pachatel přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je ohrožen přísnější trestní sazbou (trest odnětí svobody až na tři léta) než podle dřívějšího § 180d tr. zák. (trest odnětí svobody až na jeden rok nebo peněžitý trest nebo zákaz činnosti), je pro něho evidentně příznivější ustanovení § 180d tr. zák.

Z toho pak vyplývají i další závěry jednak že aplikace ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, a jednak že jednání obviněného by bylo možné právně kvalifikovat podle zákona účinného v době spáchání činu, tedy jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., třebaže ten v době rozhodování soudů obou stupňů již nebyl v platnosti (byl zrušen ustanovením § 420 trestního zákoníku).

Při úvaze, zda takové právní posouzení přicházelo v úvahu i v daném případě, je třeba připomenout, že pojmovými znaky trestného činu jsou nejen znaky formální, ale také materiální. Tyto znaky jako podmínky trestnosti činu přitom nelze směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat (srov. rozhodnutí č. 20/1998 Sb. rozh. trest.). Pro spolehlivý závěr, zda se v tom kterém případě jedná či nejedná o trestný čin, je proto nezbytné zjišťovat vedle existence formálních znaků příslušné skutkové podstaty (tj. těch znaků, které jsou uvedeny v zákoně, tzv. typové znaky) také to, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný.

Podle § 3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.

Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.

Při řešení otázky, zda jednání obviněného (popsané pod bodem 7. odsuzujícího rozsudku) vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.

Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že relevantně uplatněným námitkám obviněného nelze přisvědčit. Soudy prvního ani druhého stupně zásadně nepochybily, pokud zmiňované jednání obviněného právně posoudily jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. Při hodnocení materiální stránky jeho jednání nemohly přehlédnout, že jde o pachatele mnohokrát soudně trestaného pro převážně majetkovou trestnou činnost, kterou znovu spáchal i v posuzované věci, a právě v bezprostřední souvislosti s ní, resp. v návaznosti na ni řídil bez řidičského oprávnění motorové vozidlo (nezjištěným pachatelem před tím odcizené). Právě s přihlédnutím k těmto okolnostem případu a osobě pachatele rozhodně nemohlo postačovat, aby stíhaný skutek byl posouzen jen jako odpovídající přestupek. Proto soud druhého stupně při rozhodování o odvolání obviněného nemohl ani modifikovat (ve smyslu přechodného ustanovení § 419 trestního zákoníku) uložený trest, jak se toho obviněný domáhal.

Z těchto důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. listopadu 2010

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a