8 Tdo 670/2015
Datum rozhodnutí: 15.07.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoník



8 Tdo 670/2015-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2015 o dovolání obviněného M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 8 To 481/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 116/2014, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 1 T 116/2014, byl obviněný M. B. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil útoky popsanými v bodech 1) a ž 3) tím, že
1) dne 28. 3. 2013 v B. uzavřel Smlouvu o úvěru se společností ESSOX s. r. o., IČ: 26764652 (dále společnost ESSOX ), prostřednictvím obchodního partnera AAA Auto a.s., provozovna Černovická 38, Brno (dále společnost AAA Auto ), jejímž předmětem bylo financování vozidla ŠKODA OCTAVIA 1Z, rz., r. v. 2010, barva šedá-pastel, vin v pořizovací ceně 279.789 Kč pro společnost P. s.r.o. (dále společnost P. ), přičemž obviněný jako zástupce společnosti na místě zaplatil akontaci ve výši 30.000 Kč, financovaná částka (poskytnutý úvěr) byl tak ve výši 249.789 Kč, vozidlo na místě převzal a zavázal se, že společnost P. bude hradit pravidelné měsíční splátky ve výši 7.477 Kč od 28. 4. 2013 a dále vždy k 28. dni každého měsíce, současně s podpisem Smlouvy o úvěru došlo k uzavření Smlouvy o zajišťovacím převodu práva, kterou došlo k převodu vlastnictví vozidla na společnost ESSOX až do doby úhrady veškerých pohledávek společnosti za klientem, splátky však nebyly hrazeny od počátku, kdy do současné doby došlo k úhradě pouze dvěma vklady nezjištěnou osobou v hotovosti dne 19. 7. 2013 a 30. 7. 2013, po urgenci, v celkové výši 50.388 Kč, společnost ESSOX od smlouvy písemně odstoupila dne 29. 11. 2013, přesto obviněný vozidlo do současné doby nepředal novému společníkovi společnosti P. ani ho nevrátil společnosti ESSOX, tedy si vozidlo jemu svěřené společností ESSOX přisvojil a naložil s ním nezjištěným způsobem, čímž společnosti ESSOX způsobil škodu ve výši 249.789 Kč, když od počátku tedy od uzavření smlouvy věděl, že automobil nebude platit a ponechá si ho pro svoje účely, o čemž svědčí ta skutečnost, že dne 26. 3. 2013, tedy dva dny před odebráním auta, uzavřel smlouvu s Československou obchodní bankou, a.s., kde si půjčil částku 100.000 Kč, kterou částečně použil na akontaci, a to přesto, že se v této smlouvě v článku I. zavázal, že touto částkou bude financovat vybavení sídla své společnosti P., avšak již za dva dny po výběru této částky ji použil úplně jinak,
2) dne 29. 3. 2013 v P. uzavřel Smlouvu o úvěru se společností ŠkoFIN s. r. o., IČ: 45805369 (dále společnost ŠkoFIN ), prostřednictvím obchodního partnera Autosalon Klokočka Centrum a.s., se sídlem Borského 876, Praha 5, 152 00, provozovnou Karlovarská 660/117, 163 00 Praha 6 (dále společnost Autosalon Klokočka ), jejímž předmětem bylo financování vozidla ŠKODA OCTAVIA 1Z, rz , r. v. 2011, barva šedá-metal, vin, v pořizovací ceně 325.000 Kč pro společnost P., přičemž obviněný jako zástupce společnosti zaplatil akontaci ve výši 32.500 Kč, financovaná částka (poskytnutý úvěr) byl tak ve výši 292.500 Kč, vozidlo dne 5. 4. 2013 v P. od společnosti převzal a zavázal se, že společnost P. bude hradit pravidelné měsíční splátky ve výši 7.399,40 Kč od 5. 5. 2013 vždy k 5. dni každého měsíce, současně s podpisem Smlouvy o úvěru došlo k uzavření Smlouvy o zajišťovacím převodu práva, kterou došlo k převodu vlastnictví vozidla na společnost ŠkoFIN až do doby úhrady veškerých pohledávek společnosti za klientem, splátky však nebyly hrazeny od počátku, kdy do současné doby došlo k úhradě pouze dvěma vklady nezjištěnou osobou v hotovosti dne 18. 7. 2013 a 5. 8. 2013, v celkové výši 30.308 Kč, společnost ŠkoFIN od smlouvy písemně odstoupila dne 6. 11. 2013, přesto obviněný vozidlo do současné doby nepředal novému společníkovi společnosti P. ani ho nevrátil společnosti ŠkoFIN, tedy si vozidlo jemu svěřené společností ŠkoFIN přisvojil a naložil s ním nezjištěným způsobem, čímž společnosti ŠkoFIN způsobil škodu ve výši 292.500 Kč, když od počátku, tedy od uzavření smlouvy věděl, že automobil nebude platit a ponechá si ho pro svoje účely, o čemž svědčí ta skutečnost, že dne 26. 3. 2013 tedy tři dny před odebráním auta uzavřel smlouvu s Československou obchodní bankou, a. s., kde si půjčil částku 100.000 Kč, kterou částečně použil na akontaci, a to přesto, že se v této smlouvě v článku I. zavázal, že touto částkou bude financovat vybavení sídla své společnosti P., avšak již za tři dny po výběru této částky ji používá úplně jinak,
3) dne 29. 3. 2013 v Ř. uzavřel Smlouvu o úvěru č. se společností s Autoleasing, a. s., IČ: 27089444 (dále společnost s Autoleasing ), prostřednictvím obchodního partnera Autobazar Cars s. r. o., IČ: 24705535, se sídlem Černokostelecká 1654, 251 01 Říčany, jejímž předmětem bylo financování vozidla ŠKODA OCTAVIA 1Z, rz, r. v. 2012, barva šedá-metal, vin v pořizovací ceně 315.000 Kč pro společnost P., přičemž obviněný jako zástupce společnosti zaplatil akontaci ve výši 63.000 Kč, financovaná částka (poskytnutý úvěr) byl tak ve výši 252.000 Kč, vozidlo téhož dne 29. 3. 2013 v Ř. od společnosti převzal a zavázal se, že společnost P. bude hradit pravidelné měsíční splátky ve výši 7.323 Kč od 29. 4. 2013 vždy k 29. dni každého měsíce, současně s podpisem Smlouvy o úvěru došlo k uzavření Smlouvy o zajišťovacím převodu práva, kterou došlo k převodu vlastnictví vozidla na společnost s Autoleasing až do doby úhrady veškerých pohledávek společnosti za klientem, splátky však nebyly hrazeny od počátku, kdy do současné doby došlo k úhradě pouze prvních čtyř splátek dne 23. 7. 2013 (každá ve výši 7.323 Kč) a dne 29. 7. 2013 k úhradě páté splátky ve výši 7.323 Kč, tedy v celkové výši 36.615 Kč, společnost s Autoleasing od smlouvy písemně odstoupila dne 7. 11. 2013, přesto obviněný vozidlo do současné doby nepředal novému společníkovi společnosti P. ani ho nevrátil společnosti s Autoleasing, tedy si vozidlo jemu svěřené společností s Autoleasing přisvojil a naložil s ním nezjištěným způsobem, čímž společnosti s Autoleasing způsobil škodu ve výši 252.000 Kč, když od počátku, tedy od uzavření smlouvy věděl, že automobil nebude platit a ponechá si ho pro svoje účely o čemž svědčí ta skutečnost, že dne 26. 3. 2013, tři dny před odebráním auta uzavřel smlouvu s Československou obchodní bankou, a. s., kde si půjčil částku 100.000 Kč, kterou částečně použil na akontaci, a to přesto, že se v této smlouvě v článku I. zavázal, že touto částkou bude financovat vybavení sídla své společnosti P., avšak již za tři dny po výběru této částky ji používá úplně jinak.

Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 8 To 481/2014, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž brojil proti výroku o vině, v němž napadal nesprávnost použité právní kvalifikace a výši škody a brojil proti výroku o trestu.

Právní kvalifikaci obviněný považoval za nesprávnou (i pokud odhlédl od své obhajoby, že se uvedeného činu nedopustil) a odvolacímu soudu vytýkal, že nevyhověl jeho požadavku, aby byl čin posouzen nikoliv jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ale zločin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, eventuálně krádeže podle § 205 tr. zákoníku. Obviněný se s jeho názory neztotožnil a trvá na tom, že je třeba odlišit, kdy jde o znaky zločinu podvodu a kdy o zpronevěru, a to zejména u leasingových smluv. Z ustálené judikatury tuto problematiku řešící poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tz 95/2001, podle něhož zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. lze spatřovat i v jednání pachatele, který cizí věc svěřenou mu na základě leasingové smlouvy po zaplacení příslušné akontace, popř. jedné či několika smluvně dohodnutých leasingových splátek fakticky odejme z dispozice vlastníka (do zaplacení poslední splátky a zbytkové ceny leasingové organizace a věc prodá . Ve smyslu tohoto právního názoru obviněný považoval za nesprávný závěr soudů obou stupňů vyjádřený v napadených rozhodnutích, že o trestný čin zpronevěry se v projednávané věci jednat nemůže, protože obviněný automobily nepřebral legálním způsobem. Podle obviněného není zřejmé, z čeho soud uvedený závěr dovozuje, když právní vztah mezi společností P. a danou leasingovou společností byl založen na základě zcela jasných platných právních dokumentů. Závěr o nelegálnosti převzetí automobilů nemůže být založen na tom, zda obviněný vstoupil do tohoto právního vztahu s úmyslem vozidla odcizit nebo zpronevěřit, nebo zda tento úmysl pojal později (poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1303/2010, v němž se však rozhodovalo na základě jiných skutečností). Obviněný připomenul, že společnost P. nebyla vlastníkem žádného z vozidel, a proto nemohl být naplněn znak obohacení ve smyslu skutkové podstaty podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Obohacení mohlo nastat později, ale za jiných skutkových okolností a s jinou právní kvalifikací. Obviněný považoval za důležité též rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 3 Tdo 152/2013, podle kterého Převodem obchodního podílu na jinou osobu se pachatel jako leasingový nájemce zbavuje svého oprávnění nakládat s předmětem leasingové smlouvy. Pokud si za této situace ponechá věc a nakládá s ní v rozporu s uvedenou smlouvou, dopouští se za splnění i ostatních zákonných podmínek trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku, nikoliv trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. V takovém případě by se podle obviněného právní kvalifikace odvíjela od výše škody určené podle tržní ceny vozidel v době spáchání skutku mínus uvedené splátky. Tato výše škody ovšem nebyla v projednávané věci zjištěna. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval vlastnickými vztahy k předmětným vozidlům a nezvažoval dostatečně ve svých úvahách, že společnost P. jejich vlastníkem nikdy nebyla, tudíž se nikdo nemohl obohatit v důsledku právních úkonů, k obohacení mohlo dojít až následným úkonem, který však obviněný popírá, jejž však soudy shledávají v odstranění vozidla z majetku společnosti P. Z těchto důvodů obviněný namítl, že neměl být uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ale zločinem zpronevěry podle § 206 nebo krádeže podle § 205 tr. zákoníku.

Výrok o vině obviněný napadal i ve vztahu k výši způsobené škody jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, neboť její posouzení je založeno na nesprávných právních úvahách soudů obou stupňů, které i přes požadavek obviněného neprovedly důkaz znaleckým posudkem, jenž by určil obvyklou cenu motorových vozidel. Podle obviněného nebyl správný postup soudů, jestliže určily výši škody na základě částek sjednaných v leasingových smlouvách, a nikoliv v duchu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 203/2004, podle něhož je u trestného činu zpronevěry v případě, že leasingová smlouva předpokládá převod vlastnictví k předmětu leasingu na nájemce a výše leasingových splátek je určena s ohledem na tuto skutečnost, škodou hodnota předmětu leasingu v době spáchání činu určená podle hledisek stanovených v § 89 odst. 12 tr. zák., od níž se odečte akontace a uhrazené leasingové splátky. Obviněný tak uzavřel, že soudy v této věci řádně nezjistily obvyklou cenu, čímž jsou napadená rozhodnutí v závěru o zjištěné výši způsobené škody vadná, což má dopad nejen na výrok o vině, ale tento nedostatek se promítá i do nesprávnosti výroku o náhradě škody.

Obviněný v dovolání brojil i proti výroku o trestu, který spatřoval vadným v nepoužití, resp. v nesprávném vyhodnocení podmínek stanovených v § 81 odst. 1 tr. zákoníku, a v důsledku toho v uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. K tomu rozvedl, že je obyčejným člověkem, na něhož se hledí jako by nebyl trestán, má stabilní práci a dosud vedl řádný život. Nemorální snahu obviněného svést občanskoprávní a trestněprávní důsledky na J. Š., kterou soudy při ukládání trestu přičítaly obviněnému k tíži, obviněný označil za mylnou a nedostatečně posouzenou úvahu, neboť soud nebral na zřetel na roli, kterou hrál obviněný či J. Š., jenž byl podle soudů bílým koněm , a nevyhodnotily řádně ani osobu jménem G. figurující i v jiných trestních věcech J. Š. Soudy tuto skutečnost bagatelizovaly a nehodnotily, že obviněný celou věc neorganizoval a neměl z ní žádný prospěch. Obviněný zdůraznil i to, že je krupiérem, u něhož nepodmíněný trest bude do budoucna znamenat diskriminaci u všech zaměstnavatelů, čímž je jeho pozice na trhu práce zásadně ohrožena.

Na základě všech uvedených argumentů obviněný v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 8 To 481/2014, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.

K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že za stavu, kdy dovolatel nejen, že v každém z přisouzených případů na svoji platební povinnost rezignoval, ale dokonce od samého počátku jednání se svým budoucím úvěrovým věřitelem věděl, že splátky platit nebude. Není pochyb o tom, že z jeho strany došlo k vylákání úvěrových finančních prostředků tím okamžikem, kdy ze strany úvěrového věřitele došlo v souladu s předmětem úvěrové smlouvy k profinancování tam označeného osobního vozidla, a tím i k dokonání jeho podvodného jednání. Závěru o naplnění znaků zločinu podvodu nebrání ani to, že finanční prostředky nebyly vyplaceny přímo do jeho rukou. O úvěrový podvod se ve smyslu speciální skutkové podstaty úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, s ohledem na časové okolnosti, vážící se k jeho podvodnému záměru, jednat nemůže, a proto označila, i přes stručnost odůvodnění, použitou právní kvalifikaci za správnou. Za nepříhodný považovala odkaz obviněného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 3 Tz 95/2001, který řeší právní vztah pachatele k věci (barevnému televiznímu přijímači zn. Sony), svěřené mu na podkladě leasingové smlouvy po zaplacení příslušné akontace, což je jiné jednání, než o které se jedná v projednávané věci, s níž koresponduje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1303/2010. V něm shodně jako v řešeném případě pachatel při uzavírání příslušného smluvního ujednání s poškozenou smluvní stranou jednal od počátku s vědomím, že nebude schopen zajistit řádné hrazení leasingových splátek, a též nesplacené vozidlo leasingové společnosti nevrátil. V přezkoumávaném případě obviněného vůbec nelze uvažovat o legálních okolnostech tvrzeného svěřeneckého vztahu, za kterých se vozidla měla dostat do dovolatelovy dispozice. Okamžik dokonání v dílčích útocích nastal vylákáním úvěrových peněz, kterými byla financována všechna tři vozidla, nikoliv však vylákáním vozidel samotných, a proto je otázka vlastnického režimu vozidel pro posouzení dovolatelova jednání nerozhodná. Vlastnické právo úvěrové společnosti k vozidlům, financovaných z jejích úvěrových peněz na podkladě úvěrového vztahu s dovolatelem ve spojení se Smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva, posloužilo pouze jako zajišťovací institut do doby splnění dovolatelovy platební povinnosti z hlavního závazkového vztahu, založeného na smlouvě o úvěru. Proto nelze soudům důvodně vytýkat, že se v duchu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 203/2004, za pomoci znaleckého posudku příslušného ekonomického odvětví nezabývaly časovou cenou zpronevěřených vozidel tak, jak předepisuje ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., resp. § 137 tr. zákoníku. K výhradám obviněného o nepřiměřenosti jeho trestního postihu uvedla, že tyto nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Ze všech výše uvedených důvodů státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) na podkladě podaného dovolání nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde je možné podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat ani takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002).

Ve vztahu k takto uplatněným námitkám obviněného s důrazem na všechna výše rozvedená pravidla významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významné i to, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).

Pokud obviněný v dovolání brojil proti použité právní kvalifikaci, protože nerespektoval soudy učiněná skutková zjištění, to zejména pokud soudy zjistily, že jeho záměrem bylo pouze vylákat nejprve finanční prostředky, a poté vozidla, která byla z těchto prostředků úvěrována, a že je chtěl užít zcela mimo rámec dohodnutých obchodních vztahů, k nimž se jako jediný jednatel společnosti P. zavázal. Tím, že obviněný tyto skutečnosti v dovolání uváděl jinak a tvrdil okolnosti, které nevyplynuly z provedeného dokazování, a teprve na nich stavěl své právní úvahy o možnosti použít jinou právní kvalifikaci, jde o výhrady, které nekorespondují s žádným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale obviněný jen na základě vlastních ničím nepodložených tvrzeních zastírá své skutečné jednání verzí, která je pro něj příznivější.

Pro právní závěry dovolacího soudu má význam skutek, jímž byl obviněný uznán vinným soudem prvního stupně, který spočíval v podstatě v tom, že jménem společnosti P., kterou v předmětné době byl ještě jediným majitelem, ve všech třech rozvedených dílčích skutcích ve dvou dnech 28. 3. 2013 a 29. 3. 2013 uzavřel tři Smlouvy o úvěru s třemi různými úvěrovými společnostmi na úvěr, který sloučil k financování tří různých vozidel. Celkem tak od těchto společností získal úvěry v součtu 794.289 Kč, kterými byla uvedená konkrétní vozidla uhrazena úvěrovými společnostmi z poskytnutých úvěrů. Podpisem Smlouvy o úvěru současně došlo i k uzavření Smlouvy o zajišťovacím převodu práva, jimiž vlastnictví vozidel, která byla předána až do doby zaplacení všech domluvených splátek do užívání společnosti P., přešlo na úvěrové společnosti. Obviněný všechna tato ujednání však činil nikoliv s tím, aby splnil smluvní podmínky, k nimž se ve smlouvách u všech úvěrových věřitelů zavázal, ale proto, aby docílil toho, že vozidla získá do své moci a ponechá si je pouze sám pro sebe. Oba soudy proto zcela správně na základě všech rozvedených skutečností shledaly, že prostředky poskytnuté obviněnému Československou obchodní bankou ve výši 100.000 Kč sloužily k tomu, aby realizoval svůj záměr, neboť většinu z těchto finančních prostředků použil na uhrazení akontací. Rozhodné je i to, jak velice rychle převedl společnost P. na osobu jménem J. Š., což je sice známý obviněného, ale jen náhodně vybraný bez vztahu k této společnosti a schopnosti ji vést. K osobě tohoto muže přitom bylo zjištěno, že se nechal obdobným způsobem najímat i v jiných případech, které rovněž skončily trestním stíháním osob, jeho samého nebo těch, kdož si ho najali. Soudy zvážily v této souvislosti i to, že přestože smlouvy o úvěrech byly uzavřeny jménem společnosti P. a tato společnost předmětné automobily převzala do užívání, obviněný je při převodu společnosti na J. Š., jak by této skutečnosti odpovídalo, nepřenechal, ani jej o tom, že tato vozidla byla uvedeným způsobem poskytnuta, neinformoval a vozidla si ponechal jen pro sebe. Jejich existence již zjištěna nebyla. Je tedy zřejmé, že obviněný již od počátku plánoval způsob, jak vyláká uvedené úvěry od úvěrových společností a jak bude postupovat dále způsobem, u něhož je zcela zřejmé, že byl veden od počátku peníze nehradit, auta nevrátit ani nepředat tak, jak se zavázal.

I když ve skutku nejsou vyjádřena zcela výstižně a přesně, zejména ohledně znaku uvede v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti , skutková zjištění nelze popis skutku považovat za vadný, protože rozhodné okolnosti, za nichž se jednání i v širších souvislostech odvíjelo, upřesnil soud prvního stupně v odůvodnění napadaného rozsudku. V něm rozvedl, že obviněný vlastnil společnost P., která počátkem roku 2013 již nevykazovala žádnou činnost, a obviněný se rozhodl, že prostřednictvím této společnosti si získá pro vlastní účely nějaké finanční prostředky, a to podvodným jednáním. Vymyslel proto plán, že odebere tři osobní automobily, které následně prodá. Aby měl peníze na splátku akontace, uzavřel smlouvu s Československou obchodní bankou, od níž si půjčil částku 100.000 Kč, přičemž ve smlouvě nepravdivě uvedl, že tyto peníze potřebuje na vybavení sídla společnosti P., avšak peníze použil na jiný účel, než jaký uvedl ve smlouvě bance. Následně odebral ze dvou autobazarů další dvě osobní vozidla, kdy postupoval obdobným způsobem jako v předchozím případě (viz stranu 4 rozsudku soudu prvního stupně).

Nejvyšší soud k tomu dodává, že pro řešení právních otázek je rozhodný skutek , což je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace a je popisem vyjadřujícím skutek i ve výrocích o vině. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, i když skutek a jeho popis jsou významné pro právní posouzení (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010, či ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 196/2011). Ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. stanovícím náležitosti popisu skutku musí skutková věta výrokové části rozsudku obsahovat takové náležitosti, aby slovním vyjádřením rozhodných okolností obsahovala všechny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Případnou neúplnost v popisu skutku by bylo možno považovat jen za dílčí procesní nedostatek v náležitostech rozsudku (ve smyslu výše citovaného § 120 odst. 3 tr. ř.).

Těmto zákonným požadavkům výrok o vině v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu v zásadě i přes uvedené nepřesnosti vyhovuje, jelikož všechny podstatné skutkové okolnosti pro použitou základní i kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku jsou v ní obsaženy a Nejvyšší soud na jejich podkladě (nikoliv tedy podle verze předkládané obviněným) posuzoval správnost právních závěrů.

Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu. Škodou značnou se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující výše nejméně 500.000 Kč. Podle tzv. právní věci soud prvního stupně shledal, že obviněný z alternativních znaků se podvodu dopustil tím, že se obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem značnou škodu .

Uvedením v omyl je podle právní teorie jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, a za omyl se považuje rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Uvést v omyl jiného lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní, tj. podstatné, pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by k majetkové dispozici ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost.

Soudy v projednávané věci na základě učiněných skutkových okolností posuzovaly naplnění všech znaků trestného činu podvodu a vycházely ze všech ve věci zjištěných okolností, které v potřebné míře rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, a proto pro stručnost postačí odkázat na stranu 8 a 9 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 5 usnesení odvolacího soudu. Jen pro upřesnění Nejvyšší soud připomíná, že soudy, přestože se nezabývaly otázkami vlastnictví k jednotlivým automobilům, které zásadně pro své závěry nepovažovaly za potřebné (viz též shodně vyjádření nejvyššího státního zástupce k této věci shora), důkaz potřebnými podklady provedly a řádně objasnily všechny potřebné okolnosti, zejména pokud jde o smluvní ujednání. Lze proto konstatovat, že u společnosti ESSOX jde o Žádost/Smlouva o úvěru číslo/variabilní symbol. Ta je založená na č. l. 8 a obsahuje vedle odkazu na obchodní podmínky, též odkaz na smlouvu o zajišťovacím převodu práva podle § 553 obč. zák. ( zajišťovací smlouva ). Vlastnické poměry k vozidlu vyplývají z dalších smluvních vztahů, např. o převodu vlastnického práva k předmětu financování z klienta na společnost, která toto vlastnické právo k předmětu financování ve svůj prospěch přijímá. Zajišťovací smlouva byla sjednána na dobu od uzavření úvěrové smlouvy do doby úhrady veškerých pohledávek společnosti za klientem a vyplývajících ze smlouvy. Tento způsob uzavření Smlouvy o zajišťovacím převodu práva vyplývá i ze zmíněných obchodních podmínek společnosti ESSOX vedené pod č. ze dne 10. 4. 2012 (č. l. 9 až 19 spisu). Stejné skutečnosti se podávají i na č. l. 68 ohledně společnosti ŠkoFIN a rovněž ve vztahu ke společnosti s Autoleasing (č. l. 104, 105 spisu) ve spojení se smlouvou o úvěru č. na č. l. 109, 110, 131 spisu.

O podvodném záměru obviněného, promyšlenosti jeho plánu snaze uvedením v omyl jiných osob získat do své moci předmětná motorová vozidla, svědčí i ze smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřené dne 17. 4. 2013, založené na č. l. 98 až 99 spisu, mezi obviněným, jakožto převodcem převádějícím 100% svého obchodního podílu ve společnosti P., jejímž byl jediným společníkem, a J. Š., jakožto nabyvatelem, kde obviněný mimo jiné v článku III. této smlouvy prohlásil, že jím převáděný obchodní podíl není zatížen žádnými právy třetích osob, a že ani on osobně nemá vůči společnosti žádné pohledávky ani závazky , ač v té době obviněný užíval vozidla této společnosti na základě úvěrových a leasingových smluvních dojednání, která tato společnost měla v pronájmu.

Ze všech těchto skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nepochybily, jestliže v činu obviněného shledaly právě zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněný chtěl uvést úvěrové společnosti v omyl tím, že jim v rámci smluvních podmínek tvrdil, že tento úvěr uzavírá proto, aby byla vozidla převedena na společnost P., ač jeho záměrem bylo, jak soudy zcela správně zjistily, si vozidla ponechat. Tedy nepravdivě uváděl ve smlouvách, že tak činí jménem společnosti P., nepravdivě uváděl, že bude úvěrové splátky jménem společnosti hradit. Žádné skutečnosti, které byly smluvně dojednány, obviněný neměl v úmyslu již od počátku splnit a úvěry splatit.

Správnou je uvedená právní kvalifikace i se zřetelem na zachování příčinné souvislosti mezi omylem u podváděné osoby (úvěrových společností), majetkovou dispozicí, kterou provedly a na základě ní vzniklou škodou u těchto společností a obohacením obviněného. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice. V této věci nebyl jediným, protože obviněný uvedl v omyl i svého nástupce do pozice majitele společnosti P., což soudy nezahrnuly do podvodného jednání, a proto nyní nelze toliko z podnětu dovolání obviněného tuto část jeho jednání samostatně posuzovat, protože by se jednalo o postup k tíži obviněného (srov. rozhodnutí č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.).

Uvedená zjištění a závěry Nejvyšší soud posuzoval i s ohledem na námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, jimiž se zejména na různorodou judikaturu snažil správnost rozhodnutí obou soudů zpochybnit. Předně je třeba zmínit, že byl-li soudy zjištěn podvodný záměr obviněného již na počátku jeho jednání a právě vylákání od úvěrových společností uvedených úvěrů bylo jeho jedinou a zásadní snahou i základním motivem pro jeho veškeré následné kroky, jde o podvod. Obviněný celým svým počínáním nechtěl plnit sjednané smluvní podmínky, ale chtěl jen vylákat vozidla a v rozporu se všemi ujednáními je užívat. V takovém případě nemůže obstát požadavek obviněného na právní posouzení zjištěného jednání jako přečinu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, neboť o ten by se jednalo, pokud by byla na podkladě smlouvy o tzv. finančním pronájmu (leasingu) pachateli svěřena do nájmu věc, kterou později v průběhu nájemního vztahu neoprávněně prodal. O to však v této věci nešlo (srov. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 3 Tz 292/2000). Obviněný tím, že uzavřel s poškozenými společnostmi smlouvy o úvěru, činil tak již s tím, že její podmínky nedodrží, protože právě tyto úvěry byly jen součástí jeho podvodného záměru vylákat peníze a domoci se požadované částky a následně vozidel. Proto Nejvyšší soud dospěl ve shodě se soudy nižších stupňů k závěru, že obviněný naplnil po všech stránkách znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku. Jen v reakci na argumenty obviněného užité v dovolání je vhodné uvést, že v takovém případě nelze užít žádnou judikaturu soudů, která se váže k výkladovým otázkám spojeným s trestným činem zpronevěry v návaznosti na § 206 tr. zákoníku nebo § 205 tr. zákoníku, jak obviněný požadoval či ji pro svou nevhodnou argumentaci v dovolání užil.

Ze stejných důvodů pro vyčíslení výše způsobené škody nelze vycházet z obviněným předkládaných soudních rozhodnutí judikatury, která jsou rozhodná pro stanovení škody u leasingových zpronevěr a nelze je aplikovat na případy podvodných jednání, jako je tento. Z tohoto důvodu obviněným uvedený odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 203/2004, nemůže v této projednávané trestní věci najít jím požadovaný odraz v závěru o správném postupu soudů při stanovování výše škody. Naopak Nejvyšší soud se i v této okolnosti ztotožnil se závěry soudů, jestliže škodu určily podle částky, kterou obviněný od úvěrových společností podvodně vylákal, neboť právě částky, které byly úvěrovými společnostmi poskytnuty prodejcům vozidel, poté, co obviněný částečnou cenu vstupními akontacemi a prvními splátkami uhradil, představují přesnou výši škody, kterou obviněný způsobil a o niž se v zásadě obohatil. V daném případě je obohacení obviněného transformováno do hodnoty podvodně vylákaných vozidel, která v konci své trestné činnosti získal do své moci. Pokud byla u pokračujícího trestného činu (§ 116 tr. zákoníku) v součtu u všech tří úvěrů sjednaných u úvěrových společností shledána celková výše škody 794.289 Kč, jde o závěr i ve vztahu k tomuto kvalifikačnímu znaku zcela správný a v souladu se způsobem stanovení škody podle § 138 tr. zákoníku.

K námitkám obviněného týkajícím se výroku o trestu, jimiž dokládal v dovolání označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba nad rámec shora již k tomuto důvodu dovolání uvedeným hlediskům zmínit, že námitky, jimiž obviněný požadoval přezkoumání tohoto výroku spočívaly v tom, že vytýkal, že mu byl uložen trest odnětí svobody nepodmíněný a že mu nebyl podmíněně odložen, ač podle obviněného byly splněny podmínky pro jeho podmíněné odložení podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, jež však soudy nesprávně vyhodnotily. Obviněný v této souvislosti poukazoval zejména na svou dosavadní bezúhonnost, že nezvážily jeho roli, ve které se činu dopustil, především ve vztahu k osobě J. Š., jehož označil za organizátora, a to v návaznosti na úlohu, jíž ve věci sehrála osoba A. G. Zdůraznil též dopad, jaký na jeho další život bude mít předmětné odsouzení, které povede k jeho špatnému uplatnění na trhu práce.

Nejvyšší soud k takto uplatněným námitkám, které svým obsahem nedopadají na obviněným označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konstatuje, že výhrady vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb.).

Obviněný sice zdánlivě odkázal v dovolání ve vztahu k výroku o trestu na podmínky § 81 odst. 1 tr. zákoníku, ale obsahem této části jeho dovolání byly zásadně výhrady proti skutečnostem, které soudy vzaly za podklad pro závěr o druhu trestu a způsobu jeho výkonu. Vytýkal jimi nesprávnost uloženého trestu pro nedostatečné zohlednění všech polehčujících okolností a v důsledku toho jeho přílišnou tvrdost. Brojil proti tomu, že soudy se dostatečně nevypořádaly se všemi okolnostmi, které podle něj měly být posouzeny v jeho prospěch ve smyslu § 41 tr. zákoníku.

Takto namítané nedostatky nevyhovují žádným zákonným podmínkám, za nichž lze, byť i podle jiného dovolacího důvodu, výrok o trestu napadat. Vzhledem k tomu, že obviněný žádné relevantní námitky odpovídající zásadám pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani (byť jej neuvedl) pro důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nevznesl, nýbrž brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska existence polehčujících okolností a nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu uvedené dovolací důvody nenaplnil (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).

Pouze pro úplnost lze poznamenat, že Nejvyšší soud neshledal žádný exces při ukládání trestu, neboť soudy plně respektovaly pravidla zakotvená v § 39 tr. zákoníku v návaznosti na § 38 tr. zákoníku. Při této své činnosti soud prvního stupně dostatečně přihlédl ke všem okolnostem vymezeným v § 41 písm. l ), n) tr. zákoníku, i k těm, které obviněnému přitěžovaly ve smyslu § 42 písm. a) tr. zákoníku, a hodnotil jak osobu obviněného, tak i okolnosti, za nichž byl čin spáchán. Právě ty byly určující pro uložení přísnějšího trestu, jak je na stranách 8 a 9 rozsudku soudu prvního stupně a na straně 5 usnesení odvolacího soudu rozvedeno. Tento způsob posouzení všech rozhodných skutečností podstatných pro uložení výše a druhu trestu, ale i toho, zda bude spojen s jeho přímým výkonem, je plně dostačující, a to i přes to, že jde o trest pro jeho nepodmíněnost citelnější. S ohledem na tu jeho stránku je však nutné zdůraznit vedle okolností, k nimž soudy obou stupňů přihlížely, i generální prevenci, kterou musí trest splňovat, což je v daném případě nezbytné, protože počet podvodných jednání je v České republice stále vysoký, a je potřeba i v rámci ukládaných trestů za tento druh trestné činnosti dát najevo prostřednictvím výše trestu a jeho druhu, že jde o jev škodlivý a zatěžující celou společnost. V případě obviněného je však tato skutečnost až druhotná, neboť prvotní byla snaha trestem postihnout vysokou škodlivost činu obviněného, který pro to, aby si zajistil vlastní prospěch, jak soudy zdůraznily, plánovaným, cílevědomým jednáním, v jehož rámci zneužil obvyklé občanskoprávní vztahy a smluvní dojednání, k nimž se zavázal, realizoval svůj vlastní prospěch. Při něm neváhal podvodně jednat se všemi, kdo mu důvěřovali, a to nejen úvěrovými společnostmi, ale i J. Š. a Československou obchodní bankou, kterážto jednání sice nebyla v rámci hmotněprávních následků jako negativní důsledek jeho trestné činnosti vykvalifikována, což však nebrání, aby i k této skutečnosti bylo při ukládání trestu jako k okolnosti hodnocené v neprospěch obviněného přihlédnuto.

Protože správnost napadených rozhodnutí je patrná z jejich odůvodnění a nebylo třeba provádět další dokazování, Nejvyšší soud při splnění podmínek § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. července 2015


JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu