8 Tdo 670/2009
Datum rozhodnutí: 24.06.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 670/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2009 o dovolání obviněného E. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 5 To 449/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 2 T 56/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. D. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 9. 2008, sp. zn. 2 T 56/2007, byl obviněný E. D. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Za tento trestný čin byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 5 To 449/2008, k odvolání obviněného podanému proti výroku o vině i trestu rozsudku soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. tento rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného E. D. uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Skutek, jímž se obviněný uvedeného trestného činu dopustil, nově popsal tak, že

obviněný dne 24. 8. 2004 v P., D. uvedl v omyl společnost S. A. o tom, že je oprávněn jednat za společnost J. CZ, a bez vědomí společnosti J. CZ uzavřel jejím jménem smlouvu o smlouvě budoucí, směřující k uzavření smlouvy o pronájmu nebytových prostor v hale v P. t., a v úmyslu sebe obohatit takto převzal natřikrát celkovou částku 642.600,- Kč, kterou si ponechal, a oprávněnost vyplacení této částky doložil předložením zfalšované faktury údajně vystavené společností J. CZ smyšleného čísla na částku 642.600,- Kč za zálohy na nájem a jistinu od společnosti S. A., jíž tak způsobil škodu ve výši 642.600,- Kč.

Odvolací soud obviněnému za tento trestný čin uložil podle § 250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. Z. K. dne 25. 3. 2009 dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že předmětné rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 5 To 449/2008 a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující. Obviněný současně požádal, aby podle § 265h odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu uloženého trestu odnětí svobody.

Obviněný takto podané dovolání prostřednictvím obhájkyně doplnil a rozvedl, že odvolací soud rozhodl po skutkové stránce zcela jinak, než jak učinil soud prvního stupně, protože změnil nejen osobu poškozeného, ale i jednání obviněného. Postup soudu druhého stupně nepovažoval za správný, protože tento soud věc zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby ve věci sám jednal a rozhodl. Uvedeným nesprávným postupem bylo obviněnému upřeno právo na spravedlivý proces, ale i přístup ke spravedlnosti. Nesprávnost právního posouzení shledal obviněný zejména v tom, že ve skutkové větě napadeného rozsudku nejsou popsány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, jak požaduje zákon, zejména z něj není patrný příčinný vztah mezi tvrzeným uvedením v omyl společnosti S. A. a vzniklou škodou. Samotným uzavřením smlouvy o zastoupení jiného ani převzetím finančních prostředků nevzniká bez dalšího škoda. Kromě toho obviněný za podstatnou považoval i civilněprávní stránku věci, kterou soudy nedocenily a z jejího hlediska trestní odpovědnost obviněného nezkoumaly. Podle obviněného nebylo rozhodné, že jeho pracovní poměr ve společnosti J. CZ byl ukončen, ale to, že byl k takovému jednání zmocněn na základě generální plné moci. Obviněný neakceptoval názor odvolacího soudu, že si musel být vědom, že jeho zmocnění zaniklo. Obviněný v této souvislosti poukázal na ustanovení § 33 obč. zák. upravující překročení plné moci a dále uvedl, že nebylo soudy bráno do úvahy, že smlouva o smlouvě budoucí není smlouvou neplatnou, od níž má společnost S. A. právo odstoupit a požadovat vrácení plnění, což se nestalo. Dovodil rovněž, že uvedená společnost je předmětnou smlouvou vázána, právo na vrácení vyplacených prostředků jí tak doposud nevzniklo, a proto jí ani nemohla vzniknout předmětná škoda. Obviněný tak shledal, že nenaplnil znaky uvedeného trestného činu a necítí se být vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

K uvedenému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který přihlédl i k později podanému odůvodnění a uvedl, že pokud obviněný v podaném dovolání označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v doplnění dovolání právě k němu svou argumentaci zaměřil. Jestliže obviněný své výhrady zaměřil proti tomu, že nejde o trestněprávní problematiku, ale o občanskoprávní vztahy, na nichž bylo jeho jednání založeno, obviněnému nepřisvědčil. Poukázal na to, že i sebedokonalejším úkonem podle občanského nebo obchodního práva lze spáchat trestný čin, pokud je pachatel ve svém jednání veden úmyslem takový čin spáchat a jedná za okolností reprobovaných trestním právem, jak tomu je i v tomto případě. Státní zástupce shledal, že skutková věta zcela pregnantně osvětluje nejen znaky trestného činu podvodu, ale i příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a vznikem specifikované škody. Neshledal vadu ani v tom, že odvolací soud pozměnil skutkové zjištění, neboť skutek je i v napadeném rozhodnutí popsán téměř identicky, pouze jsou v něm doplněna skutková zjištění soudem prvního stupně sice zjištěná, avšak jím ve výroku neuvedená. Navíc to, kdo byl ve věci poškozeným, není skutkovým závěrem, ale právní otázkou, kterou mohl odvolací soud změnit. Ze všech těchto důvodů uzavřel, že obviněný nebyl zkrácen v právu na spravedlivý proces, a protože i právní posouzení věci považoval za správné, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Za splnění výše uvedených podmínek posuzoval Nejvyšší soud dále otázku, zda dovolací důvody uplatněné podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v těchto ustanoveních vymezené, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Vzhledem k tomu, že obviněný namítal, že skutkem, jak byl soudy zjištěn a popsán, nemohl naplnit žádné znaky trestného činu, protože se jedná o občanskoprávní vztahy a nikoli trestně právní problematiku, v důsledku čehož nemohl být uznán vinným trestným činem podvodu, jde o okolnosti, jimiž obviněný brojil proti právnímu posouzení trestného činu, což s označeným dovolacím důvodem koresponduje, a Nejvyšší soud se mohl proto dále zabývat tím, zda dovolání je opodstatněné.

K tomu je nejprve nutné uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Podle tzv. právní věty se obviněný uvedeného trestného činu dopustil v alternativě, že ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem značnou škodu.

K takto určeným znakům předmětné skutkové podstaty je potřeba uvést, že trestní zákon tímto trestným činem poskytuje ochranu cizího majetku před trestnými činy založenými na podvodném chování, jímž má být cizí majetek ohrožen. Podvodné jednání je pak uvedení v omyl nebo využití omylu. Může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení.

Uvést jiného v omyl lze jednáním, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním (např. konzumace jídel a nápojů v restauraci s úmyslem nezaplatit srov. rozhodnutí č. 57/1978 Sb. rozh. tr., jízda bez jízdenky autobusem nebo vlakem srov. rozhodnutí č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci.

Podvodné jednání pachatele směřuje k jeho obohacení nebo obohacení někoho jiného, přičemž je zmenšen majetek toho, k jehož škodě se on nebo jiný obohatil.

Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému, může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Zákonný znak obohacení jiného , je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (srov. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).

Podle skutkových zjištění soudu druhého stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu tak, že společnosti S. A. předstíral, že je stále oprávněn jednat za společnost J. CZ, u které však již v té době nebyl zaměstnán, a tak neoprávněně vystupoval jako zmocněnec J. CZ a vykazoval se generální plnou mocí, jíž byl v době trvání pracovního poměru zmocněn společností J. CZ k jejímu zastupování, která však v souvislosti se skončením pracovního poměru již neplatila. V rozporu se zájmy společnosti J. CZ a bez jejího vědomí dne 24. 8. 2004 uzavřel jejím jménem se společností S. A. smlouvu o smlouvě budoucí, směřující k uzavření smlouvy o pronájmu nebytových prostor v hale v P. t. Jednal tak proto, aby od společnosti S. A. vylákal finanční prostředky, což se mu podařilo vzhledem k tomu, že jí předložil zfalšovanou fakturu údajně vystavenou společností J. CZ smyšleného čísla na částku 642.600,- Kč, kterou v natřikrát proplacených částkách převzal a ponechal si ji. Společnosti S. A. tím způsobil škodu ve výši 642.600,- Kč.

Na základě těchto dokazováním objasněných skutečností není pochyb o tom, že obviněný společnost S. A. uvedl v omyl ve smyslu § 250 tr. zák., neboť smlouva o smlouvě budoucí, jež s touto společností dne 24. 8. 2004 uzavřel (č. l. 16), byla sepsána tak, že ji uzavírala J. CZ, zastoupená E. D. na základě plné moci, která byla nedílnou součástí této smlouvy. Obviněný tedy předstíral, že tento úkon činí jako zplnomocněný zástupce společnosti J. CZ. To však bylo zcela v rozporu se skutečností. Předmětná generální plná moc (č. l. 11) vystavená R. B., zmocňovala E. D. k jednání za společnost J. CZ. Obviněný však takto jednal v době, když už předmětné zmocnění pozbylo platnosti. Se zřetelem na obsah pracovní smlouvy (č. l. 13) ze dne 1. 12. 2003 a na její dodatek č. 1/12/2003 z téhož dne, se povinnost obviněného společnost J. CZ zastupovat, vztahovala pouze k pracovní smlouvě. Za situace, kdy byl pracovní poměr dohodu o jeho rozvázání ke dni 31. 5. 2004 ukončen, pozbyla platnosti i generální plná moc. Ta sice ve svém obsahu neuváděla žádné ustanovení o časovém omezení či okolnostech, za nichž zaniká, avšak se zřetelem na podmínky, za nichž byla vystavena, bylo zřejmé, že na základě ní mohl obviněný jednat toliko tehdy, činí-li tak v zájmu společnosti J. CZ.

Tyto skutečnosti mají právní podklad i v ustanovení § 31 obč. zák., podle něhož dobrovolné zastoupení vzniká na základě dohody o plné moci (zmocnění), kterou se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v dohodnutém rozsahu. Plná moc je jednostranný právní úkon zmocnitele, kterým prohlašuje vůči třetím osobám, že zmocnil jinou osobu jako zmocněnce, aby v ho uvedeném rozsahu zastupoval. Plná moc zároveň osvědčuje navenek, že mezi zmocnitelem a zmocněncem existuje vnitřní právní vztah založený dohodou o zastoupení (Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., a kol. Občanský zákoník, Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003 s 170).

S ohledem na tato právní hlediska Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud nepochybil, pokud uzavřel, že obviněný již nebyl po skončení pracovního poměru ode dne 31. 5. 2004 oprávněn na základě uvedené generální plné moci za společnost J. CZ jednat a za jejího zmocněnce se vydávat. Správně pro své úvahy vycházel z faktického stavu, který mezi obviněným a původním zmocnitelem J. CZ nastal, když došlo k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, neboť tímto aktem, byť fakticky uvedená plná moc stále existovala (nebyla ani zrušena ani pro absenci konkrétního ustanovení jinak nezanikla), nemohla již být obsahově naplněna pro zánik materiální, tj. skutečné vůle zmocnitele. Odvolací soud rovněž správně shledal, že obviněný byl o tomto stavu dostatečně zpraven, neboť byl vyzýván, aby písemné vyhotovení generální plné moci, včetně razítek, zástupcům společnosti J. CZ vrátil.

Obviněný však podle uvedených pokynů nepostupoval právě proto, aby mohl naplnit svůj záměr, a to prostřednictvím uvedené generální moci předstírat, že je zmocněncem J. CZ. Tato svá bývalá oprávnění tak zneužil způsobem, jak je ve skutkových zjištěních popsáno, aby tak na základě rovněž předstíraných kvazi právních vztahů (uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí a dalších navazujících úkonů) vylákal od společnost S. A. finanční prostředky, čehož také dosáhl, jak je rovněž ve skutkových zjištěních uvedeno.

Všechna takto učiněná zjištění svědčí pro závěr, že uvedený čin obviněného není obchodně právním vztahem založeném na pravidlech hospodářské soutěže, ale typickým kriminálním činem, při němž obviněný obchodně právní vztahy, které sám jen předstíral, zneužil.

Nejvyšší soud tak na základě všech těchto skutečností dospěl k závěru, že soud druhého stupně nepochybil, pokud obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za vadné nelze považovat ani to, že v rámci doplnění dokazování nově rozhodl o skutku tak, že jednání obviněného, v němž je uvedený trestný čin spatřován, skutkově upravil, aby přesněji odrážel podstatu uvedeného činu. Odvolací soud však tímto svým postupem nikterak nepřekročil hranice, v nichž takové rozhodnutí ve smyslu § 259 odst. 3, 4 tr. ř. mohl učinit, a nepochybil, když ve skutku uvedl, že poškozeným je v předmětné trestní věci společnost S. A., jíž vznikla předmětná škoda. Tím napravil soudem prvního stupně vadně za poškozeného označovanou společnost J. CZ, která nebyla subjektem, jemuž byla škoda způsobena, neboť odčerpáním částky 642.600,- Kč došlo ke zkrácení majetku společnosti S. A., která předmětnou částku obviněnému vyplatila.

Vhodné je též zmínit, že nedošlo takto nově vymezeným skutkem ani k porušení zásady reformationis in peius, jak již správně v napadaném rozsudku vysvětlil odvolací soud (str. 4, 5), protože se tím postavení obviněného nikterak nezhoršilo. Rovněž je nutné zdůraznit, že odvolací soud tím, že přezkoumávaný skutek uvedeným způsobem upravil, totožnost skutku nezměnil. Neporušil tak základní hledisko, že podstata skutku je tvořena jednáním pachatele a následkem, který tím byl způsoben.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud v rámci svého vymezení shledal jednání obviněného v tom, že obviněný uvedl v omyl společnost S. A. o tom, že je oprávněn jednat za společnost J. CZ, a bez vědomí společnosti J. CZ uzavřel jejím jménem smlouvu o smlouvě budoucí, směřující k uzavření smlouvy o pronájmu nebytových prostor v hale v P. t., a v úmyslu sebe obohatit, takto převzal natřikrát celkovou částku 642.600,- Kč, kterou si ponechal, a oprávněnost vyplacení této částky doložil předložením zfalšované faktury údajně vystavené společností J. CZ smyšleného čísla na částku 642.600,- Kč za zálohy na nájem a jistinu od společnosti S. A., jíž tak způsobil škodu ve výši 642.600,- Kč. , jde o shodné jednání, pro které byla podána obžaloba a které převzal do svého rozsudku i soud prvního stupně, spočívající v tom, že obviněný dne 24. 8. 2004 v P., D. poté, co rozvázal dohodou pracovní poměr ke dni 31. 5. 2004 se společností J. CZ, s. r. o., se sídlem O., O. (dále jen J. CZ ) a v určeném termínu se úmyslně nedostavil k odvolání generální plné moci udělené mu dne 10. 12. 2003 ke zmocnění zastupovat společnost J. CZ, v sídle společnosti S. A., v. o. s., (dále jen S. A. ) uzavřel s touto společností jako zmocněnec společnosti J. CZ, na základě neodvolané generální plné moci, smlouvu o smlouvě budoucí, jejímž předmětem bylo uzavření smlouvy o pronájmu nebytových prostor v hale v P. t., přičemž již dne 10. 8. 2004 převzal od zástupce společnosti S. A. částku 40.000,- Kč jako zálohu na exkluzivitu, dne 24. 8. 2004 částku 428.400,- Kč jako vratnou kauci (jistotu) k zajištění zaplacení pohledávek J. CZ za uživatelem vzniklých na základě budoucí smlouvy o užívání nebytových prostor a dne 31. 10. 2004 při předání padělku faktury za společnost J. CZ smyšleného čísla na částku 642.600,- Kč za zálohy na nájem a jistinu od společnosti S. A., přijal hotově částku 174.200,- Kč, a všechny platby převzal a uzavření smlouvy o smlouvě budoucí podepsal za společnost J. CZ, přičemž převzatou celkovou částku 642.600,- Kč do společnosti J. CZ nepředal, ale užil ji pro svou potřebu, ke škodě J. CZ.

Z porovnání takto popsaných jednání je patrné, že je spatřováno v obou případech v tom, že byla společnost S. A. obviněným uvedena v omyl, a to za stejných okolností. Obdobně tak i vzniklý následek, jímž je vylákání částky 642.600,-Kč, je v obou případech zachován. Oba skutky se ve svém popisu shodují v obou složkách, ač pro zachování totožnosti skutku postačuje úplná shoda alespoň jedné z nich, tedy buď jen v jednání při rozdílném následku nebo v následku při rozdílném jednání.

Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě nedošlo změnou skutkových okolností učiněných odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí k změně v jednání ani v následku činu, nelze přisvědčit námitce obviněného, že uvedeným postupem odvolacího soudu nebyla zachována totožnost skutku, pro který byla v dané věci podána obžaloba (§ 220 tr. ř.).

Protože skutek, jak o něm soud druhého stupně rozhodl, byl správně posouzen ze všech zákonných hledisek, nevznikají pochybnosti o tom, že obviněný spáchal trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Nejvyšší soud shledal, že výhrady, jimiž obviněný své dovolání podložil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou jen opakováním dříve uplatněné obhajoby, s níž se soudy obou stupňů, zejména odvolací soud, již ve svých rozhodnutích v dostatečné míře vypořádaly. Dovolání je v této části neopodstatněné.

Pokud obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.

S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud z tohoto dovolacího důvodu dovolání neshledal opodstatněným, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Se zřetelem na tento způsob rozhodnutí nebyly dány důvody proto, aby Nejvyšší soud rozhodoval o odkladu výkonu trestu, jak obviněný ve svém dovolání navrhoval.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. června 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová