8 Tdo 670/2005
Datum rozhodnutí: 22.06.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 670/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. června 2005 o dovolání obviněného V. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 7 To 513/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 3 T 143/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 3 T 143/2004, byl obviněný V. M. uznán vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 12. 7. 2004 v době kolem 03.30 hodin v M. u J., okres F.-M., po dohodě s dosud neustanovenými spolupachateli jako jeden z článků poté, co bylo převedeno 13 osob asijského původu dosud neustanovenými spolupachateli mimo hraniční přechod mezi Slovenskou republikou a Českou republikou, jako řidič užitkového vozidla zn. Renault Master 2.8 TDi, naložil do tohoto užitkového vozidla, které řídil, předmětných 13 osob asijského původu s úmyslem dopravit je na neurčené místo do vnitrozemí, přičemž věděl, že se jedná o běžence, kteří nedovoleně překročili státní hranici mezi Slovenskou republikou a Českou republikou, přičemž jednal za úplatu, když poté, co byl dne 12. 7. 2004 v 03.40 hodin v N., okres F.-M., před R. m. kontrolován hlídkou Policie ČR, Referátu cizinecké a pohraniční policie v P. u J. ve složení prap. J. W. a pprap. J. L. a bylo zjištěno, že v nákladovém prostoru vozidla veze skupinu asijských běženců, prap. J. W. nabídl úplatek ve výši 10.000,- Kč za to, že jej propustí a z uvedených zjištění nebudou vůči němu vyvozovány žádné závěry a nebudou vůči němu přijímána žádná opatření. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 161 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl současně uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře tří let.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 7 To 513/2004, odvolání podané obviněným podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti shora uvedenému usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. I. K. dovolání, jež vymezil dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť shledal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a tuto vadu krajský soud v odvolacím řízení nenapravil. Poukázal na obsah podaného odvolání a ve vztahu k rozhodnutí a postupu Krajského soudu v Ostravě namítl porušení procesních ustanovení trestního řádu, zejména § 254 tr. ř., protože řádně nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku soudu prvního stupně a nepřezkoumal ani správnost postupu řízení, které jeho vydání předcházelo, a to z hlediska vad namítaných jím v odvolání. V této souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že napadený rozsudek nezrušil a nevrátil věc okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. V další části svého dovolání vyjádřil, že zjištěným skutkovým stavem nebyly naplněny všechny znaky trestných činů kladených mu za vinu, a to zejména ve vztahu k trestnému činu podle § 171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., u něhož soud ve výroku o vině pouze uvedl, že jednal za úplatu bez uvedení konkrétní skutkové okolnosti, o jakou úplatu se mělo jednat. Ohledně znaku jako člen organizované skupiny podle něj nebylo objasněno, jakým úkolem byl pověřen, o jakou organizovanou skupinu se jednalo a jakou roli v této skupině sehrál. V daném případě nebyly skutkové okolnosti týkající se uvedených znaků skutkové podstaty blíže rozvedeny nejen ve výroku rozsudku, ale ani v jeho odůvodnění, na základě čehož shledal popis skutku ve výroku o vině i následně v odůvodnění nekonkrétním a nepřesvědčivým. Domníval se, že z takovýchto obecných skutkových zjištění nelze jednoznačně dovodit, o které konkrétní skutečnosti soud opřel své závěry o naplnění všech zákonných znaků tohoto trestného činu. Nedostatky shledal rovněž ve vztahu k subjektivní stránce, zejména ohledně trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., a aniž by k této výhradě uvedl bližší argumenty, zpochybnil taktéž naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., u něhož pouze nekonkrétně brojil proti tomu, že by se ho dopustil ve formě úmyslu podle § 4 tr. zák.

V závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l tr. ř. přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K předmětnému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání i jemu předcházejícího řízení konstatovala, že dovolatel opřel tento mimořádný opravný prostředek výlučně o polemiku se skutkovými zjištěními, kterým primárně vytýká nesprávné hodnocení důkazů a zpochybňuje rozhodné skutkové okolnosti. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolání obviněného Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud zjistil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s vymezenými zákonnými podmínkami v té části dovolání, v níž obviněný vytýkal nenaplnění formálních znaků trestného činu podle § 171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., a pokud ohledně tohoto činu, ale i ve vztahu k trestnému činu podle § 161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. vyjádřil nedostatky v subjektivní stránce. Takto uvedené výhrady mají charakter právních námitek, a proto Nejvyšší soud ohledně nich zkoumal, zda je takto podané dovolání opodstatněné. Pokud však v rámci svého dovolání obviněný vyjádřil pochybnosti ohledně rozsahu provedeného dokazování nebo nesprávného hodnocení provedených důkazů, je třeba uvést, že takové výhrady směřují proti skutkovým zjištěním a nejde o námitky, jimiž by byly vytýkány nedostatky v právním posouzení skutku či v jiném hmotně právním posouzení. Takové výhrady nejsou zákonem vymezeny v dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto se jimi dovolací soud nemohl zabývat.

K námitkám, které byly uplatněny relevantně ve vztahu k označeným dovolacím důvodům, je vhodné nejprve uvést, že podle § 171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. se trestného činu nedovoleného překročení státní hranice dopustí ten, kdo pro jiného organizuje nebo jinému umožní nedovolené překročení státní hranice, přičemž takový čin spáchá za úplatu a současně jako člen organizované skupiny.

Dále je třeba konstatovat, že úplatou se rozumí peněžité nebo jiné plnění vyčíslitelné v penězích.

Jak plyne z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, byl tento znak vyjádřen již ve skutkové větě a má oporu i v provedeném dokazování, zejména ve výpovědích svědkyň X. L. a Ch.W. Soud prvního stupně pro své závěry z těchto výpovědí vycházel, a proto postačí odkázat na odůvodnění jeho rozsudku (str. 3, 4). K tomu je vhodné dodat, že první ze jmenovaných svědkyň při svém výslechu dne 12. 7. 2004 uvedla, že za cestu měla zaplatit po svém příjezdu do cílové země s tím, že částka nebyla prozatím přesně stanovena, ale měla se pohybovat asi kolem 100 RMB, což odpovídá přibližně 350.000,- Kč. Shodně vypovídala i druhá svědkyně Ch. W., která u výslechu dne 13. 7. 2004 sdělila, že byla domluvena s čínskými organizátory cesty, že jim zaplatí po příjezdu do Španělska, avšak přesnou částku doposud neznala (č. l. 33, 36).

Ačkoli v dovoláním napadených rozhodnutích není přesně specifikována výše úplaty, zda, komu a jakým způsobem byla předána, apod., jak namítl obviněný ve svém dovolání, z výše uvedeného vyplývá, že byla organizátorům přepravy čínských běženců do Evropy již na počátku přislíbena s tím, že jim bude vyplacena, jakmile budou běženci dopraveni do cílových zemí. Není tudíž rozhodné, že slíbená peněžní částka nebyla obviněnému předána v okamžiku, kdy jím byl čin spáchán, ale významné je to, že trestná činnost takovou odměnou finanční povahy byla podmíněna.

Za organizovanou skupinu se považuje sdružení více osob, v němž je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy. Předpokladem pro naplnění znaků této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je, aby šlo nejméně o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, která zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II Sb. rozh. tr. a rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Skupina nemusí mít trvalejší charakter, nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině a postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel.

Ve smyslu shora uvedeného je s ohledem na závěry učiněné soudy obou stupňů zjevné, že obviněný jednal jako jeden z mnoha článků mezinárodně organizované skupiny zajišťující ilegální přepravu čínských běženců do Evropy. Podle výsledků provedeného dokazování, jak se podává z rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 3 a rovněž z obsahu spisu, běženci v červnu 2004 odcestovali vlakem z Pekingu do Moskvy, kde na ně čekali neznámí místní lidé společně s Číňany zřejmě žijícími v Rusku , s nimiž odjeli do nějakého domu, v němž byli zamčeni několik dní. Poté pokračovali různými dopravními prostředky na Ukrajinu, odkud se po několika dalších dnech přesunuli směrem na Slovensko v dodávkových autech, přičemž ukrajinsko-slovenskou hranici překročili pěšky společně s dvěma místními převaděči . Po přechodu hranice byli dodávkovým autem dopraveni přes hlavní město do neznámého rodinného domu, z něhož druhý den ve večerních hodinách odjeli opět dodávkou na jiné neznámé místo, kde se jich ujali další dva převaděči, kteří běžence převedli lesem přes státní hranici do České republiky. Zde běženci znovu nastoupili za aktivní účasti obviněného do dodávky žluté barvy, v níž cestovali až do svého zadržení policií.

Z těchto skutečností je evidentní, že na přepravě asijských běženců se podílela celá řada blíže neustanovených osob (minimálně tři), z nichž každá v rámci organizace plnila konkrétní jí svěřený dílčí úkol. Tyto jednotlivé akty pak ve svém souhrnu měly vést k realizaci společného záměru, a to převodu asijských běženců z Číny do některé z evropských zemí.

K námitkám obviněného uplatněným ve vztahu k oběma trestným činům spočívajícím v nedostatku subjektivní stránky je vhodné poukázat na to, že ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 tr. zák. je ke spáchání trestného činu zapotřebí úmyslného zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeném porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

O tom, že obviněný jednal zaviněně, svědčí skutková zjištění uvedená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž ... po dohodě s dosud neustanovenými spolupachateli jako jeden z článků ..., naložil do tohoto užitkového vozidla, které řídil, předmětných 13 osob asijského původu s úmyslem dopravit je na neurčené místo do vnitrozemí, přičemž věděl, že se jedná o běžence, kteří nedovoleně překročili státní hranici ... . Zavinění se tudíž vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek, a proto není pochyb o naplnění subjektivní stránky projednávaného trestného činu, protože bylo prokázáno, že obviněný jednal úmyslně, když záměrně porušil zájem chráněný tímto zákonem způsobem v něm uvedeným (srov. rozhodnutí č. 92/1951 Sb. rozh. tr.). Věděl totiž, že v případě 13 osob asijského původu se jedná o běžence, kteří nedovoleně překročili státní hranici mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, přičemž tyto osoby chtěl dopravit na blíže neurčené místo ve vnitrozemí České republiky, v čemž mu bylo zabráněno hlídkou cizinecké a pohraniční policie. Obviněný taktéž po celou dobu věděl, že jedná za úplatu představující odměnu odpovídající míře jeho účasti na přepravě běženců z Asie do evropských států, přičemž věděl i to, že jedná jako jeden z článků organizace, která tuto akci zajišťovala a realizovala. Ze svědeckých výpovědí zmíněných výše a uvedených na č. l. 25 a násl., 33 a násl., 36 a násl.) je zřejmé, že rovněž jednání obviněného coby člena organizované skupiny bylo kryto jeho zaviněním, a to ve formě přímého úmyslu.

I za předpokladu, že by obviněný nevěděl o existenci ostatních článků předmětné organizované skupiny, je nutno vzít za prokázanou jeho vědomost přinejmenším o existenci oněch dvou neztotožněných osob, od nichž běžence dne 12. 7. 2004 v časných ranních hodinách v M. u J. převzal k další přepravě.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně učiněných ve vztahu k trestnému činu podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., že prap. J. W. nabídl úplatek ve výši 10.000,- Kč za to, že jej propustí a z uvedených zjištění nebudou vůči němu vyvozovány žádné závěry a nebudou vůči němu přijímána žádná opatření není pochyb o tom, že obviněný se zcela zjevným záměrem zajistit si svou beztrestnost, uvedenému policistovi nabídl předmětný úplatek. Není tudíž pochyb o tom, že obviněný chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeném porušit zájem tímto zákonem chráněný.

Soud prvního stupně proto zcela správně v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že obviněný se obou posuzovaný trestných činů dopustil ve formě přímého úmyslu [§ 4 písm. a) tr. zák.], s čím se soud odvolací ztotožnil.

Na základě těchto právních úvah a závěrů Nejvyšší soud shledal, že soudy prvního i druhého stupně trestné jednání obviněného V. M., jímž byl uznán vinným, správně právně posoudily, pokud v něm shledaly naplněny všechny znaky trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 2, písm. b), c) tr. zák. a trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.; námitky obviněného tudíž posoudil jako zjevně neopodstatněné.

Druhým dovolacím důvodem, jenž obviněný ve svém podání uplatnil, byl ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a jímž brojil proti postupu soudu druhého stupně a jím provedenému přezkumu rozsudku soudu prvního stupně, když jej shledal ve výroku o vině i trestu správným.

Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Jeho smyslem je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny.

Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 7 To 513/2004, vyplývá, že odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě napadený rozsudek soudu prvního stupně meritorně přezkoumal. Je tedy zřejmé, že k zamítnutí, resp. odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů tak, jak jsou uvedeny v § 253 odst. 1 tr. ř. a v § 253 odst. 3 tr. ř. Na uvedený případ proto nedopadá ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku , aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí .

Podat dovolání je za této situace možné pouze tehdy, byl-li v řízení, jež napadenému rozhodnutí předcházelo, opodstatněn důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný tvrdí existenci pouze výše zmíněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s již shora citovaným konkrétním odůvodněním. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání obviněného v této části posoudil jako zjevně neopodstatněné, není dána ani druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami a jde tudíž o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť dovolatel v něm uplatnil námitky, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného V. M. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Šámalová