8 Tdo 663/2004
Datum rozhodnutí: 30.06.2004
Dotčené předpisy:




8 Tdo 663/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2004 o dovolání obviněného R. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 7 To 373/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 103/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 8. 2003, sp. zn. 1 T 103/2003, byl obviněný R. D.uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 27. 10. 2002 kolem 13.35 hod. v T. v prostoru lesoparku poblíže restaurace S. k. přistoupil zezadu k M. K., procházející tudy s dítětem v kočárku, přetáhl jí přes hlavu bundu a začal ji škrtit, přitom ji tahal z chodníku směrem do lesního porostu, a když tato začala křičet a upadla na zem, strhl jí ze zad batoh, ve kterém byly dětské pleny a soupravička vše v hodnotě 925,- Kč a s tímto batohem utekl do lesního porostu. Za toto jednání byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c/ tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené náhradu škody ve výši 900,- Kč.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 7 To 373/2003, odvolání podané obviněným R. D. proti shora citovanému rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 1 T 103/2003, podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. T. M. s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. dovolání.

Obviněný v rámci tohoto svého mimořádného opravného prostředku poukázal na nedostatky napadeného rozhodnutí ve vztahu ke způsobu, jakým soudy obou stupňů posoudily otázku jeho příčetnosti, a odkázal na ustanovení § 12 tr. zák. s tím, že v době spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst 1 tr. zák. vzhledem k duševní poruše, kterou trpí, nemohl rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost nebo ovládat své jednání, a proto nemůže být za tento čin trestně odpovědný. Tento svůj názor opřel o obsah lékařské zprávy MUDr. M. B., na kterou v podrobnostech odkázal, podle níž u něj jde o zvláště těžké poškození psychického stavu nezvratného charakteru, které má za následek to, že nedokáže domyslet důsledky svého počínání, a jeho myšlení odpovídá přibližně věku 9-10 let. S ohledem na organické poškození centrální nervové soustavy lze očekávat progresivní vývoj této poruchy. Soudům obou stupňů vytkl, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný Prim. MUDr. M. V., jenž potvrdil organické poškození mozku, nehodnotily v souladu s obsahem uvedené lékařské zprávy. Tuto zprávu obviněný upřednostnil oproti zmíněnému znaleckému posudku a považoval ji za rozhodující podklad pro posouzení svého psychického stavu. Za nesprávné označil, že soudy obou stupňů vycházely pro svá rozhodnutí ze závěrů označeného znaleckého posudku, a proto podle jeho názoru pochybily, pokud v souladu s nimi posuzovaly jeho příčetnost a v důsledku toho nesprávně rozhodly o jeho vině. V další své námitce vyslovil přesvědčení o porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání v rámci odvolacího řízení, když veřejné zasedání o jeho odvolání Krajským soudem v Ostravě nemělo být dne 7. 1. 2004 konáno v jeho nepřítomnosti. V této souvislosti odkázal na dopisy adresované odvolacímu soudu a vysvětlil, že v prvním z nich se ze zdravotních důvodů omluvil z veřejného zasedání nařízeného na den 28. 11. 2003 a vyslovil nesouhlas s projednáním odvolání v jeho nepřítomnosti. Z účasti na dalším veřejném zasedání nařízeném na den 7. 1. 2004 se rovněž písemně omluvil z důvodu přetrvávajících zdravotních potíží a uvedl řadu výhrad proti rozsudku nalézacího soudu s tím, že trvá na opětovném provedení rekonstrukce. Svůj nepříznivý zdravotní stav doložil lékařskými zprávami z posuzovaného období. Vyslovil přesvědčení, že soudy měly veřejné zasedání odročit, protože přítomnost obviněného na veřejném zasedání nelze nahradit přítomností obhájce a státního zástupce. Postup odvolacího soudu v této spojitosti považuje za porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého je právo na projednání věci v přítomnosti obviněného ústavně garantovaným právem.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 7 To 373/2003, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 8. 2003, sp. zn. 1 T 103/2003, a podle § 265l tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Pro případ, že by dovolací soud shledal důvodným pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a neshledal opodstatněnost dalších uplatněných důvodů, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v souladu s § 250k (správně měl být § 265k) odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 373/2003.

K předmětnému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Stručně shrnul jeho obsah a konstatoval, že námitky uplatněné podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. jsou pouze opakováním těch, které obviněný uplatnil již v rámci odvolání, s nimiž se v dostatečné míře zabýval a vypořádal Krajský soud v Ostravě. Uvedl, že dovolatel prostřednictvím těchto výhrad napadá hodnocení provedených důkazů a na základě odlišného náhledu na ně následně dovozuje nesprávnost závěru soudu ohledně jeho trestní odpovědnosti ve smyslu § 12 tr. zák. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. se nemohl státní zástupce na základě dostupného spisového materiálu objektivně vyjádřit. Vzhledem ke všem jemu známým skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ve spojení s § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Jestliže obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel by být tento důvod v dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které by obviněný spatřoval v právním posouzení skutku, jež je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení by bylo možno vytýkat i nesprávná skutková zjištění. V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně, kdy je třeba důkazy opakovat, provádět důkazy další, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené. Dovolatel v této části svého podání uplatnil výlučně námitky ke způsobu hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací. Námitky, které by bylo možné podřadit pod shora uvedený dovolací důvod, zaměřil především proti postupu, jakým soudy hodnotily závěry znalce Prim. MUDr. M. V. ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ve vztahu k zachování jeho příčetnosti. Podle jeho názoru měly soudy přihlížet k lékařské zprávě MUDr. M. B., kterou měly vzít i za podklad rozhodnutí o tom, zda byl v době činu příčetný. Neměly se podle něj opírat o znalecký posudek, který považuje za nesprávný. Takto uplatněná dovolací námitka nespočívá v nesprávném právním posouzení skutku, jak zákon dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezuje, ale vychází z jiného hodnocení provedených důkazů, neboť dovolatel požaduje, aby byla skutková zjištění založená na výsledku provedeného vyhodnocení důkazů změněna. Takový postup by byl v rozporu s obsahem dovolacích důvodů, neboť námitky obviněného obsahově nenaplňují označený dovolací důvod a nelze je podřadit ani pod žádný jiný z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.

Pokud by dovolání bylo podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Nejvyšší soud se však dovoláním obviněného musel zabývat i s ohledem na jím uplatněné další dva dovolací důvody, ohledně nichž dospěl k závěru, že je nelze ze stejného důvodu odmítnout, a posuzoval proto, zda dovolání ve vztahu k důvodům podle § 265b odst. 1 písm. d), l) tr. ř. je opodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podle tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).

Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání, a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal. Ohledně řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na projednávanou konkrétní věc toto posledně citované ustanovení nedopadá, protože obviněný se v době projednávaní jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobýval na svobodě.

Z ustanovení § 238 odst. 1 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost obviněného při veřejném zasedání (srov. Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 542/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 58/2001).

Ve vztahu k těmto zákonným ustanovením lze poukázat na fakta zjištěná v projednávané trestní věci. V obsahu spisu je na č. l. 174 založena dodejka připojená ke shodnému číslu spisu, z níž je zřejmé, že obviněný byl o veřejném zasedání nařízeném na den 7. 1. 2004 v 8.00 hod. vyrozuměn prostřednictvím vzoru č. 7a tr. ř. vyrozumění o veřejném zasedání (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. února 2002, č. j. 514/2001-org. o vydání vzorů tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř. , doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení), který mu byl doručen do vlastních rukou dne 12. 12. 2003.

Obviněný byl podle obsahu tohoto vyrozumění včas poučen o tom, že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti. Pokud tedy na toto vyrozumění reagoval pouhou omluvou své neúčasti na jednání, aniž by požádal o odročení veřejného zasedání či sdělil, že na své účasti při veřejném zasedání trvá, byla v souladu se zákonem i poučením obviněného uplatněna fikce souhlasu obviněného s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.

Krajský soud v Ostravě proto neporušil právo obviněného na jeho obhajobu ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když veřejné zasedání dne 7. 1. 2004 konal v nepřítomnosti obviněného, a nedošlo tak k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu uvedeného ustanovení. Jak již bylo zmíněno výše, obviněný byl o konání daného zasedání toliko vyrozuměn (a to opětovně poté, co prvé bylo odročeno na základě jeho žádosti a omluvy pro nemoc), z čehož je zřejmé, že odvolací soud nepovažoval jeho přítomnost u něj za nezbytnou. Za situace, kdy obviněný ve svém dopise výslovně nepožadoval odročení veřejného zasedání nařízeného na 7. 1. 2004 ani jinak výslovně nesdělil, že na své osobní účasti trvá, postupoval odvolací soud v souladu se shora citovanou právní úpravou. Námitka vznesená obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. proti postupu odvolacího soudu je proto zjevně neopodstatněná.

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř. Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro tento postup byly splněny.

K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku , aniž byly splněny procení podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí .

Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání by tedy v tomto případě bylo možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tato podmínka však také nebyla splněna, protože i když byly obviněným v dovolání označeny další dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., nebyly podle shora uvedené argumentace dovolacího soudu obsahově naplněny. Ani tento dovolací důvod na základě těchto skutečností není opodstatněný.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného R. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. června 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Šámalová