8 Tdo 661/2015
Datum rozhodnutí: 17.09.2015
Dotčené předpisy: § 348 odst. 1 alinea 1, 3, odst. 3 písm. a) tr. zákoník



8 Tdo 661/2015-62

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2015 o dovolání, které podal obviněný G. N. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 4 To 301/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 183/2013, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného G. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 1 T 183/2013, byl obviněný G. N. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že (společně s dalšími spoluobviněnými):

v období od února 2011 do dubna 2012 v České republice především v B. a v P., ve vzájemné součinnosti s dalšími osobami po předchozích dohodách a dělbě úkolů s vědomím, co činí, se podíleli na organizování, realizaci výroby a distribuci padělaných a pozměněných osobních dokladů cestovních pasů, řidičských průkazů, občanských průkazů České republiky, s vědomím, že tyto jinými osobami budou užívány jako doklady řádně vydané orgány veřejné správy České republiky za úplatu ve výši od 300 do 500 Eur za jednotlivý doklad, a to tím způsobem, že , a takto se dopustili:
(v další části skutkové věty rozsudku byly pod body 1. až 3., 6. až 10., 15. a 17. popsány jednotlivé dílčí útoky, jichž se obviněný dopustil s konkrétními spoluobviněnými) .

Takto (zkráceně) popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, 3, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu za tento trestný čin a za sbíhající se přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 1 T 250/2013, podle § 348 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tři roky, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let, a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku i trest propadnutí věcí (ve výroku rozsudku jednotlivě vyjmenovaných). Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 1 T 250/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 4 To 301/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný se ani s takovým rozhodnutím nespokojil a prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Magdy Babákové Kolečkové podal proti němu dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí v napadeném rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a dále na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když nebyl při určení výše trestu aplikován § 58 tr. zákoníku a jeho jednání nebylo posouzeno v souladu s postavením spolupracujícího obviněného .

Dovolatel v další části svého podání tuto námitku dále rozvinul, když uvedl, že jej státní zástupce již v obžalobě označil za spolupracujícího obviněného podle § 178a tr. ř. Měl tedy za to, že jeho výpověď naplnila zákonné podmínky pro udělení mi daného postavení a že nejsou v jeho výpovědi shledány mezery se až v odůvodnění rozsudku dozvěděl, že jeho výpověď neobsahovala závažné skutečnosti sloužící k odhalení trestné činnosti dalších obviněných , navíc nebyl ani soudem na tyto jeho úvahy upozorněn . Soudu dále vytknul, že jeho výpověď během hlavního líčení nijak nezpochybnil, nepožadoval její rozšíření ani doplnění. Ve vztahu k možné aplikaci § 58 odst. 4 tr. zákoníku dovolatel rovněž provedl vlastní hodnocení splnění podmínek jeho uplatnění a polemizoval se stanoviskem okresního soudu, který jeho aplikaci odmítl. V neposlední řadě dovolatel namítl, že pokud by nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku, byly splněny alespoň podmínky pro aplikaci § 46 tr. zákoníku. Pokud soud ani toto ustanovení neaplikoval, dopustil se pochybení.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Alternativně pak navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m tr. ř. ve věci sám rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který uvedl, že námitku nesprávné aplikace § 58 odst. 4 tr. zákoníku sice lze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit (poukázal tu na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 422/2012), současně ji však nepovažoval za námitku důvodnou. Je sice pravda, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi v podané obžalobě ze dne 12. 8. 2013, sp. zn. ZT 320/2012, označil obviněného za spolupracujícího ve smyslu § 178a tr. ř., nicméně takové stanovisko není pro soud závazné. Z ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku jednoznačně vyplývá, že soud je povinen zvážit veškeré okolnosti významné pro jeho aplikaci samostatně, nezávisle na předchozím názoru státního zástupce. Tak tomu v daném případě i skutečně bylo. Okresní soud se otázkou aplikace předmětného ustanovení zabýval na str. 83 svého rozsudku, přičemž dospěl k závěru, že jeho uplatnění není namístě. Své stanovisko přitom řádně zdůvodnil. V rámci odvolacího přezkumu se otázkou aplikace předmětného ustanovení zabýval i soud krajský na str. 5 svého usnesení, přičemž ani ten neshledal naplnění podmínek nezbytných k aplikaci § 58 odst. 4 tr. zákoníku, což také řádně odůvodnil. Nelze tudíž ani říci, že by soudy postupovaly svévolně, jejich závěr není projevem libovůle. Polemika se stanoviskem soudů, kterou prezentuje obviněný, nemůže závěry soudů stran nedostatku podmínek pro aplikaci § 58 odst. 4 tr. zákoníku nikterak zpochybnit.

Jestliže obviněný dále namítl, že pokud by nebyly splněny podmínky § 58 odst. 4 tr. zákoníku, byly splněny alespoň podmínky § 46 tr. zákoníku, státní zástupce ani tuto námitku nepovažoval za důvodnou. Pokud nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 58 odst. 4 tr. zákoníku, upravujícího pouhé mimořádné snížení trestu odnětí svobody, tím méně mohly být naplněny předpoklady pro aplikaci § 46 tr. zákoníku upravujícího upuštění od potrestání. Z tohoto důvodu ani nelze soudům vytýkat, že se naplněním požadavků § 46 tr. zákoníku blíže nezaobíraly.

Konečně pokud obviněný v podaném dovolání též namítl, že nesouhlasí se způsobem, jakým mu byl vyměřen trest, když podle jeho názoru došlo k nesprávné aplikaci dalších institutů vedoucích k uložení mírnějšího, a tím přiměřeného trestu , a to včetně nedostatečného zohlednění polehčujících okolností, pak podle státního zástupce šlo o výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu, včetně např. údajných pochybení při aplikaci polehčujících okolností, a proto je nelze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit (poukázal tu na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Nelze je však přiřadit ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (tady poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 149/2003).

A vzhledem k tomu, že z odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí, resp. z dostupného spisového materiálu nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňuje požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná, státní zástupce navrhl podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu je zřejmé, že některé námitky vznesené dovolatelem v jeho podání jsou z hlediska dovolacího řízení irelevantní. Jedná se zejména o námitku, že nesouhlasí se způsobem, jakým mu byl vyměřen trest, když podle jeho názoru došlo k nesprávné aplikaci dalších institutů vedoucích k uložení mírnějšího, a tím přiměřeného trestu , a to včetně nedostatečného zohlednění polehčujících okolností. Taková výhrada směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu, včetně domnělého pochybení při aplikaci polehčujících okolností, však není podřaditelná ani pod uplatněný dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014), ale ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů, například pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 149/2003).

Dovolatel však ve svém podání uplatnil i námitku nesprávné aplikace § 58 odst. 4 tr. zákoníku, kterou již lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Podle některých názorů poukazujících na judikaturu Nejvyššího soudu vyjádřenou především v rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. sice nepoužití § 58 tr. zákoníku a uložení trestu odnětí svobody v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice nemůže založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 17/2002 pod č. T 416, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 872/2006), podle jiných názorů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007), s nimiž se ztotožnil i senát rozhodující v této věci, však použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je odůvodněno argumentací, že v § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody jde z hlediska jeho vymezení o hmotně právní ustanovení, které lze podřadit pod jiné nesprávné hmotně právní posouzení, a proto spadá jako celek pod tento dovolací důvod [ve své podstatě jde o obdobné ustanovení, jako jsou například ustanovení § 43 tr. zákoníku o ukládání trestu za více trestných činů (o úhrnném nebo souhrnném trestu), jejichž nesprávné použití lze také namítat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jde o ustanovení, které se svou povahou a významem odlišuje od obecných hledisek pro výměru trestu stanovených v § 39 a násl. tr. zákoníku]. Tato obecná argumentace je pak v posuzované věci podpořena faktem, že šlo o posouzení zákonných podmínek pro aplikaci speciálního ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku o snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby pachateli označenému jako spolupracující obviněný.

Nejvyšší soud, přestože uvedenou námitku shledal z výše uvedených důvodů jako podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jí však obsahově nemohl přisvědčit, a proto ji nepovažoval za námitku důvodnou.

Jakkoliv nelze zpochybňovat, že již státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi v podané obžalobě ze dne 12. 8. 2013, sp. zn. ZT 320/2012, označil obviněného za spolupracujícího ve smyslu § 178a tr. ř., takové jeho stanovisko nemohlo být pro soud ve věci rozhodující závazné. Podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku totiž soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby také pachateli označenému jako spolupracující obviněný, který splnil stanovené podmínky podle jiného právního předpisu; přitom vezme v úvahu povahu trestného činu uvedeného v jeho doznání v porovnání se zvlášť závažným zločinem spáchaným členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, jehož dokonání pomohl zabránit anebo k jehož objasnění přispěl, dále význam takového jeho jednání, osobu pachatele a okolnosti případu, zejména zda a jakým způsobem se podílel na takovém zvlášť závažném zločinu, jehož dokonání pomohl zabránit anebo k jehož objasnění se zavázal, a jaké následky svým jednáním případně způsobil. Omezením stanoveným v odstavci 3 přitom není vázán.

Z citovaného ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku tedy mimo jakoukoliv pochybnost vyplývá, že soud je povinen zvážit veškeré okolnosti významné pro jeho aplikaci samostatně, nezávisle na předchozím názoru státního zástupce.

Tak tomu v daném případě také skutečně bylo. Soud prvního stupně se otázkou aplikace uvedeného ustanovení náležitě zabýval, přičemž dospěl k závěru, že jeho uplatnění v případě obviněného není namístě, a tento svůj názor řádně zdůvodnil (srov. stranu 83 odůvodnění jeho rozsudku). Citoval přitom odbornou literaturu k této problematice ( Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 788 a násl., byť na ni výslovně neodkázal ), podle níž pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku je sice základní a neopominutelnou podmínkou, že státní zástupce označil pachatele podle § 178a tr. ř. za spolupracujícího obviněného, ale soud je povinen při rozhodování o tom, zda lze pachateli snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici jeho zákonné výměry a o kolik, přihlížet k dalším výslovně uvedeným okolnostem , jimiž jsou:

a) povaha trestného činu uvedeného v doznání spolupracujícího obviněného, přičemž se zde vychází z obecných kritérií určujících povahu a závažnost trestného činu podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku; pokud jde o povahu spáchaného trestného činu, určují ji především zákonné znaky té skutkové podstaty, která jím byla naplněna (zejména druh a význam porušeného nebo ohroženého zájmu chráněného trestním zákonem, jednání charakterizující objektivní stránku trestného činu, forma zavinění), a dále též konkrétní okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán (způsob provedení činu, pohnutka, záměr nebo cíl pachatele a míra jeho zavinění, povaha a rozsah způsobených následků, existence polehčujících a přitěžujících okolností),

b) srovnání tohoto trestného činu se zvlášť závažným zločinem spáchaným členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, jehož dokonání spolupracující obviněný pomohl zabránit anebo k jehož objasnění přispěl (i v tomto směru se uplatní obecná hlediska pro posuzování povahy a závažnosti trestného činu podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku); čím závažnější je tento zločin ve srovnání s trestným činem, který spáchal spolupracující obviněný, tím důvodnější a výraznější bude mimořádné snížení trestu odnětí svobody spolupracujícímu obviněnému a naopak,
c) jaký význam mělo jednání spolupracujícího obviněného pro objasnění zvlášť závažného zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny nebo pro to, aby pomohlo zabránit dokonání takového zločinu; zde bude zejména podstatné, jaké jiné možnosti měly orgány činné v trestním řízení pro objasnění a prokázání uvedeného zločinu, k usvědčení jeho pachatelů, k včasnému odhalení tohoto zločinu a k tomu, aby případně překazily jeho dokonání, jaké následky hrozily v případě, že by mu nebylo zabráněno,
d) další okolnosti případu, z nichž zákon příkladmo uvádí zejména to, zda a jakým způsobem se spolupracující obviněný sám podílel na zvlášť závažném zločinu spáchaném členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, jehož dokonání pomohl zabránit anebo k jehož objasnění se zavázal, a jaké následky tento pachatel případně způsobil svým trestným činem, za který má být potrestán s využitím § 58 odst. 4 tr. zákoníku; nepochybně je pak třeba zohlednit i další obecná kritéria určující druh a výměru trestu podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku, včetně možností nápravy pachatele, jeho osobních, rodinných, majetkových a jiných poměrů atd.

Všechny skutečnosti uvedené pod písm. a) až d) soud náležitě zvažoval při vědomí, že mají důležitý význam i pro posouzení, zda vůbec lze obviněnému v posuzované věci snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku.

Neméně pozornosti věnoval této otázce i odvolací soud (srov. stranu 5 odůvodnění jeho usnesení), jenž rovněž neshledal naplnění zákonných podmínek pro aplikaci § 58 odst. 4 tr. zákoníku, což také pečlivě odůvodnil. Nejvyšší soud se s tímto jejich názorem identifikoval, neboť nedospěl k závěru, že by snad v rámci svých úvah postupovaly svévolně, nebo že by jejich závěry byly projevem libovůle. Proto dovolatelova polemika se stanoviskem soudů nemohla na jejich závěrech ohledně nedostatku zákonných podmínek pro aplikaci § 58 odst. 4 tr. zákoníku nic změnit.

Pokud dovolatel ve svém podání rovněž namítal, že jestliže by nebyly splněny podmínky ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku, pak by byly splněny alespoň podmínky pro aplikaci ustanovení § 46 tr. zákoníku, Nejvyšší soud se i v tomto směru ztotožnil s názorem státního zástupce, že ani tato námitka není opodstatněná. Nebyly-li splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku, upravujícího pouhé mimořádné snížení trestu odnětí svobody, tím méně mohly být naplněny zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení § 46 odst. 2 tr. zákoníku o upuštění od potrestání pachatele označeného jako spolupracující obviněný.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2015

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu