8 Tdo 653/2011
Datum rozhodnutí: 23.06.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.




8 Tdo 653/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2011 o dovolání obviněného Ing. P. C., který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T 115/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. C. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. 9 T 115/2009, uznal obviněného Ing. P. C. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že
v P., dne 15. 5. 2009 v době kolem 09.55 hod. jako řidič osobního motorového vozidla Škoda Octavia, při jízdě po vozovce U. ulice ve směru od ulice U L. k D. ulici, nedal při odbočování vlevo na parkoviště univerzity přednost v jízdě řidiči motocyklu Suzuki VS 1400, , Bc. P. H., jedoucímu po vozovce U. ulice směrem k ulici U L., v důsledku čehož došlo v prostoru křižovatky ke střetu obou vozidel a následnému zranění Bc. P. H., které spočívalo ve zlomenině jamky pro hlavičku stehenní kosti na spodní straně pánve, zlomenině stydké kosti vpravo a povrchním poranění levého bérce s následným výrazným omezením v konání obvyklých životních úkonů po dobu delší než 6 týdnů .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník ), za který mu podle § 147 odst. 2 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody ve výměře osmi měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců, a podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost uhradit poškozenému Bc. P. H. (dále jen poškozený ) na náhradě způsobené škody částku ve výši 1.740,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 9 To 232/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný však ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Janči podal proti němu dovolání (v tomto podání dovolací důvod, o nějž dovolání opírá, neoznačil).

Dovolatel hned v úvodu svého mimořádného opravného prostředku zpochybnil správnost tvrzení obsažených v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, jakož i tvrzení uvedených ve znaleckém posudku, neboť tato nebyla podle jeho názoru dostatečně prokázána. Namítl rovněž, že v průběhu celého trestního řízení nedošlo k výslechu žádných svědků ani ověření správnosti závěrů soudního znalce či k místnímu šetření místa nehody, ač to opakovaně soudům obou instancí navrhoval.

Na svoji obhajobu obviněný uvedl, že v místě křižovatky, kde došlo k nehodě, je viditelnost a možnost rozhledu do protisměrného jízdního pruhu výrazně omezena dopravním značením a vysazeným stromořadím, což vyplývá i z fotodokumentace založené ve spisu, ke které však soud vůbec nepřihlížel. Z jeho vlastní fotodokumentace je naopak zřetelné, že dopravní situaci lze zachytit z různých pohledů odlišně.

Dovolatel vyslovil nesouhlas taktéž se závěry učiněnými soudním znalcem z oboru dopravy ohledně vzdálenosti, kdy mohl poprvé registrovat z protisměru přijíždějící motocykl poškozeného. Podle zjištění znalce tato vzdálenost činila 105 m před místem střetu, podle tvrzení obviněného však pouhých 50 m (z této vzdálenosti údajně mohl vidět pravé řídítko motocyklu).

Dále obviněný soudům vytknul, že se dostatečně nezabývaly přizpůsobením jízdy poškozeného podmínkám dopravní situace v místě nehody, zejména s ohledem na nepřehlednost úseku a křížení několika jízdních pruhů s množstvím přechodů pro chodce. V úvahu proto přicházela také varianta, že motocykl vybočil z rovnoběžného směru jízdy, když se jeho řidič snažil na poslední chvíli vyhnout srážce.

V neposlední řadě dovolatel poukázal na překročení nejvyšší povolené rychlosti poškozeným, bez níž by vzhledem k nižší kinetické energii (i přes závěry znaleckého posudku) důsledky nehody pro zdraví poškozeného nemohly být natolik vážné. Vyjádřil proto přesvědčení, že k nehodě by s největší pravděpodobností vůbec nedošlo, pokud by poškozený jel přiměřenou rychlostí a při pravém okraji vozovky. Z těchto naznačených porušení zákona ze strany poškozeného dovozoval existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním konáním poškozeného a následnou nehodou. Tato jeho tvrzení přitom mohl potvrdit svědek Ing. J. R., který však nebyl soudem předvolán, ačkoli požadoval jak jeho výslech, tak vypracování revizního znaleckého posudku z oboru dopravy.

Obviněný na podporu svých argumentů rovněž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, ze kterého se mimo jiné podává, že: Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi . Jakoukoli mírou viny či spoluviny poškozeného v dané věci se však soudy obou instancí vůbec nezabývaly, když odvolací soud se k těmto skutečnostem namítaným již v odvolání nevyjádřil ani v odůvodnění svého rozhodnutí, ani v průběhu samotného soudního jednání, jemuž s výjimkou předsedy senátu nikdo z jeho dalších členů nevěnoval jakoukoli pozornost.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby (s přihlédnutím k oponentnímu znaleckému posudku) dovolací orgán svým rozhodnutím napadená rozhodnutí zrušil .

Teprve na výzvu soudu prvního stupně obviněný v podání označeném jako Doplnění dovolání upřesnil, že dovolání podává z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož prostřednictvím vytýká extrémní nesoulad mezi obsahem provedeného dokazování a závěry z něj vyvozenými. V závěru tohoto doplňku navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 9 To 232/2010, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), jenž uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však převážná část uplatněných námitek směřuje proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka, že dopravní nehodu zavinil poškozený nepřiměřenou rychlostí své jízdy. Tuto výhradu však současně označil za zjevně neopodstatněnou.

Státní zástupce rozvedl, že podle soudem učiněných skutkových zjištění poškozený jel rychlostí cca 60 65 km/hod., což je sice rychlost v daném místě nepovolená, nicméně povolenou rychlost 50 km/hod. převyšuje jen méně výrazným způsobem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož se obviněný dovolává, přitom vychází ze situace, kdy rychlost poškozeného překračuje rychlost povolenou tak výrazně, že to pachateli brání dát mu zákonem stanovenou přednost v jízdě. Taková situace však v projednávané věci nenastala.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Většina námitek, které obviněný ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení jednotlivých důkazů ze strany soudů obou stupňů, zejména pokud namítal, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy (výslech svědka Ing. J. R., důkaz revizním znaleckým posudkem, apod.). Uplatněný dovolací důvod obviněný nemohl obsahově naplnit ani rozsáhlou polemikou se závěry znaleckého posudku z oboru dopravy, neboť takovými výhradami napadal v prvé řadě skutková zjištění soudů a současně předkládal vlastní verzi skutkového děje.

Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že zmíněné výhrady měly výlučně povahu výhrad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání jako celek odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil relevantně v té části, v níž namítal zavinění, resp. spoluzavinění předmětné dopravní nehody poškozeným z důvodu podstatného překročení nejvyšší povolené rychlosti v místě dopravní nehody z jeho strany.

Nejvyšší soud však současně shledal, že tato výhrada je zjevně neopodstatněná.

K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví proto, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona .

Jak je zřejmé už z vymezených zákonných podmínek, z hlediska subjektivní stránky postačuje zavinění z nedbalosti. Podle § 16 odst. 1 trestního zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty (každého) trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného.

Otázkou zásadního významu z hlediska podaného dovolání a námitek v něm uplatněných se jeví problematika příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného jako řidiče osobního automobilu a vzniklým následkem v podobě těžké újmy na zdraví na straně poškozeného řidiče motocyklu. Otázka příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) je právě v případech dopravních nehod jednou z nejdůležitějších otázek z hlediska posouzení viny obviněného, neboť je jedním ze základních předpokladů jeho trestní odpovědnosti. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto je příčinná souvislost objektivní kategorií. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestněprávně relevantním následkem (účinkem či těžším následkem) k jeho trestní odpovědnosti nestačí, neboť vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (k tomu přiměřeně srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. trest.). Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila.

Právě (a především) u dopravních nehod bývá každý následek zpravidla výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí publikované pod č. 37/1975 Sb. rozh. trest.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).

Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které určují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost konkrétního posuzovaného trestného činu.

Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u přečinu podle § 147 trestního zákoníku), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. trest.).

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za potřebné zdůraznit, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele.

Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších instancí shledal jako primární příčinu dopravní nehody to, že obviněný jako řidič osobního motorového vozidla při odbočování vlevo (ze silnice na parkoviště) nedal přednost po téže silnici z protisměru přijíždějícímu motocyklu řízenému poškozeným, v důsledku čehož došlo k jejich vzájemnému střetu a vzniku závažného zranění poškozeného tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně [nepochybně šlo o těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku; to ostatně obviněný v podaném dovolání ani nezpochybňoval]. Takovým jednáním obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, a to konkrétně ustanovením § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu ), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož řidič odbočující vlevo musí dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým i nemotorovým vozidlům, . I když splnění této významné řidičské povinnosti měl obviněný poněkud zkomplikováno výhledovými poměry do protisměru (dopravní značení, vegetace), nešlo o takové omezení, které by mu bránilo při zvýšené opatrnosti (srov. § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu), aby motocykl poškozeného včas a na dostatečnou vzdálenost spatřil (podle zjištění soudů obou instancí, které vyšly z údajů obsažených ve znaleckém posudku, tato vzdálenost činila 105 m před místem střetu a 5,8 ÷ 6,2 sec. před střetem). Jinak řečeno bez takového neopatrného počínání obviněného by nedošlo k dopravní nehodě a v jejím důsledku též ke zraněním poškozeného. Proto lze uzavřít, že v posuzované věci příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a způsobeným následkem nebyla přerušena, byť k jeho jednání přistoupila další skutečnost, jež spolupůsobila při vzniku následku (mírné překročení maximální povolené rychlosti poškozeným); jednání dovolatele však i za této situace zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nedošlo.

Dlužno dodat, že těmito (v podstatě totožnými) námitkami se z podnětu odvolání podaného obviněným zabýval již soud druhého stupně a náležitě se s nimi vypořádal. V rámci své přezkumné činnosti shledal (ve shodě se soudem prvního stupně), že obviněný při odbočování vlevo nedal přednost protijedoucímu motocyklu, čímž zavinil dopravní nehodu se všemi výše popsanými následky. Podle názoru odvolacího soudu obviněného nemůže zbavit viny a odpovědnosti ani fakt, že v místě nehody byla horší viditelnost způsobená dopravním značením a stromořadím, neboť každý řidič musí s takovou skutečností počítat a počínat si tak, aby měl přehled a odbočením nikoho neohrozil.

K tomu je třeba dodat, že pokud poškozený motocyklista jel zhruba v polovině svého jízdního pruhu, jeho způsob jízdy se v daném úseku vozovky nikterak nevymykal normálu a lze jej označit za zcela běžný. Podle § 11 odst. 1 zákona o silničním provozu sice na pozemní komunikaci se jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak , avšak právě mírné zakřivení vozovky (doleva) a její zúžení bezprostředně za místem střetu bylo tou zvláštní okolností , která poškozenému jízdě při pravém okraji vozovky bránila.

Překročení maximální povolené rychlosti poškozeným motocyklistou v obci, tedy i v místě dopravní nehody, soud druhého stupně označil jako minimální (poškozený v okamžiku střetu jel opět podle zjištění soudů obou stupňů vycházejících ze znaleckého posudku rychlostí v rozmezí 60 až 65 km/hod.) s tím, že prakticky nemohlo mít vliv na vznik a následky předmětné dopravní nehody a jako takové nemohlo vést k závěru o výraznější spoluvině poškozeného. Ke střetu s vozidlem obviněného by totiž došlo i za předpokladu, že by poškozený jel povolenou rychlostí 50 km/hod. (srov. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu). Protože také s tímto názorem se lze ztotožnit, stačí jen dodat, že ani popsané spoluzavinění poškozeného nebránilo soudům nižších instancí učinit takový právní závěr o vině dovolatele, který již byl popsán shora.

Pouze pro úplnost je na tomto místě vhodné doplnit, že poukaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, není případný. V něm se sice řešila situace obdobná, ne však zcela identická (v tam posuzovaném případě dosáhl motocykl řízený možným spoluviníkem dopravní nehody rychlosti 86 až 97 km/hod. v místě, kde maximální povolená rychlost byla 50 km/hod., takže se jednalo o rychlost přibližně o 20 30 km/hod. vyšší nežli v nyní posuzovaném případě, což již bylo možno označit za výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti).

Vzhledem k prokázané povaze jednání obviněného je třeba jeho počínání objektivně hodnotit jako neodpovídající ustanovení § 21 odst. 1 a 5 zákona o silničním provozu. Ve shodě se soudy prvního a druhého stupně proto lze uzavřít, že dovolatel si musel být vědom toho, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Byla tak u něho splněna obě kritéria subjektivní i objektivní vymezení míry opatrnosti při vědomé nedbalosti [ve smyslu již shora citovaného § 16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], která je požadována z hlediska přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku při řízení motorového vozidla.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a