8 Tdo 653/2005
Datum rozhodnutí: 08.06.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 653/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. června 2005 o dovolání obviněného M. M., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici S. p. R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 7 To 507/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 4/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 1 T 4/2004, byl obviněný M. M. uznán vinným v bodě 2/ trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil společně s obviněným T. D. tím, že dne 5. 6. 2003 byla v provozovně C. R. B. na výše uvedené adrese na základě souhlasu státního zástupce provedena prohlídka jiných prostor, při které bylo nalezeno celkem 723 plastových sáčků s rostlinnou drtí a 3 s pryskyřičnaté hmoty, dle odborného zkoumání z oboru kriminalistika, odvětví chemie, bylo zjištěno, že se jednalo celkem o 552,65 g rostlinné drtě, tzv. konopí, které je uvedeno v příloze č. 3 k zákonu č. 167/98 Sb., o návykových látkách, jako omamná látka a 548,389 g pryskyřice z konopí nazývané též hašiš, který je rovněž uveden v příloze č. 3 k zákonu č. 167/98 Sb., o návykových látkách, jako látka omamná, celkem toto zajištěné množství látek obsahovalo 125,01 g účinné látky tetrahydrocannabinolu, který je uveden v příloze č. 4 k zákonu č. 167/98 Sb., o návykových látkách, jako látka psychotropní, přičemž obvinění zde tyto látky přechovávali, a v bodě 3/ trestnými činy útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) a § 156 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil sám tím, že po jeho zadržení dne 5. 6. 2003 jej jeden z přítomných policistů vyzval k opuštění baru a nastoupení do služebního vozidla, po tomto M. přiskočil k jednomu ze stolků v baru, shodil z něho sklenici, chtěl stůl zvednout, to se mu nepodařilo, rozběhl se tedy k pprap. B., chytil jej za levou ruku a pravou se ho snažil udeřit do obličeje, při tomto křičel, že nikam nepůjde, zakročující nstržm. R. se postavil mezi oba jmenované a po výzvě, aby M. zanechal svého jednání, zatlačil oběma rukama zepředu do M. ramen, ten na to reagoval tak, že začal do nstržm. R. a pprap. B. kopat a pak se rozeběhl proti nstržm. R. a se slovy: Já tě zabiju ho uchopil oběma rukama v úrovni pasu a povalil ho na zem, zde se zakousl do přední strany nstržm. R. do stehna pravé nohy, při zákroku způsobil pak jmenovanému policistovi na pravém stehně a malíkové hraně pravé ruky drobné povrchové oděrky. Za tyto trestné činy byl podle § 187a odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o uložení trestu obviněnému T. D. a podle § 228 odst. 1 tr. ř. taktéž o náhradě škody. Současně byl podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby spoluobviněný V. H. (který byl obžalobou viněn též ze spáchání činu uvedeného pod bodem 2).

Městský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněných T. D. a M. M. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině skutky pod body 1/ a 2/, ve výrocích o trestu a o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že 1. tyto obviněné uznal vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., který spáchali tím, že oba společně od blíže nezjištěné doby do 5. 6. 2003 přechovávali za účelem prodeje jiným osobám v provozovně C. R. B. se sídlem v P., celkem 723 plastových sáčků s celkem 552,65 g rostlinné drti z konopí nazývané též marihuana, uvedené v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, mezi omamnými látkami a tři kusy pryskyřičnaté hmoty z konopí nazývané též hašiš o váze 548,389 g, zařazené rovněž v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, mezi látky omamné, přičemž celkem tato drť a pryskyřice obsahovaly 125,01 g účinné látky delta 9-tetrahydrocannabinolu, který patří mezi psychotropní látky vyjmenované v příloze č. 4 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách. V bodě 2. znovu rozhodl o vině obviněného T. D.

Obviněný M. M. byl za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným odvolacím soudem, a za trestné činy útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) a § 156 odst. 1 písm. a) tr. zák., ohledně nichž zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, odsouzen podle § 187 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců nepodmíněně. Pro jeho výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo znovu rozhodnuto o trestu, který byl uložen obviněnému T. D., a podle § 229 odst. 1 tr. ř. rovněž o náhradě škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti shora citovanému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný M. M. prostřednictvím obhájce JUDr. D. K. dovolání, jež vymezil dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. k) a g) tr. ř., neboť se domnívá, že výrok napadeného rozhodnutí je neúplný a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. soudu druhého stupně vytkl, že poté, co v rozsudku soudu prvního stupně zrušil výroky o vině v bodě 1/ a 2/, výrok o trestu a o náhradě škody a znovu sám ohledně nich rozhodl, jen konstatoval, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn . Toto lakonické vyjádření nepovažoval za zamítnutí odvolání v části směřující do výroku 3/ rozsudku soudu prvního stupně, přestože z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu by takový závěr bylo možné učinit. Pro případ, že by dovolací soud předmětný výrok shledal dostačujícím, uvedl alternativní možnost uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně i v této části spočívalo na nesprávném hmotně právním posouzení. V další části svého dovolání obviněný vytkl soudům obou stupňů, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestných činů kladených mu za vinu, protože není zřejmé, na základě čeho soudy dovodily závěr, že věděl o přechovávání omamných látek ve svém podniku, když z odůvodnění napadených rozhodnutí tyto skutečnosti nevyplývají a on sám od počátku popíral, že by o přechovávání omamných látek věděl. Nebyla vyvrácena pochybnost, že drogy mohly být do podniku přineseny spoluobviněným B. chvíli před zásahem policie. V takovém případě by totiž ani nemohl vědět, že se tyto látky v podniku nacházely. Ačkoli obviněný poukázal na to, že Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) nemůže v rámci řízení o dovolání přezkoumávat skutkový stav věci, namítl, že svědci alias H. a alias M., o jejichž výpovědi soud své rozhodnutí opřel, byli policisté pověření provedením předstíraného převodu v prostorách jím provozovaného baru, avšak podle § 158c odst. 2 tr. ř. lze předstíraný převod uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce, pokud se ovšem nejedná o věc, která nesnese odkladu; tehdy jej lze provést i bez předchozího povolení. O takovém písemném povolení není ve spisu jediná zmínka, a proto veškeré písemné záznamy, jakož i výpovědi účastníků označil za nezákonné, k nimž nesmí být přihlíženo. Obviněným vytýkané nedostatky dále směřovaly proti skutku uvedenému pod bodem 3/ rozsudku soudu prvního stupně, k němuž vyjádřil, že soudy u tohoto činu ve vztahu k subjektivní stránce nezohlednily závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie, že byl stižen duševní poruchou akutní reakcí na stres, která měla za následek podstatné snížení rozpoznávací a ovládací schopnosti, jež se blížilo vymizení, což v kombinaci s požitím alkoholu mohlo vést k jeho nepříčetnosti. Za nesprávnou označil i použitou právní kvalifikaci, neboť považoval za vyloučený jednočinný souběh trestných činů podle § 155 odst. 1 písm. a) a § 156 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože obě skutkové podstaty mají zjevně totožný výčet znaků a rozdílné jsou pouze trestní sazby. Právě vzhledem k trestním sazbám dovodil, že skutková podstata podle § 156 odst. 1 písm. a) tr. zák. je subsidiární k trestnému činu podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., a proto došlo k její faktické konzumpci.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2004 sp. zn. 7 To 507/2004, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 1 T 4/2004, a sám aby ohledně skutku pod bodem 3/ rozsudku soudu prvního stupně rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. o zproštění obžaloby a ve zbývajícím rozsahu aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 věc k novému projednání a rozhodnutí.

K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení konstatovala, že, ačkoli obviněný v rámci odůvodnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil řadu irelevantních námitek, tento dovolací důvod naplnil tvrzením, že napadené rozhodnutí neobsahuje zjištění k jeho zavinění. Tuto námitku však shledala neopodstatněnou, neboť odvolací soud na straně 9 10 napadeného rozhodnutí provedl rekapitulaci úvah soudu prvního stupně, na základě kterých tento dospěl k závěru o úmyslném zavinění obviněného, a to ve vztahu k oběma skutkům kladeným mu za vinu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedla, že vedle výroku jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn není třeba ještě samostatným výrokem odvolání obviněného zamítat v té části, která byla aprobována jako správná. Jelikož zjistila, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením neexistuje extrémní nesoulad, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Relevantně uplatněnou námitkou způsobilou shora označený dovolací důvod naplnit je ta, jejímž prostřednictvím obviněný popřel existenci subjektivní stránky u trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. a trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) a § 156 odst. 1 písm. a) tr. zák. Uvedený dovolací důvod byl naplněn taktéž tvrzením dovolatele, že jednočinný souběh trestných činů podle § 155 odst. 1 písm. a) a § 156 odst. 1 písm. a) tr. zák. je vyloučen.

Vhodné je nejprve obecně konstatovat, že všechny shora vyjmenované trestné činy jsou trestné činy úmyslné, což znamená, že k naplnění jejich skutkových podstat se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, nepostačuje pouhá nedbalost.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.

Z hlediska hodnocení okolností významných pro posouzení subjektivní stránky je u skutku v bodě 1. rozsudečného výroku odvolacího soudu důležité skutkové zjištění, že obvinění M. M. a T. D. od blíže nezjištěné doby do 5. 6. 2003 přechovávali za účelem prodeje jiným osobám v provozovně C. R. B. (ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedené C. R. B. není přesné) omamné a psychotropní látky tam vyjmenované, neboť jím je vyjádřeno konkrétní jednání obviněného M. M. svědčící o tom, že obviněný vědomě pro jiného držel předmětné drogy. Tuto vědomou aktivní činnost obviněného odvolací soud v potřebném rozsahu v odůvodnění svého rozsudku na straně 8 10 rozvedl a vysvětlil své úvahy, na jejichž základě dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o úmyslném zavinění obviněného. Pouze pro úplnost je poukázat na výpověď spoluobviněného T. D. před odvolacím soudem, v níž uvedl, že mu drogu -hašiš pro policisty dne 5. 6. 2003 předal obviněný M. M. (č. l. 392). Odvolací soud tudíž správně shledal, že obviněný čin spáchal v přímém úmyslu.

Zpochybnil-li obviněný naplnění subjektivní stránky též ve vztahu k trestnému činu popsanému v bodě 3/ prvostupňového rozsudku, ani tyto námitky nelze shledat opodstatněnými. Závěr o úmyslném zavinění učiněný soudem prvního a potvrzený sudem druhého stupně vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 9), podle něhož obviněný zaútočil na policisty, kteří jej po provedení prohlídky jeho baru zadrželi, v úmyslu přimět je k tomu, aby od svého zákroku upustili. K tomu je vhodné zmínit jen to, že soud prvního stupně se na straně 9 odůvodnění svého rozsudku zabýval i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a učinil z nich potřebná a správná zjištění. V této souvislosti je vhodné pouze doplnit, že byl-li vysloven ve znaleckém posudku (č. l. 146, 343) závěr, že rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného byly podstatně sníženy v důsledku přechodné duševní poruchy, znalci nekonstatovali jejich vymizení, ale shledali je zčásti zachovalé. Obviněný byl tudíž schopen, byť v omezené míře, si své jednání a jeho společenský dopad uvědomit a takého ho byl schopen korigovat. Bylo proto soudy prvního i druhého stupně správně zjištěno, že obviněný násilné útoky i verbální výrok vůči zakročujícím policistům prováděl proto, že jim chtěl způsobit zranění a vyhrožovat zabitím, aby jim zabránil v zákroku, který proti němu prováděli. Nelze proto přisvědčit námitkám obviněného, že se soudy nezabývaly subjektivní stránkou trestných činů ani závěry citovaného znaleckého posudku.

Další námitkou, kterou obviněný uplatnil v souladu s označeným dovolacím důvodem, jsou výhrady, že trestné činy útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) a § 156 odst. 1 písm. a) tr. zák. nemohou být spáchány v jednočinném souběhu, neboť takový souběh je u těchto trestných činů pojmově vyloučen.

Pro objasnění vztahu mezi uvedenými trestnými činy je pro jejich porovnání vhodné uvést, že trestného činu podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Trestný čin podle § 156 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchá, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.

Obecně platí, že každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají. Jednočinný souběh trestných činů, jehož základním smyslem je vystihnout povahu a stupeň nebezpečnosti jednání pachatele pro společnost, je však vyloučen, jsou-li trestné činy navzájem v poměru speciality, subsidiarity, jde-li o tzv. faktickou konzumpci anebo o pokračování v trestném činu, trestný čin trvací a trestný čin hromadný. S ohledem na charakter trestného jednání, proti němuž nyní rozváděné námitky obviněného směřují, není nutné se zabývat tím, že by byl jednočinný souběh vyloučen proto, že by šlo o pokračování v trestném činu, trestný čin trvající a trestný čin hromadný. Pozornost není třeba věnovat ani možnému poměru speciality, neboť o ten v daném případě nejde a obviněný jej ve svém dovolání nezmiňuje. Je však nutné zaměřit se na to, zda uvedené činy nejsou v poměru subsidiarity, jak se obviněný domáhá, event. zda nejde o tzv. faktickou konzumpci.

V poměru subsidiarity jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, je-li účelem subsidiárního ustanovení doplnit v témže směru ochranu, kterou poskytuje druhé, tzv. primární ustanovení. U primárního ustanovení jsou znaky subsidiárního ustanovení doplněny o znaky nebo znak další. U primární skutkové podstaty, která má více znaků, je tedy obsah širší, avšak okruh konkrétních případů sem spadajících je nutně menší, čili rozsah pojmu je užší.

Z pohledu těchto zásad je patrné, že při porovnání skutkových podstat trestných činů podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 156 odst. 1 písm. a) tr. zák. se o takový poměr nejedná, a to i přesto, že oba trestné činy chrání stejný zájem, jímž je ochrana nerušeného výkonu pravomoci veřejného činitele. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci veřejného činitele. V dalším se však již tyto skutkové podstaty neshodují, neboť každá z nich zajišťuje ochranu před jinými formami útoku. U trestného činu podle § 155 tr. zák. je znakem násilí, kdežto u trestného činu podle § 156 tr. zák. je uvedeno vyhrožování, a jde tedy o rozdílné skutkové podstaty, neboť jejich znaky nejsou shodné. Neplatí o nich, že jde o taková ustanovení, z nichž by jedno pouze doplňovalo druhé. Nejsou proto ve vzájemném vztahu primárního a subsidiárního ustanovení.

S ohledem na konkrétní průběh činu popsaného ve skutkových zjištěních je zřejmé, že obviněný tam uvedeným jednáním naplnil znaky obou uvedených trestných činů. Trestný čin podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. dopadá na tu část jednání, kdy se rozběhl k pprap. B., chytil jej za levou ruku a pravou se ho snažil udeřit do obličeje, při tomto křičel, že nikam nepůjde, začal do nstržm. R. a pprap. B. kopat povalil nstržm. R. na zem, zde se mu zakousl do přední strany stehna pravé nohy , neboť je zřejmé, že toto jednání vykazuje znak násilí, jenž je uveden ve skutkové podstatě tohoto trestného činu. Jestliže je v popisu skutku uvedeno, že se obviněný rozeběhl proti nstržm. R. a se slovy: Já tě zabiju , není pochyb o tom, že v této části popsaného skutku svou aktivitu vyvíjenou proti policistům změnil a namísto fyzických útoků, resp. v další návaznosti na ně použil verbální způsob útoku, že nstržm. R. zabije. Tento slovní projev naplňuje po formální stránce znak vyhrožování ve smyslu § 156 odst. 1 písm. a) tr. zák., který je s ohledem na průběh činu, jak byl popsán, dostatečně intenzivní a důrazný, že i po materiální stránce vyjadřuje stupeň společenské nebezpečnosti, jak má na mysli ustanovení § 3 odst. 1, 2, 4 tr. zák.

Výraz obviněného Já tě zabiju je vzhledem k průběhu skutkového děje sdělením odlišným od fyzických útoků, jimiž na poškozené do momentu, než je vyslovil, působil, neboť do té doby se snažil udeřit poškozené do obličeje nebo do nich kopal. Takové jednání nesměřovalo k jejich zabití, jímž až následně vyhrožoval. Nelze proto tento slovní projev přiřadit k prováděným fyzickým výpadům, protože šlo o psychické působení vedené snahou nepodrobit se zákroku policistů.

Nejedná se ani o tzv. faktickou konzumpci, která musí vycházet z faktického průběhu činu a na jejímž základě je vyloučen jednočinný souběh trestných činů jen tehdy, když jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním činem vedlejším, tedy málo významným produktem základního trestného činu.

V daném případě totiž nelze učinit závěr, že by výhrůžka Já tě zabiju , měla malý význam, neboť je nutné hodnotit, že byla vyslovena zcela vážně pro zdůraznění snahy působit na vůli policistů ve snaze zabránit jim v dokončení zákroku. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že trestný čin podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. je přísnější (trestní sazba trestu odnětí svobody u něj činí až tři léta) než u trestného činu podle § 156 odst. 1 písm. a) tr. zák. (trestní sazba stanoví trest odnětí svobody až na dvě léta). Rozdíl jednoho roku odnětí svobody mezi oběma sazbami není v daném případě významný.

S ohledem na všechny uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že v případě označených trestných činů bylo soudy obou stupňů správně zjištěno, že jednočinný souběh u nich není vyloučen a skutek označený pod bodem 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaly podle obou uvedených skutkových podstat.

Nejvyšší soud dále pro úplnost konstatuje, že pokud jde o tu část dovolání obviněného, v níž uplatnil námitky proti způsobu, jakým soudy vyhodnotily důkazy ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2. rozsudku odvolacího soudu, a to svědecké výpovědi svědků alias H. a alias M., jedná se o námitky, které směřují proti výroku, jenž se týkal výlučně spoluobviněného T. D., a nikoli dovolatele. Podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. může dovolání podat obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Jelikož však skutkem popsaným v bodě 2. rozhodnutí soudu druhého stupně byl uznán vinným pouze spoluobviněný T. D., o výrok bezprostředně se dotýkající rovněž obviněného M. M. se zcela zjevně nejedná, a proto ve vztahu k němu není osobou oprávněnou k podání dovolání. Současně je k nim potřebné poznamenat, že jde o námitky brojící proti použitelnosti důkazních prostředků v závislosti na tom, jak soudy vyhodnotily jejich věrohodnost, což jsou výhrady nikoliv právní, ale skutkové povahy, na něž žádný ze zákonem uvedených dovolacích důvodů v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. nedopadá.

Druhým dovolacím důvodem, o nějž obviněný opřel své dovolání, je důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle něj lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Za takový výrok obviněný považoval ten, jímž se odvolací soud vypořádal s jeho odvoláním ve vztahu ke skutku vymezenému v bodě 3/ rozsudku soudu prvního stupně, když se omezil na konstatování, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn , aniž by explicitně v této části odvolání obviněného zamítl.

K tomu je třeba konstatovat, že podle § 258 odst. 2 tr. ř., jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Odvolací soud tak učinil i v tomto případě. Dikcí jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn se rozumí potvrzení zbývající části provostupňového rozhodnutí ve věci, a tudíž i zamítnutí odvolání ve vztahu k ní. Odvolací soud postupoval zcela obvyklým způsobem, když použil tuto ustálenou a v praxi soudů běžně se vyskytující formulaci, aniž musel dalším samostatným výrokem odvolání obviněného v této části zamítat. Navíc ani s ohledem na odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně nelze mít pochyb o významu této stručné formulace, když na str. 16 předmětného rozsudku shrnul své závěry učiněné ve vztahu k jednotlivým výrokům odvoláním napadeného rozhodnutí.

Pro případ, že výhrady vznesené prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nebudou posouzeny jako opodstatněné, obviněný ve svém dovolání alternativně uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť se domnívá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

S ohledem na výše uvedené ani v této části nelze dát obviněnému za pravdu, když také dovolací důvod podle písm. g) byl posouzen jako zjevně neopodstatněný.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše shledal, že právní posouzení skutků ve výroku napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 7 To 507/2004, je zcela správné a odpovídající zákonu. Nalézací i odvolací soud posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného M. M. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Šámalová