8 Tdo 650/2007
Datum rozhodnutí: 06.06.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 650/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. června 2007 o dovolání obviněného J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 55 To 441/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 2 T 123/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 2 T 123/2005, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že v době od 14.30 hod. dne 15. 12. 2004 do 7.45 hod. dne 16. 12. 2004 v R. p. R., okres V., část T., v bývalém areálu Š. s. odcizil přední sněhovou radlici pro nákladní vozidla typ SRSD-3500, se zvedacím zařízením typ HZZ-100R, kterou zde měla uskladněnu firma A., s. r. o., Ď. tuto prodal M. M. za částku 10.000,- Kč, čímž A., s. r. o., způsobil škodu ve výši 21.300,- Kč. Odsouzen byl podle § 247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby během zkušební doby uhradil způsobenou škodu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci z podnětu odvolání obviněného J. S. rozsudkem ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 55 To 441/2006, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o omezení podle § 59 odst. 2 tr. zák. a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že se podle § 59 odst. 2 tr. zák. obviněnému ukládá omezení, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.



Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 2 T 123/2005, podal obviněný J. S. prostřednictvím obhájce JUDr. J. Č. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci svých výhrad obviněný především vyjádřil, že když prodával M. M. sněhovou radlici, jednalo se o jeho vlastnictví a nikoliv o věc cizí a soudům vytkl, že se nezabývaly tím, co bylo obsahem kupní smlouvy uzavřené mezi ním a poškozenou A., s. r. o., Ď. (dále jen společnost A.) ze dne 1. 4. 2004, na jejímž základě byly do majetku uvedené společnosti převedeny z majetku společnosti obviněného některé věci v této kupní smlouvě specifikované. Tuto svou argumentaci opřel o tvrzení, že radlice, která měla být zcizena, poškozené společnosti A. nenáležela, nebyla předmětem prodeje, a proto stále patřila do vlastnictví společnosti J. S. T. Toto své tvrzení obviněný opřel o obsah kupní smlouvy a k ní připojený seznam prodaných věcí včetně znaleckého posudku znalce Ing. L. S., podle jehož obsahu byla předmětem prodeje jiná radlice, než je ta o níž se vede uvedené trestní řízení. S ohledem na nesrovnalosti při předávání odkoupených věcí a na to, že pracovníci společnosti A. řádně nevěděli, které věci byly koupí předány do vlastnictví této společnosti, užívali i věci, které stále patřily společnosti obviněného. Obviněný na základě toho zdůraznil, že pokud prodal M. M. ve výroku o vině popsanou radlici, činil tak z přesvědčení, že prodal věc vlastní. Současně obviněný zdůraznil, že oba znalecké posudky, o něž soudy své rozhodnutí opřely, jsou nepoužitelné, neboť Ing. L. S. předmětnou radlici neviděl a znalec Ing. R. R. nehodnotil, zda byla úplná, a nedokázal spolehlivě určit její cenu. Obviněný dále namítl, že neměl být uznán vinným uvedeným trestným činem, protože nebyla naplněna subjektivní stránka a nebylo bráno do úvahy, že normy trestního práva lze uplatňovat jen jako krajní prostředek a není možné připustit, aby trestní represe sloužila k uspokojování práv soukromoprávní odpovědnosti. Svůj čin označil pouze za obchodně právní vztah, který měl být řešen v rovině občanskoprávní.

V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadený rozsudek, včetně rozsudku soudu prvního stupně zrušil a přikázal Okresnímu soudu ve Vsetíně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Obviněný současně požádal, aby byl dodržen postup podle ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř. a výkon dovoláním napadeného rozhodnutí, aby byl do konečného vyřízení věci odložen.

K dovolání obviněného se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který ve svém stanovisku po shrnutí okolností, za nichž obviněný dovolání podal, poukázal na to, že je zřejmé, že námitky, o něž obviněný dovolání opřel, mají zčásti povahu skutkových námitek, protože jimi obviněný brojil proti obsahu znaleckých posudků a poukázal na nesrovnalosti ohledně výše stanovené ceny. Tyto námitky označil za nedopadající na žádný z dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 tr. ř., a dovolací soud se jimi nemůže nezabývat. Výhrady, že nešlo o věc cizí , shledal v souladu s uvedeným dovolacím důvodem, avšak s tím, že jimi obviněný zpochybňuje skutkové závěry, k nimž došly oba soudy a že s ohledem na ustanovení § 133 odst. 1 a § 588 obch. zák., nelze brát do úvahy toliko obsah kupní smlouvy, ale i to, že k převodu vlastnictví dojde teprve převzetím movité věci. V důsledku této zásady poukázal na výpověď svědka Ing. A. Č., že v dubnu 2004 převzal od obviněného J. S. majetek, sepsaný na č. l. 33 spisu. V této době tedy společnost A. převzala i předmětnou sněhovou radlici. Státní zástupce s ohledem na tyto skutečnosti shledal, že obviněný byl zcela v souladu se zákonem uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestní represe byla v daném případě namístě. Napadený rozsudek ze všech uvedených důvodů shledal správným a dovolání obviněného navrhl odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Dále Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Při zkoumání této otázky Nejvyšší soud vycházel z dikce tohoto dovolacího důvodu, jehož prostřednictvím je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, jak to činí obviněný v podaném dovolání. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani důvod jiný, protože pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, v ustanovení § 265b tr. ř. jako důvod pro podání dovolání není uveden.

Obviněný v podaném dovolání plně tato kritéria nerespektoval a částečně v rozporu s nimi uplatnil námitky vztahující se k neúplnosti provedeného dokazování a k hodnocení provedených důkazů. Mezi tyto výhrady patří výtky, že se soudy nevěnovaly řádnému zjišťování obsahu kupní smlouvy nebo námitky proti způsobu zpracování znaleckých posudků, o něž soudy opřely své právní úvahy o ceně sněhové radlice a těmito nedostatky vyjadřoval, že obviněný nedostatečně objasnil, zda radlice, která byla předmětem činu, byla tou věcí, kterou obviněný poškozené společnosti prodal.

V této části je dovolání obviněného v rozporu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož obviněný brojil proti nesprávnosti procesního postupu vycházejícího ze zásad ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Jedná se o výhrady zaměřené proti učiněným skutkovým zjištěním, protože i když obviněný namítal v zásadě právní skutečnost (zda šlo o věc cizí ), jeho výhrady se netýkaly hmotně právního vymezení tohoto pojmu, ale poukazoval výhradně na skutkové nedostatky, neboť napadená rozhodnutí nepovažoval za úplná a dokazování za dostatečné pro závěr, že radlice, která je předmětem tohoto činu, nebyla prodána. Nutné je předeslat, že právě této otázce se v rámci provedeného dokazování soudy obou stupňů věnovaly a obhajobu obviněného tvrzenou od počátku trestního řízení pečlivě objasňovaly. Závěr o tom, že obviněný M. M. prodal radlici, která přešla do vlastnictví poškozené společnosti, je v daném případě dostatečně objasněn na základě výsledků provedeného dokazování, jímž byla obhajoba obviněného vyvrácena. Nejvyšší soud proto tyto námitky posoudil jako nezpůsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Relevantně s označeným dovolacím důvodem byla uplatněna výhrada spočívající v názoru, že v daném případě není namístě trestní odpovědnost obviněného, neboť trestní represi lze použít jen jako krajní prostředek ochrany závazkových vztahů, a v tom, že obviněný vznesl námitku o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným.

Nejprve je vhodné zmínit, že trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí tím škodu nikoli nepatrnou. Jedná se o úmyslný trestný čin.

Ohledně subjektivní stránky, vůči níž obviněný svým dovoláním brojil, je vhodné připomenout, že podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Zavinění ve formě úmyslu (i nedbalosti) vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.

Nejvyšší soud na základě spisového materiálu a obsahu napadených rozhodnutí shledal, že byly dostatečně objasňovány všechny skutečnosti významné pro posouzení subjektivního vztahu obviněného k vzniklému následku. Lze v této souvislosti poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na čtvrté straně, s odkazem na provedené důkazy, které nejprve podrobně rozvedl, učinil závěr, že obviněný jednal zcela vědomě a úmyslně způsobil poškozené společnosti škodu přesahující 5.000,- Kč.

Odvolací soud přisvědčil logickým skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně s tím, že i přes nízkou kvalitu smlouvy uzavřené mezi obviněným a poškozenou A., zejména ohledně specifikace předmětu koupě, bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný vlastnil jen jednu sněhovou radlici připojitelnou k nákladnímu vozidlu, a právě tuto poškozená společnost od obviněného zakoupila, a je to ta, jíž se obviněný podle skutkových zjištění zmocnil a kterou prodal M. M.

K těmto skutečnostem Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit, že byť v napadených rozhodnutích není výslovně uvedeno, zda obviněný jednal v přímém nebo nepřímém úmyslu, lze na základě prokázaných okolností a stručně uvedených závěrů určit, že obviněnému byly všechny okolnosti, za nichž radlici prodal, známy, a pokud ji M. M. prodal, věděl, že již dříve ji prodal společnosti A. Za těchto okolností tak činil se srozuměním, že tato není jeho majetkem, ale věcí cizí , jakož i s tím, že když se jí zmocnil a prodal ji, způsobil poškozené společnosti, škodu. Obviněný tedy jednal v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Otázka zavinění obviněného tudíž pochybnosti nevzbuzuje a soudy nepochybily, jestliže dospěly k závěru, že skutkem, jímž byl obviněný uznán vinným, byly naplněny formální znaky trestného činu uvedeného v § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. S ohledem na výši způsobené škody je vhodné poznamenat, že nedostatky nebyly zjištěny ani ve vztahu k materiální stránce posuzovaného činu, protože je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud se dále zabýval další námitkou obviněného, kterou poukazoval na principy o nezbytnosti trestněprávní kvalifikace jen jako krajní možnosti právního prostředku s připomenutím toho, že toto pravidlo spočívá v tom, že v právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, a proto, pokud jde o naplnění objektivních i subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku ultima ratio nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01 atd.).

S ohledem na všechny zjištěné skutkové okolnosti, které mají odraz v použité právní kvalifikaci, dovolací soud shledal, že v daném případě se nejedná o případ, kdy použité prostředky trestní represe jsou limitovány principem ultima ratio . Po uvážení všech zásad, z nichž uvedený princip vychází, Nejvyšší soud shledal, že v posuzované trestní věci, byť by mohla existovat možnost náhrady škody v alternativní mimotrestní oblasti, jako je např. žaloba na vymáhání vzniklé škody, tyto prostředky k urovnání negativních dopadů trestného jednání obviněného zcela nepostačují a naopak je nutné zmínit, že obviněný nejen že nejednal v rámci uzákoněných obchodně právních pravidel, ale právě zcela v rozporu s nimi sledoval toliko svůj osobní prospěch a odpovědnost za vzniklou škodu odmítal. Trestněprávní normy na jeho čin proto plně dopadají, jak bylo výše popsáno.

Ze všech těchto skutečností a právních úvah Nejvyšší soud shledal jako správný rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 55 To 441/2006, který v návaznosti na rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 2 T 123/2005, obviněného J. S. uznal vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Dovolací soud proto dovolání obviněného ve vztahu k relevantně uplatněným námitkám proto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. června 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová