8 Tdo 647/2005
Datum rozhodnutí: 08.06.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 647/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. června 2005 o dovolání obviněného A. J. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 5 To 454/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 99/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. J. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 7. 2004, sp. zn. 1 T 99/2004, byl obviněný A. J. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle § 171 odst. 1, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 12. 2003, sp. zn. 1 T 143/2003, který nabyl právní moci dne 11. 2. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. dopustil tím, že dne 16. 1. 2004 v ranních hodinách v P., zejména na ul. P., řídil osobní motorové vozidlo zn. Volkswagen Polo, ačkoli mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 1 T 99/2002, který nabyl právní moci dne 25. 4. 2002, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný A. J. odvoláním, směřujícím proti výroku o vině. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 5 To 454/2004, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti usnesení krajského soudu coby soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které zaměřil proti výroku o vině i výroku trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Ve shodě s uplatňovanou obhajobou namítl, že mu řízení motorového vozidlo nebylo prokázáno. Podle něj bylo provedeno pouze kusé, neúplné důkazní řízení a nebyla důsledně respektována zásada in dubio pro reo. Brojil proti závěrům soudů o věrohodnosti výpovědi svědkyně J. K.; její tvrzení stojí podle něj osamoceně proti jeho tvrzení, neboť svědkyně V. S. uvedla, že obviněného viděla až v té fázi, kdy spal , tedy obviněného řídit neviděla. On sám hodnotil výpověď svědkyně J. K. jako nevěrohodnou. Zpochybnil závěr soudu, neuvěřil-li výpovědi svědka J. D. V této souvislosti upozornil na zdravotní indispozice svědka, které byly příčinou toho, že jeho výpověď působila zmateně a nepřesvědčivě. Vyjádřil přesvědčení o podjatosti soudce soudu prvního stupně, o čemž svědčí podle jeho názoru jak výše uloženého trestu, tak i některé formulace obsažené v odůvodnění rozsudku. Vytkl, že nebyly naplněny subjektivní a objektivní znaky trestného činu podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a chybí i jeho materiální stránka, neboť nebyl žádným způsobem ohrožen či porušen zájem státu trestním zákonem chráněný. Vzhledem k tomu, že se podle jeho přesvědčení trestného činu nedopustil, nesouhlasil ani s uloženým trestem. Poznamenal též, že odvolací soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro jeho rozhodnutí a bez opory v patřičných důkazech odvolání zamítl.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že většina dovolacích námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění, neboť z jejich obsahu je zjevné, že dovolatel polemizoval se způsobem hodnocení důkazů a prosazoval vlastní skutkovou verzi. Námitky týkající se absence subjektivních a objektivních znaků jakož i materiální stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. označil za nedůvodné, protože skutek popsaný v tzv. skutkové větě vykazuje všechny objektivní znaky uvedeného trestného činu a z charakteru popsaného jednání současně vyplývá, že muselo jít o úmyslné jednání. Taktéž nebylo podle něj učiněno jediné skutkové zjištění, ze kterého by bylo možno dovozovat, že konkrétní stupeň nebezpečnosti pro společnost nedosáhl ani dolní hranice typové společenské nebezpečnosti. Navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil řadu námitek, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Prostějově a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Brně. Povahu námitek skutkových mají především ty výhrady obviněného, které směřovaly vůči správnosti skutkových zjištění učiněných soudy. Do této kategorie námitek jednoznačně náleží ty, jimiž brojil proti způsobu hodnocení svědků J. K. a J. D., a jejichž podstatou bylo opakování obhajoby, že se činu nedopustil.

Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jejichž prostřednictvím obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil okresního soud a z nichž vycházel v napadeném usnesení i krajský soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Tato zásada by mohla být prolomena výjimečně v případě, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad, což však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Soudy obou stupňů se s obhajobou obviněného zevrubně a logicky vypořádaly, vyložily, proč neuvěřily jeho výpovědím a ani výpovědi svědka J. D. a proč naopak své rozhodnutí opřely o výpovědi svědkyň J. K. a V. S. (strany 2, 3 rozsudku nalézacího soudu a strany 1, 2 usnesení odvolacího soudu).

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani námitky týkající se údajné podjatosti soudce soudu prvního stupně. Uplatněné námitky nemohou obstát ani v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Je zjevné, že nebyly splněny formální předpoklady pro jeho uplatnění, neboť obviněný tuto námitku, ač její opodstatněnost vyvozoval již z obsahu rozsudku soudu prvního stupně, před rozhodnutím soudu druhého stupně nenamítl, a nadto je na místě dodat, že jeho tvrzení nekoresponduje s žádným důvodem vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, jak jsou vymezeny v ustanovení § 30 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, a namítl, že nebyly naplněny subjektivní a objektivní znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a chybí i jeho materiální stránka.

Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla zakázána.

Skutková část výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Tato zjištění vyjadřují, že obviněný řídil motorové vozidlo zejména na ulici P. v P., ač mu byl pravomocným trestním příkazem uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků.

Objektivní stránka trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. spočívá v jednání pachatele, pro něž je typický výkon soudem zakázané činnosti. Právě tímto způsobem dovolatel jednal a porušil tak zájem státu na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů chráněný citovaným ustanovením trestního zákona.

Námitky obviněného A. J. zpochybňující subjektivní stránku trestného činu nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která evidentně naplňují zákonné znaky nejméně úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák.

Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.

Takové znaky jednání obviněného nese. Obviněný, ač věděl, že mu byl uložen (opakovaně) trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, řídil motorové vozidlo.

Za neopodstatněnou je třeba označit i dovolatelovu námitku stran absence materiální stránky posuzovaného trestného činu.

Ustálená praxe soudů vychází z toho, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení o materiální podmínce trestnosti činu se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Vykonání byť jediné jízdy motorovým vozidlem pachatelem jako řidičem, a to v době, kdy mu byla tato činnost rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu zakázána, může naplňovat znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., pokud nebudou zjištěny okolnosti, které by výrazně snižovaly stupeň společenské nebezpečnosti činu (k tomu též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 7 Tdo 622/2003).

O takovou situaci však v případě činu obviněného nejde.

Obviněný řídil motorové vozidlo z důvodu, který nelze akceptovat, tj. za účelem návštěvy baru, a již nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku při hodnocení stupně nebezpečnosti jeho činu pro společnost upozornil, že obviněný je neukázněným řidičem, o čemž svědčí výpis z evidenční karty řidiče, nejednalo se u něj o ojedinělé vybočení z řádného života a tyto okolnosti stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost zvyšují.

Skutek obviněného byl správně posouzen jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., poněvadž jeho znaky vykazuje jak po stránce formální tak i materiální.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. června 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková