8 Tdo 638/2013
Datum rozhodnutí: 14.08.2013
Dotčené předpisy: § 187 odst. 1, 2 tr. zákoník, § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoník, § 201 odst. 3 písm. b) tr. zákoník, § 40 tr. zákoník, § 31, 32, 33 předpisu č. 94/1963Sb.



8 Tdo 638/2013-32

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. srpna 2013 o dovolání obviněného M. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 8 To 529/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 134/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 11. 2012, sp. zn. 18 T 134/2012, byl obviněný M. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil skutkem pospaným tak, že
v přesně neustanovené době, nejméně od roku 2008 do 5. 6. 2012, v rodinném domě v obci Ú., okres Z., sváděl svoji nevlastní dceru osobu mladší patnácti let, trvale bytem tamtéž, k nemravnému životu zejména tím, že ji dlouhodobě ve více případech osahával, přiměl k dráždění svého penisu rukou i ústy, snažil se s ní o pohlavní styk, tj. zasunutí penisu do jejího pohlavního orgánu, což se mu podařilo provést v přesně nezjištěné době v roce 2010, a od té doby ji nutil bez zjevného násilí k pohlavnímu styku, který s ní měl v přesně nezjištěném počtu případů a v přesně nezjištěných intervalech, zpočátku nejméně dvakrát do týdne, poté se frekvence pohlavních styků snížila na nejméně dvakrát do měsíce, jako sexuální pomůcku používal i banán a okurku, poslední pohlavní styk s ní vykonal přibližně v polovině měsíce května 2012, přičemž bezpečně věděl, že dosud nedovršila věku patnácti let, s nezletilou žil od jejích čtyř let ve společné domácnosti, od roku 2008 jako manžel matky, čímž měl právo i povinnost na nezletilou dohlížet, nezletilá ho jako otce oslovovala a respektovala, byla na něho odkázána, čehož zneužil a nabádal ji, aby o tomto jeho jednání nemluvila s tím, že je to jejich společné tajemství , a svým jednáním tak negativně zasáhl do vývoje nezletilé, poznamenal její další psychický vývoj, narušil utváření její ženské role, kdy zpočátku nezletilá tomuto jednání nerozuměla a nechápala je, později si nepřípustnost uvědomovala, v současnosti má pocity spoluviny, stydí se a cítí se být odlišná od svých vrstevníků, a sdíleným tajemstvím s členem rodiny byly významně narušeny její vazby v nejužší rodině.

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické formou ústavní.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 8 To 529/2012, odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Marka Sedláka s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), e), g), h), l ) tr. ř. dovolání zaměřené proti výroku o vině i trestu. Obviněný v dovolání nejprve s odkazem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie vytkl soudu nesprávné posouzení podmínek pro ukládání trestu pachateli se zmenšenou příčetností podle § 40 tr. zákoníku, neboť soudy dostatečně neuvážily, že bylo zjištěno, že jeho schopnost ovládat své jednání byla podstatně snížena v důsledku sexuální deviace typu hebefilie. Jeho příčetnost byla snížena, a proto bylo nutné tuto skutečnost důsledně promítnout do ukládaného trestu, čemuž však soudy nedostály, a uložily mu trest, který tuto skutečnost nezohledňuje, a jak uvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení, nepovažoval za nutné postupovat podle § 40 tr. zákoníku. Takto formulovaný závěr odvolacího soudu je v rozporu s povahou a smyslem tohoto ustanovení, neboť není na úvaze soudu, zda toto ustanovení použije či ne, ale je tak povinen postupovat vždy, když je u obviněného zjištěna zmenšená příčetnost. Podle obviněného mu mělo být s ohledem na stanovisko znalkyně uloženo toliko ústavní léčení, případně podmíněný trest odnětí svobody s dohledem probačního úředníka. Další námitka obviněného směřuje proti tomu, že v popisu skutkových zjištění není dostatečně vyjádřen u trestného činu podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku znak kvalifikované skutkové podstaty svěření dozoru a u trestného činu podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku znak porušení své povinnosti , neboť, byť jsou tyto znaky obsažené v právních větách, v popisu skutku není uvedeno nic, co by je konkretizovalo.

Obviněný v dovolání mířil i proti tomu, že soudy nerozhodly o jeho účasti na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 na základě článku II tohoto rozhodnutí o amnestii. Obviněný pro závěr o tom, že splňuje podmínky v tomto aboličním rozhodnutí, vycházel z názoru, že pro jeho aplikaci není důležité, jak dlouho trvalo neskončené trestní stíhání, protože podle něho má podmínka uplynutí 8 let vztah pouze k řízení proti uprchlému. Na základě vlastního jazykového rozboru formulace tohoto ustanovení dovozuje, že se abolice týká všech neskončených trestních stíhání pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let, vyjma řízení proti uprchlému, od jehož zahájení ke dni amnestie uplynulo více než osm let. Má tedy na základě tohoto svého výkladu za to, že splňuje všechny podmínky, jež takto dovodil, a měl být účasten amnestie a jeho trestní stíhání mělo být podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno.

V dovolání obviněný vytkl i to, že obžaloba na rozdíl od usnesení o zahájení trestního stíhání rozšířila popis skutkových zjištění a za nesprávné označil, že v obžalobě popsaný skutek soudy převzaly i do výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Obviněný zdůraznil, které okolnosti byly v obžalobě uvedeny nad rámec skutku vymezeného v usnesení o zahájení trestního stíhání. Z důvodu těchto změn se obviněný domáhal výslechu poškozené u hlavního líčení, čemuž však soud nevyhověl a její výpověď z přípravného řízení bez souhlasu obviněného pouze přečetl. Nemohl se tak s nově uvedenými skutečnostmi obeznámit a zohlednit je ve své přípravě na obhajobu, jak mu zaručuje čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čímž byl zkrácen ve svém právu na obhajobu, jak předpokládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Na podporu tohoto svého tvrzení poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a zdůraznil, že soudy měly využít možnosti výslechu poškozené bez přítomnosti veřejnosti anebo bez osobního kontaktu s obviněným. Tuto vadu považoval za závažný nedostatek, na který poukázal v podaném odvolání, k němuž však odvolací soud nezaujal potřebné stanovisko. Podle obviněného není možné, aby byl odsouzen na základě výslechu svědkyně, které obhájce nemohl klást otázky ke skutkovým okolnostem, které obviněný v době výslechu neznal a znát ani nemohl, protože byly doplněny až po výslechu svědkyně do obžaloby. Za této situace podle obviněného nebyly splněny podmínky pro čtení výpovědi poškozené.

S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 8 To 529/2012, zrušil a věc podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal k projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve vztahu k obviněným označenému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že k němu není v dovolání uvedena žádna argumentace. Názor obviněného vyjádřený s požadavkem na zatavení trestního stíhání pro použití čl. II amnestie prezidenta republiky s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. státní zástupce označil za zcela nepřijatelný a nesouladný se způsobem, jímž o aplikaci amnestie dosud soudy rozhodovaly. Obviněný amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013 podle státního zástupce účasten není a vedení trestního stíhání proti němu bylo zcela opodstatněné. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z hlediska pravidel ukládání trestu pachateli se zmenšenou příčetností podle § 40 tr. zákoníku je soudu ponechána možnost uložit trest i pod dolní hranicí trestní sazby. Soud však s ohledem na povahu deliktu a osobnostní dispozice obviněného zcela správně neshledal dostatek důvodů k tomu, aby uložil trest pod spodní hranicí trestní sazby. Námitku obviněného, že v popisu skutku nejsou podklady pro naplnění znaků svěření dozoru a porušení své povinnosti , považuje za nedůvodnou, neboť skutková zjištění vyjadřují poměr obviněného k poškozené jako nevlastnímu otci žijícímu s matkou poškozené jako s manželkou ve společné domácnosti. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný podle státního zástupce nepoužil žádné konkrétní argumenty. Pokud obviněný vytýkal postup, jímž byl rozšířen popis skutku v obžalobě a v rozsudku oproti popisu v usnesení o zahájení trestního stíhání, čímž měl být zkrácen na možnostech přípravy obhajoby, jde o námitku, již nelze zařadit pod žádný z důvodů dovolání. Státní zástupce poukázal na možnost soudu precizovat popis skutku v rozhodnutí na základě výsledků provedeného dokazování tak, aby byla zachována totožnost skutku, kterou dovolatel nezpochybňoval. Nejde zde o případ, kdy by byl popis skutku rozšířen o zcela nové a obviněnému dosud neznámé skutečnosti, ale obviněný byl o všech skutkových okolnostech zahrnutých do zpřesnění popisu skutku informován a nic mu nebránilo zohlednit je v přípravě své obhajoby. Z těchto důvodů státní zástupce neshledal dovolání obviněného důvodným ze všech jím označených důvodů, a v důsledku toho ani podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Při správnosti napadených rozhodnutí navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, zkoumal, zda je obviněný opřel o skutečnosti naplňující jím označené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), e), g), h), l) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zakotvuje dvě alternativy. Podle první lze namítat, že postupem přezkumného orgánu (tj. soudu druhého stupně, resp. v posuzované věci soudu odvolacího) došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup. V podstatě jde o situaci, kdy dovolateli byl odepřen přístup k soudu druhého stupně a tím k přezkoumání prvoinstančního rozhodnutí na základě řádného opravného prostředku v rámci odvolacího řízení. V případě odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně lze prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu, resp. této jeho alternativy namítat, že došlo k zamítnutí či k odmítnutí odvolání postupem podle § 253 odst. 1 nebo § 253 odst. 3 tr. ř. V posuzované věci se však o takový případ evidentně nejedná, neboť odvolací soud odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. poté, co je podle § 254 tr. ř. přezkoumal. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán některý z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně své dovolání opřel i o důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), e), g), h) tr. ř.

Z hlediska obviněným uplatněných dovolacích důvodů Nejvyšší soud prvotně zkoumal, zda napadená rozhodnutí jsou výsledkem bezvadného procesního postupu, a proto nejdříve posuzoval okolnosti vztahující se k požadavku obviněného na zastavení trestního stíhání z důvodů čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 dopadající na důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Tento důvod lze uplatnit jen za situace, když byl dán některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stínání (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

Článek II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, vyhlášeného pod č. 1/2013 Sb., stanoví, že má být zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.

Dovolatel se domnívá, že citovaný článek II, jenž z jazykového hlediska nabízí několik možných výkladů (tuto skutečnost obviněný doložil odborným vyjádřením Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky, podle něhož není význam uvedeného souvětí jednoznačný), je třeba vykládat tak, že mají být zastavena všechna neskončená trestní stíhání, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. Výjimkou z tohoto dobrodiní jsou podle obviněného jen trestní stíhání proti uprchlému, jež byla zahájena více než 8 let před 1. 1. 2013.

Takový výklad považuje Nejvyšší soud za nepřijatelný, neboť sám již k tomuto článku zaujal názor, podle něhož musejí být splněny kumulativně všechny v uvedeném ustanovení vyjádřené podmínky, a stanovil, že při výkladu pojmu s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému je třeba vycházet ze skutečné doby konání trestního stíhání proti uprchlému, tzn., že od celkové doby trvání trestního stíhání je třeba odečíst dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání proti uprchlému, a trestní stíhání je proto možno zastavit s ohledem na článek II ze dne 1. ledna 2013 č. 1/2013 Sb. jen v případě, že zbývající doba trvání trestního stíhání po tomto odečtení je delší než 8 let, a to k datu vyhlášení amnestie (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013).

Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že v posuzované věci bylo trestní stíhání obviněného zahájeno dne 6. 6. 2012 (č. l. 1 až 3). I když byl obviněný od počátku trestního stíhání ohrožen trestní sazbou od 2 do 10 let (§ 187 odst. 2 tr. zákoníku), od zahájení trestního stíhání k 1. lednu 2013 neuplynulo požadovaných více než 8 let, neboť před 1. 1. 2013 trvalo jeho trestní stíhání pouhých 6 měsíců, což nesplňuje hledisko předpokládané v článku II o trestním stíhání delším než osm let. Soudy proto zcela v souladu se smyslem uvedeného článku amnestie, jakož i s uvedeným výkladem dospěly k závěru, že na obviněného uvedené aboliční rozhodnutí nedopadá.

Obviněný rovněž s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., namítal porušení práva na obhajobu, jež lze uplatnit, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Citovaný důvod tedy dopadá především na případy, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl. Jeho prostřednictvím je tak poskytována možnost zjednání nápravy, jestliže došlo k porušení práva na obhajobu jako jednoho ze základních práv garantovaných v čl. 6 odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen EÚLP ) a také čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen LPS ).

Uvedený důvod předpokládá porušení podmínek určujících právo obviněného na jeho obhajobu, avšak je užší než toto obecně velmi široce chápané právo, neboť nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 48/2003 a č. 23/2007/II Sb. rozh. tr., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, svazek 17, č. T 413, věta 2.). Jak je z vymezení tohoto důvodu dovolání patrné, obviněným vznášené výhrady nejsou způsobilé jej věcně naplnit, protože obviněný v dovolání neuvedl žádnou takovou okolnost, která by mohla založit porušení práva na obhajobu, protože obviněný byl po celé trestní řízení řádně ve smyslu § 36 tr. ř. zastoupen obhájcem. Obviněný v dovolání výslovně uvedl, že porušení práva na obhajobu spatřuje v tom, že soud podle § 102 odst. 2 tr. ř. nevyslechl u hlavního líčení poškozenou nezletilou, a to přesto, že v průběhu trestního stíhání došlo ke změně v popisu skutku, a v obžalobě byly uvedeny i další skutečnosti, které usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahovalo. To vše za situace, že v době, kdy byl výslech poškozené v přípravném řízení uskutečněn, měl obviněný jiného obhájce, jenž mu byl soudem ustanoven, tedy jiný, než kterého si později sám zvolil, a tento další obhájce tak nemohl při výslechu nezletilé poškozené klást otázky. Obviněný proto spatřuje porušení svých obhajovacích práv v tom, že nemohl dostatečně reagovat na změny v obvinění, která proti němu byla vznesena. Právě doplnění skutkových zjištění v obžalobě, která byla ve stejné podobě převzatá i do výroku odsuzujícího rozsudku, se podstatně liší od toho, jak byl tento skutek formulován v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 6. 6. 2012, což je podle obviněného podstatnou skutečností, na kterou měly soudy řádně reagovat. Obviněnému měly dát možnost v řízení před soudem uplatnit svou obhajobu při opakovaném výslechu nezletilé poškozené před soudem tak, aby mohl na tvrzení poškozené reagovat kladením otázek.

Nejvyšší soud podle obsahu spisu konstatuje, že obviněnému, u něhož byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř., byla dne 6. 6. 2012 soudem prvního stupně ustanovena obhájkyně JUDr. Jana Piglová (č. l. 6). Tato byla také vedle dalších osob (pracovnice OSPODu a soudní znalkyně PhDr. Jitky Horké) osobně účastna u výslechu nezletilé poškozené, jenž byl proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon z důvodu § 164 tr. ř. (viz č. l. 20 až 26). Obviněný si na základě plné moci ze dne 23. 7. 2012 zvolil za obhájce Mgr. Marka Sedláka (č. l. 8 až 10). Nadále byl obviněný při všech úkonech trestního řízení, které vyžadují přítomnost obhájce, zastoupen tímto zvoleným obhájcem či jeho substitutem (č. l. 237).

Z těchto skutečností plyne, že práva obviněného na obhajobu byla plně respektována, a to i v případě výslechu poškozené nezletilé, která byla po zahájení trestního stíhání obviněného za přítomnosti jeho obhájkyně vyslechnuta jako svědkyně v souladu s ustanovením § 102 odst. 1 tr. ř. a § 164 tr. ř.

V tomto směru nebránilo soudu, aby za splnění podmínek § 102 odst. 2 tr. ř. tuto nezletilou poškozenou před soudem znovu nevyslýchal, ale její výpověď z přípravného řízení přečetl, neboť podle tohoto ustanovení v dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu o výslechu i bez podmínek uvedených v § 211 odst. 1, odst. 2 tr. ř. V zhledem k tomu, že v projednávané věci bylo na základě provedeného dokazování dostatečně zjištěno (souhrnem všech ve věci provedených důkazů), že obviněný se činu, který mu je kladen za vinu, dopustil, když navíc ani obviněný v rámci své obhajoby netvrdil, že by předmětný čin nespáchal, a rovněž i nebyl zpochybněn poškozenou uváděný průběh skutku, nejde o nutný případ, pro který by ve smyslu § 102 odst. 2 tr. ř. bylo nutné výslech nezletilé opakovat v řízení před soudem. Navíc je potřebné zdůraznit i duševní stav poškozené, která je vlivem činu obviněného do budoucna postižena, v důsledku čehož je nežádoucí této stále nezletilé poškozené připomínat znovu okolnosti činu, o nichž již byla podrobně vyslechnuta.

Takto zjištěné skutečnosti nejsou porušením článku 6 odst. 3 EÚLP, neboť ani Evropský soud pro lidská práva nepřehlíží zvláštnosti, kterými se vyznačují řízení o trestných činech znásilnění nebo jiných sexuálních deliktech, a uznává, že tato řízení jsou těžkou zkouškou pro oběť, a to zvláště tehdy, je-li nedobrovolně postavena tváří v tvář obviněnému. Při hodnocení, zda bylo respektováno právo obviněného na spravedlivý proces, je třeba vzít v úvahu právo oběti na respektování soukromého života. Je tudíž legitimní přijmout k její ochraně určitá opatření, a to za podmínky, že jsou slučitelná s účinným a adekvátním výkonem práv obhajoby [viz S. N. proti Švédsku , rozsudek ze dne 2. 7. 2002, č. 34209/96, § 47]. U sexuálních trestných činů proti nezletilým jsou práva oběti zpravidla šetřena tak, že oběť je vyslechnuta pouze jednou v průběhu přípravného řízení a na její výslech v řízení před soudem se již rezignuje a její výpověď je pouze přečtena. Ke kolizi s právem obviněného, který neměl možnost oběť vyslechnout, na právo zaručené v článku 6 odst. 3 písm. d) EÚLP v zásadě nedochází, jestliže existují další důkazy viny, které jsou dostatečným podkladem pro odsouzení [viz např. S. E. proti Itálii , rozhodnutí ze dne 12. 1. 1999, č. 36686/97, oddíl 1; Verdam proti Nizozemsku , rozhodnutí ze dne 31. 8. 1999, č. 35253/97; Lemasson a Achat proti Francii, rozhodnutí ze dne 14. 1. 2003, č. 49849/99] (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání, Praha : C. H. beck, 2012, s. 829, 830).

Porušení práva obviněného na obhajobu nenastalo ani proto, že v obžalobě došlo k rozšíření skutkových zjištění ve srovnání se skutkem, jak je popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání, jímž obviněný takový požadavek na nový výslech poškozené odůvodňuje. K tomu je nutné zejména uvést, že podle § 176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§ 160 tr. ř.). Ve smyslu tohoto ustanovení tedy není důležité, zda došlo k uvedení dalších skutkových okolností upřesňujících čin obviněného, které byly v průběhu přípravného řízení po zahájení trestního stíhání objasněny, ale rozhodující je, zda byla ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. zachována totožnost skutku.

Jelikož obviněný tuto výhradu uplatnil již v průběhu řízení před oběma soudy nižšího stupně, ty se jí zabývaly a shodně shledaly, že popis skutku v obžalobě byl ve vztahu ke způsobenému následku rozvinut pouze o závěry znaleckého posudku vypracovaného až po zahájení trestního stíhání. Tudíž v usnesení o zahájení trestního stíhání nemohl být zohledněn. Upřesněn byl též o některé podrobnosti v části týkající se popisu sexuálních praktik. Žádná z těchto okolností ovšem nemohla mít význam pro zachování totožnosti skutku, neboť jak v usnesení o zahájení trestního stíhání, tak i v obžalobě byly jednání obviněného i způsobený následek stejné (srov. rozhodnutí č. 6/1962, č. 19/1964, č. 64/1973, č. 24/1981-II Sb. rozh. tr.).

Tyto své závěry a postupy oba soudy dosud činné ve věci ve svých rozhodnutích dostatečně vysvětlily a také náležitě odůvodnily, a proto lze v podrobnostech na příslušné pasáže jejich rozhodnutí pro jejich věcnou správnost odkázat (viz strany 3 až 4 rozsudku soudu prvního stupně a strany 2 až 3 usnesení soudu odvolacího).

Dovolatel dále vytýkal napadeným rozhodnutím nedostatky právní povahy, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z tohoto zákonného vymezení plyne, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy týkající se výroku o vině, kdy skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 27, roč. 2006, č. T 912). Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení , jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na základě takto vymezených podmínek obviněný uplatnil výhrady proti použité právní kvalifikaci s tím, že u zločinu podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku absentuje zákonný znak svěření dozoru , jenž je vyjádřen v právní větě rozsudku soudu prvního stupně, avšak v popisu skutku dovolatel jednání jej vystihující postrádá, a u trestného činu podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku znak spočívající v tom, že pachatel závažným způsobem poruší svou povinnost... . Obviněný má za to, že klade-li mu soud za vinu porušení povinnosti, měla by být tato povinnost v popisu skutku konkretizována zákonným ustanovením, ze kterého vyplývá.

Ve vztahu k námitce absence znaku svěření dozoru je třeba uvést, že zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, spáchá-li čin takový čin na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.

O osobu svěřenou dozoru pachatele jde, jestliže má pachatel právo a povinnost na ni dohlížet a bdít nad ní. Tak tomu je zejména u rodičů vůči dětem, u opatrovníka vůči osobě zbavené svéprávnosti, ale může k takovému vztahu dojít i na základě jiných situací. Svěření dozoru totiž vyplývá z konkrétní vazby mezi těmito osobami, a není proto nutné rozhodnutí ani ujednání oprávněných osob, ale vychází se z faktického stavu, kdy dospělá osoba odpovídá za chování a stav osoby mladší patnácti let, která byla svěřena dozoru. Za svěření dozoru je však nutné považovat i to, pokud si takový dozor nad dítětem mladším patnácti let pachatel sám vynutí. Současně se musí při svěření dozoru jednat i o zneužití závislosti dítěte svěřeného dozoru pachatele, čímž se rozumí i to, jestliže dítě mladší než patnáct let dá pachateli souhlas k souloži nebo k jinému pohlavnímu zneužití pod určitým psychickým nátlakem vyplývajícím právě z poměru mezi dozorujícím pachatelem a jemu svěřeným dítětem. Jde o stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Právě tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých sexuálních záměrů. Za dozorující osobu ve smyslu citovaného ustanovení je třeba vždy považovat manžela, který není rodičem dítěte, avšak žije s ním ve společné domácnosti apod. (srov. rozhodnutí č. 28/1985 Sb. rozh. tr.).

Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný shledán vinným uvedeným zločinem v té podobě, že vykonal soulož s dítětem mladším patnácti let a jiným způsobem je pohlavně zneužil a čin spáchal na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti .

Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině soud prvního stupně tuto situaci vyjádřil slovy s nezletilou žil od jejích čtyř let ve společné domácnosti, od roku 2008 jako manžel matky, čímž měl právo i povinnost na nezletilou dohlížet, nezletilá ho jako otce oslovovala a respektovala, byla na něho odkázána . Tato zjištění korespondují i s obsahem spisu, podle něhož obviněný žil s poškozenou nezletilou ve společné domácnosti od jejích čtyř let, tj. od roku 2004, kdy byl nejprve druhem a od roku 2008 manželem matky poškozené. Poškozená jej vnímala jako otce, takto jej i oslovovala, podle jejích vlastních slov k němu měla jako malé dítě bližší vztah než k vlastní matce, která byla ve výchově přísná (č. l. 21 až 26).

Jestliže se na učiněná zjištění aplikují shora vymezené zásady, je třeba uzavřít, že soudy nižších stupňů postupovaly zcela správně a v souladu se zákonem i platnou judikaturou, když jednání obviněného posoudily jako zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť všechny znaky předmětné skutkové podstaty, a to i v její kvalifikované podobě, byly jednáním obviněného naplněny. Nejvyšší soud proto správnosti jejich závěrů v tomto směru učiněným nemohl nic vytknout a ztotožnil se s nimi (srov. stranu 9 rozsudku soudu prvního stupně).

Pokud jde o další obviněným zpochybňovaný znak skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, je třeba uvést, že jej spáchá ten, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.

Pojem rodičovská zodpovědnost je vymezen v § 31 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 94/1963 Sb. ), a rozumí se jí podle odstavce 1 citovaného ustanovení souhrn práv a povinností a) při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, b) při zastupování nezletilého dítěte, c) při správě jeho jmění. Podle odstavce 2 téhož ustanovení při výkonu práv a povinností uvedených v odstavci 1 jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Podle § 32 odst. 1, 2 zák. č. 94/1963 Sb. rozhodující úlohu ve výchově dětí mají rodiče, kteří mají být osobním životem a chováním příkladem svým dětem. Ustanovení § 33 zák. č. 94/1963 Sb. upravuje, že se na výchově dítěte podílí i manžel, který není rodičem dítěte, za předpokladu, že s ním žije ve společné domácnosti.

Z citovaných ustanovení zákona o rodině lze dovodit, že pachatelem uvedeného trestného činu může být i manžel jednoho z rodičů, který sice sám není rodičem, ale žije s ním ve společné domácnosti. Nelze mít pochybnosti o tom, že tato podmínka byla v projednávané věci naplněna a ve skutkové větě také dostatečně vyjádřena tím, že obviněný s nezletilou žil od jejích čtyř let ve společné domácnosti, od roku 2008 jako manžel matky, čímž měl právo i povinnost na nezletilou dohlížet . I když ani jeden ze soudů nižšího stupně tuto povinnost ani dále v odůvodnění svého rozhodnutí blíže nerozvedl s poukazem na konkrétní ustanovení zákona o rodině, jde jen o neúplnost odůvodnění, která nemá žádný dopad na správnost použité právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Povinnosti obviněného ve vztahu k nezletilé nelze pro jejich četnost přesně specifikovat a striktně nebo snad dokonce taxativně vymezit, neboť péče o dítě patří k nejdůležitějším povinnostem rodičů ve vztahu k dítěti a je vedle ostatních povinností vyplývajících z rodičovské péče vymezena v 31 zák. č. 94/1963 Sb. Vymezená péče je chápána široce tak, aby zahrnovala zajištění všech nejen základních, ale i se zřetelem na harmonický vývoj dítěte, dalších významných potřeb, je vyjádřením všech práv a povinností rodičů k dětem při zastupování dítěte nebo při správě jeho jmění, kde rodiče jsou povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje (srov. přiměřeně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2012, s. 1952 až 1962).

Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal, že obviněný jako manžel matky nezletilé žijící s ní ve společné domácnosti uvedeným zákonným povinnostem zjevně nedostál a tím, že podle skutkových zjištění, negativně zasáhl do vývoje nezletilé, poznamenal její další psychický vývoj, narušil utváření její ženské role hrubě porušil svou povinnost o poškozenou pečovat. Soudy proto zcela správně jednání obviněného posoudily jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

Obviněný v další části dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojil proti výroku o trestu zejména proto, že soudy dostatečně nezohlednily, že čin spáchal za podmínek § 40 tr. zákoníku ve zmenšené příčetnosti. Tuto skutečnost měly promítnout do ukládaného trestu, čemuž však soudy nedostály, když mu uložily přísný nepodmíněný trest odnětí svobody, který tuto skutečnost nezohledňuje. Navíc odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že postup podle § 40 tr. zákoníku nepovažuje za nutný. Obviněný v této souvislosti požadoval, aby mu bylo uloženo jen ústavní léčení, případně podmíněný trest odnětí svobody s dohledem probačního úředníka.

S ohledem na to, že uvedené výhrady jsou soustředěny mimo jiné i na posouzení správnosti zákonem stanovených podmínek § 27 tr. zákoníku, jde o námitky právní povahy, protože obviněný v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl sice námitky proti výroku o trestu, avšak se zřetelem na nesprávnou aplikaci § 40 tr. zákoníku brojil proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, a nejedná se tedy pouze o otázky druhu a výměry trestu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) [neuplatní se zde názor vyslovený k možnosti aplikace důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. nz. 7 Tdo 356/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, č. T 416].

Podmínky pro ukládání trestu pachateli se zmenšenou příčetností upravuje ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku tak, že jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku má-li soud za to, že by vzhledem k zdravotnímu stavu pachatele uvedeného v odstavci 1 bylo možno za současného uložení ochranného léčení (§ 99 tr. zákoníku) dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přičemž není vázán omezením uvedeným v § 58 odst. 3 tr. zákoníku, a uloží zároveň ochranné léčení.

Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku představuje obecný a obligatorní důsledek spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti, kterou si pachatel nepřivodil, a to ani z nedbalosti, vlivem návykové látky. Proto, jestliže soud výsledky provedeného dokazování shledá, že obviněný trestné jednání spáchal ve zmenšené příčetnosti, je jeho povinností k této okolnosti přihlédnout při ukládání trestu. Ze smyslu § 40 odst. 2 tr. zákoníku taková obligatorní povinnost neplyne, neboť je soudu dáno na úvahu, zda tuto okolnost při současném ukládání ochranného léčení promítne do nižší výměry trestu odnětí svobody event. jej sníží pod dolní hranici trestní sazby. Jde o jeden z fakultativních důsledků spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti (§ 27 tr. zákoníku), která nebyla zaviněna pachatelem vlivem návykové látky. Uplatní se jenom v případě, když je to odůvodněno zdravotním stavem pachatele, což je závěr, který lze učinit pouze na podkladě znaleckého posouzení duševního stavu pachatele, jehož výsledkem musí být i doporučení nejvhodnějšího druhu a formy ochranného léčení, které se má uložit zároveň s trestem. Je však třeba připomenout, že zmenšenou příčetnost nelze považovat za polehčující okolnost, neboť nemusí nutně snižovat škodlivost činu nebo jeho závažnost, a tím odůvodňovat mírnější trest, jako je tomu u polehčujících okolností. Trestný čin spáchaný ve stavu zmenšené příčetnosti se tím nestává vždy méně závažným nebo škodlivým. Stav zmenšené příčetnosti má zpravidla dvojí důsledek: na jedné straně snižuje míru zavinění pachatele, na druhé straně však obvykle zvyšuje nebezpečnost osoby pachatele (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2012, s. 537 až 541).

Z obsahu spisovaného materiálu i odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že podle závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie zpracovaného MUDr. Petrou Sejbalovou, u obviněného byla zjištěna porucha sexuální preference typu hebefilie, což je deviace trvalého charakteru, která byla přítomna v době činu obviněného, a proto znalkyně učinila závěr, že v době činu byly rozpoznávací schopnosti obviněného zcela zachovány, kdežto ovládací schopnosti byly v důsledku uvedené poruchy podstatně sníženy, a že pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný. Navrhla proto uložení ochranného léčení.

Na základě těchto skutečností soudy nepochybily, jestliže došly k závěru, že obviněný jednal ve zmenšené příčetnosti za splnění podmínek § 27 tr. zákoníku, a byly proto povinny tuto okolnost promítnout ve smyslu § 40 odst. 1 tr. zákoníku a přihlédnout k ní při ukládání trestu.

V této souvislosti je potřebné poukázat na ne zcela přiléhavé vyjádření této skutečnosti v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který uvedl, že postup podle § 40 tr. zákoníku nebyl za tohoto stavu věci namístě . Proto i když uložený trest odnětí svobody v trvání sedmi let shledal při zákonném rozpětí trestní sazby od 2 do 10 roků přísnějším, nepovažoval jej za nepřiměřený (srov. stranu 4 usnesení soudu druhého stupně). Odvolacímu soudu je nutné vytknout, že neodlišil v tomto svém argumentu odstavec 1 a odstavec 2 § 40 tr. zákoníku a jen obecně odkázal na § 40 tr. zákoníku, což u obviněného vzbudilo v dovolání vyjádřené pochybnosti o tom, že odvolací soud ustanovení aplikoval v rozporu s jeho zákonným vymezením.

Nejvyšší soud však s ohledem na všechny další v napadených rozhodnutích vyjádřené souvislosti shledal, že soudy nerezignovaly na svou povinnost vyplývající z ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku, ale naopak k tomu, že obviněný čin spáchal ve zmenšené příčetnosti, byť to přímo výslovně nevyjádřily, při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlížely. V této souvislosti je vhodné jen připomenout, že odvolací soud přezkoumávající z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně v odůvodnění svého usnesení ke shodné námitce obviněného konstatoval, že soud prvního stupně důsledně respektoval všechny skutečnosti uvedené v § 39 až 41 tr. zákoníku. K tomu názoru dále uvedl, že sice nepochybuje o závěrech znaleckého posudku ohledně zjištěné sexuální deviace, avšak s ohledem na obsah spisu je zřejmé, že obviněný si musel být dobře vědom toho, že jeho sexuální orientace není standardní, neboť obdobného jednání se dopouštěl již v minulosti (v průběhu roku 1996) ke svým dvěma nezletilým dcerám z předchozího manželství. Všem poškozeným přitom bylo v inkriminovaném období přibližně deset let. Pokud se tedy obviněný takového jednání dopouštěl dlouhodobě a opakovaně, musel si být vědom protiprávnosti svého jednání (srov. str. 4 usnesení). Není tedy pochyb o tom, že soudy i přes tyto skutečnosti a nedostatky postupovaly ve smyslu § 40 odst. 1 tr. zákoníku správně, a to z důvodů, které ve svém rozhodnutí naznačil soud druhého stupně i ve vztahu k výměře trestu obviněnému uloženému nad polovinou zákonné trestní sazby.

Jestliže soudy současně neaplikovaly ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku, na takovýto postup neexistuje právní nárok, nýbrž závisí zcela na uvážení soudu, zda k němu přistoupí a obviněnému trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby sníží či nikoli. Pro takovou možnost soudy zcela správně neshledaly zejména na straně osoby obviněného i okolností, za nichž byl čin spáchán, potřebné skutečnosti, neboť naopak zcela správně dospěly k závěru o velmi vysoké nebezpečnosti činu, k níž je nutné zejména zdůraznit, že obviněný se činu dopouštěl po velmi dlouhou dobu (čtyři roky na nezletilé vykonával soulož i jinak ji sexuálně zneužíval, ač této bylo 8 až 12 let). Obviněný na sobě však známky choroby mohl zjišťovat již v dřívější době, neboť obdobného jednání se dopouštěl i ke svým dvěma (vlastním), dnes již dospělým dcerám M. H. a L. H., za nimiž v době jejich dospívání chodil do koupelny, když se sprchovaly. M. H. uvedla, že ji otec nejdříve jen pozoroval, poté ji začal osahávat přes oblečení na prsou, hýždích a v rozkroku. Toto jeho chování trvalo zhruba 2 roky. Opakovaně ho rázně žádala, aby svého jednání vůči ní zanechal. L. H. též osahával v koupelně nahou, líbal ji a hladil na prsou a přirození, a takto jednal téměř každý den. Nikomu se nesvěřila proto, že ji otec prosil, aby to bylo jejich tajemství. Svého jednání zanechal teprve poté, co mu pohrozila, že vše řekne matce (č. l. 70 až 78 spisu a strany 4 až 5 rozsudku soudu prvního stupně).

I přes tyto skutečnosti a přesto, že si obviněný byl vědom, že jeho jednání je přinejmenším nestandardní, nejen, že neučinil žádné kroky potřebné k zahájení léčby deviace tak, aby byl svému okolí co nejméně nebezpečný, ale po dlouhou dobu se dopouštěl uvedeného trestného jednání, a to na velice mladé dívce, vůči níž se jeho sexuální aktivity vystupňovaly až do opakovaných souloží.

Pro úplnost lze jen zmínit, že soud prvního stupně při zdůvodnění nutnosti uložení citelnějšího trestu zdůraznil důležitost ochrany zájmu společnosti na ochraně mravního a tělesného vývoje dětí a nezbytnost zabezpečit požadavek generální prevence proti obdobnému jednání, z něhož v návaznosti na konkrétní okolnosti případu (nízký věk poškozené, délku páchání trestné činnosti, dopad jednání obviněného na situaci v rodině, psychiku poškozené) vyvodil nutnost uložit obviněnému trest nad polovinou zákonné trestní sazby. Takový trest s vědomím, že na obviněného je třeba působit také ochranným opatřením, přitom soud nepovažoval ani s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie nepřiměřeně přísným (srov. stranu 10 rozsudku soudu prvního stupně).

Za tohoto stavu Nejvyšší soud v postupu soudů nižšího stupně obviněným vytýkané pochybení neshledal, neboť je zřejmé, že soudy všechny relevantní skutečnosti ve smyslu § 40 odst. 1, 2 tr. zákoníku zohlednily a na základě těchto hodnocení a úvah obviněnému uložily nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Takto vyměřený trest je třeba s ohledem na skutečnosti výše rozvedené považovat za přiměřený závažnosti spáchaného činu i všem konkrétním okolnostem případu.

Obviněný rovněž ve vztahu ke stejné skutečnosti označil i důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o který lze dovolání opřít, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná než uvedená pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Jestliže soudy při ukládání trestu obviněnému podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku, s trestní sazbou odnětí svobody od dvou do deseti let vyměřily trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, nejedná se ani o druh trestu, který zákon nepřipouští, ani o výměru mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Takový závěr lze učinit i s ohledem na to, že obviněnému nebyl trest vyměřen, resp. snížen ve smyslu § 40 odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. nz. 7 Tdo 356/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 17, T 416).

Na základě všech výše rozvedených úvah a závěrů Nejvyšší soud považuje dovoláním napadená rozhodnutí za správná a ve vztahu ke všem namítaným výhradám učiněná v souladu s příslušnými zákonem stanovenými podmínkami. Dovolání obviněného proto ve vztahu ke všem jím vymezeným důvodům neshledal důvodným, a protože o všech otázkách mohl rozhodnout na základě napadených rozhodnutí, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. srpna 2013

Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová