8 Tdo 631/2005
Datum rozhodnutí: 08.06.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 631/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. června 2005 o dovolání obviněného D. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 9 To 475/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 164/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 6 T 164/2002, byl obviněný D. H. uznán vinným trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 19. 7. 2001 v P. v ulici S. podal na Policii ČR, Oddělení stížností a kontrol trestní oznámení na poškozeného nstržm. J. S. pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele dle § 158 tr. zák., ačkoli věděl, že skutečnosti jím do protokolu o trestním oznámení uváděné se nezakládají na pravdě, avšak jsou způsobilé přivodit trestní stíhání poškozeného, což jeho podáním také sledoval . Za to byl podle § 174 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 42 T 26/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 9 To 475/2004, odvolání obviněného podané proti výše citovanému rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto posledně citovanému usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. F. V. dovolání, které zaměřil proti výroku o vině i trestu a opřel ho o důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V tomto mimořádném opravném prostředku obviněný nejprve vyjádřil názor, že senát, který rozhodoval v odvolacím řízení, byl podjatý, což dovodil z incidentu, k němuž došlo před započetím veřejného zasedání mezi tímto senátem a veřejností představující známé obviněného. Vyslovil názor, že senát byl ovlivněn vzniklou situací, a proto nerozhodoval objektivně. V další části dovolání obviněný poukázal na nesprávnost právní kvalifikace skutku posouzeného jako trestný čin křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák., kterou dovodil z toho, že stížnost ze dne 19. 7. 2001, kterou na jmenovaného policistu podal na Oddělení stížností a kontroly (dále jen OSK), byla neúplně prošetřena. Namítl i to, že OSK není orgánem činným v trestním řízení, vzhledem k tomu, že je oprávněno řešit pouze přestupky policistů, přičemž trestnou činnost policistů může prošetřovat jen Inspekce ministra vnitra (dále jen IMV). Zdůraznil tudíž, že OSK pochybilo, pokud jeho podání nepostoupilo IMV, když shledalo, že se podezření ze spáchání trestného činu policistou nepodařilo prokázat. Zdůraznil, že OSK přitom samo není kompetentní k rozhodnutí o tom, zda popsané jednání je či není trestným činem. V dovolání obviněný dále konstatoval, že soudy nesprávně posoudily zjištěné důkazy a logicky nevysvětlily, jak obviněný mohl vědět, že nstržm. J. S. bude v uvedenou dobu projíždět v policejním vozidle uvedeným místem. Rovněž soudům obou stupňů vytkl, že byla přeceněna výpověď svědkyně V. D. coby spolujezdkyně poškozeného a naopak nebyly řádně vyhodnoceny výpovědi ostatních slyšených svědků. Dovolatel se dále neztotožnil se způsobem, jímž se soudy vypořádaly se subjektivní stránkou činu, a s tím, jak posoudily jeho motiv, který jej vedl k podání předmětného oznámení. Nenaplnění úmyslu poškozeného nepravdivě křivě obvinit, obviněný dovodil z toho, že oznámení učinil před orgánem, který nebyl orgánem činným v trestním řízení, ale kontrolním orgánem zabývajícím se přestupky policistů. Zdůraznil, že mezi právními závěry a skutkovými zjištěními nastal nesoulad, a proto dovodil, že se nemohl dopustit trestného činu, ale toliko přestupku křivého vysvětlení podle § 47a zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a podle § 265l tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal o projednání dovolání v neveřejném zasedání.

K předmětnému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, které bylo dovolání obviněného předloženo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. Jelikož má za to, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení § 265b tr. ř., navrhla, aby je Nejvyšší soud podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Vzhledem k tomu, že se obviněný svým dovoláním domáhá, aby v jeho trestném jednání, jímž byl uznán vinným, nebyl shledáván trestný čin křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák., ale pouze přestupek, neboť nenaplnil po objektivní a subjektivní stránce znaky skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu, jde o námitky mající právní charakter a lze je pod označený dovolací důvod podřadit.

K takto vzneseným námitkám je vhodné v obecné rovině uvést, že trestný čin křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání.

Obviněním ve smyslu tohoto ustanovení se rozumí takové jednání pachatele, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby. Zpravidla se jedná o oznámení učiněné některému z orgánů činných v trestním řízení, postačuje i zprostředkované sdělení jiným orgánům nebo osobám, jestliže pachatel jednal se záměrem, aby se toto jeho oznámení stalo podnětem k zahájení trestního stíhání lživě obviněné osoby. Forma tohoto oznámení není z hlediska posuzované skutkové podstaty rozhodná, křivé obvinění se však může týkat jen trestného činu.

Podle skutkových zjištění, jak byly popsány ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, se obviněný činu dopustil tím, že dne 19. 7. 2001 podal na Policii České republiky, Oddělení stížností a kontroly trestní oznámení na poškozeného nstržm. J. S. pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. Předmětné oznámení tak učinil, jak vyplývá i z protokolu o trestním oznámení přímo u orgánu Policie České republiky, Správy h. m. P., Oddělení stížností a kontroly. S ohledem na to, že z hlediska předmětné skutkové podstaty není rozhodné, bylo-li oznámení učiněno před orgánem činným v trestním řízení či nikoli, a postačuje i zprostředkované sdělení jiným orgánům nebo osobám, jestliže pachatel jednal se záměrem jiného lživě obvinit, jsou námitky obviněného neopodstatněné.

Pro úplnost je však k této skutečnosti vhodné upřesnit, že ve smyslu § 12 odst. 1 tr. ř. byl Závazným pokynem policejního prezidenta č. 4/1996 ze dne 29. 2. 1996 stanoven alternativní výčet policejních orgánů Policie České republiky konajících trestní řízení podle trestního řádu. Mimo jiných jsou zde vyjmenovány též kontrolní útvary a kontrolní pracoviště, která prověřují trestní oznámení a ostatní podněty k trestnímu stíhání policistů do doby potvrzení skutečností nasvědčujících tomu, že jde o trestný čin; pokud nejsou dány důvody pro postup podle § 159 odst. 1 nebo § 160 odst. 1 tr. ř., předají věc Inspekci ministra vnitra České republiky, která má ve vztahu k policejním orgánům samostatné postavení.

V projednávané trestní věci je ke způsobu, jakým policejní orgán postupoval, významné pouze to, že Oddělení stížností a kontroly Policie České republiky v souladu s uvedenými pravidly usnesením ze dne 18. 9. 2001, sp. zn. PSP-48/OSK-Tč-2001, podle § 159 odst. 1 tr. ř. věc nstržm. J. S. šetřenou na základě křivého obvinění dovolatele odložilo poté, co shledalo, že nejde o podezření ze spáchání trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak (č. l. 2 - 3 spisu). Tímto svým rozhodnutím, které bylo výsledkem prošetření věci, konstatovalo, že skutečnosti obviněným uváděné v podání ze dne 19. 7. 2001 nejsou pravdivé.

Z uvedených zjištění též vyplývá, že obviněný trestní oznámení učinil u orgánu, který je plně kompetentní k tomu, aby prověřil jím učiněný podnět. Tím je současně vyloučena i další námitka ohledně nedostatku subjektivní stránky trestného činu.

V daném případě úmysl jmenovaného policistu nepravdivě obvinit, vyplývá i ze samotné formy učiněného oznámení, neboť obviněný dne 19. 7. 2001 podal trestní oznámení, o němž byl Policií České republiky, Oddělením stížností a kontroly téhož dne sepsán protokol (č. l. 4 5 spisu), v jehož obsahu obviněnému bylo dáno poučení, že v případě uvedení nepravdivých údajů se může dopustit kromě jiného i trestného činu křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. S přihlédnutím k tomu, že již v názvu tohoto protokolu je označeno trestní oznámení , které se obecně ve smyslu trestního řádu považuje za podnět k trestnímu stíhání, není pochyb o tom, že obviněný jednal zcela vědomě s tím, že chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], a tedy jednal v přímém úmyslu, jak správně vyjádřil i odvolací soud ve svém usnesení. Všechny skutečnosti sdělené do tohoto trestního oznámení uvedl proto, aby nstržm. J. S. přivodil trestní stíhání.

Pro úplnost je vhodné poznamenat, že závěr o úmyslném zavinění obviněného má rovněž oporu v provedeném dokazování, na jehož základě vzal soud za prokázané, že, ačkoli obviněný v trestním oznámení uvedl jako pachatele jemu neznámého policistu , kterého identifikoval podle služebního čísla a jména, nikoli příjmení, skrýval, že nstržm. J. S. znal již delší dobu, neboť byli kamarádi. Mimo to je jeho úmysl prokazován i dalšími ve věci provedenými důkazy, jak je vysvětleno na str. 5 a 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 usnesení odvolacího soudu (uvádění nepravdivých údajů k osobě policisty, rozpory ve výpovědích obviněného učiněných v jednotlivých stadiích trestního řízení, vzájemné rozpory ve výpovědích týkající se podstatných skutečností, atd.).

Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný si byl od doby, kdy oznámení učinil, vědom možnosti, že na základě jeho podnětu může být proti poškozenému zahájeno trestní stíhání, a tento následek také zamýšlel způsobit. Jestliže namítal, že své oznámení učinil před orgánem, který není orgánem činným v trestním řízení, nýbrž pouze orgánem kontrolním, který je oprávněn prošetřovat podezření ze spáchání přestupků policisty, a z toho vyvodil, že se nemohl dopustit trestného činu podle § 174 odst. 1 tr. zák., ale toliko přestupku podle § 47a odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, nelze této jeho námitce přisvědčit, protože vzhledem k uvedeným skutečnostem není pochyb, že všechny znaky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu byly dostatečně objasněny a soudy obou stupňů v odůvodnění rozhodnutí v potřebné míře popsány. Správně shledaly, že obviněný naplnil všechny znaky zmiňovaného trestného činu, a tudíž se již nemůže jednat o obviněný zmiňovaný přestupek

Vyjádřil-li obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku také názor, že v odvolacím řízení při veřejném zasedání rozhodoval podjatý senát, je nutné poukázat na to, že obviněný tuto námitku podrobněji nespecifikoval ani ji nepodřadil pod konkrétní dovolací důvod.

Nejvyšší soud proto považuje za vhodné upřesnit, že tato námitka nekoresponduje s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro který obviněný své dovolání podal, neboť v rámci něho lze namítat toliko vady právní, jak je vysvětleno výše. Výhrady obviněným vyjádřené ohledně podjatosti senátu právní povahu nemají.

Pouze teoreticky bylo možné uvažovat o dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho lze však dovolání podat jen tehdy, když ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že uvedený dovolací důvod nelze použít, jestliže okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. O takovou situaci však v této věci nejde, neboť v obsahu spisu, není uveden žádný úkon ze strany obviněného, z něhož by bylo patrné, že by podjatost senátu odvolacího soudu namítal již před tím, než podal dovolání. Proto se ani o tento, byť obviněným neoznačený dovolací důvod, v tomto případě jednat nemůže.

Obviněný tudíž vznesl takové námitky, které není možné podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., protože zákon neumožňuje, aby dovolatel, který věděl o podjatosti soudce nebo soudu, namítal tuto skutečnost až v dovolání.

Protože tuto námitku nebylo možné uplatnit ani z jiného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., nemohl se jí dovolací soud zabývat.

Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že, pokud jde o tu část dovolání obviněného, v níž soudům obou stupňů vytýkal, že nesprávně posoudily zjištěné důkazy, a brojil proti způsobu a postupu, jakým tyto důkazy hodnotily, uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním, jimiž se snažil vyjádřit svou vlastní verzi založenou na obhajobě odlišné od skutkových zjištění, která učinil soud prvního, a poté potvrdil soud druhého stupně. Tyto jeho výhrady jsou skutkové povahy a nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nemohou být proto podkladem k tomu, aby se z jejich podnětu Nejvyšší soud zabýval napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím řízením.

Nejvyšší soud dovolání obviněného D. H. shledal ze všech rozvedených důvodů zjevně neopodstatněným, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Šámalová