8 Tdo 624/2011
Datum rozhodnutí: 31.08.2011
Dotčené předpisy: § 213 tr. zák., § 9 odst. 1 tr. ř.




8 Tdo 624/2011

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2011 o dovolání obviněného
Ing. J. V.,
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 55 To 589/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 T 97/2008, t a k t o :


Podle § 265k odst. 1 tr. ř.
s e z r u š u j í
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 55 To 589/2010, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 3 T 97/2008.


Podle § 265k odst. 2 tr. ř.
s e z r u š u j í
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


Podle § 265
l
odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v České Lípě
p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 3 T 97/2008, byl obviněný Ing. J. V. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že v době od 10. 11. 2007 do 25. 8. 2008 v M. ani jinde ničím nepřispěl na výživu synů, ačkoli mu tato povinnost vyplývá z § 85 odst. 1 zák. č. 94/1993 Sb. o rodině, ač, pokud by se snažil získat zaměstnání prostřednictvím Úřadu práce v Č.L., bylo by v jeho výdělkových možnostech a schopnostech přispívat na výživu M. částkou nejméně 800,- Kč a na výživu L. nejméně 700,- Kč měsíčně k rukám matky A. V., a za uvedenou dobu tak na výživném dluží částku nejméně 15.000,- Kč.


Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 213 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, a výkon tohoto trestu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby podle svých majetkových a výdělkových možností splatil dluh na výživném za období od září 2006 do 25. 8. 2008. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 3 T 6/2008, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, sp. zn. 31 To 411/2009, nabyl právní moci dne 16. 12. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako odvolací soud usnesením ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 55 To 589/2010, odvolání, které podal proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněný, podle § 256 tr. ř. zamítl.


Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž napadl výrok o vině i trestu. Vadu spočívající v nesprávném právním posouzení obviněný spatřuje v tom, že nebylo jednoznačně a spolehlivým způsobem prokázáno, že se dopustil žalovaného skutku a po subjektivní stránce naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. Obviněný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 29 Co 604/2009, kterým byla s účinností od 19. 10. 2007 zrušena vyživovací povinnost k oběma nezletilým dětem. Obviněný poukázal rovněž na pravomocný rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. 5. 2010, sp. zn. 31 T 172/2009, jímž byl podle § 226 písm. b) tr. zák. zproštěn obžaloby z činu, že v době od 3. 9. 2008 do 26. 10. 2009 úmyslně ničím nepřispíval na výživu svých nezletilých dětí a měl spáchat trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. Protože na základě těchto skutečností obviněný nabyl přesvědčení, že právní posouzení věci, v níž byl nyní uznán vinným, je nesprávné, navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.


K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která konstatovala, že obviněný užitými argumenty směřuje toliko proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Pokud obviněný namítal absenci úmyslu s tím, že se nejedná o trestný čin, pak vychází z odlišných skutkových okolností, než jaké zjistil nalézací soud. V posuzovaném případě soudy věnovaly náležitou pozornost zjišťování všech rozhodných skutečností, které vedly obviněného k neplnění vyživovací povinnosti, a které jsou podstatné k zodpovězení otázky, zda, popř. v jakém rozsahu, je trestně odpovědný za neplnění své vyživovací povinnosti. Pokud soudy řešily při posuzování trestného činu podle § 213 odst. 1 tr. zák. předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., správně shledaly, že nejsou vázány rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla tato povinnost stanovena, včetně rozsahu výživného, neboť se jedná o otázku posouzení viny obviněného. Je nezbytné brát na zřetel jak všechna hlediska týkající se skutečných finančních možností povinné osoby, tak i zjišťovat, jak bylo oprávněné dítě v rozhodné době zaopatřeno po stránce hmotného zabezpečení, ubytování, stravování i uspokojování obvyklých přiměřených potřeb, přičemž není vyloučeno, že takto určená výše výživného se bude lišit od výše výživného stanovené občanskoprávním rozsudkem. Při hodnocení zavinění pachatele za objektivně existující stav, tj. za neplacení výživného oprávněným dětem, bylo dostatečně zjištěno, že povinná osoba byla v rozhodné době bez zaměstnání, neevidována na úřadu práce, nevyužila všech svých možností a schopností získat práci, což vede k závěru o prokázání subjektivní stránky trestného činu podle § 213 tr. zák. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Když Nejvyšší soud shledal, že nejsou dány podmínky proto, aby bylo podané dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.


Jestliže obviněný dovolání opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto, že shledal, že v činu, jímž byl uznán vinným, byl nesprávně shledán trestný čin podle § 213 odst. 1 tr. zák., označený dovolací důvod naplnil, neboť výhradou proti chybnému právnímu posouzení vytýkal právní vady, což je v souladu s tímto označeným dovolacím důvodem, podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.


Trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že uvedený trestný čin postihuje pachatele, kteří nezajišťují nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona o rodině. Zákonná povinnost rodičů k dětem je upravena v ustanovení § 85 odst. 1, 2 zák. o rodině (dále jen zák. o rod. ) tak, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, dokud děti nejsou schopny živit se samy. Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.


Vyživovací povinnost

rodičů k dětem je upravena jednak v ustanovení § 85 zák. o rod., jak bylo již výše rozvedeno, a jednak v ustanovení § 96 odst. 1 zák. o rod., podle něhož při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.


Při posuzování schopností a možností rodiče ve smyslu ustanovení § 96 odst. 1 zák. o rod. nejsou rozhodné jeho skutečné výdělečné a majetkové poměry, ale jeho reálné výdělečné schopnosti a majetkové poměry, dané mj. jeho fyzickým stavem, nadáním, množstvím získaných vědomostí a pracovních zkušeností (viz. rozhodnutí č. 27/1980, rozh. civ.), manuální zručností, pracovními návyky a pracovními zkušenostmi, ale i okolnostmi objektivního rázu (viz. rozhodnutí č. 5/1969, č. 1/1969 Sb. rozh. civ.), flexibilitou, nepříznivou situací na trhu práce, vysokou nezaměstnaností v regionu bydliště povinného apod. Jestliže se rozhoduje o výživném, je vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni (srov. např. sp. zn. I. ÚS 299/06; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 158, ale též názory odborné nauky, kupříkladu in Holub, M., Nová, H. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 4. vydání Praha, 2000, s. 191a nález ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 527/2006, uveřejněn pod č. 43 ve sv. 44 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Kromě těchto kritérií je rozhodné i to, že nelze přitom při určování výše výživného přihlížet pouze k příjmům a majetkovým poměrům obviněného, ale je třeba zjišťovat skutečně dosahovanou životní úroveň, na které mají děti právo se podílet (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/2007).


Teprve na základě souhrnu všech těchto dostupných a zjištěných skutečností, týkajících se obviněného je možné stanovit, zda byl obviněný v posuzované době objektivně i subjektivně schopen plnit svou vyživovací povinnost.


Jak se podává z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (strana 2 a 3), tento soud při rozhodování o vině obviněného vycházel z předchozích rozhodnutí učiněných civilními soudy, a vzal tak ze skutečností konstatovaných v jiných soudních věcech na vědomí, že obviněnému počátkem roku 2007 vyhořel dům, který byl současně i sídlem společnosti, v níž podnikal, což vedlo k tomu, že obviněný podnikaní ukončil, neboť došlo k likvidaci této společnosti. Protože v důsledku této obviněným nezaviněné situace, již nedosahoval tak vysokých příjmů jako v předešlé době, soud prvního stupně shledal, že nebyl schopen přispívat na výživu svých synů v částce jako dříve, ale nebyl v takové situaci, aby na jejich výživu nemohl přispívat vůbec. Soud připustil i to, že obviněný neměl žádný příjem, protože nebyl zaměstnán. Soud však dovodil, že když obviněný v přezkoumávaném období nebyl nemocen, měl vyšší vzdělání, byl držitelem řidičského průkazu a ovládal dva světové jazyky, mohl alespoň, byť menšího příjmu dosahovat. Obhajobu obviněného, že si sháněl zaměstnání, a že prostřednictvím internetu oslovil asi sto insolventních správců, soud považoval za vágní a nekonkrétní a jeho hledání zaměstnání považoval za neefektivní a sám dospěl k závěru, že tato snaha byla jen alibistická a že měl reálnou šanci získat zaměstnání . Dále soud dovodil, že pokud nebylo v jeho silách najít si zaměstnání, bylo jeho povinností využít služeb úřadu práce, což neučinil a do evidence úřadu práce se dostal až dne 25. 8. 2008 . Z nabídky volných míst v období od 20. 11. 2007 do 25. 8. 2008 vzal soud za prokázané, že přinejmenším pro středoškolsky vzdělaného uchazeče celá řada nabídek práce k dispozici byla a na obviněném jako na otci obou nezaopatřených dětí bylo zcela oprávněné požadovat, aby přijal práci se středoškolskou kvalifikací a obviněnému nic nebránilo v tom, aby nad to pokračoval v hledání práce s vyšší kvalifikací ve svém volném čase, jehož má na rozdíl od matky nadbytek . Soud tak uzavřel, že obviněný nevyužil všech svých možností a schopností k tomu, aby zaměstnání v době od 10. 11. 2007 do 25. 8. 2008 získal. Pokud by se řádně na úřadu práce zaevidoval jako uchazeč o zaměstnání, mohl práci, která by dosahovala alespoň minimální mzdy, sehnat. K námitce obviněného, že v civilním řízení byla jeho povinnost děti vyživovat, zrušena, soud prvního stupně toliko konstatoval, že není vázán tímto rozhodnutím a je sám oprávněn posoudit, zda a v jaké výši a ve kterém období zákonná vyživovací povinnost trvala.


Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil a v odůvodnění svého rozhodnutí (strana 3 a 4) uvedl, že soud prvního stupně důsledně postupoval v souladu s ustanovením § 9 odst. l tr. ř. ve vztahu k rozhodnutím, která byla ohledně výživného vydána v jiných soudních věcech (Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 0 Nc 739/2004 ze dne 1. 3. 2005, a ve věci téhož soudu sp. zn. 20 P 68/2005, v souvislosti s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 29 Co 604/2009). Za správný odvolací soud považoval závěr, že obviněný nebyl v takové situaci, kdy by nebyl schopen v žalovaném období přispívat na výživu svých synů se zřetelem na dosažené vzdělání, řidičské oprávnění a znalost jazyků, a že bylo jeho povinností, pokud si sám práci nenašel, využít služeb úřadu práce. Poukázal rovněž na ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 435/2004, o zaměstnanosti, podle něhož si fyzická osoba může zaměstnání zabezpečit prostřednictvím úřadu práce, a ve shodě se soudem prvního stupně považoval za správné, že byla trestná činnost obviněnému vymezena obdobím do 25. 8. 2008, kdy k evidenci na úřadě práce došlo. Nezpochybnil ani to, že pro středoškolsky vzdělané uchazeče byla k dispozici řada nabídek. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že bylo spravedlivé po obviněném požadovat, aby si finanční prostředky obstaral i formou příležitostných prací, byť v hrubém nepoměru s jeho dosaženým vzděláním. Tím, že se obviněný včas nezaregistroval na úřadu práce, přišel o možnost snáze nalézt zaměstnání a mít tak stálý příjem .



Z obsahu spisového materiálu, Nejvyšší soud zjistil, že civilním rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 20 P 68/2005, byl zamítnut návrh obviněného na snížení výživného, jež bylo obviněnému stanoveno rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 0 Nc 739/2004, přispívat na výživu M. částkou 3.500,- Kč a na výživu L. částkou 2.500,- Kč. K odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 29 Co 604/2009, tak, že obviněnému byla s účinností od 19. 10. 2007 zrušena vyživovací povinnost ke shora jmenovaným synům. Podle odůvodnění tohoto rozsudku odvolací civilní soud zjistil, ze sdělení Úřadu práce v Č. L. ze dne 8. 3. 2010, že otec je evidován jako uchazeč o zaměstnání od 25. 8. 2008 a za uvedenou dobu mu byly vydány doporučenky k přijetí do zaměstnání pouze k pěti firmám, přičemž všemi bylo potvrzeno, že obviněný do zaměstnání nebyl přijat. Dávky státní sociální podpory od úřadu práce nepobírá. Z předložené aktuální nabídky volných pracovních míst pro vysokoškoláky prakticky ani jedno nepřichází v úvahu pro otce, neboť je vyžadováno vysokoškolské vzdělání lékařské, ekonomické, v sociální pedagogice či programátorské. Soud shledal, že by přicházela v úvahu jediná nabídka, ale ta by nebyla u obviněného realizovatelná z důvodu nedostatku požadované kvalifikace. Odvolací soud, po vlastním pokusu ověřit, zda u firem, jež otec označil jako ty, u nichž se sám zajímal o zaměstnání, konstatoval obdržení odpovědi jen od jedné společnosti, z níž však nemohl učinit žádný závěr. Podle Městského úřadu v M. je otec v evidenci sociálního odboru od dubna 2009 a je mu poskytován příspěvek na živobytí a v květnu mu byla poskytnuta mimořádná okamžitá pomoc na úhradu jednorázového výdaje, a to vystavení občanského průkazu . Tento civilní soud tak po zhodnocení zjištěných skutečností dospěl k závěru, že otec pro získání zaměstnání vyvíjel dostatečnou činnost. S úřadem práce spolupracuje a ani úřad práce po dobu přesahující rok a půl nebyl schopen otci zprostředkovat jakékoliv zaměstnání. Uvěřil otci, že i on vyvíjel aktivity k tomu, aby zaměstnání získal. Skutečnost, že došlo k vyhoření objektu, v němž se nacházelo sídlo firmy, která měla být zdrojem obživy otce, otec doložil a věrohodným způsobem vysvětlil, jaké obtíže událost způsobila. Navíc uvedená situace nastala v období, kdy začala prudce stoupat nezaměstnanost v republice a otec je ve věku, kdy získání zaměstnání je obecně komplikovanější . V závěru rozhodnutí tento civilní soud shrnul, že již nejméně od února 2007 přestalo být v otcových schopnostech a možnostech platit výživné pro jeho děti , a proto s účinností od 19. 10. 2007 vyživovací povinnost obviněného jako otce k oběma nezletilým dětem zrušil.


Ve věci Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 31 T 172/2009, byl obviněný rozsudkem ze dne 13. 5. 2010 zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek, který v zásadě spočíval v tom, že obviněný v době od 3. 9. 2008 do 26. 10. 2009, s výjimkou měsíce prosince 2008, nepřispíval na výživu svých synů, ač tak měl činit podle rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 0 Nc 739/2004. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí, jež nabylo právní moci dne 31. 8. 2010, soudy prvního stupně i odvolací, který věc k odvolání státní zástupkyně přezkoumal, shledaly, že obviněný v předmětné době skutečně vyživovací povinnost neplnil, avšak i přesto, že byl evidován jako uchazeč o zaměstnání u Úřadu práce, byly tímto úřadem vydány doporučenky do různých firem, kde ovšem obviněný do zaměstnání přijat nebyl, a obviněný zaměstnání nenašel ani přes vlastní snahu. Na úřadu práce pobíral od 24. 11. 2008 podporu v nezaměstnanosti 2.324,- Kč. Městským úřadem M., odbor sociálních věcí byl obviněnému v měsících duben až srpen 2009 vyplácen příspěvek na živobytí ve výši existenčního minima.


Na základě všech těchto jak právních skutečností, tak i poznatků z obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů v nyní projednávané trestní věci učinily závěr o jeho vině, aniž by řádně uvážily všechny rozhodné skutečnosti, k nimž byly povinny přihlížet a neřídily se v potřebné míře všemi hledisky rozhodnými pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného, zejména dostatečně neměly na paměti, že o trestný čin podle § 213 odst. 1 tr. zák. může jít jen při zaviněném neplnění zákonné vyživovací povinnosti nebo vyhýbání se takové vyživovací povinnosti, které je soustavné a trvá delší dobu (viz. rozhodnutí č. 22/1964 a č. 49/1992 Sb. rozh. tr.). Přecenily v daném případě svou úvahu o tom, že obviněný v období od 20. 11. 2007 do 25. 8. 2008, jímž je projednávaný čin vymezen, nevyužil možnosti evidovat se na úřadu práce, přišel o možnost snáze nalézt zaměstnání a mít tak stálý příjem, a pokud nebylo v jeho silách najít si zaměstnání, bez potřebných konkrétních a věcných podkladů dovodily, že kdyby k evidenci na úřadě práce došlo, pro středoškolsky vzdělané uchazeče byla k dispozici řada nabídek, a že bylo rovněž spravedlivé požadovat, aby si finanční prostředky obstaral i formou příležitostných prací, byť v hrubém nepoměru s jeho dosaženým vzděláním.



Především je potřeba konstatovat, že uvedené závěry soudů obou stupňů nejsou podloženy potřebnými a konkrétními podklady. Zejména je nutné zdůraznit, že když soudy svůj závěr o možnosti najít zaměstnání dovozují toliko z řady nabídek , tyto nabídky jakkoli nespecifikují ani nekonkretizují, a ani neuvádějí žádná zjištění, u kterého z těchto nabídkových míst by skutečně došlo k přijetí obviněného do zaměstnání. Soudy v rámci jen těchto obecných úvah nepřihlížejí k tomu, jakou kvalifikaci obviněný má, v jakém oboru je způsobilý se uplatnit, apod.

Skutečnost, že obviněný, který není nikde zaměstnán, měl možnost si zaměstnání ve vymezeném období zajistit, ať již z vlastního přičinění nebo na podkladě nabídek vydaných úřadem práce, ještě sama o sobě nemůže vést k závěru o tom, že již jen její existence je sama o osobě dostačující pro závěr o zavinění obviněného k neplnění vyživovací povinnosti ve smyslu § 213 odst. 1 tr. zák. V případě, že soud vychází jen z možnosti, nabízených pracovních míst na trhu práce, při nedostatku jiných konkrétních výdělkových možností obviněného, je povinen u těchto míst fakticky ověřit, zda byl obviněný způsobilý pro přijetí do takto nabízeného zaměstnání, a tedy ověřit, s jakým výsledkem by taková konkrétně vynaložená snaha dopadla. Pro závěr, že obviněný nevyužil možnosti se zaměstnat, mohou být do úvahy brána jen taková nabízená místa, kde by bylo možné dovodit, že by do nich byl obviněný přijat. V každém případě je však jakýkoli závěr, jenž není ověřen fakticky prokázanou okolností, že by nabízený zaměstnavatel obviněného přijal, jen hypotetickou úvahou, kterou je vždy nutné pečlivé posoudit spolu se všemi souvislostmi týkajícími se schopností a možností obviněného a požadavky zaměstnavatele uvážit. V souladu s těmito zásadami postupoval Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, v rozsudku ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 29 Co 604/2009, jak je výše poznamenáno, který se s touto otázkou vypořádal tak, že konkrétně uvedená jména společností, jež byly v rozhodném období na trhu práce, sám ověřoval, a zvažoval konkrétní podmínky.


Soudy prvního a druhého stupně rozhodující v projednávané věci, však takovým způsobem nepostupovaly a jen velmi povšechně a obecně poukázaly na řadu nabídek zaměstnání, aniž by se jednotlivými nabízenými místy jakkoli zabývaly. Takový přístup lze považovat za nedostatečný, když ho pro jeho paušálnost a absenci jakýchkoliv přiléhavých argumentů nelze přezkoumat. Je možné jen předeslat, že pokud soudy uvedené úvahy učinily, neposuzovaly otázku odborné kvalifikace obviněného, která je rozhodnou skutečností pro přijetí do jakéhokoliv zaměstnání, tím více do pracovních míst např. předpokládajících středoškolské vzdělání, neboť výkon takových zaměstnání je určován odborností, zkušenostmi a schopnostmi osoby hledající zaměstnání. V dané věci je významné, že obviněný má vysokoškolské vzdělání získané na vysoké škole technologické v L., a jak shledal civilní soud, v oboru zušlechťování textilu. Bylo tedy nutné zkoumat důsledně, zda bylo v celé řadě nabídek místo odpovídající této odbornosti obviněného, event. zda kromě tohoto docíleného vzdělání má ještě jinou odbornost, s níž by se mohl podle nabídkových míst uplatnit. Obecný závěr o tom, že má řidičské oprávnění a znalost dvou jazyků a je zdravý, není ještě za konkrétních skutečností zárukou, že by byl do některého z nabízených zaměstnání přijat.


Jestliže soud prvního stupně vedle shora popsané obecné úvahy vinu obviněného opřel též o to, že nevyužil možnosti přihlásit se na úřadu práce, pak i tato skutečnost nebyla soudy pečlivě uvážena ze všech rozhodných souvislostí, které ve věci byly zjištěny. Je nutné zdůraznit, že z obsahu spisového materiálu vyplynulo, jak je i výše rozvedeno, rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 0 Nc 739/2004, byla schválena dohoda rodičů, že nezletilí se s účinností od 1. 8. 2004 a na dobu po rozvodu manželství svěřující do výchovy matce a otci bylo stanoveno výživné na oba v celkové částce 6.000,- Kč. Obviněný výživné platil do září 2006, kdy se podle výpovědi matky dostal do finančních potíží a počínaje tímto okamžikem až do 9. 11. 2007, kdy výživné neplatil, byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 3 T 6/2008, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci sp. zn. 31 To 411/2009, nabyl právní moci dne 16. 12. 2009 (k tomuto rozhodnutí je nyní ukládán souhrnný trest). Ukončení trestné činnost v tomto rozhodnutí vymezilo počátek doby, po kterou obviněný v projednávané věci výživné neplatil, a je ukončeno dne 25. 8. 2008, kdy se obviněný přihlásil na úřad práce. Pokud byl obviněný stíhán pro neplacení výživného za navazující následující období vymezené dobou od 3. 9. 2008 do 26. 10. 2009, s výjimkou měsíce prosince 2008, bylo ve věci Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 31 T 172/2009, rozhodnuto tak, že byl obviněný, jak je výše uvedeno, zproštěn.


Okolnosti, které ve vztahu k tomu, kdy a za jakých podmínek byl obviněný k úřadu práce přihlášen, jsou sice obecně rozhodnou a významnou skutečností, neboť občan, který nemá zaměstnání a je bez práce a bez příjmů, a přitom je povinován k výživnému na nezletilé děti, má povinnost vyvinout veškeré úsilí, aby jejich výživu zajistil, a tedy při nedostatku jiných možností, má vyhledat pomoc pracovního úřadu. Pokud tak však obviněný neučiní, a to mimo jiné i z důvodu, že v tom brání i jisté formální náležitosti, event. se na úřad obrátil a ten mu sdělil, že nemá dostatečné podklady (jako tomu bylo v projednávaném případě, kdy bylo obviněnému sděleno, že nemá dostatečný zápočtový list viz strana 3 rozsudku soudu prvního stupně), nelze jen na podkladě této okolnosti, aniž by bylo reálně zvažováno, zda by vedla k tomu, že by byl obviněný fakticky zaměstnán, dojít k závěru, by již touto registrací obviněný mohl začít svou vyživovací povinnost plnit. Na základě takové úvahy postupovaly soudy obou stupňů v projednávané věci (viz strana 3 odůvodnění rozsudku prvního stupně a strana 4 usnesení odvolacího soudu). Nezvažovaly přitom to, že ač se obviněný dne 25. 8. 2008 na pracovním úřadu zaevidoval, ze sdělení Úřadu práce v Č. L. ze dne 8. 3. 2010, vyplynulo, že se obviněného zaměstnat nepodařilo, jak konstatoval Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, v rozsudku ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 29 Co 604/2009, (strana 2 odůvodnění jeho rozsudku). Tuto skutečnost shledal a v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval i Okresní soud v České Lípě, sp. zn. 31 T 172/2009. Z obsahu těchto rozhodnutí rovněž i vyplývají výše dávek sociální pomoci, které byly obviněnému po toto období vypláceny. Tyto souvislosti však soudy v projednávané věci do úvahy nevzaly a uvedenou skutečnost vůbec nezvažovaly.


Z uvedeného je zřejmé, že soudy v projednávané věci učinily závěr o tom, že obviněný byl způsobilý si zaměstnání a potřebný příjem opatřit. Takový závěr je zcela odlišný od toho, který za stejné období učinil ohledně též vyživovací povinnosti Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci,v rozsudku ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 29 Co 604/2009, který s účinností od 19. 10. 2007 tuto vyživovací povinnost u obviněného zrušil.


Jestliže soudy shledaly, že takový závěr mohly učinit v rámci předběžné otázky, pak je potřeba konstatovat, že v obecné rovině je tento závěr s ustanovením § 9 odst. 1 tr. ř. zcela konformní, neboť orgány činné v trestním řízení posuzují předmětné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. S ohledem na to, že v dané trestní věci jde o plnění vyživovací povinnosti, jedná se o otázku, která se přímo dotýká posouzení viny obviněného, a přitom se nejedná o otázky osobního stavu (§ 9 odst. 2 tr. ř.), nebyly orgány činné v tomto trestním řízení rozhodnutím soudu v rámci občanskoprávního řízení týkající se stanovení vyživovací povinnosti vázány. Je však třeba připomenout, že takto vymezená zásada neznamená, že by takové rozhodnutí jiného orgánu trestní soudy zcela opominuly anebo je bez dalšího neakceptovaly. Takové rozhodnutí i spisy týkající se této věci jsou důkazním materiálem, se kterým se musejí vypořádat, a případné odchylné rozhodnutí náležitě odůvodnit, neboť tu jde o odchylné řešení otázky, o níž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí příslušným orgánem, kterému je řešení takové otázky speciálně svěřeno (viz. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha : C.H : Beck 2008, str. 101).


Z uvedeného je zřejmé, že při řešení předběžné otázky se trestní soud dostává do situace, kdy v rámci řešení viny (nejen každého znaku trestného činu, ale i každé jednotlivé podmínky nutné pro závěr, zda jde o trestný čin nebo ne) o některé skutečnosti rozhodné pro posouzení viny, jiný orgán již v rámci své kompetence rozhodl, a trestní soud, který je povinen tuto okolnost sám posoudit a rozhodnout o ní, se musí vypořádat s tímto již jiným orgánem vydaným rozhodnutím. Proto, v případě, že ohledně téže skutečnosti rozhodne trestní soud odchylně, takové rozhodnutí zůstává nadále v právní moci, která není úvahou trestního soudu nikterak dotčena, má i nadále charakter exekučního titulu a strany, jichž se dotýká jsou povinny jej stále respektovat (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 648/2004, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 6, č. T-704).


Ustanovení § 9 odst. 1, 2 tr. ř. dává soudu možnost, aby, až posoudí všechny rozhodné okolnosti, které je povinen přezkoumat, nebyl takovým rozhodnutím vázán, ale mohl se odchýlit a učinit o této otázce rozhodnutí jiné. Odchýlit se však může v zásadě jen za takové situace, kdy pro to má na základě zjištěných okolností důvody. Okolnostmi, pro něž se lze odchýlit mohou být v zásadě zcela zjevná vadnost takového rozhodnutí, nebo to, že trestní soud vyhodnotil stejné okolnosti jiným způsobem anebo nastaly zcela jiné skutečnosti, ke kterým jiný orgán nepřihlížel. V každém z těchto případů je však nezbytné, aby se trestní soud vždy podrobně na základě provedeného dokazování seznámil s obsahem celého spisového materiálu, z něhož jiný orgán vycházel, zvážil všechny důkazy a zjištění, které se staly podkladem pro jeho rozhodnutí, aby sám uvedl důkazy a podklady, které ve vztahu k této otázce zvažuje, a ty aby se zjištěními, k nimiž došel jiný orgán, posoudil a zhodnotil. Na tomto důkazním i argumentačním podkladě, pak může trestní soud rozvést, z jakých důvodů dochází k jinému závěru, a svá případná odlišná stanoviska musí podrobně odůvodnit. Soud by měl mít na paměti, že v rámci předběžné otázky posuzovaná problematika, o níž již existuje pravomocné rozhodnutí jiného soudu nebo státního orgánu, k jejímuž řešení je v rámci viny obviněného povinen, je speciálně zákonem svěřena tomuto jinému orgánu.


Na základě uvedených úvah by k odchylným závěrům mělo docházet jen výjimečně s vědomím a respektováním všech uvedených neblahých důsledků a s důrazem na nezbytnost zachování jednotnosti soudních rozhodnutí. Transparentnost rozhodnutí a jejich vzájemná návaznost a akceptace jsou jednou z podmínek důvěry občanů ve stabilitu právního řádu. Tato právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu, ale též činností státních orgánů aplikujících právo. Stabilitu právní jistoty jednotlivce ovlivňuje v konečném důsledku to, jakým způsobem orgány (soudy) aplikují právo a přistupují k výkladu právních norem (nález ze dne 21. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 490/2004, uveřejněn pod č. 36 ve sv. 44 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Jedině tímto maximálně transparentním způsobem odůvodnění rozhodnutí bude zamezeno možným projevům libovůle (srov. např. (nález ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/2005, uveřejněn pod č. 210 ve sv. 39 Sb. nál. a usn. ÚS ČR) a může být plně respektována zásada právní jistoty, jejíž nezbytnou součástí je i legitimní předvídatelnost orgánů veřejné moci, když nebude zpochybněna důvěra občanů v právo a právní řád (nález sp. zn. II. ÚS 329/2004, uveřejněn pod č. 39 ve sv. 36 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).


S ohledem na rozvedené skutečnosti je potřeba přistupovat k posuzování trestní odpovědnosti obviněného ve smyslu § 213 tr. zák. Při posuzování viny tímto trestným činem je nezbytné vycházet zejména ze zjištění soudu v předmětném trestním řízení, kde je soud povinen respektovat podmínky a pravidla vymezená § 85 odst. 2, 3 a § 96 zák. o rod. Soud musí posoudit poměry, ať na straně rodičů či na straně nezletilého dítěte, které by tuto změnu odůvodňovaly, a to komplexně a zjistit, zda došlo, v jakém rozsahu a od jakého okamžiku ke změně poměrů na straně oprávněných nezletilých i na straně povinných rodičů (nález ze dne 1. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 1619/2007, uveřejněn pod č. 27 ve sv. 48 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Teprve na podkladě vyhodnocení skutečných schopností, možností a majetkových poměrů obviněného v rozhodné době, jež je nutné řešit v rámci předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř., musí soud zhodnotit, zda obviněný má vůbec reálnou možnost v inkriminovaném období plnit svou vyživovací povinnost (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1482/2006).


Jak však Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil a shora rozvedl, soudy prvního i druhého stupně všem uvedeným kritériím nevyhověly a v dostatečné míře ze všech hledisek ve smyslu ustanovení § 96 odst. 1 zák. o rod. poměry obviněného v době, pro níž je tato věc vedena, nezkoumaly. Zejména v potřebné míře a ze všech naznačených a nezbytných souvislostí nezkoumaly skutečné výdělečné a majetkové poměry obviněného, ani reálné podmínky pro to, aby měl možnost si výdělek zajistit. Soudy neposuzovaly celkovou hodnotu movitého a nemovitého majetku obviněného, jeho celkovou situaci, v níž se nacházel v důsledku požáru jeho domu, ani způsob života, resp. životní úroveň, když se zřejmě po určitou dobu nacházel bez domova a byl odkázán na dary přátel.


Za situace, kdy soudy uvedené okolnosti zejména § 96 odst. 1 zák. o rodině dostatečně samy nevyhodnotily a ze všech potřebných směrů způsobilost obviněného plnit výživné nezkoumaly, zcela neopodstatněně, aniž by vysvětlily, proč činí pro totožné období, o němž již rozhodl civilní soud, o stejné otázce, bez potřebného vysvětlení a zdůvodnění, s ohledem na § 9 odst. 1 tr. ř. zcela jiný závěr.


Přitom je nutné zdůraznit i to, že s ohledem na všechny skutečnosti, které ve věci tyto soudy měly shledat, se nezabývaly ani subjektivní stránkou, kterou podle tzv. právní věty shledaly naplněnou v úmyslné formě. Této skutečnosti soudy nevěnovaly žádnou pozornost a se závěrem, že jde o úmyslný čin, se vůbec nevypořádaly a vůbec nevyhodnotily a nevysvětlily, z jakých důvodů spatřují naplněnou tuto formu zavinění.


Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů shledal dovolání obviněného důvodným, neboť rozhodnutí, proti nimž dovolání směřuje, jsou nesprávná, zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 55 To 589/2010, i rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 3 T 97/2008, včetně dalších rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, Okresnímu soudu v České Lípě přikázal
,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Na soudu prvního stupně tudíž bude, aby se v průběhu dalšího řízení vypořádal se všemi výhradami, které byly nyní Nejvyšším soudem vytknuty, zejména aby dokazování doplnil o všechny rozhodné důkazy, z nichž uceleně vyplynou osobní a majetkové poměry, v nichž se obviněný v rozhodné době tj. od 10. 11. 2007 do 25. 8. 2008 nacházel tak, jak to předpokládá ustanovení § 96 odst. 1 zák. o rod. Nelze přitom vycházet pouze z toho, jakých příjmů mohl formálně dosahovat, ale bude nutné dále pečlivě zkoumat každé místo z řady nabídek , s tím, zda obviněný mohl být objektivně do tohoto zaměstnání přijat či nikoliv a to se zřetelem na jeho odbornost. Za účelem jejího zjištění bude nutné rovněž dokazování zaměřit na zajištění diplomů nebo vysvědčení dokladujících dosažený stupeň vzdělání a schopnosti obviněného a i na jejich podkladě v požadovaném směru své závěry činit. Bude nezbytné se zabývat tím, kde obviněný v této době bydlel, jaké byly jeho životní náklady a výdaje, pokud neměl žádné příjmy, z čeho skutečně žil, apod. Veškeré skutečnosti, které budou zjištěny bude nezbytné v odůvodněních napadených rozhodnutích dostatečně, výstižně a srozumitelně rozvést a se zřetelem na naplnění všech zákonných znaků trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. včetně otázky zavinění ve smyslu § 4 event. § 5 tr. zák., vyhodnotit.


Vzhledem k tomu, že stále existuje pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, v rozsudku ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 29 Co 604/2009, které zrušilo vyživovací povinnost na období, které je předmětem tohoto trestního stíhání, soudy se budou muset s tímto rozhodnutím v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 tr. ř. vypořádat, avšak se zřetelem na podmínky a způsob, který je výše naznačen. Pokud by soud po provedeném dokazování, zjistil, že uvedené rozhodnutí je věcně nesprávné, nebo že vycházel z jiných okolností, event. nastaly skutečnosti, která předmětný soud nebral a ani nemohl brát do úvahy, a setrvá proto na svém stanovisku, že je nutné o předmětné předběžné otázce rozhodnout jinak, v takovém případě bude nezbytné pečlivě a s plnou odpovědností k tomuto závažnému závěru, vyvolávajícímu právní nejistotu dvojího rozhodnutí o téže otázce, všechny své úvahy zvážit a v odůvodnění rozhodnutí znovu pečlivě vysvětlit a vložit. Na jejich podkladě pak bude možné znovu o vině obviněného rozhodnout.


P o u č e n í :
Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. srpna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová