8 Tdo 624/2007
Datum rozhodnutí: 06.06.2007
Dotčené předpisy: § 219 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák.




8 Tdo 624/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. června 2007 o dovolání obviněného D. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 8 To 107/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 7/06, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 49 T 7/06, byl obviněný D. L. uznán vinným trestnými činy vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., vydírání podle 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 42 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák., § 29 odst. 1, 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvacet tři léta, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to plynové pistole značky Bereta se zásobníkem a dvěma náboji. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 2 T 242/2005, a výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 7 To 567/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené I. V. částku 70.172,50 Kč a V. z. p. ČR částku 294.134,-Kč. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., který měl spáchat jak zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená R., a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.



Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. pod bodem I. rozsudku dopustil tím, že dne 13. 9. 2005 mezi 16.15 až 16.35 hod. v P., na K. n. poté, co poškozený M. V. přišel na pomoc E. S., kterou obviněný D. L. obtěžoval způsobem uvedeným pod bodem II., střelil ho pistolí tovární značky Walter, nejprve do pravé paže a způsobil mu průstřel pravé paže a ostřel pravé boční stěny hrudníku a když poškozený padal na zem, druhou ranou ho zákeřně střelil do zad a způsobil mu průstřel trupu se vstřelem v dolní části levé poloviny bederní krajiny, dučejí a pokračující přes kůži, podkoží, zádové svaly a meziobratlovou ploténku, zasáhl dutinu břišní, tračník tlustého střeva a játra s výstřelem na pravé střední až boční straně trupu při horním okraji devátého žebra, když po těchto zraněních utrpěl poškozený hemoragický šok, který byl příčinou smrti, tohoto jednání se dopustil, aby nebyl zadržen a stíhán pro nelegální držení zbraně a pro jednání uvedené pod bodem II., a to přesto, že byl pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 1996, sp. zn. 46 T 1/96, uznán vinným trestnými činy loupeže a braní rukojmí podle § 234 odst 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a § 234a odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, který dne 16. 1. 2004 vykonal,

trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. pod bodem II. tím, že v téže době a na témže místě jako pod bodem I. přisedl na lavičku k poškozené E. S., přiložil jí k tělu pistoli značky Walter a žádal ji, aby s ním šla, že jinak bude mít kulku v páteři nebo v ledvinách, a když se poškozená obracela s prosbou o pomoc na kolemjdoucí, vyhrožoval jí zastřelením, ačkoliv pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 1996, sp. zn. 46 T 1/96, byl uznán vinným trestnými činy loupeže a braní rukojmí podle § 234 odst 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a § 234a odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, který dne 16. 1. 2004 vykonal,

trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. spáchal pod bodem III. tím, že v přesně nezjištěné době v P. a jinde si opatřil pistoli tovární značky Walter a přechovával ji nejméně do 13. 9. 2005, ačkoliv nebyl oprávněn k držení této zbraně dle zákona č. 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu, v posledním znění, a této skutečnosti si byl vědom, a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák. se pod bodem IV. rozsudku dopustil tím, že nejméně dne 13. 9. 2005 a dne 4. 10. 2005 se pohyboval na území P. bez příslušného povolení a aniž by měl k tomu závažné důvody, a to přesto, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 9. 1996, sp. zn. 5 T 28/96, mu byl uložen trest zákazu pobytu na území P. na dobu tří let počínaje dnem 16. 1. 2004.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a obviněný D. L. odvoláními. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného bylo zaměřeno proti výroku o trestu, obviněný napadal výrok o vině trestnými činy vraždy a maření výkonu úředního rozhodnutí a výrok o trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 8 To 107/2006, byl z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému D. L. byl uložen podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 42 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák., § 29 odst. 2 tr. zák. za trestné činy uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a za trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák., uvedené v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 2 T 242/2005, souhrnný výjimečný trest odnětí svobody na dvacet pět let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolací soud rozhodl, že podle § 29 odst. 1 tr. zák. se doba výkonu trestu odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl uložen trest propadnutí věci, a to plynové pistole značky Bereta se zásobníkem a dvěma náboji. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 2 T 242/2005, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 7 To 567/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný D. L. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Ačkoliv předeslal, že dovolání směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, je z jeho obsahu patrné, že ve skutečnosti napadá správnost právního posouzení skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Měl za to, že skutek nelze kvalifikovat jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., neboť pro zpřísněnou právní kvalifikaci trestného činu nebyly splněny zákonné podmínky. Nepopřel, že se jednání spočívajícího v usmrcení jiné osoby dopustil, a to proto, aby nebyl zadržen, nikoliv však v úmyslu zakrýt jiný trestný čin. Pokládal za nelogické, aby zakrýval nelegální držení zbraně tím, že by tuto zbraň, o níž zcela zjevně nikdo z dalších osob nevěděl, vytáhl a použil. Obdobně se nemohlo jednat ani o utajení jednání či úmysl zakrýt trestný čin vydírání vůči poškozené E. S. Pokud by na jeho straně existovala snaha usmrtit jiného v úmyslu zakrýt jiný trestný čin, muselo by podle něj takové jeho jednání směřovat vůči této svědkyni, nikoliv vůči jiným osobám, náhodnému svědkovi, který poškozené přišel ku pomoci. Protože byl veden jedinou pohnutkou, a to z místa činu utéci, nemohl naplnit znaky ustanovení § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák. Tato právní kvalifikace byla podle jeho přesvědčení zákonodárcem vytvořena pro účely postižení osoby pachatele v případě, kdy pachatel odstraní poškozeného či svědka, který by mohl jeho předchozí čin oznámit či k němu vypovídat; nepostihuje ale jednání vyznačující se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti útěkem. Značí pouze snahu zakrýt trestný čin tak, aby tento trestný čin nebyl zjištěn a pachatel právě proto, že trestný čin není zjištěn, nebyl shledán trestně odpovědným. O to však v jeho případě nešlo. Pokud by tak jednal, musel by tak jednat vůči poškozené E. S., aby nemohla o tom, že byla vydírána, vypovídat. Jedině tak mohl zakrýt jiný trestný čin, tedy čin, který se již stal. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného nezpochybnil, že prvotním motivem jednání obviněného bylo z místa činu uprchnout. Útěk z místa činu však sebou současně nesl i znaky zakrytí předchozích trestných činů obviněného, jehož totožnost nebyla na místě činu nikomu známa a vyšla by najevo až v momentě jeho zadržení, které mu ze strany poškozeného M. V. reálně hrozilo. V takovém případě by byly přivolány orgány Policie ČR, které by současně s jeho totožností zjistily, že mu byl pravomocně uložen trest zákazu pobytu a objevily by i nelegální drženou pistoli. Skutek byl podle něj nepochybně spáchán nejen v úmyslu z místa uprchnout, ale i v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. zakrýt trestné činy, za něž byl dovolatel posléze odsouzen pod body II. až IV. rozsudku soudu prvního stupně. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudy, vykazuje znaky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., jak vyvodily soudy obou stupňů, či zda je možno jej subsumovat toliko pod skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., jak uvádí dovolatel. Vůči právnímu závěru, že se trestného činu dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., obviněný žádné výhrady neuplatnil.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., které spočívají v tom, že jiného úmyslně usmrtil v úmyslu zakrýt jiný trestný čin. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Podstata jednání obviněného popsaného pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně spočívala v tom, že poté, co poškozený M. V. přišel na pomoc E. S., kterou dovolatel obtěžoval tak, že jí k tělu přiložil pistoli značky Walter a žádal ji, aby s ním šla, že jinak bude mít kulku v páteři nebo v ledvinách; když se poškozená obracela s prosbou o pomoc na kolemjdoucí, vyhrožoval jí zastřelením (viz bod II. rozsudku), střelil poškozeného označenou pistolí nejprve do pravé paže a způsobil mu průstřel pravé paže a ostřel pravé boční stěny hrudníku a když poškozený padal na zem, druhou ranou ho zákeřně střelil do zad a způsobil mu ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně specifikovaná závažná zranění, po nichž utrpěl poškozený hemoragický šok, který byl příčinou smrti. Podle zjištění soudů se obviněný tohoto jednání dopustil, aby nebyl zadržen a stíhán pro nelegální držení zbraně a předchozí jednání vůči poškozené E. S.

Soud prvního stupně v této souvislosti v odůvodnění rozsudku uvedl (viz strany 11, 12), že z výpovědi obviněného vyplynulo, že střílel z obavy, aby nebyl zadržen. Obviněný si byl velice dobře vědom toho, že nelegálně drží zbraň, za což může být postižen, ale současně mu bylo jasné, že je již odhaleno i jeho jednání vůči poškozené E. S., které vyhrožoval smrtí, vydíral ji a ohrožoval právě uvedenou pistolí a které šli svědci na pomoc. Obviněný si byl vědom své trestní minulosti a skutečnosti, že byl v minulosti potrestán citelným trestem odnětí svobody. Právě z tohoto důvodu reagoval tak, jak reagoval. Soud prvního stupně odkázal v těchto souvislostech na výpověď obviněného, byť se v jiných částech své výpovědi od takové motivace distancuje. Veden těmito úvahami uzavřel, že obviněný úmyslně usmrtil jiného, a jednal tak v úmyslu zakrýt jiný trestný čin.

Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil a k odvolacím námitkám obviněného, jež jsou svým obsahem v zásadě shodné jako stávající námitky dovolací, poznamenal, že obviněný použil zbraň ke střelbě proti poškozenému za situace, kdy mu reálně hrozilo zadržení, předání policii a umístění ve věznici. A to, jak sám uvedl, bylo důvodem střelby (viz např. č. l. 1058). Podle odvolacího soudu nelze totiž přehlédnout, že v době, kdy obviněný zbraň použil ke střelbě proti poškozenému, věděl, že se už dopustil nejméně tří trestných činů a že mu reálně hrozí trestní stíhání. Argument, že je nesmyslné, aby se snažil zabránit odhalení trestného činu nedovoleného držení zbraně tím, že ji použije, označil za zavádějící a neodpovídající skutečnosti. Připomněl, že obviněný přece střelnou zbraň již použil, byť nikoliv tím, že by z ní vystřelil, ale tím, že poškozené E. S. vyhrožoval jejím použitím (viz strana 4 rozsudku).

Závěry, k nimž soudy dospěly, jsou přiléhavé a je třeba s nimi souhlasit. Skutková zjištění soudů zákonné znaky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. přesvědčivě naplňují.

Námitka obviněného, že poškozeného M. V. usmrtil jen proto, aby nebyl zadržen, nikoliv v úmyslu zakrýt jiný trestný čin, nemůže obstát.

Soudy nezpochybnily, že prvotní motivací obviněného bylo skutečně z místa činu utéci, a zabránit tak svému zadržení. Zadržení obviněného, k němuž by po zásahu poškozeného M. V. reálně mohlo dojít, by nutně vedlo k přivolání orgánů Policie ČR, odhalení jeho identity a následně by vyústilo v trestní stíhání nejen pro trestné činy vydírání ale i nedovoleného ozbrojování, poněvadž zbraň, kterou měl u sebe a kterou vůči poškozené E. S. předtím použil, měl u sebe neoprávněně. Vzhledem k těmto okolnostem a předchozím zkušenostem z výkonu trestu odnětí svobody považoval obviněný tuto situaci pro něho za velmi nepříznivou, jak o tom svědčí i ta část jeho výpovědi, v níž mimo jiné uváděl: Potom jsem za sebou slyšel hlas, který řekl: Slečno, nechcete pomoct. Ani jsem nevnímal, že ta slečna volala o pomoc, to jsem si ani neuvědomoval. Ještě jsem si všiml, že z boku přistupuje ještě nějaký muž, který měl na sobě něco světlého. Jak jsem byl opilý a vzpomněl jsem si na vězení, tak jsem střílel po zvuku. Nestřílel jsem na člověka. Střílel jsem bez míření. Mohlo se stát, že kdyby poškozený pan V. ustoupil třeba o krok, mohl jsem zastřelit úplně cizí lidi, kteří s tím neměli nic společného (č. l. 1058). Na jiném místě pak též dodal Neutekl jsem z místa hned proto, že jsem nevěděl, co ten hlas, ten dotyčný muž za mnou, udělá. Kdybych se s ním začal prát a šel mu pomoct ten druhý, tak bych je určitě nepřepral. Obával jsem se toho, že by přijela policie a zadržela mne (č. l. 1060). Při vědomí těchto okolností se střelbou z nelegálně držené pistole proti poškozenému M. V., který přispěchal vydírané E. S. na pomoc, snažil zabránit odhalení páchané trestné činnosti. Odstraněním překážky v podobě zasahujícího poškozeného, by dosáhl sledovaného cíle, tj. útěku z místa činu, včetně záměru, že jeho totožnost nebude odhalena a on jako pachatel trestného činu identifikován.

Právě tato pohnutka dovolatele naplňuje znak v úmyslu zakrýt jiný trestný čin ve smyslu § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák. Trestný čin vraždy je spáchán v tomto úmyslu nejen tehdy, jestliže se pachatel jiného trestného činu rozhodne po dokonání tohoto trestného činu poškozenou osobu usmrtit v úmyslu ji odstranit jako svědka svého trestného činu se záměrem zakrýt trestný čin tak, aby tento skutek vykazující znaky trestného činu nebyl zjištěn (nevyšel najevo) a pachatel právě proto, že takový čin není zjištěn, nebyl shledán trestně odpovědným, jak naznačuje obviněný, ale i tehdy, sleduje li záměr znemožnit odhalení a identifikaci své osoby jako pachatele jiného trestného činu. Ve svých důsledcích není totiž rozdílu mezi situací, kdy se pachatel jiného trestného činu rozhodne po jeho dokonání poškozenou osobu usmrtit v úmyslu ji odstranit jako svědka takového trestného činu s tím, aby vůbec nevyšlo najevo, že byl čin vykazující znaky trestného činu spáchán, a mezi situací, kdy poškozenou osobu za takové situace usmrtí proto, aby nebyl jako pachatel trestného činu odhalen a identifikován.

Nelze přijmout argumenty obviněného, že pakliže poškozený nevěděl, že má zbraň, nemohl být svědkem a nemohl být ani osobou, jejímž usmrcením by mohl zakrýt nelegální držení zbraně. Stejně tak mu nelze přisvědčit, pokud vyvozuje, že vraždy v úmyslu zakrýt trestný čin vydírání, jehož se dopustil vůči poškozené E. S., by se mohl dopustit toliko vůči této poškozené, nikoliv vůči náhodnému svědkovi, který jí přišel ku pomoci.

V daných souvislostech není rozhodující, zda poškozený M. V. znal všechny okolnosti relevantní z hlediska trestní odpovědnosti obviněného, není významné, zda věděl či nevěděl o tom, že má obviněný nelegálně drženou zbraň, jakého konkrétního činu se předtím dopustil vůči poškozené E. S.Významné je, že si těchto skutečností byl vědom obviněný. Podle stávající teorie i praxe soudů je trestný čin vraždy spáchán v úmyslu zakrýt jiný trestný čin zejména tehdy, jestliže se pachatel jiného trestného činu (např. loupeže podle § 234 tr. zák. nebo vydírání podle § 235 tr. zák.) rozhodne po dokonání tohoto trestného činu poškozenou osobu usmrtit v úmyslu ji odstranit jako svědka svého trestného činu (k tomu např. č. 15/1994 Sb. rozh. tr.). Stejně však naplní tuto okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby i pachatel, který zamýšlí spácháním vraždy odstranit jiného, byť náhodného svědka jeho předchozího jiného trestného činu.

Obviněný se tedy mýlí, pakliže dovozuje, že vraždy v úmyslu zakrýt jiný trestný čin by se mohl dopustit toliko vůči poškozené E. S. Takovým výkladem by byly podmínky aplikace ustanovení § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák. co do vymezení okruhu poškozených osob vykládány restriktivně proti smyslu a účelu citovaného ustanovení. Úmyslného usmrcení v úmyslu zakrýt jiný trestný čin se lze totiž dopustit nejen vůči poškozenému tímto jiným trestným činem, ale i vůči jeho zcela náhodnému svědkovi, jakým byl poškozený M. V.

Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že pochyb není ani o naplnění materiálních podmínek aplikace § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák., jak jsou vymezeny v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Platí totiž, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. S ohledem na způsob provedení činu a další konkrétní okolnosti případu, zevrubně rozvedené v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, je zjevné, že okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. spáchání činu v úmyslu zakrýt jiný trestný čin, pro svou závažnost v kvalifikované míře zvýšila stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost.

Námitku obviněného, že skutek měl být posouzen toliko jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., proto akceptovat nelze.

Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. června 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková