8 Tdo 62/2013
Datum rozhodnutí: 20.03.2013
Dotčené předpisy: § 54 odst. 3 tr. zákoník



8 Tdo 62/2013-45

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
20. března 2013 o dovolání obviněné R. Z. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 8 To 74/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 3/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné R. Z. odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 4 T 3/2012, uznal obviněnou R. Z. (dále jen obviněná nebo dovolatelka ) vinnou, že:

v přesně nezjištěné době, v dopoledních hodinách dne 2. 9. 2011, nejpozději však do 12:05 hod., kdy na místo přijela hlídka Policie ČR, OOP P., v domě čp., v obci Š. D., okr. S., P. kraj, v tíživé osobní životní situaci a při obavách, že přijde o své čtyři nezletilé děti a ve stavu negativního bilančního rozhodnutí o tzv. rozšířené sebevraždě sebe a svých dětí, když krátce před činem zvážila svoji tíživou životní situaci a na základě toho se rozhodla, že násilně usmrtí své děti i sebe a uváženě pak podnikla v úmyslu je usmrtit velmi brutální útok nožem, resp. neurčeným měkkým předmětem, vůči svým čtyřem dětem, přičemž poškození nezletilí přitom před smrtí trpěli bolestmi, když jednala tak, že:

- v místnosti sloužící jako obývací pokoj a kuchyně, v dětském hlubokém kočárku, v úmyslu usmrtit, fyzicky napadla svou dceru nezl., které dosud blíže neurčeným nožem způsobila hlubokou řeznou ránu v oblasti krku, v důsledku čehož poškozená nezletilá na následky tohoto poranění na místě zemřela z důvodu vykrvácení,
- v místnosti sloužící jako obývací pokoj a kuchyně, v úmyslu usmrtit, fyzicky napadla svého syna nezl., kterému dosud blíže neurčeným nožem způsobila hluboké řezné rány v oblasti krku, obou předloktí a břicha, v důsledku čehož poškozený nezletilý na následky těchto poranění na místě zemřel z důvodu vykrvácení,
- v místnosti sloužící jako obývací pokoj a kuchyně, v úmyslu usmrtit, fyzicky napadla svou dceru nezl., které dosud blíže neurčeným nožem způsobila hluboké řezné rány v oblasti krku, obou předloktí a bodnou ránu v oblasti hrudníku, v důsledku čehož poškozená nezletilá na následky tohoto poranění na místě zemřela z důvodu vykrvácení,
- v půdní místnosti, v úmyslu usmrtit, fyzicky napadla svého syna nezl., kterému dosud blíže neurčeným měkkým předmětem neprodyšně zakryla nos i ústa dýchací otvory, v důsledku čehož poškozený nezletilý na místě zemřel v důsledku udušení,

když následně v tomtéž výše uvedeném období na stejných místech se obžalovaná R. Z. pokusila o sebevraždu oběšením a podřezáním blíže neurčeným ostrým předmětem, přičemž od svého sebevražedného jednání upustila, když byla na místě v 12:05 hod. v půdním prostoru domu vyrušena hlídkou Policie ČR OOP P., kdy při pokusu o navázání kontaktu policistů se jmenovanou, tato úmyslně před policisty propadla otvorem v dřevěné podlaze půdního prostoru do stodoly, kde po pádu zůstala nehybně ležet na zemi a v důsledku čehož byla transportována k ošetření a hospitalizaci do Fakultní nemocnice H. K.

Takto zjištěné jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako zločin vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. a), c), i) trestního zákoníku a podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku a § 54 odst. 1, 3 písm. a), b) trestního zákoníku jí uložil výjimečný trest odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž podle § 54 odst. 4 trestního zákoníku vyslovil, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se nezapočítává pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud rovněž obviněné uložil povinnost uhradit poškozenému J. Š. na náhradě škody částku ve výši 251.090,-- Kč.

Obviněná s takovým rozsudkem nesouhlasila a podala proti němu odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 8 To 74/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou, že:

v přesně nezjištěné době, v dopoledních hodinách dne 2. 9. 2011, nejpozději však do 12:05 hod., kdy na místo přijela hlídka Policie ČR, v domě čp., v obci Š. D., okr. S., P. kraj, v tíživé osobní situaci při obavách, že přijde o své čtyři nezletilé děti, ve stavu negativního bilančního rozhodnutí o tzv. rozšířené sebevraždě
- v místnosti sloužící jako obývací pokoj a kuchyně, v úmyslu usmrtit, fyzicky napadla svou dceru nezl., ležící v dětském hlubokém kočárku, které blíže neurčeným nožem způsobila hlubokou řeznou ránu v oblasti krku, v důsledku čehož poškozená nezletilá na následky tohoto poranění na místě zemřela z důvodu vykrvácení,
- tamtéž, v úmyslu usmrtit, fyzicky napadla svého syna nezl., kterému blíže neurčeným nožem způsobila hlubokou řeznou ránu krku s kompletním přerušením obou hrdelních žil a obou krčních tepen, rozsáhlou řeznou ránu přední stěny břišní s masivním výhřezem střevních kliček, dvě rány na dlaňové straně levého zápěstí s kompletním přerušením velkých cév a stejné dvě rány na pravém zápěstí, v důsledku čehož poškozený nezletilý na následky těchto poranění na místě zemřel z důvodu vykrvácení,
- tamtéž, v úmyslu usmrtit, fyzicky napadla svou dceru nezl., které blíže neurčeným nožem způsobila hlubokou řeznou ránu krku s poraněním levé hrdelní žíly a krční tepny, bodnou ránu na levé straně krku, bodnořeznou ránu na zadní straně krku, bodnou ránu na přední straně hrudníku pronikající do dutiny hrudní, bodnou ránu na přední straně hrudníku pronikající do levého prsního svalu, bodnou ránu na přední straně břicha, hlubokou řeznou ránu na dlaňové straně pravého zápěstí s kompletním přerušením velkých cév, stejnou ránu na dlaňové straně levého zápěstí a řeznou ránu levého zápěstí pronikající do svalstva, v důsledku čehož poškozená nezletilá na následky těchto poranění na místě zemřela z důvodu vykrvácení,
- v půdní místnosti, v úmyslu usmrtit, fyzicky napadla svého syna nezl., kterému dosud blíže neurčeným měkkým předmětem neprodyšně zakryla nos a ústa, v důsledku čehož poškozený nezletilý na místě zemřel v důsledku udušení,

když následně se obžalovaná R. Z. pokusila o sebevraždu oběšením a podřezáním a poté úmyslně propadla otvorem v dřevěné podlaze půdního prostoru do stodoly .

Takto popsané (a poněkud upřesněné) jednání obviněné odvolací soud právně kvalifikoval jako zločin vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. a), c), i) trestního zákoníku, za nějž jí podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku a podle § 54 odst. 3 trestního zákoníku uložil výjimečný trest odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí dále uložil povinnost uhradit poškozenému J. Š. na náhradě škody částku ve výši 251.090,-- Kč.

Obviněná ani s takovým rozsudkem nesouhlasila a prostřednictvím obhájce Mgr. Bohumila Budínského podala proti němu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a § 265b odst. 2 tr. ř.

K prvnímu z těchto dovolacích důvodů obviněná uvedla, že odvolací soud se dostatečně nezabýval jejími námitkami směřujícími proti znaleckému posudku, kterým byl zkoumán její duševní stav. Již v přípravném řízení žádala o výslech znalce z oboru psychiatrie, neboť se zásadně neztotožnila se závěry znaleckého posudku. Tento její návrh byl v přípravném řízení zamítnut s tím, že výslech znalce bude proveden u hlavního líčení. Své výhrady tedy zopakovala i v řízení před soudem prvého stupně a navíc žádala, aby byl ve věci přibrán další znalec z oboru psychiatrie. Znalecký posudek z tohoto oboru psychiatrie totiž považovala za zásadní pro rozhodnutí o její vině. Předestřený procesní postup navíc předpokládá a umožňuje i trestní řád v ustanovení § 109.

V této souvislosti obviněná namítla, že soudy nerespektovaly ustanovení § 105 odst. 4 tr. ř., kde je uvedeno, že jestliže jde o objasnění skutečnosti zvlášť důležité, je třeba přibrat znalce dva. Odborná literatura uvádí, že zákon má na mysli přibrání dvou znalců ze stejného oboru i odvětví, podle praxe se pak připouští přibrání i dvou znalců ze stejného oboru, ale z různých odvětví. V dané věci byli přibráni znalci z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie, na zásadní otázky však odpovídali odděleně a otázkám zachování ovládacích a rozpoznávacích schopností se věnovala pouze část posudku zpracovaná psychiatrem.

Obviněná se nespokojila se závěry znaleckého posudku, že byla schopná rozeznat společenskou nebezpečnost svého protiprávního jednání a že její schopnost ovládat své jednání byla snížena pouze lehce a nepodstatně. Také nesouhlasila se závěry znalce psychiatra, že v minulosti ani v současnosti u ní nebyla zjištěna duševní choroba v pravém slova smyslu, tedy psychóza. Znalec nevysvětlil rozpor mezi krajním činem, který spáchala, a dosavadní vzornou péčí o děti a její neagresivní povahou. Nezdůvodnil dále skutečnost, z jakého důvodu se u ní nemohlo jednat o laktační psychózu a nezabýval se problematikou posttraumatické stresové poruchy, která se u ní mohla vyvinout v souvislosti s tím, že byla napadena bývalým partnerem (trestní řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 175/2009).

Současně obviněná poukázala na to, že ačkoliv bylo v dané věci nařízeno její ústavní pozorování, sami znalci toto pozorování fakticky neprováděli, přičemž znalkyně PhDr. Blanka Zapletalová (znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie) ji viděla celkem čtyřikrát, dohromady tedy pouhých devět hodin. Kladla si otázku, nakolik znalci mohli skutečně zkoumat její duševní stav a nakolik jsou jejich závěry relevantní. Upozornila na to, že z výpovědi jmenované znalkyně při hlavním líčení byla patrná její antipatie vůči ní projevovaná emocionálními reakcemi, což značně zpochybňuje objektivitu jejího posudku.

Podle názoru dovolatelky z provedeného dokazování vyplynulo, že se snažila do poslední chvíle velmi složitou situaci řešit a je vyloučeno, aby se na jednání, které je jí kladeno za vinu, připravovala. Ze znaleckého posudku nebylo dostatečně zjištěno, že její rozpoznávací a rozlišovací schopnosti byly v době činu zachovány.

K druhému uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. obviněná jen stručně uvedla, aby Nejvyšší soud v případě, že nevyhoví jejím předchozím námitkám, přezkoumal důvodnost uložení trestu odnětí svobody na doživotí, zejména s ohledem na možnost její resocializace.

V závěru svého podání dovolatelka navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že obviněná námitky stejného charakteru uplatňovala v rámci své obhajoby prakticky již od samotného počátku trestního řízení. Těmito výhradami se však v rámci projednávání odvolání zabýval již soud druhého stupně, který žádné procesní pochybení neshledal, naopak zjistil, že rozsah provedeného dokazování byl naprosto dostatečný a skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně nevzbuzuje pochybnosti v zásadních otázkách.

Pokud jde o námitky dovolatelky stran uloženého trestu odnětí svobody na doživotí, státní zástupkyně po citaci ustanovení § 54 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku dovodila, že uložení tohoto druhu trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti, tedy tzv. generální prevence. Jejím účelem je ochránit společnost před nejnebezpečnější trestnou činností, která velmi negativním a často nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty. Zároveň v případě obviněné je možné důvodně očekávat, že ani nejcitelnější jiné tresty nejsou a nebudou způsobilé účinně ochránit společnost před nejnebezpečnější kriminalitou, jíž vražda vlastních nezletilých čtyř dětí bezpochyby je. Mateřský cit je třeba považovat za elementární lidský cit, když čtyřnásobné znehodnocení takového vztahu mezi matkou a dítětem tak závažným způsobem je nutné generálně potrestat. Společnosti je třeba dát jasný signál v tom směru, že ani tíživé sociální či jiné poměry nemohou vést člověka ke zbavení života jiného, zvláště pak vlastních nezletilých dětí. U obviněné se jedná o společensky a lidsky neomluvitelné chování a je třeba, aby za toto jednání nesla přiměřený trest, kterým je právě trest na doživotí.

Jelikož státní zástupkyně je přesvědčena, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila výslovný souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněná uplatnila jako první důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu námitky obviněné, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřela, nemohly obstát. Uplatněnými výhradami totiž zásadně napadala pouze rozsah a kvalitu provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (zpochybňovala správnost postupu při přibrání soudních znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví psychologie, měla výhrady ke způsobu jeho vypracování, nesouhlasila se závěry v posudku uvedenými, závěry soudních znalců, které soudy vzaly za jeden ze základů svých skutkových závěrů, považovala za nepřesvědčivé a nedostatečně vysvětlující všechny potřebné okolnosti), čímž v podstatě napadala správnost učiněných skutkových zjištění. Takovou argumentací se primárně domáhala změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Lze tak shrnout, že obviněnou vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelka neuplatnila žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Pokud by snad dosud zmíněné výhrady obviněné měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Lze tak uzavřít, že pokud by obviněná uplatnila pouze důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel by Nejvyšší soud postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a její dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněná však uplatnila i další dovolací důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř. , jenž je dán tehdy, jestliže byl uložen trest odnětí svobody na doživotí.

Podle stávající judikatury v případě, kdy obviněnému je uložen trest odnětí svobody na doživotí, je rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. omezen jen na posouzení toho, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení takového druhu trestu ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1, 3 tr. zák. (nyní podle § 54 odst. 3 trestního zákoníku). Přitom dovolací soud vychází z toho, zda soudy zjištěný skutkový podklad v tomto směru opodstatňuje právní závěr o splnění podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí. V žádném případě tak na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat správnost skutkových okolností, které jsou významné pro uznání obviněného vinným takovým trestným činem, u něhož zákon uložení tohoto druhu výjimečného trestu připouští (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 15 Tdo 138/2003, publikované pod č. 585 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Nejvyšší soud se proto zabýval (jen) tou částí dovolání obviněné, v níž žádala o přezkoumání důvodnosti uložení trestu odnětí svobody na doživotí, byť žádné konkrétní argumenty k tomuto dovolacímu důvodu neuvedla.

Jak správně uvedly již oba soudy nižších instancí, podle § 54 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit mimo jiné i pachateli, který spáchal zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku za podmínek, že

a) takový zvlášť závažný zločin je mimořádně závažný vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku a

b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let.

Uvedené zákonné podmínky musí být splněny kumulativně [s výjimkou podmínky uvedené pod písm. b), která formuluje alternativně dva předpoklady, z nichž postačí splnění alespoň jednoho z nich].

Odůvodnění rozsudků obou soudů nižších stupňů obsahují přesné a přesvědčivé argumenty (viz zejména rozsudek soudu prvého stupně na stranách 42 až 47) svědčící pro závěr, že požadované zákonné podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí byly u dovolatelky splněny. I když by mohlo postačovat na tato odůvodnění odkázat, Nejvyšší soud s ohledem na mimořádnost posuzované věci přece jen považuje za vhodné některé okolnosti dále rozvést.

V hledisku účinné ochrany společnosti je zdůrazněn především požadavek generální prevence. Uložení trestu odnětí svobody na doživotí bude na místě, když jiné prostředky, a zejména i nejcitelnější jiné tresty nebudou s to účinně ochránit společnost před nejnebezpečnější kriminalitou, která velmi negativním a často nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty. Může tomu tak být za předpokladu, jestliže nastane mimořádné ohrožení společnosti např. v důsledku hrozby spáchání některého z trestných činů uvedených v návětí § 54 odst. 3 trestního zákoníku, který se bude častěji vyskytovat, nebo takové trestné činy budou zaměřeny proti některým kategoriím osob, jež jsou jimi ohroženy (např. dětí, veřejných činitelů), dojde k hlubokému znepokojení široké veřejnosti apod. (srov. rozhodnutí č. 23/1975 Sb. rozh. trest.). Trest odnětí svobody na doživotí nutno považovat za důležitý prostředek ochrany společnosti i před organizovaným zločinem, teroristickými akcemi apod.

Předpokládá-li zákon závěr o tom, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 20 až do 30 let, jde o prevenci individuální, v níž se vyjadřuje subsidiarita trestu odnětí svobody na doživotí ve vztahu k onomu mírnějšímu typu výjimečného trestu. Znamená to tedy, že z hlediska osoby pachatele je nutno nejdříve zkoumat, zda k dosažení účelu trestu nepostačuje některá z mírnějších alternativ, totiž trest odnětí svobody do 20 let nebo výjimečný trest v podobě trestu odnětí svobody nad 20 až do 30 let. Teprve po negativním závěru, že uvedené tresty, případně ani v kombinaci s příslušným ochranným opatřením v konkrétním případě nepostačují k dosažení účelu trestního zákona, lze za splnění ostatních podmínek přikročit k uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Formulací této podmínky ( není naděje ) dává zákon najevo, že nestačí nedostatek jistoty, že se pachatel napraví kratším trestem, ale naopak, vyžaduje se rozumná jistota (prognóza) vycházející ze současných znalostí o možnosti napravit pachatele trestem odnětí svobody časově omezeným nad 20 až do 30 let. Tím se ovšem dostává výrazně do popředí ochranná funkce trestu odnětí svobody na doživotí spočívající v izolaci pachatele od společnosti, aby byla před ním chráněna, když ani dlouhodobý trest odnětí svobody do 30 let není schopen zajistit jeho převýchovu a nápravu.

Oba soudy nižších instancí rovněž zhodnotily všechny specifické okolnosti věci, skutečnost, že oběťmi násilného trestného činu dovolatelky byly její vlastní nezletilé děti, které měly celý život před sebou, že tyto děti měly i jiné příbuzné, jimž obviněná svým jednáním způsobila neodčinitelnou újmu. Soud pečlivě zvážil také způsob provedení činu, jeho zákeřnost a brutalitu, a rovněž bezbrannost dětí.

Z poměrně podrobného odůvodnění výroku o trestu je zřejmé, že soud zvažoval také to, jakým způsobem se obviněná chovala s odstupem doby po spáchání činu, že předstírala ztrátu paměti nebo případnou duševní poruchu. Vzhledem ke znaleckým zjištěním pracoval také se závěry stran pohnutek obviněné, které ji vedly ke spáchání tohoto krajního činu, k extrémnímu řešení její životní situace a pohrdavému postoji k lidskému životu. Zabýval se také těmi závěry, kde znalci konstatovali, že není pravděpodobné, že by u obviněné došlo k recidivě, ale že v jejím případě jde o nepředvídatelnou osobnost s nepředvídatelným jednáním.

Odvolací soud uložený trest pozměnil (zmírnil) pouze v tom, že obviněné neuložil omezení pro podmíněné propuštění podle § 54 odst. 4 trestního zákoníku, což odůvodnil tím, že neexistuje velká hrozba, že by obviněná opakovala v budoucnu násilnou trestnou činnost a že prognóza její resocializace je příznivá.

Nejvyšší soud proto uzavřel, že soudy nižších stupňů své závěry o uložení trestu odnětí svobody na doživotí řádně a pečlivě odůvodnily, že se zabývaly všemi podmínkami, které zákon k uložení takto závažného trestu vyžaduje a že přihlédly ke všem skutkovým zjištěním i osobnostním charakteristikám dovolatelky. Jejich rozhodnutí tedy žádnými vadami netrpí a vzhledem k významu chráněného zájmu, jenž byl zvlášť závažným zločinem dovolatelky dotčen a s přihlédnutím k hodnotovému systému, na kterém je český právní řád založen, bylo uložení takového trestu namístě.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné R. Z. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. března 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a