8 Tdo 62/2007
Datum rozhodnutí: 25.01.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 62/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2007 o dovoláních obviněných ml. V. S., a ml. R. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 1 Tmo 10/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 Tm 4/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného ml. V. S. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného ml. R. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 1 Tm 4/2005, byli uznáni vinnými obvinění ml. (nadále jen ml.) V. S., T. V. a R. P. proviněním vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák., § 6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže; nadále jen zákon č. 218/2003 Sb.) a proviněním porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., § 6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. Za to byli odsouzeni podle § 219 odst. 2, § 35 odst. 1 tr. zák, § 31 odst. 1, 3 zákona č. 218/2003 Sb. ml. V. S. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody nepodmíněnému na devět roků, pro jehož výkon byl podle § 76 zákona č. 218/2003 Sb. a § 8 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb. zařazen do zvláštní věznice pro ml.; ml. T. V. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody nepodmíněnému na pět roků, pro jehož výkon byl podle § 76 zákona č. 218/2003 Sb. a § 8 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb. zařazen do zvláštní věznice pro ml.; ml. R. P. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody nepodmíněnému na osm roků, pro jehož výkon byl podle § 76 zákona č. 218/2003 Sb. a § 8 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb. zařazen do zvláštní věznice pro ml.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se ml. označených provinění dopustili tím, že společně s nezletilým M. S. po vzájemné dohodě v přesně nezjištěné době v měsíci říjnu 2004, v obci M. S., ul. Ú., okr. T., se vloupali do rodinného domku v majetku poškozeného F. K., a to tak, že všichni přelezli oplocení domku, poté nezletilý M. S. po společné domluvě zůstal venku, aby hlídal, zatímco V. S. rozbil okno v zadní části domu a společně s R. P. a T. V. vnikli do domu v úmyslu zde odcizit peníze, starožitnosti a jiné cennosti, při prohledávání domu byli přistiženi poškozeným F. K., načež jej společným jednáním napadli v úmyslu jej usmrtit tím způsobem, že V. S. jej nejprve udeřil nejméně dvěma údery kovovou tyčí do oblasti hlavy, po pádu poškozeného na zem jej všichni společnými silami drželi na zemi, svázali jej lepicí páskou přes nohy, ruce a ústa, aby mu zabránili bránit se a volat o pomoc, poté jej V. S. opakovaně uhodil nejméně dvěma údery do oblasti hlavy, dokud poškozený jevil známky života, následně poškozenému odcizili peněženku s finanční částkou ve výši minimálně 6.000,- Kč, kterou měl poškozený při sobě, a jeho tělo zakryli ve sklepě dřevěnými přepravkami na ovoce, poté z domu utekli a odcizené peníze si rozdělili; uvedeným útokem způsobili poškozenému minimálně 4 tržně zhmožděné rány na hlavě, dále tříštivé zlomeniny lební klenby a spodiny a podpavoučnicové krvácení a povrchní zhmoždění na spodině mozkových polokoulí, kromě toho byl poškozený v průběhu útoku vystaven bolestem, které jsou na hranici snesitelnosti, až do doby, dokud po druhém napadení tyčí neupadl do bezvědomí; v důsledku utrpěných poranění - zhmoždění a zřejmě úrazového otoku mozku, poškozený v přesně nezjištěné době do několika hodin po útoku zemřel.

Tento rozsudek napadli všichni ml. odvoláními směřujícími proti jeho výrokům o vině i trestním opatřením. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 1 Tmo 10/2006 byla odvolání ml. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali ml. V. S. a R. P. prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání.

Ml. V. S. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Vyložil, že již v průběhu řízení před soudem prvního stupně namítal podjatost senátu Krajského soudu v Hradci Králové, který dne 31. 10. 2005 rozhodl o prodloužení jeho vazby. O této námitce rozhodl soud prvního stupně jakož i odvolací soud tak, že je nedůvodná. Podle jeho názoru skutečnost, že ve věci nerozhodoval nestranný soud, vyplývá především z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10 2005, sp. zn. 1 Tm 4/2005, kterým byl ponechán podle § 71 odst. 5 tr. ř. ve vazbě, neboť z jeho obsahu je zřejmé, že tento soud byl již před konáním hlavního líčení přesvědčen o jeho vině. Konkrétně v této souvislosti zdůraznil formulaci, že ...obviněný ml. S. protispolečenské jednání stupňuje tak, až vyvrcholilo skutkem kvalifikovaným jako provinění vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. a že způsob provedení uvedeného skutku, který bude předmětem dokazování v hlavním líčení, pak svědčí o otrlosti ml. . Z této citace je podle něj zřejmé, že členové senátu byli přesvědčeni o jeho vině ještě před hlavním líčením. Namítl, že takovým rozhodováním dvou členů senátu byla porušena zásada presumpce neviny ve smyslu § 2 odst. 2 tr. ř., neboť orgány činné v trestním řízení nepostupovaly nestranně a nezaujatě a nebyly schopny překonat své subjektivní přesvědčení o jeho vině, aniž by v řízení provedly jediný důkaz. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 1 Tmo 10/2006, zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.

Ml. R. P. odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve shodě s dosavadní obhajobou zopakoval, že se trestné činnosti nedopustil a pouze fyzickým a psychickým nátlakem ze strany policie byl donucen k nepravdivému přiznání. Opětovně poukázal na rozpory mezi jeho výpovědí a výpověďmi spoluobviněného T. V., připomněl, že nebyl nalezen vražedný nástroj, ačkoliv ml. T. V. přesně označil místo, kde měl spoluobviněný V. S. železnou tyč odhodit. Vytkl, že v dosavadním řízení nebyl zajištěn jediný přímý důkaz, který by prokazoval jeho vinu. Změnu své výpovědi před soudem prvního stupně věrohodně vysvětlil v kontextu se skutečností, že na místě činu nebyly zajištěny žádné stopy, které by ho po individuálním vyhodnocení ze spáchání trestné činnosti usvědčovaly. Měl za to, že dosavadním řízením došlo k porušení ustanovení článků 5, 7, 8 a 40 Listiny základních práv a svobod a též § 2 odst. 5, 6 a § 125 tr. ř. a že k objektivnímu posouzení věci je třeba vyslechnout kriminalisty PČR T., kteří dne 18. 5. 2005 prováděli jeho výslech, a podrobit jej fyziodetekčnímu vyšetření. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.



Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním mladistvých uvedla, že námitka ml. V. S. o podjatosti senátu soudu prvního stupně není opodstatněná, neboť předsedkyně senátu v odůvodnění usnesení o ponechání ml. ve vazbě nekonstatovala žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na předpojatost soudců k výsledku rozhodnutí ve věci samé, a nelze ani dovodit žádný poměr soudců k projednávané věci. Z obsahu námitek ml. R. P. je podle ní zřejmé, že uplatnil námitky skutkové, neboť na základě jiných skutkových zjištění vyvozoval, že se trestné činnosti nedopustil. S ohledem na to, že neshledala žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními učiněnými na základě provedených důkazů a právním posouzením věci, navrhla aby Nejvyšší soud dovolání ml. odmítl, a to ml. V. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a ml. R. P. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání ml. jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání ml. V. S. je zjevně neopodstatněné a dovolání ml. R. P. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

K dovolání ml. V. S.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Ze smyslu námitek ml. V. S. plyne, že soud prvního stupně podle něj rozhodl ve věci jako vyloučený orgán. Tuto svoji výhradu odůvodnil tím, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 1 Tm 4/2005, kterým byl obviněný ponechán ve podle § 71 odst. 5 tr. ř. ve vazbě, uvedla, že .obviněný ml. S. protispolečenské jednání stupňuje tak, až vyvrcholilo skutkem kvalifikovaným jako provinění vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. a že způsob provedení uvedeného skutku, který bude předmětem dokazování v hlavním líčení, pak svědčí o otrlosti ml. , čímž dala jasně najevo přesvědčení senátu o vině dovolatele.

Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Výhrada, že členové senátu soudu prvního stupně JUDr. A. B. a M. K. (a též J. H., který se na rozhodnutí ve věci samé posléze nepodílel) ve věci rozhodli jako vyloučený orgán, byla namítnuta již v podání ml. V. S. ze dne 15. 11. 2005 (č. l. 823-825) adresovaném soudu prvního stupně, který o něm rozhodl usnesením ze dne 16. 1. 2006, sp. zn. 1 Tm 4/2005, tak, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. předsedkyně senátu JUDr. A. B. a přísedící M. K. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 Tm 4/2005. Stížnost ml. proti tomuto usnesení byla usnesením Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 24. 3. 2006, sp. zn. 1 Tmo 9/2006, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Formální předpoklady pro použití tohoto důvodu dovolání ve vztahu k osobám soudců JUDr. A. B. a M. K. tak byly splněny.

Námitky ml. uplatněné vůči členům senátu soudu prvního stupně z hlediska věcného však nemohou obstát.

Z obsahu spisu se podává, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 1 Tm 4/2005, bylo podle § 71 odst. 5 tr. ř. rozhodnuto mimo jiné o ponechání ml. V. S. ve vazbě z důvodu § 67 písm. a), c) tr. ř. a podle § 72 odst. 3 tr. ř. byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby a současně nebyl přijat písemný slib učiněný mladistvým ve smyslu § 71 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 49 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí skutečně zmínil i okolnosti citované v dovolání ml. jakož i v předchozí části odůvodnění tohoto rozhodnutí.

Námitku podjatosti uplatněnou ml. vůči označeným soudcům senát Krajského soudu v Hradci Králové složený mimo jiné z těchto soudců shledal neopodstatněnou a rozhodl proto, že jmenovaní soudci nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů v této trestní věci. O stížnosti ml. proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 16. 1. 2006 rozhodl posléze Vrchní soud v Praze, soud pro mládež, usnesením ze dne 24. 3. 2006, sp. zn. 1 Tmo 9/2006, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že z odůvodnění předmětného usnesení soudu prvního stupně nevyplývá nic, co by svědčilo pro to, že členové senátu rozhodující o dalším trvání vazby ml. vybočili z posuzování skutečností v tomto směru významných, tj. skutečností svědčících pro důvodné podezření, že se mladistvý dopustil jednání popsaného v obžalobě, přičemž důvodně vycházel ze zjištění popsaných v obžalobě podložených dostatečně důkazy shromážděnými v přípravném řízení.

Ve vztahu k námitkám ml. je aktuální ta část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod pak v čl. 39 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.



Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.

V posuzovaném případě je relevantní ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

O takovou situaci se zjevně nejedná a nelze než souhlasit se závěry Vrchního soudu v Praze. Z obsahu odůvodnění předmětného usnesení o dalším trvání vazby ml. V. S. se nenaznačuje takový poměr k projednávané věci nebo k ml., který by zakládal jakékoliv pochybnosti o způsobilosti soudců nestranně rozhodnout. Pokud dovolatel vytkl, že soudci senátu soudu prvního stupně byli přesvědčeni o jeho vině již v době rozhodování o dalším trvání vazby, aniž byl v dané věci proveden jediný důkaz, jde toliko o domněnku, která není podložena žádným seriozním argumentem. Členové senátu vycházeli při rozhodování o dalším trvání vazby - po osobním slyšení ml. - z důkazů shromážděných v rámci přípravného řízení a právě s ohledem na skutečnosti v nich tvrzené učinili závěr o jejich závažnosti a opodstatněnosti a o správnosti podané obžaloby. O tom, že konečné rozhodnutí o vině ml. bude i podle přesvědčení senátu rozhodujícího o trvání vazby výsledkem dokazování provedeného v hlavním líčení svědčí, že kritické části odůvodnění předmětného usnesení soudu prvního stupně předcházela věta nelze v této souvislosti přehlédnout, že ml. se bude zodpovídat před krajským soudem ze zvlášť závažného provinění, jakým beze sporu provinění vraždy v kvalifikované skutkové podstatě je a následovala též zmínka o tom, že způsob provedení uvedeného skutku, který bude předmětem dokazování v hlavním líčení, pak svědčí . Ze skutečnosti, že senát dovodil důvodné podezření, že se ml. dopustil jednání popsaného v obžalobě coby nezbytný předpoklad pro rozhodnutí o dalším trvání vazby, nelze vyvozovat, že porušil zásadu presumpce neviny, ani že tak dal najevo své subjektivní přesvědčení o vině ml. Pochybnosti ml. o nestrannosti jmenovaných členů senátu jsou v důsledku toho nepřípadné.

Dovolání ml. V. S. je zjevně neopodstatněné, a proto bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

K dovolání ml. R. P.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání podaného ml. R. P. vyplývá, že ml. uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Hradci Králové a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Vrchní soud v Praze. Ve shodě s obhajobou uplatněnou v předchozích stadiích řízení před soudem popřel jakoukoliv účast na trestné činnosti, poukázal na odlišné vylíčení průběhu jednání spoluobviněným ml. T. V. a na skutečnost, že na místě činu nebyly nalezeny žádné stopy, které by svědčily o tom, že se zde nacházel; navrhoval doplnit dokazování o výslech kriminalistů, kteří dne 18. 5. 2005 prováděli jeho výslech, a o provedení fyziodetekčního vyšetření své osoby.

Uplatněnými námitkami ml. ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Oproti skutkovému zjištění soudů, že se společně s ml. V. S., T. V. a nezletilým M. S. po vzájemné dohodě vloupali do rodinného domku poškozeného F. K., kterým byli přistiženi, načež jej ml. společným jednáním v úmyslu jej usmrtit popsaným způsobem napadli, následně svázali a údery kovovou tyčí mu způsobili zranění, v jejichž důsledku do několika hodin po útoku zemřel, přičemž mu odcizili peněženku s částkou nejméně 6.000,- Kč, postavil verzi, že se trestné činnosti nedopustil a na místě činu vůbec nebyl. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jím vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.

Polemika se správností učiněných skutkových zjištění a tedy námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Ze zevrubných odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně nyní ml. uplatňované obhajoby na straně jedné a právními závěry na straně druhé a dovolací soud se s nimi zcela ztotožňuje. Soud prvního stupně vyložil, jakými úvahami byl veden, opřel-li své závěry o jeho vině především o jeho usvědčující procesně účinnou výpověď z přípravného řízení ze dne 19. 5. 2005 a neuvěřil-li obhajobě dovolatele, že byl při tomto výslechu, jemuž byl přítomen i jeho obhájce, k doznání policisty psychicky a fyzicky donucen. Uvedl, že tato výpověď koresponduje i se skutečnostmi, které vyplynuly z obsahu prověrky výpovědi ml. na místě činu, při níž ml. uváděl skutečnosti, které mohl znát jenom pachatel trestné činnosti, jakož i s výpovědí spoluobviněného ml. T. V.; žádné zásadní rozpory v těchto výpovědích nespatřoval (strany 6-10, 13). Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil. Zdůraznil, že soud prvního stupně se s existencí rozporů vyplývajících z usvědčujících výpovědí ml. T. V. a ml. R. P. vypořádal a přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč je vzal za podklad svého rozhodnutí. Ku podpoře jeho argumentů odkázal i na výpověď svědkyně J. K., kurátorky přítomné výslechu a usvědčující výpovědi ml. R. P. dne 19. 1. 2005, jakož i závěry znaleckého posudku z oboru psychologie a projev tohoto ml. v hlavním líčení i veřejném zasedání, které vyvracejí námitku ml., že byl k doznávající výpovědi nucen a že změnu výpovědi hodnověrně vysvětlil. Vyjádřil se i k povaze a významu mikrostop zajištěných na místě činu a správně poznamenal, že expertízami byla sice zjištěna pouze druhová shoda mezi mikrostopami zajištěnými na místě činu a oblečením všech tří ml., nebyly zjištěny individuálně shodné znaky, avšak tento nepřímý důkaz, který by sám o sobě nemohl být považován za spolehlivý důkaz o přítomnosti ml. na místě činu, nezůstal osamocen, neboť závěr o vině ml. byl především opřen o doznání ml. T. V. a usvědčující výpověď R. P., které se v podstatných rysech nerozcházely (strany 10-12). Odvolací soud též vyložil, proč neakceptoval návrhy ml. R. P. na doplnění dokazování. Výstižně shrnul, že výslech kriminalistů provádějících jeho výslech dne 18. 5. 2005 je nadbytečný, poněvadž výpověď obviněného jako relevantní důkaz nebylo možno použít, a stejně tak přiléhavě poznamenal, že ani výsledky vyšetření na tzv. detektoru lži nemůže být jako důkaz použit (strana 8 usnesení). Nelze než uzavřít, že způsob, jakým byly důkazy hodnoceny, zjevně nasvědčuje tomu, že nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu.

Protože dovolání ml. R. P. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. ledna 2007



Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková