8 Tdo 608/2013
Datum rozhodnutí: 10.07.2013
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 tr. ř.



8 Tdo 608/2013-35

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. července 2013 o dovolání obviněného Ing. J. L. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 To 558/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 277/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. L. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 T 277/2011, byl obviněný Ing. J. L. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou na osmnáct měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dvanáct měsíců.

Tento rozsudek soudu prvního stupně státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 napadla v neprospěch obviněného odvoláním směřujícím proti výroku o trestu. V průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu intervenující státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podané odvolání doplnil tak, že směřuje i proti chybějícímu výroku o náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, Krajská pobočka pro hl. m. P., P. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 To 558/2012, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl při nezměněném výroku o vině přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou na třicet měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na tři a půl roku. Podle § 259 odst. 2 tr. ř. (z opaku) bylo dále rozhodnuto tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně, Krajská pobočka pro hl. m. P., P., N., majetkovou škodu ve výši 23 011 Kč.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 4 T 277/2011, bylo rozhodnuto tak, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, vyhlášené pod č. 1/2013 Sb., podle jejíhož čl. IV odst. 1 písm. b) se mu promíjí trest odnětí svobody ve výměře dvaceti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 T 277/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 To 558/2012.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že dne 22. 7. 2011 kolem 14.40 hodin v P. po ulici I. řídil vlastní osobní automobil tovární značky Renault Megane, přičemž při vycouvávání z parkovacího místa nacházejícího se při pravém okraji vozovky za autobusovou zastávkou MHD N. S. ve směru k ulici S. v blízkosti sloupu veřejného osvětlení se dostatečně nevěnoval řízení vozidla, nesledoval situaci v silničním provozu a s vozidlem nacouval na vyznačený přechod pro chodce, přes který v tu chvíli přecházel poškozený Ing. S. J., do něhož obviněný levou zadní částí svého vozidla narazil, čímž mu způsobil mimo jiné úrazový rozestup šípového švu klenby lební spolu s krvácením pod omozečnice a mikroskopicky zjištěným diskrétním pohmožděním mozku, když v důsledku těchto zranění a v souvislosti s věkem poškozeného a přidruživšími se komplikacemi poranění došlo dne 26. 7. 2011 k selhání oběhu a dechu poškozeného, tedy k jeho smrti, a svým jednáním porušil obviněný ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b) a § 24 odst. 2, odst. 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 To 558/2012, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, směřující proti výroku o náhradě majetkové škody. Odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Vytkl, že mu bylo upřeno právo proti výroku o náhradě majetkové škody podat odvolání, jelikož o náhradě škody nebylo rozhodnuto soudem prvního stupně, ale až soudem odvolacím. Měl za to, že v rozporu s ustanovením § 259 odst. 2 tr. ř. Městský soud v Praze o náhradě majetkové škody rozhodl neočekávaně sám. Nesouhlasil ani s částkou 23 011 Kč, protože Všeobecná zdravotní pojišťovna započítala i úkony zdravotní péče, kterou nejsou v příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou, navíc mu ani nebyly sděleny úkony, které pojišťovna hradila, ač o ně pojišťovnu žádal, aby mohl své námitky uplatnit. Doplnění výroku o náhradě škody až v řízení o odvolání společně s postupem zdravotní pojišťovny chápe jako porušení práva na spravedlivý proces.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o náhradě škody učiněný Městským soudem v Praze a Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázal, aby o chybějícím výroku o náhradě škody rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v zevrubném vyjádření k dovolání obviněného především uvedla, že s právní námitkou jiného nesprávného hmotně právního posouzení lze spojovat tu dovolací výhradu, podle které bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o dovolatelově povinnosti zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně její regresní nárok podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění, a to ve výši 23 011 Kč i přesto, že takto přisouzená částka měla pokrývat i ty úkony zdravotní péče, které byly provedeny bez příčinné souvislosti s utrpěným úrazovým dějem na straně poškozeného. Ve vytýkaném směru však chybí jakékoliv bližší odůvodnění, zejména pak takové, které by obsahovalo zcela konkrétní výčet těch úkonů poskytnuté lékařské péče, které bylo nutno z rozsahu uplatněného nároku na náhradu škody zcela eliminovat. Lze tedy pouze usuzovat, že dovolatel v namítaném směru vycházel z popisu přisouzeného úrazového děje, podle kterého se na způsobení jeho smrtelného následku podílely také zdravotní dispozice poškozeného v souvislosti s jeho věkem.

Takto vyložitelnou hmotně právní námitku je podle jejího mínění na místě zařadit do kategorie zjevně neopodstatněných, a to proto, že není pochybností o příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem a též o tom, že veškeré uskutečněné lékařské úkony odpovídaly nejen standardním léčebným nárokům utrpěného úrazového děje, ale navíc musely být realizovány při zohlednění zdravotních specifik osmdesátileté osoby.

Ke druhému z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. poznamenala, že na dovolací argumentaci, vztahující se ke způsobu výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je třeba nahlížet jako na nekvalifikovanou.

Nad samotný rámec předmětného řízení o dovolání státní zástupkyně zaujala stanovisko k té dovolací výhradě, že v dovolatelově případě došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jestliže teprve soud druhého stupně rozhodl o nároku poškozeného subjektu na náhradu škody a takovým postupem mu odňal právo opravného prostředku.

Uvedla, že se Všeobecná zdravotní pojišťovna se svým regresním nárokem na úhradu úkonů lékařské péče smrtelně zraněného poškozeného S. J. včas a řádně připojila k trestnímu řízení. Přestože pořízená protokolace jednotlivých jednacích dnů uskutečněného hlavního líčení dostatečně nevypovídá o tom, že by soud důsledně postupoval podle § 206 odst. 2 tr. ř., nelze přehlédnout, že tato fáze řízení probíhala za účasti zmocněnce poškozeného Mgr. Mašína a že v jejím rámci došlo ke konstatování podstatného obsahu spisu, který byl v posuzovaném směru také zrekapitulován při odůvodnění nepravomocného a v současné době již zrušeného usnesení o podmíněném zastavení dovolatelova trestního stíhání (viz usnesení Obvodního soudu Praha 2 ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 4 T 277/2011). Dále je třeba uvést, že případné pochybení soudu, spočívající v nedodržení postupu podle § 206 odst. 2 tr. ř. nemá podstatný vliv na existenci nároku poškozeného, uplatněného podle § 43 odst. 3 tr. ř. (srov. JUD231012CZ 11 Tdo 93/2013). Toho si byl vědom také soud odvolací, pokud za podmínek § 259 odst. 2 tr. ř. doplnil zcela chybějící adhézní výrok podle § 228 odst. 1 tr. ř. Přestože jeho pravomoc samostatně rozhodnout ve věci o uplatněném nároku na náhradu škody nebyla podložena splněnou podmínkou § 259 odst. 4 tr. ř. v podobě podaného odvolání státního zástupce, popř. odvolání poškozeného (odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného směřovalo pouze proti výroku o trestu a o výhradu chybějícího adhezního výroku bylo doplněno až při veřejném zasedání odvolacího soudu), nelze na uvedeném podkladě ani tak přisvědčit výhradě dovolatele, že měl být zkrácen na svých právech. Rozhodnutí soudu druhého stupně pro něho nemohlo být rozhodnutím, které by bylo možno považovat za překvapivé, neboť o regresním nároku poškozeného pojistitele byl při výše konstatovaném postupu obou soudů seznámen a současně se nelze postavit ani na stanovisko, že by mu byla odňata možnost se k věci vyjádřit.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jiným nesprávným hmotně právní posouzením se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Takovou otázku dozajista představuje i správná aplikace těch ustanovení občanského zákoníku, popř. jiného odpovídajícího právního předpisu, která jsou relevantní pro určení náhrady majetkové škody.

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda odvolací soud postupoval v souladu s hmotně právními předpisy, uložil-li obviněnému povinnost uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky náklady léčení poškozeného S. J. ve výši 23 011 Kč.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. platí (mimo jiné), že odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak.

Podle § 55 odst. 1, věty první, zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 48/1997 Sb.), má příslušná zdravotní pojišťovna právo na náhradu škody vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči hrazenou ze zdravotního pojištění v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění.

Zdravotní péče se osobám, které se účastní zdravotního pojištění, poskytuje zásadně bezplatně a pojištěný platí zdravotnickému zařízení pouze za ty zákonem vymezené výkony, které jsou poskytovány za plnou nebo částečnou úhradu. Ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. upravuje právo zdravotní pojišťovny požadovat od třetí osoby, která jejímu pojištěnci zaviněně způsobila poškození na zdraví nebo smrt, náhradu nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení. Jde o právo na náhradu škody vyplývající ze speciálního předpisu a ustanovení § 55 zákona č. 48/1997 Sb. je ve vztahu k ustanovením zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, o náhradě škody speciální normou, která zakládá zdravotní pojišťovně specifické právo požadovat náhradu škody od třetích osob za náklady vynaložené na péči hrazenou zdravotním pojištěním, které vznikly v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění.

Na náhradu nákladů na zdravotní péči, které zdravotní pojišťovna vynaložila na péči jejího pojištěnce, avšak nebyly zapříčiněny jednáním třetí osoby ve smyslu § 55 zákona č. 48/1997 Sb., však zdravotní pojišťovna nárok nemá, neboť s takovou skutečností zákon její nárok vůči třetím osobám nespojuje. Znamená to, že třetí osoba odpovídá pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce, které je následkem jednání této třetí osoby (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 8 Tdo 681/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 7, pod č. T 714.)

Při aplikaci citovaných ustanovení na daný případ je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, jestliže o náhradě škody rozhodl tak, že poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky přiznal uplatněný nárok v plné výši 23 011 Kč. Existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného byla spolehlivě zjištěna a soudy obou stupňů také odůvodněna (k tomu např. rozhodnutí č. 37/1975, 41/1993, 39/1980, 20/1981, 21/1981 Sb. rozh. tr.). Ve shodě s připomínkou obsaženou ve vyjádření státní zástupkyně je na místě zdůraznit, že podle názoru zastávaného naukou i praxí soudů se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost (v daném případě zdravotní stav poškozeného odpovídající jeho věku v době utrpěného smrtelného úrazu), jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Z vyúčtování zdravotní péče k náhradě za léčení poškozeného S. J., jak je předložila Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (č. l. 81 až 83), se podává, že veškeré uskutečněné lékařské úkony odpovídaly nejen standardním léčebným nárokům utrpěného úrazového děje, ale navíc musely být realizovány při zohlednění zdravotního stavu a zdravotních specifik osmdesátileté osoby, jakou poškozený byl. Pokud obviněný namítl, že poškozená zdravotní pojišťovna započítala i úkon zdravotní péče, které nejsou v příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou, neuvedl žádnou konkrétní položku, která by jeho názor dokládala.

Přisvědčit nelze ani přesvědčení obviněného, že doplněním výroku o náhradě majetkové škody, jak to učinil odvolací soud, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož mu bylo upřeno právo podat proti takovému výroku odvolání, tj. řádný opravný prostředek. Třebaže tyto námitky nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, poněvadž nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení, jak to vyžaduje uplatněný dovolací důvod, nýbrž výhradně vůči procesnímu postupu soudů v adhezním řízení, je na místě uvést následující.

V dané věci je podstatné, že se Všeobecná zdravotní pojišťovna se svým regresním nárokem na úhradu úkonů lékařské péče smrtelně zraněného poškozeného S. J. včas a řádně připojila k trestnímu řízení. Stalo se tak v souladu s podmínkami § 43 odst. 3 tr. ř. před zahájením dokazování v hlavním líčení jejím procesním úkonem ze dne 16. 12. 2011, kdy svůj nárok na náhradu majetkové škody řádně doložila co do důvodu a výše (č. l. 78, 81-83). Přestože z protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 1. 2012 nevyplývá, že by předseda senátu důsledně postupoval podle § 206 odst. 2 tr. ř. a s uplatněným nárokem označené zdravotní pojišťovny se nevypořádal ani v odůvodnění usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 4 T 277/2011, nelze přehlédnout, že v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 9 To 198/2012, jímž bylo toto usnesení zrušeno, je výslovná zmínka o uplatněném nároku Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ve výši 23 011 Kč (č. l. 116), přičemž toto usnesení bylo doručeno obviněnému, jakož i jeho obhájci dne 12. 6. 2012 (doručenky u č. l. 121). V hlavním líčení dne 4. 9. 2012 a 15. 10. 2012 se k uplatněnému nároku obviněný sám (č. l. 127) či prostřednictvím obhájce (č. l. 130) vyjadřoval, věcně přitom k jednotlivým položkám žádnou výhradu neuplatnil. Z uvedeného vyplývá, že obviněný měl tak dostatek příležitostí se k uplatněnému nároku a jeho výši vyjádřit a v případě nesouhlasu uplatnit všechny své výhrady.

Jakkoliv nelze zlehčovat pochybení předsedy senátu soudu prvního stupně, který nepřečetl v souladu s § 206 odst. 2 tr. ř. v úplnosti nárok poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody, jeho vznik, existence a trvání byl nepopíratelný, což ani obviněný nezpochybňuje. Výrok o náhradě škody proto obstojí i při existenci uvedené vady, protože porušení povinnosti soudu postupovat podle citovaného ustanovení nemůže být na újmu práv poškozeného (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 11 Tdo 93/2013).

Soud prvého stupně ve výroku svého rozsudku pochybil, pokud opomenul rozhodnout i o řádně a včas uplatněném nároku poškozené společnosti na náhradu škody. Proto bylo zcela na místě, aby odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného ve věci nově rozhodl rovněž tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky majetkovou škodu ve výši 23 011 Kč. Odvolací soud při takovém rozhodnutí totiž vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvého stupně, a svým postupem v podstatě jen napravil pochybení, jehož se dopustil soud prvého stupně. Takový procesní postup odvolacího soudu je plně v souladu se zákonem (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 218/2013).

V této souvislosti je třeba akcentovat i to, že novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. byla přijata i nová koncepce odvolacího řízení, která se projevila ve způsobu vyřizování věcí odvolacím soudem přechodem od principu kasačního s omezenými prvky apelace k principu výrazně apelačnímu s prvky kasace. Odvolacímu soudu sice zůstala zachována možnost vrátit věc soudu prvního stupně s příkazem, aby rozhodl o chybějícím výroku (srov. § 259 odst. 2 tr. ř., jehož aplikace se obviněný dovolával), současně však má i pravomoc sám rozhodnout ve věci rozsudkem, jsou-li splněny zákonné podmínky (srov. § 259 odst. 3, 4 tr. ř.). Jelikož tyto podmínky v posuzované věci splněny byly, odvolací soud měl možnost v návaznosti k odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného i proti chybějícímu výroku o náhradě škody, rozhodnout nově i o povinnosti obviněného nahradit způsobenou majetkovou škodu (srov. § 259 odst. 4 tr. ř.).

Stručně shrnuto, pokud soud prvního stupně obviněnému neuložil povinnost k náhradě škody a toto rozhodnutí učinil až odvolací soud, pak obviněnému nebyla odňata možnost využití práva odvolání a nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí soudu druhého stupně pro něho nemohlo být rozhodnutím, které by bylo možno považovat za překvapivé, neboť o regresním nároku poškozeného pojistitele byl při výše konstatovaném postupu obou soudů seznámen a nebyla mu odňata možnost se k věci vyjádřit; obviněný ostatně této možnosti v řízení před soudy obou stupňů sám nebo prostřednictvím obhájce využil.

Obviněný poukázal i na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Na chybějící výrok je nutno nahlížet jako na celek, pokud není obsažen v některém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Neúplný výrok je naproti tomu takovým výrokem napadeného rozhodnutí, který neobsahuje určitou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, což však dovolatel v daném případě ani nenamítá.

V napadeném rozsudku žádný výrok nechybí ani není neúplný. Výhrady obviněného, jimiž nepřímo argumentoval ve prospěch existence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., byly označeny za neopodstatněné již v souvislosti s námitkami, jež měly založit důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a logicky nemohou obstát ani ve vztahu k důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné; stejně tak nebyla relevantně uplatněna námitka dokládající, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. července 2013
Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková