8 Tdo 604/2013
Datum rozhodnutí: 17.07.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



8 Tdo 604/2013-34

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. července 2013 o dovolání obviněného M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 3 To 741/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 57/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 10. 2012, sp. zn. 8 T 57/2011 uznal obviněného M.S. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že

v době od 18:00 hodin dne 4. 2. 2009 do 7:00 hodin dne 5. 2. 2009 v O. na ulici Z. v bytě, kam byl pozván majitelem bytu Ing. Z. V., tomuto úmyslně vhodil do kávy či vína blíže nezjištěný počet léků Neurol, se sedativním účinkem, za účelem jeho uspání, následkem čehož jmenovaný usnul a obžalovaný následně odcizil dva modemy s GSM vysílačem značky Siemens M1, mobilní telefon značky Nokia 6300 bez příslušenství, zastřihovač vlasů značky Philips a tři knihy s počítačovou tématikou, čímž způsobil poškozenému Ing. Z. V., škodu odcizením ve výši 5.949,- Kč a dále z bytu odcizil věci ve vlastnictví známých poškozeného, a to plátěnou tašku, digitální fotoaparát značky Samsung D60S s paměťovou kartou 2 GB a dva kusy Aku baterií, PC sestavu včetně klávesnice a myši značky Pentium 500, čímž způsobil poškozenému Z. J., škodu odcizením ve výši 3.200,- Kč a dále odcizil notebook značky IBM ThinkPad R32 a tašku k tomuto notebooku, čímž způsobil poškozenému D. B., škodu odcizením ve výši 7.180,- Kč .

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody Ing. Z. V., částku ve výši 2.959,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věch občanskoprávních i poškozeného D. B.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 3 To 741/2012, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. jej uznal vinným, že

v době od 18:00 hodin dne 4. 2. 2009 do 7:00 hodin dne 5. 2. 2009 v O., na ulici Z. v bytě, kam byl pozván majitelem bytu Ing. Z. V., tomuto úmyslně vhodil do kávy, či vína, blíže nezjištěný počet 1 mg tablet léku Neurol, se sedativním účinkem, za účelem jeho uspání, v úmyslu odcizit věci nacházející se v bytě a když jmenovaný v důsledku jeho jednání usnul, obžalovaný následně odcizil dva modemy s GSM vysílačem značky Siemens M1, mobilní telefon značky Nokia 6300 bez příslušenství, zastřihovač vlasů značky Philips a tři knihy s počítačovou tématikou, čímž způsobil poškozenému Ing. Z. V., škodu odcizením ve výši 5.949,- Kč a dále z bytu odcizil věci ve vlastnictví známých poškozeného, a to plátěnou tašku, digitální fotoaparát značky Samsung D60S s paměťovou kartou 2 GB a dva kusy Aku baterií, PC sestavu včetně klávesnice a myši značky Pentium 500, čímž způsobil poškozenému Z. J., škodu odcizením ve výši 3.200,- Kč a dále odcizil notebook značky IBM ThinkPad R32 a tašku k tomuto notebooku, čímž způsobil poškozenému D. B., škodu odcizením ve výši 7.180,- Kč, kdy také s odcizenými věcmi byt následně opustil .

Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Zároveň podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody Ing. Z. V., částku ve výši 2.959,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věch občanskoprávních i poškozeného D. B.

Obviněný se ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Zdeňky Doležílkové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel především namítal, že soudy nepostupovaly důsledně při hodnocení věrohodnosti poškozeného, kterou vzaly jako skutečnost jednoznačně prokázanou a tím odůvodňovaly posouzení skutku. Znalkyně MUDr. Jarmila Martinů se v závěrech svého posudku u hlavního líčení vyjádřila opakovaně k věrohodnosti poškozeného Ing. Z. V. Krajský soud však pominul, že tyto závěry jsou odborné povahy, nemohl je tedy pominout a měl se s nimi vypořádat, když znalecký posudek byl nařízen soudem mimo jiné za účelem posouzení věrohodnosti poškozeného.

Obviněný dále uvedl, že odvolací soud, když poprvé rozhodoval o jeho odvolání v této trestní věci, napadený rozsudek zrušil a soudu prvého stupně vytknul, že pochybil v tom, že neprovedl důkazy, které (obviněný) navrhl. Okresní soud však ani pak všechny tyto důkazy neprovedl a dokazování doplnil toliko o výslech svědka T. H., a dalším dokazováním se nezabýval. Odvolací soud takovýto skutkový stav akceptoval a nevyvodil z toho žádné právní závěry. Došlo tak k porušení práva na obhajobu, což vedlo ve svých důsledcích k nesprávnému právnímu posouzení skutku, které spočívá na neúplných a nesprávných skutkových zjištěních. Soud prvého stupně pochybil jak tím, že nevyslechl personál restaurace M., který by mohl potvrdit, že poškozený prodal obviněnému svůj mobilní telefon, aby vyřešil svou finanční tíseň, tak tím, že nesprávně vyhodnotil výslech svědka T. H., jenž si pro odstup času nemohl věci pamatovat, což nelze vyhodnotit v neprospěch obviněného.

Dovolatel poté poukázal na nevěrohodnost poškozeného Ing. Z. V., u něhož prý soud nezohlednil, jaké léky a jak často a v jakém období užíval, zejména léky se sedativním účinkem (lék Neurol). Poškozený o tomto vypovídal odlišně, soud se tím dostatečně nezabýval, zejména v souvislosti se znaleckým posudkem RNDr. Petra Kurky, CSc., který vycházel z jiného množství užívání Neurolu, než které po výslechu znalce uvedl i poškozený. Jmenovaný znalec sice došel k závěru, že kombinace léků Lexaurinu a Neurolu způsobí usnutí a po probuzení si poškozený nepamatuje předchozí události, znalkyně MUDr. Jarmila Martinů však připustila, že poškozený bagatelizuje zneužívání Neurolu a uvádí, že nemůže vyloučit, že by si lék vzal sám, nebo mu ho někdo dal. V kombinaci s alkoholem pak Neurol může přivodit spánek. Poškozený si tedy lék mohl vzít sám a usnout v důsledku kombinace léku s alkoholem, a proto skutkový děj nelze stavět na jeho věrohodnosti jako korunního svědka. Vinu obviněného pak vylučuje i důkaz opatřený v přípravném řízení, kterým je ohledání místa činu. Pokud by obviněný na místě byl, tak by byly zajištěny stopy o jeho přítomnosti, což se nestalo.

S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný v závěru svého podání navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v přípise zaslaném Nejvyššímu soudu uvedl, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné (§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), bylo podáno osobou oprávněnou (§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. s odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že dovoláním není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na toto zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku lze vytýkat též jiné, nesprávné hmotně právní posouzení. Rozumí se jim zhodnocení otázky, které nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí a nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního (a event. druhého stupně) a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Obviněný totiž formulovanými výhradami primárně napadal rozsah provedeného dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů (konkrétně namítal, že soud prvního stupně měl provést ještě další důkazy, a brojil proti tomu, jak tento soud posoudil věrohodnost poškozeného Ing. Z. V.). Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a dovozoval údajné nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovouto argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoliv hmotně právních a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však o takovouto situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.

Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.) dovolání obviněného M. S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 7. 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a

Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal