8 Tdo 603/2011
Datum rozhodnutí: 20.07.2011
Dotčené předpisy: § 209 tr. zákoník, § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoník




8 Tdo 603/2011
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. července 2011 o dovolání obviněného T. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 9 To 24/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 10/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. B. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 16 T 10/2001, byl obviněný T. B. uznán vinným pod body I/ 1. - 6. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále tr. zák.), a to ve znění účinném od 1. 1. 2002, pod bodem II. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002 a odsouzen podle 250 odst. 4 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu podnikatelské činnosti v oblasti nákupu a prodeje všech druhů zboží a zprostředkování takové činnosti, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu pěti let. V dalším bylo rozhodnuto také o náhradě škody.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný současně zproštěn obžaloby pro skutky pod body I./1-3, 9, 11, 14 21, 24, v nichž byl spatřován trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, pod body IV./1, 2, jimiž se měl dopustit trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, neboť tyto skutky nejsou trestnými činy, a v návaznosti na to byli jmenovaní poškození podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Konečně usnesením pod bodem III. bylo podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného pro skutek, jímž měl spáchat dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997.

Proti tomuto rozsudku nalézacího soudu podali obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích odvolání. Obviněný napadl jeho odsuzující část, státní zástupce v odvolání podaném v neprospěch obviněného brojil proti správnosti výroku o trestu a proti výroku, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby. Z podnětu těchto odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 9 To 24/2010, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celé odsuzující části. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným pod body I/ 1.- 4. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. (dále tr. zákoník), pod bodem II/ zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 5, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu podnikatelské činnosti v oblasti nákupu a prodeje všech druhů zboží a zprostředkování takové činnosti, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na pět let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody a o zproštění obviněného obžaloby pro dva dílčí útoky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 odst. 4 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný zločinů podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že

jako jednatel a společník obchodních společností Banco for trading, spol. s r. o. P., TAB Consulting, spol. s r. o. P., FTS, spol. s r. o. P., TAB Exim, spol. s r. o., v zastoupení těchto obchodních společností uzavíral v období let 1993 - 1997 s různými bankovními ústavy v České republice úvěrové smlouvy, na jejichž základě získal úvěry, které ve lhůtách splatnosti ani později nesplatil, při jednáních o poskytnutí úvěrů předestíral odpovědným pracovníkům těchto bankovních ústavů nepravdivé údaje o finanční situaci zmíněných firem, některé podstatné údaje zamlčoval, a to zejména údaje týkající se úvěrového zatížení těchto firem u jiných bankovních ústavů, případně zamlčoval závazky těchto společností vůči jiným věřitelům, vědomě nedodržel závazek úvěr řádně zajistit zřízením zástavních práv, dále se zavázal ke splácení finanční půjčky od soukromých osob, kterou nesplatil, to vše za situace, že si musel být vědom, že svým závazkům ve stanovených lhůtách nebude moci dostát, a tímto způsobem jednal v následujících případech:

I/
1. jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti TAB Exim podal dne 4. 10. 1993 u Agrobanky, a. s. P., pobočky v N. B., okres Č. L., žádost o poskytnutí úvěru ve výši 20 mil. Kč na nákup zboží, v níž zatajil, že společnost TAB Exim má nesplacený závazek, konkrétně úvěr ve výši 15 mil. Kč poskytnutý dne 14. 7. 1993 Komerční bankou, a. s. P., pobočka P., a dále zatajil, že obchodní společnost TAB Exim téměř nevyvíjí činnost; na základě toho byla uzavřena dne 4. 10. 1993 úvěrová smlouva na základě níž byl společnosti TAB Exim poskytnut krátkodobý úvěr ve výši 20 mil. Kč s konečným termínem splatnosti do 22. 12. 1993; v této lhůtě však úvěr splacen nebyl, a nestalo se tak ani ve lhůtách do 20. 3. 1994 a do 4. 10. 1994, když do těchto termínů byla prodloužena splatnost úvěru na základě dvou dodatků úvěrové smlouvy, pro neplnění smluvních podmínek pak banka dne 25. 8. 1994 odstoupila od úvěrové smlouvy, přičemž rovněž nesplnil svůj závazek zřídit k zajištění úvěru do 30. 11. 1993 zástavní právo k nemovitosti poskytnuté jako jištění úvěru, Agrobance, a. s. P., tak byla způsobena škoda ve výši nejméně 20.000.000,- Kč,

2. v listopadu 1993 v Č. L. jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti Banco for trading, spol. s r. o. P., vědom si finanční nesolventnosti této společnosti, společným jednáním s Ing. M. V., jednatelem obchodní společnosti WIKA, s. r. o. T., se záměrem získat finanční prostředky pro další společnost obviněného T. B. FTS, spol. s r. o. P., podali u Ekoagrobanky, a. s. Ú., pobočka Č. L., žádost o úvěr ve výši 50 mil. Kč, sepsanou 25. 10. 1993 údajně za účelem odkoupení pohledávky, kterou měla firma ZŤS D., S. r., za firmou ČKD Obchodní služby, a. s. P., a poté na základě úvěrové smlouvy ze dne 4. 11. 1993 byl obchodní společnosti WIKA, s. r. o. T., poskytnut úvěr ve výši 50 mil. Kč, a to fakticky již dne 5. 11. 1993, ačkoli příslušná žádost byla oficiálně schválena centrálou Ekoagrobanky v Ú. až dne 6. 11. 1993, splatný do 25. 10. 1994, obratem pak obviněný T. B. nechal částku 49 mil. Kč převést na účet společnosti FTS, spol. s r. o. P., v níž byl v té době jednatelem a jediným společníkem; podepsal rovněž ručitelské prohlášení, v němž potvrdil, že bere na vědomí úvěrové podmínky, které jsou nedílnou součástí úvěrové smlouvy, a zavázal se úvěr splácet, když k jeho zajištění vystavil směnku za společnost Banco for trading, s. r. o. P., tomuto svému závazku však nedostál a úvěr splacen nebyl, Ekoagrobance, a. s. v likvidaci Ú., tak byla způsobena škoda ve výši nejméně 50.000.000,- Kč,

3. jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti Banco for trading, spol. s r. o. Praha, podal dne 22. 12. 1993 u Podnikatelské banky, a. s. P. (později J&T Banka), žádost o poskytnutí překlenovacího úvěru ve výši 50 mil. Kč, v žádosti sice uvedl existující nesplacené úvěry u Všeobecné úvěrové banky ve S. r. a u Komerční banky, a. s. P., pobočka P., zatajil však existující finanční závazky vůči jiným subjektům a fakt ručení za poskytnuté úvěry dalším společnostem, v nichž měl účast, a to společnostem "P", spol. s r. o., Eden Transport, spol. s r. o., a TAB Exim, spol. s r. o., a zejména zatajil úvěry poskytnuté firmě Banco for trading Agrobankou, a. s. P., f. Č. B., když v tomto případě se jedná o úvěr ve výši 74 mil. Kč čerpaný firmou Banco for trading na základě úvěrové smlouvy ze dne 10. 8. 1992, úvěr ve výši 26 mil. Kč čerpaný stejnou firmou na základě úvěrové smlouvy ze dne 10. 8. 1992, úvěr ve výši 11 mil. Kč čerpaný stejnou firmou na základě úvěrové smlouvy ze dne 2. 9. 1992 a úvěr ve výši 7.550.000,- Kč čerpaný opět stejnou firmou na základě úvěrové smlouvy ze dne 2. 9. 1992, na základě toho byla dne 23. 12. 1993 uzavřena smlouva o úvěru, jíž byl poskytnut firmě Banco for trading krátkodobý překlenovací úvěr ve výši 50 mil. Kč, který měl být splacen do 31. 1. 1994 a jeho splatnost byla posléze prodloužena do 30. 4. 1994; tento úvěr byl jištěn vlastní směnkou vystavenou obviněným T. B., úvěr však nebyl splacen ani částečně, právnímu nástupci J&T Bance, a. s. P., tak byla způsobena škoda ve výši nejméně 50.000.000,- Kč,

4. jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti Banco for trading, spol. s r. o. Praha, dne 17. 2. 1994 přislíbil Bance Haná, a. s. P., zřízení depozita ve výši 250 mil. Kč za podmínky, že tato banka zaplatí první splátku pro leasingovou společnost WEBA Leasing GmbH H., SRN, ve výši 60 mil. Kč, jako záruku za tuto splátku eskontoval dne 1. 3. 1994 směnku vlastní na částku 61.247.000,- Kč splatnou dne 15. 4. 1994 a dne 1. 3. 1994 uzavřel s bankou smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se zavázal k uzavření zástavní smlouvy na zástavu listinného cenného papíru - Zatímního listu Podnikatelské banky, a. s. P., v nominální hodnotě 54 mil. Kč a dále k poskytnutí zástavy - Zatímního listu č. 9 Ekoagrobanky, a. s. Ú., v hodnotě 10 mil. Kč, a to do 7. 3. 1994; na základě tohoto příslibu Banka Haná dne 8. 3. 1994 příkazem k úhradě směnky převedla částku 60 mil. Kč ve prospěch leasingové společnosti WEBA Leasing; takto poskytnuté finanční prostředky však Bance Haná nebyly ze strany společnosti Banco for trading ani zčásti uhrazeny, když byly postupně vystavovány směnky nové; to vše činil obviněný T. B. přesto, že nebyl akcionářem Podnikatelské banky a Zatímní list této banky nikdy nevlastnil, dále pak akcie Ekoagrobanky vlastnil pouze v nominální hodnotě 3 mil. a navíc výše zmíněný Zatímní list č. 9 byl ke dni uzavření smlouvy o smlouvě budoucí již neplatný; tímto jednáním byla způsobena škoda ve výši 61.247.000,- Kč obchodní společnosti Česká finanční, spol. s r. o. P., jíž byla zmíněná pohledávka postoupena smlouvou ze dne 28. 7. 1998,

II/
dne 2. 10. 1997 vylákal od zástupců obchodní společnosti Imperial, a. s. K. V., Ing. J. M., Ing. A.R. a Ing. B.P. jako půjčku finanční částku celkem 5.500.000,- Kč, přičemž na této částce se Ing. M. a Ing. R. podíleli každý částkou 2.000.000,- Kč, Ing. P. pak částkou 1.500.000,- Kč, a to poté, co jim nepravdivě uvedl, že nemá problémy se splácením úvěrů poskytnutých dříve obchodním společnostem, jejichž byl společníkem či jednatelem, na zmíněnou částku pak vystavil směnku pro Ing. M. za obchodní společnost Adam Trade, spol. s r. o. P., se splatností dne 20. 10. 1997, kterou avaloval za obchodní společnost Trade Service and Finance, a. s., do současné doby však půjčku nevrátil, Ing. M., Ing. R. a Ing. P. tak byla způsobena škoda ve výši nejméně 5.500.000,- Kč.

Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovoláním směřujícím proti všem výrokům jeho odsuzující části. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel tvrdil, že soudy zjištěný skutek nevykazuje znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Poukazoval na skutečnost, že skutky, jimiž byl uznán vinným, byly spáchány před 31. 12. 1997, kdy k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. spáchaného vylákáním úvěru bylo nutné prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru a při následném čerpání finančních prostředků z tohoto úvěru nejenže jednal klamavě, ale současně jednal v úmyslu peníze buď nevrátit vůbec, nebo je nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí peněžní ústav v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Pokud pachatel v době před 1. 1. 1998 vylákal úvěr pod nepravdivou záminkou, nebo jej použil na jiný než sjednaný účel, aniž by byl prokázán jeho úmysl peníze ze získaného úvěru nevrátit, nebylo by takové jednání trestným činem.

K naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 bylo nezbytné prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o půjčce jednal klamavě, tedy uvedl protistranu v omyl nebo využil jejího omylu o skutečnostech rozhodných pro uzavření smlouvy o úvěru, že minimálně jednal s vědomím, že peníze nebude moci ve smluvené době vrátit, a tím uvedl protistranu v omyl, aby se ke škodě jejího majetku obohatil. Měl za to, že nelze souhlasit s právním názorem soudů, že se v jeho případě o takovou situaci jednalo. Přestože v době, kdy uzavíral smlouvy o úvěrech, byly jeho společnosti zatíženy předchozími úvěry, tyto úvěry (byť některé z nich) splácel dle svých objektivních možností a měl snahu tuto nepříznivou podnikatelskou situaci řešit právě získáním dalších překlenovacích úvěrů, a tak dostát svým závazkům. Nebylo prokázáno, že si byl vědom toho, že by nenabízel bonitní zajištění poskytnutých úvěrů tím, že jím vystavené směnky byly nekryté a nikdy je neměl v úmyslu je proplatit, když zajištění zástavou nemovitostí příslušné banky v tomto rozhodném období nepožadovaly.

Domníval se, že mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy obou stupňů a jejich právními závěry existuje rozpor, což odporuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i čl. 90 Ústavy České republiky.

Obviněný připomněl, že skutková zjištění soudů se opírají o znalecký posudek z oboru ekonomiky vypracovaný znalcem Ing. J. V., s jehož závěry nesouhlasil a zpochybnil jeho správnost. Znalecký posudek byl vypracován před deseti lety, znalec již v současné době nežije, a byla mu tak upřena možnost provést jeho výslech. Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že měl po celou dobu trvání trestního řízení možnost uplatnit právo na svou obhajobu i tím, že si mohl zvolit znalce a předložit jako důkaz revizní znalecký posudek. Ačkoliv byl výslovně poučen o právu zvolit si znalce k podání znaleckého posudku s tím, že pokud tak učiní, bude znalci umožněno nahlížet do celého trestního spisu včetně příloh, toto oprávnění nevyužil, neboť v tak krátké době, která zbývala do veřejného zasedání konaného dne 4. 8. 2010, nebylo možné, aby jakýkoliv znalec zvládl vypracovat nový znalecký posudek. Přestože ve veřejném zasedání odvolacímu soudu navrhoval provedení revizního znaleckého posudku, jakož i řadu důkazů, ke kterým bylo třeba vyjádření znalce, odvolací soud tyto důkazy neprovedl a tím došlo ke zkrácení práv obviněného na jeho obhajobu. Závěrem podání konstatoval, že si je vědom, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy, které nemůže měnit, a v návaznosti na tento skutkový stav posuzovat hmotně právní aspekty, avšak neplatí to bez výjimky, zejména když jsou skutková zjištění neúplná nebo z hlediska použité právní kvalifikace nesprávná. Konkrétní skutková zjištění nejsou podle něj takové kvality a rozsahu, aby umožnila soudu v dané věci přijmout odpovídající právní kvalifikaci.

Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 9 To 24/2010, v jeho odsuzující části, jakož i rozhodnutí obsahově navazující, kterým je rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 31 T 57/2009, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný v uplatněných výtkách sice spatřoval nesprávné právní posouzení věci, avšak z obsahu jeho dovolání je zřejmé, že má výhrady i ke skutkovým zjištěním učiněným nalézacím soudem a částečně převzatým soudem odvolacím. Právní relevanci podle ní nelze přiřknout zejména námitkám obviněného, v nichž zpochybňuje ve věci učiněná skutková zjištění, týkající se posouzení ekonomické mobility a perspektiv společností, v nichž vykonával funkci statutárního orgánu a na něž byly čerpány jednotlivé úvěry. Skutkové závěry o tom, že obviněný byl statutárním orgánem v deseti obchodních společnostech a ve dvou společnostech byl zmocněncem, přičemž pouze dvě z nich vyvíjely nějakou obchodní činnost, a to společnost Banco for Trading, spol. s r. o., a Eden Transport Trading, s. r. o., kdy některé ze společností byly zakládány pouze pro účel čerpání úvěrů vzhledem k neúměrnému úvěrovému zatížení již existujících obchodních společností, neustále zvyšoval míru nereálného úvěrového zatížení těchto společností, ačkoliv musel vědět, že pokud je objem závazků těchto společností vzniklých z úvěrů naprosto neúměrný ekonomické pasivitě těchto společností, podvodně od peněžních ústavů lákal další úvěry, při jejichž čerpání zamlčel údaje o již existujících úvěrech čerpaných u jiných peněžních ústavů a jako záruky nebo přísliby budoucích záruk nabízel existenci nedobytných zajišťovacích instrumentů, případně takových zajišťovacích instrumentů, které vůbec neexistovaly, jsou podle ní jednoznačně dány a vyplývají z provedených důkazů.

Odmítla rovněž výtku obviněného, že byla porušena jeho obhajovací práva, pokud ve věci nebyl vypracován nový znalecký posudek z oboru ekonomiky za situace, kdy nemohl klást u soudu znalci otázky, neboť znalec zemřel. Jestliže znalec nemohl posudek v hlavním líčení přednést, postačovalo, aby byl takový posudek přečten. Žádné pochybnosti o správnosti tohoto posudku nevznikly, posudek byl zcela jednoznačný a vycházel z dostupných účetních dokladů vážících se k jednotlivým obchodním společnostem, v nichž obviněný figuroval. Znalec ve svém posudku vyslovil takové závěry, které jsou v jednoznačném souladu i s dalšími ve věci provedenými důkazy a výslechy svědků, především svědkyně H. Obviněnému bylo umožněno, aby nahlédl do zadrženého účetnictví a aby si nechal ve věci zpracovat znalecký posudek obhajoby, tohoto oprávnění však obviněný nevyužil a nemůže tudíž argumentovat tím, že i kdyby tohoto oprávnění využil, znalec by nemohl znalecký posudek zpracovat.

Jako jedinou námitku právní je podle jejího mínění možno posoudit tu, v níž obviněný zpochybnil správnost právní kvalifikace jako dva zločiny podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jelikož nebyl prokázán jeho podvodný úmysl již v době sjednávání úvěrových smluv. Tvrdil, že jeho jednání mohlo být posouzeno pouze jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., popř. úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, které postihují vylákání úvěru na základě nepravdivých údajů, když však takové jednání v době spáchání skutku nebylo trestné.

Státní zástupkyně poté zevrubně vysvětlila podstatu trestných činů podvodu podle § 250 tr. zák. a úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., jejich vzájemný vztah a uvedla, že ačkoliv není pochyb o tom, že pokud by se obviněný trestné činnosti dopustil v době, kdy trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. (§ 211 tr. zákoníku) byl již obsažen v katalogu trestných činů proti majetku, bylo by jeho jednání posouzeno jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. (§ 211 tr. zákoníku), neznamená to, že by takové jednání nemohlo být posouzeno jako trestné vůbec, když je v takových situacích třeba zvažovat, zda nebyly jednáním obviněného naplněny zákonné znaky obecného podvodu podle § 250 tr. zák. (§ 209 tr. zákoníku).

Připomněla, že k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, spáchaného vylákáním úvěru, je na rozdíl od stávající úpravy trestného činu úvěrového podvodu nutné prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru a při následném čerpání finančních prostředků z tohoto úvěru nejenže jednal klamavě, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď nevrátit vůbec, nebo je nevrátit ve smluvené době, případně jednal alespoň s vědomím, že peníze ve stanovené době nebude moci vrátit a že tím uvádí peněžní ústav v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. V těchto souvislostech odvolací soud podle jejího názoru naprosto správně konstatoval, že jednání obviněného by bylo beztrestné pouze v situaci, pokud by teprve po uzavření smlouvy o úvěru vznikly překážky, které by bránily obviněnému splnit závazek z úvěru, a které nemohl v době uzavření smlouvy o úvěru ani předvídat, když jinak byl schopen tehdy závazek splnit, nebo jestliže byl sice schopen peníze vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů vrácení peněz odkládal nebo dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit. Takové jednání by skutečně nemohlo být považováno za trestný čin podvodu. Následné jednání, kterým by učinil majetkové dispozice, kterými by znemožnil plné nebo alespoň poměrné uspokojení pohledávky určitého věřitele, by podle okolností mohlo být jiným trestným činem. Měla za to, že pro posouzení subjektivní stránky zločinu podvodu podle § 250 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, pro který bylo proti obviněnému trestní stíhání vedeno, bylo jednoznačně objasněno, co uváděl obviněný jednotlivým peněžním ústavům při uzavírání smluv o poskytnutí úvěru, kolik úvěrů a půjček měl v rozhodné době uzavřeno, v jaké finanční situaci byl v rozhodné době, stejně tak jako bylo prokázáno, že neměl reálnou možnost v dohodnuté době úvěr splatit a současně, že ve větší míře nepoužil prostředky získané z úvěru ke stanovenému účelu, neprojevil snahu dluhy splatit a na upomínky po uplynutí termínu pro splacení úvěru reagoval tak, že poskytoval další klamavé informace. Skutková zjištění dovolují učinit závěr, jaký byl vztah obviněného k porušení zájmů chráněných trestním zákonem. Tento vztah bylo možné jednoznačně označit jako úmysl nepřímý ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Navrhla proto, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., při vědomí vázanosti Nejvyššího soudu zjištěným skutkovým stavem uplatnil také výhrady, které směřovaly proti hodnocení důkazů a následně též správnosti či úplnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Českých Budějovicích a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Praze. Obviněný zejména tvrdil, že učiněná skutková zjištění jsou neúplná a nesprávná a tudíž na jejich podkladě nelze dospět ani ke správné právní kvalifikaci, když navíc mezi skutkovými zjištěními a právními závěry existuje rozpor. Vytkl též, že mu nebyla dána možnost klást otázky znalci Ing. J. V., nebyl mu ani poskytnut dostatečný časový prostor pro zajištění si znaleckého posudku k vyvrácení závěrů znalce Ing. J. V., odvolací soud jeho návrhy na doplnění dokazování včetně revizního znaleckého posudku zamítl, čímž došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu.

Takto vytýkané vady skutkové, resp. procesní povahy, jejichž prostřednictvím obviněný polemizoval s tím, že se dopustil podvodného jednání, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. V souladu s praxí Ústavního soudu tak lze typicky vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04). O žádnou z těchto situací se však nejedná.

Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnil způsobem odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř.; odvolací soud nepochybil, vystavil-li s jistou modifikací na nich své rozhodnutí.

Soudy zevrubně reagovaly na obhajobu obviněného uplatněnou v hlavním líčení a následně v řízení o odvolání, přesvědčivě vyložily, proč neuvěřily obhajobě obviněného, a stejně pečlivě se věnovaly hodnocení usvědčujících výpovědí svědků, zástupců poškozených společností a poškozených samotných, jakož i důkazů listinných, zejména úvěrových smluv a smluv o půjčkách a účetních dokladů. Velmi podrobně se odvolací soud zabýval i na námitkami obhajoby ohledně znaleckého posudku z oboru ekonomiky Ing. J. V. (strany 10 14 napadeného rozsudku odvolacího soudu), které tvoří součást i jeho dovolání. Odvolací soud vysvětlil, proč je třeba akceptovat rozhodnutí soudu prvního stupně, nevyhověl-li návrhu obviněného na vydání zajištěného účetnictví jeho obchodních společností. Uvedl, že takový postup odůvodňuje skutečnost, že nebylo zřejmé, zda nebude třeba tyto podklady podrobit novému znaleckému zkoumání, a zároveň hrozilo i nebezpečí neoprávněné manipulace s jejich obsahem. V souvislosti s namítaným porušením práva na obhajobu pak odvolací soud zjistil, že obviněnému nebylo nikterak bráněno v právu nahlížet do spisu ani činit návrhy např. ve smyslu § 110a tr. ř., avšak obviněný ani obhájce takové návrhy neučinili, z čehož logicky dovodil, že k pochybení soudu prvního stupně v tomto smyslu nedošlo.

Vrchní soud v Praze plně respektoval právo obviněného na obhajobu, když mu dva měsíce před konáním veřejného zasedání po dobu deseti dnů umožnil nahlížet do trestního spisu podle § 65 tr. ř., o čemž svědčí protokoly a vyjmutí desítek listin ze zajištěného účetnictví, jimiž následně odvolací soud na návrh obviněného provedl důkaz. Zároveň byl obviněný poučen, že si může zvolit znalce, kterému bude umožněno do spisu nahlédnout. Obviněný tohoto práva v průběhu celého trestního řízení, které trvalo deset let, nevyužil.

Odvolací soud rovněž zdůvodnil, proč odmítl požadavek obviněného na vypracování nového znaleckého posudku. Argumentoval, že listinami, jimiž byl proveden důkaz na žádost obviněného, nebyly zpochybněny závěry znaleckého posudku Ing. J. V. Za situace, kdy neexistovaly objektivní pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, byť jeho zpracovatel v mezidobí zemřel, nebylo povinností soudu, aby nechal znovu přezkoumávat účetnictví obchodních společností obviněného (viz strana 13 rozsudku). Ani v tomto postupu odvolacího soudu Nejvyšší soud nespatřoval zkrácení práv obviněného na jeho obhajobu.

Soudy nižších stupňů správně vyhodnotily znalecký posudek Ing. J. V. jak po stránce procesní, tak po stránce věcné. Nejvyšší soud hodnotil celý proces utváření znaleckého posudku, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Oba soudy nižších stupňů podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně zhodnotily úplnost a závažnost podkladových materiálů, neboť věnovaly náležitou pozornost prověření tohoto důležitého usvědčujícího důkazu, když ho pečlivě vyhodnotily, a to i ve srovnání s ostatními ve věci opatřenými důkazy, které také svědčí pro závěr o vině obviněného (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06). Znalec vypracoval znalecký posudek na základě dostatečných podkladů a v rámci své kompetentnosti. Jeho závěry jsou v souladu s použitými podklady a samotný znalecký posudek splňuje náležitosti, které jsou na něj kladeny ustanoveními trestního řádu.

Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že podle ustálené judikatury jak obecných soudů, tak i Ústavního soudu není soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 362/96), přičemž důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí a odvolací soud může řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout, pouze v rámci § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Je-li rozsudek odvolacího soudu přesvědčivý, zabýval-li se v něm soud podrobně skutečnostmi a důkazy, o něž se opíral, a vypořádal-li se odpovídajícím způsobem s důvody, proč nevyhověl návrhům obhajoby na výslech svědků, vypracování nového znaleckého posudku a příp. provedení dalších důkazů, nebyl neprovedením navrhovaných důkazů porušen zákon a zásady spravedlivého procesu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 425/97, I. ÚS 459/2000 aj.). Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05, I. ÚS 152/05).

Vrchní soud v Praze odmítl provedení dalších důkazů navržených obviněným, a to s konkrétním odůvodněním, proč doplnění dokazování považuje za nadbytečné. Nejvyšší soud se s uvedeným závěrem odvolacího soudu ztotožňuje. Z toho vyplývá, že ohledně navržených důkazů je třeba uplatnit argument, že navržené důkazy jsou nadbytečné, neboť tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení byly tyto důkazy navrhovány, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno či vyvráceno.

Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že nelze akceptovat tvrzení obviněného, že mu v předložení znaleckého posudku bránila krátká lhůta do konání veřejného zasedání, jelikož žádný z oslovených znalců nebyl způsobilý znalecký posudek v tak krátké době zpracovat. Pokud by obviněný měl skutečně v úmyslu opařit si takový důkaz sám a učinil v tomto smyslu relevantní kroky a opatření, nebylo by významné, zda zpracovatel stihne znalecký posudek vyhotovit právě do dne konání veřejného zasedání, neboť odvolací soud by dozajista vyhověl požadavku na odročení veřejného zasedání za účelem doplnění dokazování v tomto rozsahu, pokud by ovšem znalec již na zpracování posudku aktivně pracoval (o což v posuzované věci nešlo).

Odvolací soud proto nepochybil, pokud uznal obviněného vinným v rozsahu popsaném ve výroku o vině jeho rozsudku. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Jako námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod lze označit výtku obviněného, kterou zpochybnil naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku.

Podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se zločinu podvodu dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.

Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek a po subjektivní stránce se vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, shodně též § 4 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb.), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, shodně též § 4 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb.).

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky dvou zločinů podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, které v obou případech shodně spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky tohoto trestného činu. Skutková zjištění vyjadřují vedle následku - škody ve výši 181.247.000,- Kč (u skutků pod bodem I.) a 5.500.000,- Kč (u skutku pod bodem II.), tj. škody velkého rozsahu, také podvodné jednání obviněného. Jeho podstata spočívala především v tom, že jako jednatel a společník obchodních společností Banco for trading, spol. s r. o., TAB Consulting, spol. s r. o., FTS, spol. s r. o., TAB Exim, spol. s r. o., v zastoupení těchto obchodních společností uzavíral v období let 1993 - 1997 s různými bankovními ústavy v České republice úvěrové smlouvy, na jejichž základě získal úvěry, které ve lhůtách splatnosti ani později nesplatil, při jednáních o poskytnutí úvěrů předestíral odpovědným pracovníkům těchto bankovních ústavů nepravdivé údaje o finanční situaci zmíněných společností, některé podstatné údaje zamlčoval, a to zejména údaje týkající se jejich úvěrového zatížení u jiných bankovních ústavů, případně zamlčoval závazky těchto společností vůči jiným věřitelům, vědomě nedodržel závazek úvěr řádně zajistit zřízením zástavních práv, dále se zavázal ke splácení finanční půjčky od soukromých osob, kterou nesplatil, to vše za situace, že si musel být vědom, že svým závazkům ve stanovených lhůtách nebude moci dostát (skutky pod bodem I.). Dále pak bylo jeho podvodné jednání založeno na tom, že na základě nepravdivého ujištění, že nemá problémy se splácením úvěrů poskytnutých dříve společnostem, jejichž byl společníkem či jednatelem a po vystavení nekryté směnky, vylákal od tří jmenovaných osob z titulu půjčky částku 5.500.000,- Kč, kterou však v termínu splatnosti a ani později nevrátil.

Dovolatelem zpochybňované zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.). Výhrada obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zák., neboť nebylo možno dovodit pachatelovo srozumění s tím, že půjčky (úvěry) nebude moci v pevně sjednaném termínu, který byl určen lhůtou splatnosti, uhradit, neobstojí právě pro existenci okolností objektivní povahy.

V této souvislosti nelze nechat stranou pozornosti okolnost zmiňovanou v rozhodnutích soudů, dovolání obviněného i vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, jež se vztahuje k trestní odpovědnosti obviněného a navazuje na otázku časové působnosti trestního zákona. Skutky obviněného byly spáchány před datem 31. 12. 1997, z čehož plyne, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona č. 140/1961 Sb. (dále tr. zák.) spáchaného vylákáním úvěru bylo na rozdíl od nové skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. vtěleného do trestního zákona č. 140/1961 Sb. novelou ze dne 24. 9. 1997, uveřejněnou pod č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998 nutné prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru a při následném čerpání úvěru jednal klamavě, tedy uváděl peněžní ústav v omyl nebo využil jeho omylu o skutečnostech rozhodných pro poskytnutí úvěru, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď nevrátit vůbec, nebo je nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí peněžní ústav v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (totéž se týká naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku). Pokud by pachatel v době před 1. 1. 1998 toliko vylákal úvěr pod nepravdivou záminkou nebo jej použil na jiný než sjednaný účel, aniž by byl prokázán jeho úmysl peníze z úvěru získané nevrátit, nebylo by takové jednání trestným činem (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000). Takové okolnosti ovšem v projednávané věci nenastaly.

Soud prvního stupně neměl pochybnosti o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., když zjistil, že obviněný v předmětném časovém období při vědomí již obdržených a nesplácených úvěrů ve značných objemech, bez dostatečné míry ekonomické i morální odpovědnosti, někdy na podkladě nereálných a nejistých budoucích ekonomických transakcí, nereálných projektů, bez odborného posouzení a zohlednění reálné ekonomické situace svých společností, které navíc v drtivé většině nevyvíjely prakticky žádnou výdělečnou ekonomickou činnost, při zatajení předchozích a nesplacených závazků, při vědomí toho, že nebude moci ve slibovaných lhůtách svým peněžním závazkům dostát, vylákal od finančních ústavů a podnikatelských subjektů částku přesahující podle jeho závěrů až 231 milionů Kč. Peníze nebyly v dohodnutých termínech ani později vráceny (zejména strana 29 rozsudku).

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu ke každému ze skutků popsaných v jeho odsuzující části zevrubně konkretizoval rozhodné okolnosti, na základě nichž ve shodě s nalézacím soudem vyvozoval potřebnou povahu zavinění, a to nejméně v eventuálním úmyslu.

Ve vztahu ke skutku pod bodem I/ 1. zdůraznil, že obviněný již v době uzavření úvěrové smlouvy si byl vědom svých finančních problémů a vysokých dluhů z jiných úvěrů, které druhé smluvní straně zatajil, a naopak v rozporu s objektivní skutečností předstíral příznivou ekonomickou situaci své obchodní společnosti bez problémů se zatížením jinými úvěry. Nepravdivě také předstíral, že společnost TAB Exim, spol. s r. o., podniká, ačkoliv tomu tak nebylo, a úvěr sloužil pro společnost Banco for trading, spol. s r. o., která však v té době byla již zatížena jiným vysokým úvěrem u téže banky, byť v jiné pobočce. Zatajil, že společnost TAB Exim, spol. s r. o., již má jiné nesplacené úvěry, a svoji ochotu zajistit úvěr zástavou nemovitosti pouze předstíral, jelikož tento závazek obsažený v úvěrové smlouvě nesplnil. Soud poukázal vedle vědomě poskytnutých klamavých údajů bance za účelem získání úvěru i na krátkou dobu splatnosti úvěru a vyvozoval, že obviněný si musel být minimálně vědom, že svému závazku za sjednaných podmínek nebude moci dostát. Připomněl, že navíc poskytnutý úvěr vědomě zajistil směnkami, které však nebyly kryté, a proto nepředstavovaly žádný zajišťovací institut.

Odvolací soud připomněl také rozhodná skutková zjištění ke skutku pod bodem I/ 2., vyznačující se tím, že ve stejné době jako v předchozím případě předstíral, že se zaručuje za úvěr poskytnutý společnosti WIKA, spol. s r. o., třebaže společnosti Banco for trading, spol. s r. o., ani FTS, spol. s r. o., nebyly solventní, kvalitní zajištění půjčky směnkou pouze předstíral, jelikož pohledávka na společnost WIKA, spol. s r. o., nepřešla a směnka byla nekrytá.

Ke skutku pod bodem I/ 3. uvedl, že obviněný při uzavírání úvěrové smlouvy s Podnikatelskou bankou, a. s., zatajil druhé smluvní straně skutečné údaje o existujícím vysokém úvěrovém zadlužení společnosti Banco for trading, spol. s r. o., u jiných peněžních ústavů, předstíral ochotu uhradit dlužné částky v krátkých lhůtách splatnosti, ačkoliv mu muselo být pro nepříznivou finanční situaci zřejmé, že tento závazek nebude moci dodržet, a poukázal na to, že i v tomto případě obviněný pouze předstíral zajištění úvěru směnkami, jelikož ty nebyly kryty dostatečnými aktivy.

Na jednání vyznačující se nepravdivými informacemi a doklady předkládanými Bance Haná, a. s., při uzavírání smlouvy upozornil odvolací soud v podrobnostech v návaznosti na skutek pod body I/ 4. I zde akcentoval, že zajištění směnkou bylo taktéž pouze formální, protože směnka nebyla krytá, a reagoval i na další jen formálně vyznívající zajišťovací instituty. Neopomněl reagovat na tvrzené jednání obviněného o poskytnutí finančního leasingu s naprosto neznámou zahraniční leasingovou společností a přesvědčivě uzavřel, že z pohledu obviněného šlo o vědomě značně riskantní počínání, přičemž za podmínek, na které přistoupil, musel být minimálně srozuměn s tím, že podmínky takového obchodu jsou pro něj nevýhodné a získání slibovaných finančních prostředků nejisté, z čehož dovodil, že šlo o typické jednání, kdy obviněný splnění závazku činil závislým na nejisté budoucí události, která nemusela nastat a v případě, že se tak stane, byl srozuměn se vznikem škody k tíži banky.

Ve vztahu ke skutku pod bodem II. poznamenal, že obviněný zatajil věřitelům existenci svých předchozích vysokých neuhrazených závazků a naopak předstíral, že je schopen v krátké lhůtě splatnosti půjčku uhradit, ačkoliv si byl vědom své aktuální velmi nepříznivé finanční situace, z čehož vyvozoval, že obviněný již v době uzavírání půjčky jednal s vědomím, že nebude moci závazku dostát, a tedy nejméně v nepřímém úmyslu. Dokládal to též zjištěním, že obviněný směnku zajišťující poskytnutou půjčku avaloval jednak jako fyzická osoba, jednak i za společnost TSF, spol. s r. o., a že věřiteli Ing. J. M. předal i šek na zaplacení částky 5,5 milionů Kč z účtu své manželky vedeného v IPB, a. s,, ale žádnou formu zajištění či směnečného rukojemství za úvěr věřitel nemohl realizovat pro nedostatek hotovosti na straně obviněného, o čemž tento již v době vyhotovení listin věděl, a závazek ani přes následnou snahu věřitelů neuhradil.

Správně odvolací soud připomněl, že k posouzení jednání obviněného minimálně ve formě nepřímého úmyslu je podstatné, zda na základě provedených důkazů lze dovodit pachatelovo srozumění s tím, že půjčky nebude moci v pevně sjednaném termínu, který je určen lhůtou splatnosti půjčky, uhradit, jak je tomu zejména za situace, kdy věřitel zatají, že má již předchozí neuhrazené dluhy, jakož i to, že získání prostředků na úhradu dluhu je založeno na značně nejistých okolnostech, a je s tím již v okamžiku sjednávaného závazku srozuměn, takže uvádí svého věřitele v omyl o své způsobilosti, že je schopen splnit své přijaté závazky, a současně se na jeho úkor obohacuje tím, že přijaté peníze použije na úhradu svých potřeb. A právě o takovou situaci se podle odvolacího soudu v daném případě jednalo. Obviněný podle něho jednal od počátku nejméně v úmyslu nepřímém, neboť věděl, že vzhledem k finanční situaci společností, za něž jednal a jejichž jménem žádal o poskytnutí úvěrů, již v době uzavírání smluv o úvěrech nebyl schopen dostát svým závazkům z nich plynoucím. Jednal totiž vědomě za situace, kdy jeho společnosti byly zatíženy předchozími stamilionovými úvěry, z nichž sice některé splácel, avšak s potížemi, a převzetí dalšího úvěrového zatížení pro něho představovalo takové výrazné zvýšení jeho závazků, že nebylo reálné, aby je splatil v dohodnutých termínech, k nimž se zavázal. Uvedl tak věřitele v omyl, a to přinejmenším již slibem vrácení zapůjčených prostředků v konkrétních dohodnutých lhůtách za situace, kdy mu to majetkové poměry společností neumožňovaly. Odvolací soud dovodil, že zavinění obviněného tak pokrývá způsobení škody věřiteli, neboť obviněný nepříznivou finanční situaci svých společností v době uzavření smluv znal. Současně si byl také vědom toho, že nenabízí skutečné bonitní zajištění poskytnutých úvěrů, jak je předstíral, neboť nikdy neměl v úmyslu je proplatit, když i další zajišťovací instituty, pokud je poskytl, byly zčásti fingované. Odvolací soud dále připomněl, že pro závěr o vině obviněného je podstatná skutečnost, že obviněný, vědom si své nepříznivé finanční situace, nepočítal v době uzavření smluv o úvěru s žádnou konkrétní skutečností, která by mohla následku zabránit. V podstatě spoléhal jen na šťastnou náhodu, tj. na zlepšení výsledků svého podnikání, která mu měla pomoci vymanit se z finančních problémů, případně na poskytnutí značně nejistého finančního leasingu od zahraniční firmy, a to při vědomí svých jiných vysokých dluhů z půjček, neuhrazených bankovních úvěrů a celkové nepříznivé finanční situace. Věřitele, kteří neměli o jeho skutečné finanční situaci znalosti, o ní pravdivě neinformoval, ujišťoval je, že je schopen svým závazkům dostát, ač již nejméně od konce roku 1993 věděl o nepříznivé finanční situaci obchodních společností, zejména Banco for trading, spol. s r. o., čímž uváděl věřitele v omyl o své schopnosti vrátit poskytnuté půjčky ve lhůtě splatnosti. Existenci potřebného zavinění obviněného odvolací soud nepřímo dovozoval taktéž z jeho jednání, jež následovalo po marném uplynutí lhůty splatnosti úvěrů, kdy mnoho pokusů věřitelů o řešení situace, urgence a snaha po prosazení plnění ze směnek zůstaly neúspěšné (strany 25 až 27 rozsudku).

Nejvyšší soud považuje úvahy soudů obou stupňů týkající se zavinění a subjektivní stránky za správné a nemá je v zásadě čím relevantně doplnit. Zjištění soudů spolehlivě dokládají finanční situaci společností obviněného, které se v rozhodné době nacházely ve značných finančních problémech, když úvěrové zatížení společností dosahovalo mnohamiliónové výše. Pokud obviněný za této situace, znaje finanční situaci svých společností, uzavřel další smlouvy o půjčkách či úvěrech, při jejichž sjednávání uváděl věřitelům nepravdivé údaje týkající se úvěrového zatížení společností, za něž jednal, zatajil podstatné informace o ekonomickém stavu dlužníka, a to při vědomí, že většina jeho společností fakticky nevykonává žádnou ekonomickou činnost, která by mohla přinést finanční prostředky k úhradě závazků společností, že nebude schopen svým závazkům dostát, neboť nemohl očekávat, že v tak krátké době splatnosti se jeho společnostem podaří vydělat prostředky postačující na úhradu dluhu, lze jednoznačně dospět k závěru, že obviněný při uzavírání těchto smluv jednal nejméně v eventuálním úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Skutky obviněného pod body I. i II. vykazují znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž není pochyb ani o tom, že zákonné znaky těchto zločinů byly naplněny i po stránce subjektivní, jelikož z popisu skutků zřetelně plyne, že obviněný jednal v eventuálním úmyslu podle § 15 písm. b) tr. zákoníku, jak dovodil odvolací soud. Ten také správně reagoval na skutečnost, že dne 1. 1. 2010 vstoupil v účinnost trestní zákoník č. 40/2009 Sb. a bylo třeba se zabývat otázkou časové působnosti trestního zákona. V souladu s podmínkami uvedenými v ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku (shodně též § 16 odst. 1 tr. zák.) posoudil trestnost činů podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, jelikož to je pro obviněného příznivější.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2011

Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková