8 Tdo 596/2015
Datum rozhodnutí: 29.07.2015
Dotčené předpisy: § 147 odst. 1,2 tr. zákoník, § 226 písm. b) tr. ř., § 265k odst. 1 tr. ř., § 265k odst. 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř., § 17 odst. 3 předpisu č. 361/2000Sb.



8 Tdo 596/2015 -38

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Ing. K. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 10 To 60/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 137/2012, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze
ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 10 To 60/2013.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Krajskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Okresní soud v Nymburce původním rozsudkem ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 T 137/2012-210, uznal obviněného Ing. K. H. (dále převážně jen obviněný ) vinným, že

dne 21. 7. 2011 v 17:10 hodin na silnici u křižovatky s vedlejší silnicí ve směru z obce S. na obec V., okres N., jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Roomster, stříbrné barvy, při předjíždění autobusu tov. zn. Karosa C 954, řidiče P. J., rychlostí cca 90 km/hod. nepřizpůsobil rychlost a způsob své jízdy stavu a povaze vozovky, situaci v silničním provozu a povětrnostním vlivům a po zařazení se s vozidlem před předjížděný autobus začal náhle brzdit v úmyslu odbočit s vozidlem vlevo na vedlejší silnici, kdy se před předjížděný autobus zařadil v takové vzdálenosti a takovým způsobem, že řidič autobusu ani včasnou reakcí nebyl schopen na toto reagovat a došlo k nárazu levé přední části autobusu do pravé zadní části vozidla Škoda Roomster, v důsledku čehož bylo vozidlo Škoda Roomster odhozeno vlevo na vedlejší komunikaci, kde narazilo do stojícího osobního vozidla tov. zn. Škoda Favorit, bílé barvy, které bylo dále odhozeno vzad a došlo ke střetu s dalším, za ním stojícím osobním vozidlem tov. zn. Škoda Octavia, šedé barvy, čímž způsobil J. G., sedícímu na pravém předním sedadle vozidla Škoda Favorit, zranění spočívající ve zlomenině horního konce pravé pažní kosti v místě tzv. chirurgického krčku, bez dislokace, s otokem a krevním výronem pravé paže, která si vyžádala lékařské ošetření, fixaci celé pravé paže a poškozeného podstatně omezovala v obvyklém způsobu života po dobu 6 týdnů.

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a uložil mu podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a podle § 73 odst. 1,3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvaceti měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost uhradit následující škody:
- Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, v částce 4.636,- Kč,
- Generali pojišťovně, se sídlem Bělehradská 132, Praha 2, v částce 202.900,- Kč,
- Zaměstnanecké pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, se sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10 v částce 3.490,- Kč.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozeného J. G., bytem P., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 10 To 477/2012, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.

Okresní soud v Nymburce (bez doplnění dokazování, neboť odvolací soud mu je neuložil) novým rozsudkem ze dne 8. 1. 2013, č. j. 2 T 137/2012-256, uznal obviněného vinným zcela identickým skutkem, který znovu posoudil jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a uložil mu stejné tresty odnětí svobody a zákazu činnosti. Oproti původnímu rozsudku rozhodl odchylně o náhradě škody, když podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost uhradit škodu pouze Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, v částce 4.636,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak poškozeného J. G., odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Také proti tomuto novému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 10 To 60/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil návrhu na potrestání pro výše uvedený skutek, jímž se měl dopustit přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Současně podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozené Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, J. G., a Okresní autobusovou dopravu Kolín s. r. o. Kolín IV, s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Nejvyšší státní zástupce (dále též dovolatel ) s takovým rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a podal proti němu v neprospěch obviněného dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Přestože tak učinil již 22. 4. 2013, tedy v zákonné dovolací lhůtě, Okresní soud v Nymburce předložil spis Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o podaném dovolání teprve dne 20. 3. 2015. Jelikož ani tehdy předložený materiál nesplňoval zákonné požadavky, dovolací soud mu jej vrátil k provedení potřebných úkonů, takže k novému předložení věci Nejvyššímu soudu došlo až dne 14. 5. 2015.

Dovolatel ve svém podání po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení uvedl, že s právním závěrem odvolacího soudu nelze souhlasit. Především nebylo možné přijmout jeho právní názor, podle něhož popsaný skutek není trestným činem a nevykazuje znaky uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku. Skutek, tak jak je popsán v rozhodnutí soudu prvého stupně, nese všechny znaky příslušné skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona. V otázce posouzení jednání obviněného jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se bylo možno zcela ztotožnit s právním názorem nalézacího soudu, který správně dovodil trestněprávní odpovědnost obviněného, když na jeho straně shledal porušení § 17 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění (dále jen zákon o silničním provozu ), podle něhož řidič, který se po předjetí zařazuje před vozidlo, které předjel, musí dávat znamení o změně směru jízdy a nesmí ohrozit ani omezit řidiče vozidla, které předjel. Řidič přitom musí především dbát na zachování dostatečného bezpečného odstupu od předjížděného vozidla, k čemuž je důležité správné zhodnocení rychlosti obou vozidel. Z provedených důkazů přitom jednoznačně vyplývá, že obviněný toto ustanovení porušil. V daném případě lze na jeho straně dovodit i porušení § 17 odst. 5 písm. b) zákona o silničním provozu, které stanoví zákaz předjíždění, pokud by se řidič nemohl bezpečně zařadit před vozidlo, které hodlá předjet, a je zřejmé, že obviněný porušil také důležitou povinnost řidiče motorového vozidla chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, jak mu nařizuje § 4 zákona o silničním provozu. Obviněný nedbal ani § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu, které uvádí povinnost řidiče při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci neohrozit řidiče jedoucí za ním a povinnost dbát zvýšené opatrnosti.

Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že soudy obou stupňů sice tvrdily, že není prokázáno, zda je pravdivé tvrzení obviněného či tvrzení svědka P. J., takže nebylo dostatečně zjištěno, zda obviněný předjížděl ještě na přerušované či až na plné čáře, nicméně při hodnocení důkazů a jízdy obviněného bylo také velmi důležité upozornit na skutečnost, že projížděl úsekem, který znal a byl si dobře vědom umístění křižovatky s vedlejší silnicí, na níž hodlal po předjetí autobusu odbočit. Přestože věděl, že jeho vozidlo i předjížděný autobus se přibližují k předmětné křižovatce, rozhodl se i za této situace k předjížděcímu manévru, který byl v dané situaci velmi riskantní a kterým došlo k ohrožení přejížděného autobusu. Po předjetí autobusu v blízkosti křižovatky začal náhle a intenzivně brzdit, což vyplývá ze znaleckého posudku, z výpovědi svědka P. J. i z výpovědi cestujícího v autobuse M. K. Učinil tak, ačkoliv se předtím zařadil před autobus, aniž by vzdálenost mezi oběma vozidly bylo možno v té chvíli hodnotit jako bezpečnou. Na vzniklém malém rozestupu mezi oběma vozidly tedy nenesl řidič předjížděného autobusu P. J. žádnou vinu, neboť k malé vzdálenosti mezi oběma vozidly došlo výlučně z důvodu vědomého jednání obviněného a řidič autobusu již nedokázal zabránit dopravní nehodě.

Podle dovolatele pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku nebylo důležité, zda obviněný předjížděl ještě na přerušované či až na plné čáře. Ze záznamu tachografického kotoučku byla určena rychlost autobusu na počátku nehodového děje cca 90 km/hod., z čehož vyplývá, že obviněný musel předjíždět poměrně riskantně už vzhledem k tomu, že musel překročit povolenou rychlost, aby autobus předjel. Ve prospěch výpovědi svědka P. J. svědčí i výpověď svědka M. K., který potvrdil, že autobus jel konstantní rychlostí a že nezrychloval v době, kdy byl předjížděn. Toto vyvrací výpověď jak obviněného, tak jeho manželky, kteří tvrdili, že rychlost 90 km/hod. při předjíždění překročena nebyla. Obviněný překročil zákonem povolenou rychlost na daném úseku, což bylo možno samo o sobě považovat za nebezpečný způsob jízdy, následně se zařadil před předjetý autobus, ačkoliv věděl, že se výrazně přibližuje ke křižovatce, na níž hodlal odbočit z hlavní na vedlejší silnici, a jeho nepřiměřená rychlost ho donutila náhle a intenzivně brzdit, což následně vedlo k vyvolání kolizní situace s předjetým autobusem. Takové chování rozhodně nelze považovat za ohleduplné a ukázněné, které by neohrožovalo život, zdraví a majetek. Obviněný nedodržel zákonnou povinnost dbát zvýšené opatrnosti, aby při odbočování neohrozil řidiče za ním jedoucí. Choval se víc než neopatrně, neohleduplně a vzhledem k tomu, že předjížděl autobus, který je určen k přepravě značného množství lidí, ohrozil svým riskantním jednáním ne jeden život, ale zřejmě větší množství životů, čehož si měl být vědom. Je totiž všeobecně známo, že autobus díky své značné hmotnosti není schopen na shodné vzdálenosti snížit rychlost stejně jako osobní automobil s mnohem nižší hmotností. Tato okolnost tedy musela být obviněnému taktéž známa, a i přesto, s vědomím, že se blíží křižovatka, kde hodlal odbočit, autobus předjel, čímž ohrozil životy a zdraví lidí, ale i majetek svůj i jiných osob.

Nejvyšší státní zástupce rovněž připomněl, že zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (poukázal tu na rozhodnutí pod č. 21/1981 Sb. rozh. trest.). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Jednání pachatele spočívající v riskantním předjíždění autobusu v situaci, kdy cestu dobře znal a věděl, že stejně bude muset záhy brzdit, aby stihl včas odbočit, je třeba z hlediska zavinění hodnotit tak, že si měl a mohl být vědom toho, že rozjetý autobus, který jede rychlostí cca 90 km/hod., bude muset intenzivně brzdit, že však autobus není schopen snížit rychlost stejně jako osobní automobil. Měl a mohl si být vědom toho, že tímto svým riskantním chováním může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný v ustanovení § 147 tr. zákoníku, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Důsledkem střetu vozidla jím řízeného s autobusem řidiče P. J., který byl těsně před střetem vozidla předjet, bylo odhození jeho automobilu a náraz do stojícího osobního automobilu Škoda Favorit a střet s dalším stojícím vozidlem Škoda Octavia, čímž J. G. staršímu, sedícímu na pravém předním sedadle vozidla Škoda Favorit, byla způsobena zranění mající charakter těžké újmy na zdraví. Mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem v podobě těžké újmy na zdraví tohoto poškozeného jednoznačně existuje příčinná souvislost. Bez zaviněného jednání obviněného by k následku na zdraví poškozeného nedošlo.

Dovolatel je proto přesvědčen, že bylo namístě souhlasit se závěry vyslovenými soudem prvního stupně, který jednání obviněného posoudil jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ačkoliv odvolací soud dospěl k závěru, že skutková zjištění vyjádřená ve výroku rozsudku nalézacího soudu nebylo možno než akceptovat, rozhodl opačně a jednání obviněného následně sám posoudil tak, že se nejedná o stíhaný přečin a podle § 226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby. Není ovšem zřejmé, na jakém základě takové rozhodnutí učinil, když soud prvního stupně vymezil skutkový stav způsobem, který zřetelně svědčil pro právní závěr o vině obviněného uvedeným přečinem. Z napadeného rozhodnutí neplynulo, že by soud druhého stupně jakkoli doplňoval dokazování, a přesto dospěl ke zcela protikladnému právnímu závěru, přičemž své vývody opíral o údajná zjištění nalézacího soudu, která ovšem z rozhodnutí soudu prvního stupně vůbec neplynula. Takový postup je očividně vadný, a to způsobem označitelným za extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich učiněnými právními závěry soudu odvolacího, nemluvě o tom, že jde současně o překvapivé rozhodnutí protiřečící jednomu ze zásadních pravidel trestního procesu (§ 263 odst. 7 tr. ř.).

Nejvyšší státní zástupce je z těchto důvodů přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, čímž byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 10 To 60/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Bohuslava Sedlatého. Uvedl v něm, že argumentace směřující rádoby k prosazení úvahy o tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je pouze zdánlivá. Ve skutečnosti dovolatel projevoval nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů, stavěl do popředí popis skutku a konstatoval, že takové jednání musí být bezpochyby posouzeno jako trestný čin podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Bylo by tomu tak, pokud by takovéto jednání bylo obviněnému prokázáno, tedy zejména, že se zařadil před jím předjížděný autobus v takové vzdálenosti a takovým způsobem, že řidič autobusu ani včasnou reakcí nebyl schopen na toto reagovat. Lze tedy souhlasit s úvahou obsaženou v dovolání v posledním odstavci, že skutek, tak jak je popsán v rozhodnutí soudu prvého stupně, by mohl nést všechny znaky příslušné skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku. Takto popsaný skutek ovšem nebyl obviněnému prokázán. Úsilí dovolatele ve skutečnosti znamená pokus o to vpáčit se do trestního řízení a nahrazovat zde funkci odvolatele v neprospěch obviněného.

Podle obviněného nejvyšší státní zástupce polemizuje se skutkovými závěry soudů prvého a druhého stupně, provádí vlastní hodnocení důkazů a uchyluje se k tvrzení, že (obviněný) provedl předjížděcí manévr riskantně, když ovšem i soud prvého stupně uzavřel, že (obviněný) jej ukončil ještě na přerušované čáře, tedy cca 225 metrů před křižovatkou, kde následně došlo k nehodě. Jestliže tedy obviněný dokončil tento předjížděcí manévr v této vzdálenosti před křižovatkou a jiný závěr by znamenal nepřípustně přehodnocovat hodnocení důkazů soudů obou stupňů, pak jeho předjíždění nemohlo být v žádném případě riskantní. Proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou v neprospěch obviněného [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.; § 265p odst. 1 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod. Shledal přitom, že uplatněné námitky jsou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné.

Jelikož Nejvyšší soud současně neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.

Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné a argumentace v něm uvedená je v zásadě správná a výstižná. A právě proto, že se s touto argumentací v celém jejím rozsahu i provázanosti zcela ztotožnil, postačuje na ni (již vzhledem k zásadě procesní ekonomie) plně odkázat a pouze ji v některých ohledech doplnit či vybrané skutečnosti zdůraznit.

V přezkoumávané věci především není sporu o tom, že při dopravní nehodě vznikla kromě majetkové škody na havarovaných vozidlech těžká újma na zdraví poškozenému J. G. (srov. popis jeho zranění ve výroku odsuzujícího rozsudku okresního soudu). Stejně tak není sporu, že tyto následky (účinky) dopravní nehody vznikly v příčinné souvislosti s prvotním střetem autobusu Karosa C 954 řízeným P. J. s osobním automobilem Škoda Roomster řízeným obviněným Ing. K. H. a následným nárazem tohoto osobního automobilu do osobních vozidel Škoda Favorit a Škoda Octavia.

Zásadní otázkou proto je, zda je dáno zavinění obviněného na popsaných následcích dopravní nehody. Obecně přitom platí (jak na to již poukázal dovolatel), že zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při (nevědomé) nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.

Soud prvního stupně spatřoval nedbalostní zavinění obviněného [zřejmě ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] v tom, že porušil ustanovení § 17 odst. 3 zákona o silničním provozu, podle něhož řidič, který se po předjetí zařazuje před vozidlo, které předjel, musí dávat znamení o změně směru jízdy a nesmí ohrozit ani omezit řidiče vozidla, které předjel. Řidič přitom musí především dbát na zachování dostatečného bezpečného odstupu od předjížděného vozidla, k čemuž je důležité správné zhodnocení rychlosti obou vozidel.

Tento nalézací soud totiž shledal, že obviněný, pokud předjížděl autobus jedoucí rychlostí cca 90 km/hod. na mokré vozovce bezprostředně před křižovatkou, si počínal riskantně, zvláště když tak činil v situaci, kdy cestu dobře znal a věděl, že stejně bude muset bezprostředně po předjetí autobusu intenzivně brzdit, aby stihl na křižovatce včas odbočit vlevo, jak zamýšlel. Porušení citovaného ustanovení zákona o silničním provozu považoval za tak závažné, že na straně obviněného dovodil porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona, což jej vedlo k závěru o jeho vině trestným činem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací, třebaže deklaroval svou vědomost o výsadním právu nalézacího soudu hodnotit provedené důkazy, v důsledku něhož mu nezbylo, než jeho skutkové závěry akceptovat, se s jeho právními závěry neztotožnil, naopak dospěl k závěru, že závěr okresního soudu, že nehodu zavinil porušením řidičských povinností obviněný, jeho vlastním skutkovým zjištěním neodpovídá, a že za skutkové situace, jak ji vzal za prokázanou soud I. stupně, nelze dovodit, že za vznik nehodového děje odpovídá obviněný, v jeho jednání nelze spatřovat stíhaný přečin, a proto nezbylo, než jej podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostit. (srov. strany 5 a 6 odůvodnění jeho rozsudku).

S takovým způsobem řešení otázek hmotného práva (zavinění obviněného) a otázek procesních se Nejvyšší soud nemohl identifikovat. Musel naopak přisvědčit správnosti úvah nejvyššího státního zástupce, že soud druhého stupně, aniž by v průběhu veřejného zasedání jakkoli doplňoval dokazování, dospěl ke zcela protikladnému právnímu závěru, přičemž své vývody opřel o údajná zjištění nalézacího soudu, která ovšem z jeho rozhodnutí vůbec nevyplývala. Takový postup odvolacího soudu bez provedení dalších důkazů (například doplňující výpovědi obviněného nebo výpovědi soudního znalce Ing. Jiřího Gregory) je už z procesního hlediska evidentně vadný (nehledě na to, že uvedené odůvodnění je paušální, kusé a nepřesvědčivé, neboť neobsahuje žádné relevantní právní úvahy). Postup odvolacího soudu lze rovněž opět ve shodě s dovolatelem označit za extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich učiněnými právními závěry soudu odvolacího, nemluvě o tom, že jde současně o překvapivé rozhodnutí protiřečící jednomu ze zásadních pravidel trestního procesu (srov. § 263 odst. 7 tr. ř.).

Soud prvního stupně učinil skutková zjištění o průběhu nehodového děje především z protokolu o dopravní nehodě, z plánku a fotodokumentace místa dopravní nehody a ze závěrů znaleckého posudku Ing. Jiřího Gregory, soudního znalce z oboru strojírenství všeobecné, se specializací doprava silniční a městská, neboť většina dalších důkazů (zejména výpovědí řidičů havarovaných vozidel, případně dalších svědků) byla ovlivněna jejich zainteresovaností na příčině dopravní nehody. Třebaže písemné vyhotovení znaleckého posudku obsahuje určité nepřesnosti, znalec nicméně na základě podkladů, které měl k dispozici, učinil závěr, že pro určení pohybu vozidel před střetem je nutno hodnotit především technickou přijatelnost výpovědí jednotlivých řidičů, neboť spisový materiál neobsahuje dostatek exaktních podkladů. Zvažoval-li znalec technické parametry autobusu, tj. brzdné zpomalení a dobu náběhu brzd ve srovnání s technickými parametry vozidla Roomster, pak považoval výpověď řidiče P. J. za technicky přijatelnou a v jeho technických možnostech nebylo i při včasné reakci na brzdící osobní automobil obviněného střetu zabránit. Také při hodnocení technické přijatelnosti výpovědi řidiče Ing. K. H. znalec uvedl, že pro určení přesných parametrů předjížděcího manévru není dostatek podkladů. Pokud vyšel pouze z technických parametrů vozidel a dále ze záznamu tachografu autobusu, podle něhož rychlost autobusu, dosažená na přímém úseku mezi koncem obce S. a odbočkou na P., činila jednoznačně 90 km/hod., hodnotil i výpověď obviněného za technicky přijatelnou (údaje obviněného o tom, kdy dokončil předjíždění autobusu, se však liší). Pokud uvažoval jeho výpověď ze dne 4. 8. 2010, pak předjetí dokončil již v místě, kde je předjíždění zakázáno a jeho rychlost by tak musela výrazně převýšit 90 km/hod., aby se ještě stačil bezpečně před autobus zařadit. Při hodnocení výpovědi ze dne 15. 9. 2010 je rovněž technicky přijatelný údaj o tom, že předjíždění dokončil ještě v místě, kde je předjíždění povoleno.

Na zadané otázky znalec odpověděl, že v okamžiku střetu byla rychlost autobusu 59 až 65 km/hod. a vozidla Roomster 51 až 57 km/hod. Pro rychlost vozidel na počátku nehodového děje je možno přesně určit pouze rychlost autobusu ze záznamu tachografu, která byla cca 90 km/hod. Přestože původně v písemném vyhotovení posudku uvedl, že rychlost vozidla Roomster nelze exaktně stanovit, při výslechu v hlavním líčení doplnil, že v okamžiku zahájení předjíždění musela být rychlost tohoto vozidla nejméně 90 km/hod., přičemž stoupla na 120 až 130 km/hod., aby v daném úseku předjíždění dokončil. Místo střetu autobusu a vozidla Škoda Roomster znalec situoval přibližně ve vzdálenosti 5 až 10 m za výchozím bodem měření, přičemž v okamžiku střetu bylo vozidlo Škoda Roomster přibližně polovinou v odbočovacím pruhu a polovinou v pruhu průběžném . Autobus byl v průběžném jízdním pruhu a byl mírně stočen vpravo.

Skutková zjištění, která nalézací soud z provedených důkazů (především z výše rozvedeného znaleckého posudku) učinil, lze shrnout tak, že obviněný:

- předjížděl autobus jedoucí rychlostí 90 km/hod., tudíž aby v daném úseku dokázal autobus předjet musel svým vozidlem vyvinout rychlost minimálně 120 km/hod.;

- projížděl úsekem, který znal a věděl, že bude po vyjetí z obce S. po několika stovkách metrů odbočovat na křižovatce vlevo a bude muset opět brzdit z předjížděcí rychlosti přesahující v daném úseku rychlost povolenou; jeho předjíždění linkového autobusu tudíž bylo jednáním riskantním;

- předjížděl autobus za deště a na mokré vozovce (zde možno upozornit na fotografii č. 006, na níž je patrna na vozovce kaluž vody), tj. musel vědět, že za takového počasí je přilnavost pneumatik menší než na suché vozovce;

- předjížděl autobus, tj. vozidlo určené pro hromadnou přepravu osob a o mnohem větší hmotnosti a delší brzdné dráze, než u osobního vozidla.

V návaznosti na to je vhodné připomenout kromě již citovaného ustanovení § 17 odst. 3 i další ustanovení zákona o silničním provozu, jejichž aplikace při posuzování příčiny dopravní nehody (a zavinění obviněného) přicházela v úvahu:

Podle § 17 odst. 5 písm. b) zákona řidič nesmí předjíždět, jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo nebo vozidla, která hodlá předjet.

Podle § 17 odst. 5 písm. c) zákona řidič nesmí předjíždět, jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích.

Podle § 21 odst. 1 zákona při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti . Podle odst. 3 tohoto ustanovení řidič se musí před odbočováním vlevo zařadit co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy s ohledem na rozměry vozidla nebo nákladu a šířky vozovky. A podle odst. 4 tohoto ustanovení řidič, který při odbočování opouští průběžný pruh, musí co nejdříve vjet na odbočovací pruh, je-li vyznačen .

Konečně podle § 4 písm. a) zákona při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní , aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu.

Pokud by Krajský soud v Praze jako soud odvolací v přezkoumané věci respektoval skutková zjištění nalézacího soudu a aplikoval na ně citovaná ustanovení zákona o silničním provozu, nemohl by dospět k závěru, že jsou důvody pro zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Skutkový stav zjištěný okresním soudem jako soudem nalézacím svědčí pro právní závěr o vině obviněného trestným činem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jak ve svém podání tvrdil dovolatel. Obviněný si musel být naprosto vědom, že způsob jeho jízdy je riskantním v rozporu s pravidly silničního provozu, zejména s výše citovanými zákonnými ustanoveními. Dospěl-li soud druhého stupně k opačnému závěru, které nemá oporu v provedeném dokazování, učinil nesprávné rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 10 To 60/2013, a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem, na němž bude, aby se v dalším řízení znovu zabýval skutkovými a především právními okolnostmi shora zdůrazněnými. Musí tak činit při vědomí, že ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. je vázán právním názorem, který Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyslovil.

Bude-li odvolací soud při svém novém rozhodování zvažovat kromě viny obviněného i otázku jeho přiměřeného potrestání, musí vzít zřetel i na to, že k novému rozhodnutí dojde bez zavinění obviněného po více než čtyřech letech od spáchání skutku, tedy se značným časovým odstupem (v tomto směru musí provést Ústavním soudem požadovaný tzv. test proporcionality). To kromě jiného bude znamenat, že před novým rozhodnutím si bude muset opatřit přinejmenším aktualizovaný opis rejstříku trestu obviněného i zcela nový výpis z jeho evidenční karty řidiče, aby mohl náležitě posoudit, jak se v uplynulých letech choval v občanském životě a jak si počínal při řízení motorových vozidel (z obsahu spisu se nepodává, že by mu byl po dopravní nehodě řidičský průkaz zadržen).

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2015


JUDr. Jan B l á h a
předseda senátu