8 Tdo 594/2007
Datum rozhodnutí: 30.05.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 594/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2007 o dovolání obviněného Z. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 8 To 479/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 82/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 2 T 82/2003, byl obviněný Z. P. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu vydírání dopustil tím, že dne 20. 9. 1999 v době kolem 15.00 hodin v P., ul. S., před hotelem P. jako provozovatel taxislužby požadoval na poškozeném H. S., zaplacení jízdného z oblasti S. M. v P. před uvedený hotel v několikanásobné výši, neodpovídající skutečné odjeté vzdálenosti, na což poškozený odmítl přistoupit, proto jej ve vozidle uzamkl a znemožnil mu vystoupit, a to i přes opětovné výzvy poškozeného, který obviněnému sdělil, že má silné bolesti, žádal obviněného, aby otevřel u auta buď dveře nebo okno, což obviněný odmítl, takže nakonec v době cca 15 min. od počátku konfliktu nakonec poškozený požadovanou částku zaplatil, obviněný otevřel zadní dveře a poškozený z auta vystoupil.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, jež směřovalo proti výroku o vině i výroku o trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 8 To 479/2006, bylo podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.

Pro úplnost je třeba dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, kterým v projednávané věci Městský soud v Praze rozhodl o odvolání obviněného Z. P. V prvním případě usnesením ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 6 To 121/2004, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. 2 T 82/2003. Tímto rozsudkem byl obviněný Z. P. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na pět let; současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 30 T 44/2001 (ze dne 2. 10. 2001), jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Z podnětu dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 249/2005, rozhodl tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 6 To 121/2004, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. 2 T 82/2003, zrušil a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V řízení po přikázání věci dovolacím soudem bylo o vině a trestu obviněného rozhodnuto již rekapitulovaným způsobem.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 8 To 479/2006, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě znovu dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Po rozsáhlé rekapitulaci dosavadního průběhu řízení vytkl, že soudy obou stupňů pochybily při hodnocení provedených důkazů a rozhodnutím o jeho vině porušily či ignorovaly princip presumpce neviny i zásadu in dubio pro reo. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou opakoval, že se jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Namítl, že soudy přecenily význam jediného usvědčujícího důkazu, tj. výpovědi poškozeného H. S. Upozornil, že patřičná pozornost nebyla věnována otázkám, zda byla jízda předražena nebo zda se jednalo o cenu obvyklou, zda vozidlo bylo vybaveno taxametrem a kličkami k otevření dveří, a naznačil i možnost záměny osoby pachatele poškozeným při rozpoznání jeho fotografie. Taktéž nebylo podle něj zjištěno, jakou jinou těžkou újmou měl poškozenému hrozit, zejména za situace, kdy nelze vycházet z ničím neobjektivizovaných silných bolestí tvrzených poškozeným, jehož zdravotní stav nebyl nijak zkoumán. Bez provedení důkazů o zdravotním stavu poškozeného zpochybňoval závěr soudů, že pouhé sezení v uzavřeném automobile, jež navíc ani nebylo prokázáno, mohlo poškozenému způsobit jinou těžkou újmu. Vyjádřil přesvědčení, že se stal obětí protitaxikářské hysterie a o jeho vině bylo rozhodnuto nikoliv na základě důkazů, ale na základě univerzálního přesvědčení, že všichni taxikáři kradou. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného předeslal, že údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. být nemohou, a proto uplatněnému důvodu dovolání odpovídá toliko námitka, že ze skutkové věty nevyplývá, jakou těžkou újmou měl obviněný poškozenému hrozit, když ohledně jeho aktuálního zdravotního stavu soud žádná skutková zjištění neučinil. K tomu uvedl, že ze skutkových zjištění je zřejmé, že jiná těžká újma, kterou poškozenému hrozil, spočívala ve fyzickém i psychickém strádání poškozeného spojeném s nejistotou, zda a kdy bude moci své aktuální potřeby uspokojit. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil řadu námitek, které směřovaly proti rozsahu provedeného dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 6 a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Městský soud v Praze. Povahu námitek skutkových mají především ty výhrady obviněného, jejichž prostřednictvím namítal, že byly porušeny a ignorovány zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, že se soudy nezabývaly otázkami přiměřenosti požadované ceny za taxislužbu, zda byl ve vozidle namontován taxametr, zda vozidlo bylo opatřeno kličkami u zadních dveří a nevěnovaly pozornost objektivním zjištěním o zdravotním stavu poškozeného.

Námitky skutkové však nezakládají, jak již ostatně bylo vyloženo i v předchozím usnesení dovolacího soudu, žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto k nim dovolací soud nepřihlížel (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). V této souvislosti je na místě uvést, že výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který lze akceptovat. To, že soudy hodnotily důkazy způsobem, jež nekoresponduje s představami obviněného, neznamená, že jejich závěry jsou projevem libovůle, jak vytkl obviněný.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu vydíraní. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda obviněný skutkem, jak byl zjištěn soudy, naplnil zákonný znak pohrůžky jiné těžké újmy .

Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů přesvědčivě obsahují konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují všechny zákonné znaky trestného činu vydírání. Podstatou skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně, je jednání obviněného spočívající v tom, že jako provozovatel taxislužby požadoval na poškozeném H. S., zaplacení jízdného v několikanásobné výši, neodpovídající skutečné odjeté vzdálenosti, na což poškozený odmítl přistoupit, proto jej ve vozidle uzamkl a znemožnil mu vystoupit, a to i přes opětovné výzvy poškozeného, který obviněnému sdělil, že má silné bolesti, žádal obviněného, aby otevřel u auta buď dveře nebo okno, což obviněný odmítl, takže nakonec v době cca 15 min. od počátku konfliktu nakonec poškozený požadovanou částku zaplatil, obviněný otevřel zadní dveře a poškozený z auta vystoupil.

Jak se již vyslovil dovolací soud v usnesení ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 249/2005, pohrůžka jiné těžké újmy může podle praxe soudů spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství a rodinného života apod. Při posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům poškozeného, jeho osobním zkušenostem, psychickému stavu apod. Soudy obou stupňů posuzovaly konkrétní situaci poškozeného v intencích právního názoru vyjádřeného v citovaném usnesení Nejvyššího soudu, jsouce jím vázány, a v tomto ohledu jim nelze ničeho vytknout.

Pro soudy obou stupňů byla pohrůžka jiné těžké újmy představována omezením osobní svobody a pohybu poškozeného, uzamčeného v osobním automobile na předem nevymezené časové období, nabývající na významu zejména s ohledem na věk a zdravotní stav poškozeného (viz strana 4 rozsudku soudu prvního stupně a shodně usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud tyto závěry sdílí. Poškozený byl cizinec nikoliv zanedbatelného věku (75 let), jehož stáří, zdravotní stav ale i jazyková bariéra byly okolnostmi, které jej diskvalifikovaly při řešení konfliktních situací. Právě toho obviněný zneužil a naprosto nepřijatelným způsobem, tj. omezením osobní svobody poškozeného, znemožněním aktuálního řešení jeho nepříznivého zdravotního stavu, jej nutil vyhovět jeho požadavkům a zaplatit přemrštěné jízdné. Jen pro úplnost lze dodat, že tomuto závěru není na překážku ani to, že zdravotní stav poškozeného nebyl doložen a objektivizován žádným dalším důkazem, poněvadž výpověď poškozeného nebyla relevantně zpochybněna.

Z pohledu zákonných znaků ustanovení § 235 tr. zák. je evidentní, že obviněný uzamčením ve vozidle a odmítáním otevření dveří vyvolal v poškozeném obavu o zhoršení zdravotního stav, který byl důvodem jízdy do hotelu, jak plyne z výpovědi poškozeného (č. l. 27 p. v.). Tímto jednáním nutil poškozeného k zaplacení peněžité částky tak dlouho, až poškozený vzhledem ke zdravotnímu stavu a bezvýchodnosti situace rezignoval a obviněným požadovanou částku zaplatil. Jiná těžká újma, kterou obviněný poškozenému v konkrétní situaci hrozil, spočívala ve fyzickém i psychickém strádání poškozeného spojeném s nejistotou, zda a kdy bude moci své aktuální zdravotní potřeby uspokojit, jak výstižně shrnul státní zástupce ve svém vyjádření.

Skutek spáchaný obviněným vykazuje všechny znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková