8 Tdo 592/2007
Datum rozhodnutí: 29.05.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 592/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2007 o dovolání obviněného B. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 7 To 39/2007, který rozhodl jako soud odvolací ve věci Okresního soudu ve Frýdku-Místku vedené pod sp. zn. 5 T 157/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. S. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 5 T 157/2006, byl obviněný B. S. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že když dne 17. 5. 2004 v době od 03:05 do 03:15 hodin, řídil pod vlivem alkoholu vypůjčený osobní automobil zn. BMW, ujížděl na území města před motorizovanými policejními hlídkami, které se ho snažily zastavit a zkontrolovat, a takto pronásledován motorizovanou policejní hlídkou Obvodního oddělení Policie ČR v T., ve složení pprap. J. H. a pprap. R. G., vjel na vjezd ke skladišti prodejny P. M. K., čelem vozidla ke dveřím skladiště, před nimiž zastavil, následně byl zakročující policejní hlídkou ústně vyzván k vystoupení z vozidla, avšak výzvy neuposlechl, začal prudce couvat, přičemž zasahující policisty pprap. J. H. a pprap. R. G. tak přinutil uskočit stranou, aby nedošlo ke střetu s vozidlem a jejich poranění, následně nacouval na chodník do prostoru mezi prodejnou P. M. K. a prodejnou levných oděvů L., a když se zasahující policisté opakovaně začali přibližovat, nyní k čelní straně vozidla, za účelem provedení kontroly osádky vozidla, zareagoval na to obviněný tím, že se prudce rozjel proti policistům, donutil je opětovně uskočit, aby nedošlo ke střetu s vozidlem a jejich poranění, načež policisté použili proti vozidlu služební zbraně, aby ho zastavili, což se jim nepodařilo a obviněný z místa činu ujel.

Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 155 odst. 2 tr. zák., za použití § 35 odst. 2 tr. zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a § 54 odst. 1, 3 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč, a pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 49 odst. 1tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 5 T 127/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odvolání obviněného B. S. podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 7 To 39/2007, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu Ostravě podal obviněný B. S. prostřednictvím obhájce JUDr. R. H. dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1. písm. g) tr. ř. Odvolacímu soudu a následně i soudu prvního stupně vytkl, že vůbec neprovedly od počátku obviněným navrhované důkazy sloužící k prokázání jeho tvrzení, že předmětným vozidlem nenajížděl na policisty, nýbrž ujížděl po zahájení jejich střelby, jíž nepředcházela požadovaná výstraha. Obviněný namítl, že toto plně koresponduje s výpovědí svědkyně L. u hlavního líčení i s množstvím střel zasahujících policistů, a rovněž zdůraznil, že z výpovědí obou policistů by bylo možné dovodit, jen to, že najeli za zaparkované vozidlo dovolatele a že pprap. R. G. šel k vozidlu zleva. Jestliže by se však vycházelo z ostatních skutečností těmito svědky uváděných, odvíjel by se pohyb vozidla tak, že by jeho přední část šla směrem doprava a levý blatník by tohoto svědka neměl nijak ohrožovat. Poukázal též na to, že podle výpovědi svědka J. H. vozidlo couvalo pomalu a svědek R. G. měl jít volně vedle vozidla. Tyto skutečnosti podle obviněného vylučují, že by najížděl na policisty, a naopak dosvědčují, že policistům ujížděl. Fakt, že k "najíždění" na policisty mělo dojít poprvé při couvání vozidla v noci na neosvětlené technické komunikaci, je sporný minimálně co do úmyslu dovolatele tímto způsobem trestný čin spáchat. Obviněný zpochybnil i to, zda zasahující policisté postupovali správně, pokud se vozidlu, které je již před tím ohrožovalo, znovu "stavěli do cesty". Jestliže mu je kladeno za vinu, že podruhé ohrozil oba policisty, je taková skutečnost vyloučena, neboť pokud by najížděl na kteréhokoliv z nich, nemohl by ohrozit druhého. Za nedostatečné obviněný považoval i provedené dokazování, které označil za neúplné, když nebyl vypracován znalecký posudek z oboru balistiky a proveden vyšetřovací pokus, v čemž spatřoval porušení zásad vymezených v § 2 odst. 5 tr. ř. Obviněný též poukázal na to, že pokud by byla verze uváděná obžalobou pravdivá, mělo by jít o nejméně dva skutky a nikoliv skutek jeden, tak jak to popisuje rozsudek soudu prvního stupně potvrzený soudem odvolacím.

S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu tímto dovoláním bylo podle ustanovení § 265k tr. ř. v celém rozsahu, tj. ve výroku o vině i trestu zrušeno, a aby byla věc vrácena podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitky jím uplatněné stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů. Jelikož v posuzované trestní věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, námitky obviněného B. S. nenaplňují jím uplatněný důvod dovolání (ani žádný jiný dovolací důvod). Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Při posuzování otázky, zda lze uplatněný dovolací důvod považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z dikce jeho zákonného znění, podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Za naplnění uvedeného důvodu nelze považovat takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené.

Obviněný v převážné části podaného dovolání v rozporu s takto vymezenými pravidly uplatnil námitky, jimiž vyjádřil nedostatky v hodnocení provedených důkazů. Konkrétně se jedná o výhrady, že na policisty "nenajížděl" a že je vozidlem, které řídil, neohrožoval. Pod tento dovolací důvod nelze zařadit ani námitky proti neúplnosti dokazování a ty, jimiž poukazoval na rozpory ve výpovědích obou jmenovaných policistů.

V této části je dovolání obviněného v rozporu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož brojil proti nesprávnosti procesního postupu vycházejícího ze zásad ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Protože se nejedná o výhrady právní povahy, Nejvyšší soud je posoudil jako nezpůsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., a nemohl tudíž ve vztahu k nim dovolání obviněného věcně přezkoumávat.

Za argument, který byl relevantně s označeným dovolacím důvodem uplatněn, a jímž se mohl dovolací soud ve směru jeho opodstatněnosti dále zabývat, jsou toliko výhrady o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným a jimiž namítal, že by mělo jít o dva a nikoliv jeden skutek.

K těmto námitkám, jimiž obviněný zpochybnil právní kvalifikaci trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., je vhodné nejprve uvést, že tohoto trestného činu se dopustí, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele a spáchá-li tento čin se zbraní. V projednávaném případě je z pohledu řešené problematiky významné zejména to, že u tohoto trestného činu je po subjektivní stránce vyžadován úmysl, a to i ve vztahu ke znaku, že čin byl spáchán se zbraní , jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, neboť pachatel zde pomocí zbraně ovlivňuje chování poškozeného.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).

Jak již bylo shora naznačeno, je trestnost jednání obviněného shledána v tom, že obviněný neuposlechl ústní výzvy k vystoupení z vozidla, začal prudce couvat, přičemž zasahující policisty tak přinutil uskočit stranou, aby nedošlo ke střetu s vozidlem a jejich poranění, a následně, když se zasahující policisté opakovaně začali přibližovat, nyní k čelní straně vozidla, zareagoval na to obviněný tím, že se prudce rozjel proti policistům, čímž je donutil před jeho vozidlem uskočit.

Nejvyšší soud na podkladě popsaných skutkových zjištění, obsahu spisu, i odůvodnění napadených rozhodnutí shledal, že otázkou zavinění se soudy obou stupňů zabývaly a věnovaly jí dostatečnou pozornost. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 6), tento po provedení všech, v tomto rozhodnutí uvedených důkazů, dospěl k závěru, že obviněný B. S. naplnil znaky trestného činu, jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. K otázce zavinění uvedl, že je to obviněný, který svým jednáním a chováním, kdy velmi hazardním a riskantním stylem jízdy donutil policisty k zákroku, ohrožoval nejenom bezpečnost svou, ale i ostatních účastníků silničního provozu a bylo mu známo, že policisté u něho chtějí provést kontrolu totožnosti, či učinit zjištění o množství požitého alkoholu před jízdou. Obviněný se zákroku policistů nepodvolil, ujížděl jim a nakonec se proti nim zcela vědomě prudce rozjel.

Soud druhého stupně se se závěry soudu nalézacího plně ztotožnil a konstatoval, že byly v potřebné míře vyvozeny i všechny odpovídající právní závěry a výrok o vině byl proto soudem druhého stupně potvrzen jako správný.

Jestliže v této trestní věci bylo prokázáno shora uvedené jednání obviněného, je zřejmé, že si byl vědom toho, že svým vozidlem ohrožuje policisty, kteří proti němu hodlají oprávněně zakročit, a najížděl proti nim vozidlem proto, aby se jimi zamýšlenému zákroku vyhnul. Jedná se tak o situaci, kdy řidič motorového vozidla, který v úmyslu donutit policistu, který jej zastavuje, aby uskočil, tedy v úmyslu zabránit provedení silniční kontroly a vytvořit si možnost útěku, najíždí jedoucím automobilem zvýšenou rychlostí proti policistovi se dopouští násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, a to se zbraní ve smyslu § 155 odst. 1 písm. a), 2 písm. a) tr. zák. (srov. č. 36/1976 Sb. rozh. tr.).

Na základě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že obviněný v tomto případě jednal zcela záměrně, když užil násilí s úmyslem směřujícím ke znemožnění realizace zásahu policistů, který nemohli uskutečnit, protože proti nim zaútočil automobilem, kterým proti nim najížděl. Obviněný tak naplnil všechny znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., a tento čin spáchal v přímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák.

Nejvyšší soud v souladu se všemi rozvedenými úvahami a závěry ve vztahu k použité první kvalifikaci neshledal žádné nedostatky, považuje ji za správnou a zcela přiléhavou všem prokázaným okolnostem.

Pokud obviněný namítal, že za předpokladu, že by byla verze uváděná obžalobou pravdivá, mělo by jít nejméně o dva skutky a nikoliv o skutek jeden, není možné tomuto požadavku vyhovět, protože není správný (kromě jiného i s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius).

K této výhradě je pro úplnost vhodné uvést, že pojem skutek trestní zákon ani trestní řád blíže nedefinují a jeho vymezení je ponecháno právní teorii a soudní praxi, podle nichž je skutkem určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho trestného činu, či více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek významný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním (viz rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.).

Na základě této zásady lze konstatovat, že v případě obviněného B. S. je z popisu skutku vyjádřeného soudem prvního stupně zřejmé, že obviněný se předmětného činu dopustil útokem, při němž opakovaně užil násilí, kterým chtěl zabránit výkonu pravomoci veřejného činitele a způsobit tím následek porušující zájem chráněný trestním zákonem, kterým je v dané věci zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci veřejného činitele. I když obviněný na policisty najížděl opakovaně, stalo se tak za situace, kdy sledoval ohrožení toliko toho jednoho cíle, a to zamezení zásahu policistů. Vzhledem k tomu, že jeho jednání směřovalo ke vzniku jen jednoho následku a k porušení jednoho objektu chráněného trestním zákonem, spáchal jeden skutek, jímž naplnil skutkovou podstatu jednoho trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák.

Ze všech těchto skutečností a právních úvah Nejvyšší soud shledal usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 7 To 39/2007, i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 5 T 157/2006, jako správné a zákonné. Dovolání obviněného ve vztahu k relevantně uplatněným námitkám bylo shledáno zjevně neopodstatněné, a proto je dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. května 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová